Časopis Naše řeč
en cz

Z našich časopisů

Z. (= Josef Zubatý)

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Po delší době si na mne vzpomněl zase P. Alois Hlavinka a věnoval mi v říjnovém čísle brněnského ‚Našeho domova‘ článek nadepsaný ‚Potměšilý‘. Článek ten mimo trochu chvály, již skoro všecku vybral z Flajšhansovy zmínky k mým 70. narozeninám v Nár. l. 19. dub. 1925, zase vykládá o tom, že neuznávám »citu jazykového pro mateřský jazyk — zejména slovanský — v celé jemnosti a hloubce«; co ten jazykový cit vlastně je, zase neříká, ani nenaznačuje, čím se liší cit pro mateřský jazyk slovanský od citu pro mateřský jazyk jiný. Musil bych opakovati, leda jen slovy jinými, co jsem o tomto kameni úrazu mezi námi napsal 4, 83 n., kdybych chtěl H-ovi vykládati své mínění; a to by bylo přece zbytečné, zejména i proto, že by to zas bylo marné. Nové je vlastně jen H-ovo poznání, že patrně nerozeznávám »mezi citem pro jazyk mateřský a pro cizí«. Opravdu ne, aspoň v pojmu samém. Ale jsem si dobře vědom, že cit pro jazyk mateřský je zpravidla mnohem mocnější a hlubší než cit pro jazyk cizí, protože zpravidla vyrůstá v době, kdy si duše v krátké době let dětských buduje základy pro celý život, protože jazykem mateřským člověk zpravidla myslí a mluví mnohem více než kterýmkoli jazykem jiným a protože týmž jazykem zpravidla mluví jeho okolí. R. 1920 jsem H-ovi napsal, že filolog, nemá-li náležitého citu k jazyku, kterým se obírá, je mrzák — k jazyku, kterým se obírá, tedy i je-li to jazyk od jeho jazyka mateřského sebe vzdálenější. Aby bylo jasno, přidávám zase H-ovi (jinému snad toho není třeba), že mrzák podle mého soudu je také, kdo bez náležitého citu k jazyku cizímu jím chce mluviti. H. ovšem vypravuje o švédské herečce, která nepřijala pozvání do Němec proto, že podle svých slov sice německy uměla dokonale, ale už tak a tolik necítila, jako ze své vlastní řeči; mám snad H-ovi zvlášť vykládat, že úkol hercův je něco jiného než potřeba cizím jazykem čísti nebo hovořiti? Že i cit pro jazyk mateřský musí teprv cvikem býti vypěstován, že bez cviku hyne, dokazují přece známé doklady, že dítě, jehož rodinu osud zanesl do ciziny, často si vůbec ani mateřského jazyka řádně neosvojí, že se jeho jazykem stává jazyk cizího okolí, že i dospělý dlouhým pobytem v cizině rodný jazyk zčásti nebo úplně zapomíná.

Jak již z nadpisu viděti, H-ův článek se obírá mým článkem s týmž nadpisem ‚Potměšilý‘ ve 4. č. N. řeči z r. 1925. V něm prý jsem »svévolně a zbytečně zbloudil a chybil — hlavně ze dvojí příčiny«: předně tím, že jsem »na škodu své vědecké reputace« dosti pilně nečetl v jeho spise ‚Povaha česká v řeči‘, za druhé tím, že neuznávám citu jazykového »v celé jemnosti a hloubce«. Co znamená H-ovo uznávání citu jazykového, vím: nestarati se o zbytečné vědecké vymoženosti a nepohodlná jazyková fakta [83]a vykládati všecko prostě od oka; také o tom jsem již napsal několik slov 4, 84 n. Ale čím by mou vědeckou reputaci vůbec a výklad slov potměšilý atd. zvlášť byl povznesl jeho spis, opravdu nevím. Na str. 70 prý by mému »bystrému oku nebylo ušlo důležité slovo, jež by se (mi) bylo stalo bezpečným ukazovákem pravé cesty«; ale nenalézám tam nic takového. Vidím tam povídání, jak »v jednotlivé hlásce bývají různé stíny a stupně, značné rozdíly«, jak i »j může býti silné a slabší«, »jak živě se cítí j mezi dvěma samohláskama« a j., ale nic, z čeho bych byl dovedl čerpati poučení pro svůj článek.[1] A na str. 34 prý bych byl »k výkladu jmen Škrabal… Drahovzal… našel směrodatnou poznámku«; ale ani zde nic. »Po ovocích jejich poznáte je«, praví Písmo; podívejme se na ně.

O slově potměšilý prý pravím správně, že znamená, co z toho slova slyšíme; po tmě šil. Já sice nevycházím od tvaru potměšilý, který mi není původní, nýbrž od tvaru potměšil (9, 98), ale přes takové maličkosti se jazykový cit přenese. O výkladu sloven. potmehúdol, čsl. potměchuť se H. nevyjadřuje, snad tedy i zde jsem na dobré cestě. Ale han. potmělót, mor. potměłúch, sloven. potmelúch atd.! Zde jsem šel asi pouhou rozumovou vědou bez citu, a ta je »kusá, sotva poloviční: jsou to rozlámané kleště nebo nůžky, jen o jednom rameni; druhé jakoby se bylo ztratilo, — a nehledá se, ba neví se ani, že patří k tomu«. Inu, jak jsem napsal r. 1920, mrzák! Na potměłúcha jsem si s plnou jistotou ani netroufal, a ten hanácký potmělót? Na něj jsem si až ve 14. st. našel pražského potmělíta, potměľúta, který by se sice hláskami i významem s hanáckým potmělótem i kryl, má-li han. potmělót měkké l, ale co je jazykovému citu do minulosti! »Cesty v lidové řeči jsou prosté, bez dalekých oklik a odrazů. Kdo by ty vnášel do ní, činil by z ní pušku, která nosí za roh«. Co tedy H. našel bez těch oklik a odrazů? Na han. potmělót našel české sloveso loutati, prý ‚jísti a možná i mlaskati‘. Já hanácké slovo srovnal se slovem českým, jehož obě části jsou po celém území československém doloženy, a to je patrně oklika; H. buduje výklad hanáckého slova na slově známém (a to měrou velmi skrovnou) jen z Čech, a to je patrně jazykový cit bez dalekých oklik a odrazů. V slově potměłúch vidí han. luchati, lochati, luchtati ‚dychtivě, glgavě píti, chlemtati‘. Člověk bez jazykového citu se podívá do Bartošova Dial. slovníka — Bartoš byl také Moravan a měl snad také pravý moravský cit, ale byl bohužel nakažen také znalostí mluvnice — a najde tam, že jsou dvě slovní skupiny, podobné významem, [84]ale různící se hláskami: val. ľúchať (plnou hubou polykati vodu, na př. o koni) a łochat. Ke které z nich patří potměłúch? To je ovšem otázka, do které badateli, který pracuje jen jazykovým citem nepokaženým vědou, nic není a nebudeme jí čtenáře dále obtěžovati.

Ale podívejme se na výklad H-ův zblízka. Han. potmělót, potmělóch má podle něho významové východiště »po straně, potají (jako po tmě) se najíst a napít (po domácku jadrně: nabaštit se a nabumbat, a pak dělat jakoby nic, jakoby se nechumelilo)«. Č. loutat, které znám sám z hovoru (je to ovšem slovo dnes jistě velmi málo slýchané), neznamená prostě ‚jísti‘ (vykládá je dobře Kott 1, 947; 6, 892), znamená nechutné žvýkání, žmoulání (podle Raisa mutlání), jaké bývá pozorovati na př. na lidech bezzubých, zápolí-li se soustem chleba, které nemohou rozdrtiti. Po tmě žmoulat, po tmě chlemtat: představa jistě dost divná, v níž mně schází zejména rys, který by naznačoval záludnost, potměšilost potmělóta, potmělúcha; vždyť kdo žmoulá, chlemtá ať po tmě, ať zjevně, dělá to na svůj prospěch, ne na cizí škodu (leda by se pouštěl do cizích zásob). Ale ovšem, nemám jazykového citu, a »v citu je světlo pravdy!« Ale mně, filologu, vadí na H-ově výkladu zejména jedna věc, do níž ovšem H-ovi zase nic není. Potmě- není pouhý kmen (ať skutečný či nějak přeměněný), nýbrž příslovečný výraz náležitého mluvnického tvaru. Složeniny toho způsobu jsou nejmladší vrstva složenin vůbec, vznikající v době poměrně mladé srůstáním dvou nebo několika úplně vytvořených slov v slovo jediné, a rozložíme-li takovou složeninu v její části, dostaneme slova tvořící spolu větný člen nebo i větu zřetelného významu. Složenina prastarého typu (který se ovšem udržuje napodobením stále, u nás až do nádenických výrobků jako čistopis, kovodělník a p.) je na př. vodoteč (strouha, jíž tékává voda), slovo s doklady již z 15. st. Rozložíme-li je, dostaneme slova vodo teč, která nemají smyslu (leda že bychom v nich, vedeni prostým jazykovým citem, viděli rozkaz »vodo, teč!«). Ale rozložíme-li si složeniny jiné, na př. potměšil atd., dostáváme výrazy srozumitelné: po tmě šil, po tmě hudl (sloven. potmehúdol), po tmě chuť, ba i po tmě ľút, po tmě lít (př. Potmělít), neklame-li nás cit pro češtinu 15. st., zrovna tak, jako rozložíme-li si podobně příjmení a přezdívky jako Rádpíl, Stojespal (pěkné podobné příjm. Kolmosral našel přítel Šimák k r. 1514, v. Od Ještěda k Troskám 3, 108) nebo Soběhrd, přetrhdílo, vysrkmáslo (9, 99 pozn.) a p. Něco by bylo také po tmě loutal, po tmě luchal, ale nic není H-ovo po tmě lút, po tmě duch. Ani, kdyby se dal svésti naším příkladem, a jako my si vykládáme sloven. potmehúd z potmehúdl (3sl.), chtěl na př. potmělút vykládati z potmělútl: musil by předpokládati jednodobé loutnouti, kterého není prostě proto, že loutati je sloveso děje, který si dovedeme představiti jen jako trvalý. A tak zůstaneme při výkladech svých.

Na konec malou poznámku. P. Alois Hlavinka si dovede ulehčovati boj [85]způsobem, který není, řekněme obvyklý. Zamlčí svým čtenářům věc ve sporu důležitou, na př. že se můj výklad slova potměľút opírá o stč. příjmení Potmělít. Anebo překroutí výklad odpůrcův; můj výklad, že by potměľút, potměľót byl člověk po tmě lítý, zákeřně zlý, potměšilý (9, 101) upraví si tak, že podle mne po tmě lítý = divoký, zuřivý, a že proto je nám ho líto, a usoudí pak, že je příliš klikatý a složitý, nepřirozený, patrně z nouze, za vlasy přitažený. Anebo vykládá svým čtenářům, jak jsem převzal jeho výklad rozdílu mezi rčeními ‚mám čas‘ a ‚mám kdy‘ od něho, mluví při tom, jak nechodím přímou cestou, poctivou, a klade mi na srdce přísloví ‚s poctivostí nejdál dojdeš‘, mluví o potřebě, aby se za tepla hlásil o své prvenství, píše, že si vedu, jako bych o jeho myšlence nevěděl, jako by jí nebylo, a podobně (Vychovatelské listy 20, 202 n., Náš domov 34, 230 (narážkou »Zubatý rád staví samostatně; i když podle něčího půdorysu, aspoň s jinačí fasádou«). Ale zamlčí svým čtenářům, že hned v úvodě svého článku ‚Mám čas — mám kdy‘ oznamuji, kdo o téže otázce psali přede mnou, že výslovně tam jmenuji jej, že osmiřádkovým citátem uvádím jeho mínění, že úvod končím slovy »povím jen, co se mně zdá, ani nehledě ku podílu ostatních v řešení této otázky« (4, 135), slovy, která každému, kdo rozuměti chce, jasně naznačují, že nepokládám vše, co jsem napsal, za majetek svůj. Je-li takový způsob boje poctivý, dovedou naši čtenáři posouditi sami.


[1] Z moudrosti, jež se tam vykládá, aspoň jedno zrnko. Dokladem různých stínů a stupňů, značných rozdílů na samohláskách je H-ovi vat — vot = vater, (v)otec; tedy něm. vater (což prý se vyslovuje, jak jsem vždy slýchal, s f, ne s v) je slovo příbuzné s naším otec. A H. prý začal svá studia jako filolog na vídeňské filosofické fakultě!

Naše řeč, ročník 10 (1926), číslo 3, s. 82-85

Předchozí Augustin Jar. Doležal, R. (= Redakce): Nové knihy pro mládež

Následující Václav Flajšhans: Doslov k Bartošovu Husovi

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1