Časopis Naše řeč
en cz

Doslov k Bartošovu Husovi

Václav Flajšhans

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Otiskl jsem loni v NŘ. (IX, 257 až 263) několik dokladů toho, jak Hus rytmisoval svou prózu a jak se jeho slovosled řídí pevnými pravidly. Ukázal jsem, že poslední vydavatel Husových listů, dr. F. M. Bartoš, často mění bez potřeby text tří listů českých a že toto jeho znění není ani přesnější ani srozumitelnější.

V 1. čísle letošní NŘ. (X, 28—29) F. M. Bartoš nebrání svých nesprávností ani nedokazuje, že by skutečně jeho znění bylo přesnější a srozumitelnější. Doplňuje však, že svůj překlad určil »čtenářům nejprostším a nejchudším«, upozorňuje na své překlady listů latinských a své historické úvody. Naše řeč ovšem se nezabývá recensemi historickými, nýbrž právě jen formální stránkou práce. A ani tu jsem se nezabýval přesností překladu, ježto takové věci bývají sporné. Bartoš však hájí svých překladů z latiny (ačkoli jsem o nich nemluvil) a žádá výslovně:

»O tom se, doufám, přesvědčí, kdo srovná můj překlad s Flajšhansovým, podržujícím téměř beze změny zastaralý a nejednou nesprávný překlad Comenia. Byl bych jen vděčen, kdyby tak učinila NŘ. a poučila mě po této stránce, daleko asi důležitější.«

Zcela vyhověti přání Bartošovu ovšem NŘ. nemůže; nemá tolik místa. Ale místo mnohých stůj zde po ukázce srovnání.

[86]a) První list (arcibiskupovi) zní u Mareše (= M), Bartoše (= B) a u mne (= F) takto:

M »veledůstojný« — B = F »nejdůstojnější«;

M »jak mi Veledůstojnost Vaše« — B = F »jak jste mi Vy, otče«;

M »za nepřítomnosti« — B = F »za Vaší nepřítomnosti«;

M »smilstvu oddaní a rozmanitými nepravostmi stížení« — B = F »krvesmilní a rozmanitě hřešící duchovní«;

M »hloží hříchu plející« — F »trní hříchu vytrhávající« = B »kteří vytrhávají trní hříchu«;

M »pro hlásání evangelia vyhnanství zakoušejí« — F »pro kázání evangelia vyhnanství trpí« (= B);

M »což nařídil« — B = F »jež přikázal«;

M »účet z každého snopu složiti« — F »počet z každého snopu vydati (= B. v. p. z k. s.);

konec listu, v orig. »racionem debitam reddere in tempore opportuno«: M »složiti účet povinný v čase příležitém« — F »vydati počet povinný časem svým« — B »jednou vydati počet povinný«.

Tuším i nejprostší a nejchudší čtenář pozná, že F nepodržuje »téměř beze změny zastaralý a nejednou nesprávný překlad« M, nýbrž naopak, že překlad F podržuje Bartoš až příliš svědomitě.

b) Jindy, je pravda, F podržuje zastaralý a nejednou nesprávný překlad M, kde Bartoš opravuje. Bartošův list 8. (Křišťanovi, jak jej nyní adresuje) uvádí hlavní zásady Husovy takto (str. 24):

»Kdo přidá vědomosti, přidá práce«,

»kdo mluví pravdu, hlavu si rozbije«,

»kdo se zalekne smrti, pozbude radosti života«,

»nade vším zvítězí pravda«.

My (M = F) překládáme zastarale:

»kdo vědomosti přidává, přidává práce«,

»kdo pravdu mluví, hlavu si rozbíjí«,

»kdo smrti se bojí, ztrácí radosti života«,

»nade vším vítězí pravda«.

První maxima Husova je citát z Kazatele, I, 18 (addit — addit); Kraličtí překládají podle řeckého textu »kdo rozmnožuje umění, rozmnožuje bolest« — Bartoš tedy překládá nesprávně. Zrovna tak chybně překládá v druhé maximě »rozbije« (m. rozbíjí). Třetí maxima je překlad z Katona; latinské ‚metuit‘ — ‚amittit‘ tlumočí Bartošovo ‚se zalekne‘, ‚pozbude‘ opět chybně a nepřesně. Čtvrtá konečně, tak slavná a známá, do štítu Republiky přijatá »pravda vítězí« — je ovšem u Bartoše těm nejchudším a nejprostším přeložena zase chybně »zvítězí«. Bartoš vězí v optickém klamu, myslí-li, že jeho překlad je lepší nežli M = F.

[87]c) Bartošův list 4. (Lounským) je velmi poučný pro způsob jeho překladu. Všichni (B = F = M) překládáme stejně (zastarale, nejednou nesprávně) »kteří chceme«; překlad je správný, ale Bartoš nemá k němu práva. Neboť on vyložil v úvodě, že základem svého textu učinil vydání Novotného; toto vydání však čte »nolumus« (sice chybně, ale úmyslně a vědomě) — Bartoš zde přijal mou opravu, nezmiňuje se o ní. Ale Bartoš dále čte s námi citát z I. ke Korint. 2, 9: …»čeho oko nevidělo… na srdce lidské nevstoupilo, připravil«… (B = M = F). Opravil jsem od té doby toto znění; ukázal jsem, že originál čte »quae praeparavit«, že tak čte i latinská Vulgáta. Čte tak i řecký text (»ha hétoimasen«), čte tak i Izaiáš, jehož sv. Pavel cituje »quae praeparavit«; čtou tak Kraličtí »co připravil« atd. Zde tedy Bartoš přejal skutečně »zastaralý a nesprávný« překlad Marešův, ačkoli znal již několik let mou opravu. — —

Nemohu se šířiti dále — a Bartoš bude i za to vděčen. A ještě méně se ovšem mohu šířiti o jeho úvodech historických. Ale nedotýkám-li se historické stránky, mohu přece promluviti o formální. Zdá se mi, že úmyslně kroucené a nepokojnými výrazy naplněné ty řádky nedobře se hodí právě »čtenářům nejprostším a nejchudším«. Zdá se mi n. př., že mluviti o »britském učenci Viklefovi« (str. 5) je asi tak historické jako o rakouském mučedníku Husovi; že výraz »dostal Hus popozítří zprávu« (str. 36) je asi tak logický jako »přijdu k tobě předpředvčírem«; nejsem zcela jist, že čtenář nejchudší a nejprostší pochopí, jak Hus »zaklíná běsy slabosti a zbabělosti« (str. 23); vím, že mnohé silné výrazy sice míní Bartoš doopravdy, ale že jich nemůže doložit; atd. — —

*

— Vraťme se. Bartoš vytkl, že jsem přejal překlad Marešův beze změny. Ukázal jsem nahoře na prvním jeho listě, že to není pravda, a že naopak on přejal beze změny mé opravy textu Marešova. Chci zde podati druhý příklad čtenáři — volím k tomu nejkratší list Husův, rozluční s Křišťanem, asi desetiřádkový.

List ten jest latinský, do sbírky Marešovy jej přeložil výborný klasický filolog Krsek. Vyžádal jsem si svolení autorovo k otisku jeho práce a byl bych mohl zajisté tento kratičký list, spoléhaje na tuto autoritu, prostě otisknouti. Otiskl jsem také skutečně práci Krskovu beze změny, pokud jsem mohl; nicméně jsem v těchto 10 řádcích provedl 10 změn — o nich povím hned. Byl bych zajisté mohl lehce i v ostatku, jako činí Bartoš, místo »obzvláštní« položiti »zvláštní«, místo »poněvadž« dáti »ježto«, místo »vystříhej se« napsati »střez se«, místo »rozmnoží« říci »zvětší« atd. — a poříditi zkrátka překlad celý svůj. Ale pokládal jsem za svůj úkol naopak podržeti překlad Krskův všude tam, kde to bylo možno, pokračovati v práci svých předchůdců, a ne bořit, jako činí Bartoš.

[88]Měnil jsem na desíti místech. Za latinské ‚beneficia‘ jsem položil přesněji ‚obročí‘ (místo ‚statků‘); ‚ecclesiam‘ jsem přeložil správněji ‚kostel‘ (místo ‚církev‘, ježto jde zde o Křišťanův chrám); místo ‚laskav‘ a ‚dobrotiv‘ jsem položil jenom ‚dobrotiv‘, ježto v latinském originálu je totéž ‚pius‘; místo latinismů, jako »nechtějž se obávati«, »ať nedržíš«, položil jsem češtější »nestrachuj se«, »nedrž«; místo »lakota« (= avaritia), jež u Husa znamená ‚obžerství‘, jsem položil Husovo a naše »lakomství«; místo ‚pozdrav‘ položil jsem (podle varianty rukopisu musejního ‚salutate‘) ‚pozdravte‘ atd. Z mé praxe, jejíž theorii jsem vyložil jinde, je patrno, že jsem pokládal změny za oprávněné:

mají-li podkladem lepší rukopisné čtení originálu,

napravují-li chyby mluvnické nebo věcné,

vyrovnávají-li znění tak, aby stejné slovo originálu pokud možno tlumočily týmiž slovem českým,

řídí-li se usem Husovým —

jiné změny pokládám za zbytečné. Všechny tyto zásady pak lze ovšem vyvoditi z jediné — aby čtenář měl před sebou co nejvěrněji slovo Husovo.

Stará historická škola německá, Rankova, pokládala za úkol historie líčiti události tak, »jak se to vlastně stalo«. Úkolem vydavatele textů Husových podle mého mínění má býti otisk takový, »jak to Hus vlastně řekl«. Co nad to jest, od hříchu jest.

Mnohý vydavatel však si často počíná »jako bohoslovec osvícenský, kterým nebylo ani boží slovo dost rozumné, dost osvícené« (jak napsal vtipně v NŘ. VIII, 52, 1924 A. Kraus). Opravuje Husovy chyby věcné nebo jazykové — ale to, co nám předkládá, není potom již Hus.

Ale i když vydavatel má tento správný cíl — podati věrně slovo Husovo — před očima, zůstanou ovšem v jeho práci chyby — jsme lidé smrtelní. Stárneme, neslouží nám již dobře ani oko tělesné ani duševní, spěcháme někdy s prací (tu hartusí redaktor, tu sazeč), mýlíme se v odhadech, nalézají se nové prameny atd. — je tedy chyb i v nejlepším vydání dost a dost; je jich ovšem i ve vydání Bartošovu slušné kvantum.

Jednu, jedinou, z nich zde uvedu (neuváděl jsem dříve žádných). Bartoš opravil známé napomenutí Husovo Čechům, (aby) »pravdy každému přáli«, svým způsobem, aby »každému dopřáli spravedlnosti«. Je jisto, že staročesky znamenalo ‚pravda‘ též ‚spravedlnost‘, ale Bartoš zapomněl, že Husovi v Kostnici nešlo o ‚spravedlnost‘, nýbrž o ‚pravdu‘ boží. Zapomněl, že máme vedle českých listů z této doby jeho paralelní listy latinské, kde ovšem není řeč o »iustitia«, nýbrž o »veritas«; zapomněl, že starý Čech kolem r. 1500 překládá »neminem prohibentes a veritate Dei«; zapomněl, že Palacký schválil Kvíčalův překlad »veritatis unicuique copiam faciatis« atd. atd. Bartoš tedy zde chybil, mínění Husovo vyložil ve smyslu zcela jiném…

[89]Ale takové chyby (tato jediná stůj za sto) jsem Bartošovi nevytýkal, neboť takto se můžeme mýliti všichni. Vytýkal jsem, že mění text bez potřeby; opravuje Husův slovosled, ačkoli jeho čtenáři je konečně jedno, jak jdou slova za sebou. Je to přece úplně stejné, řeknu-li s Husem »dělníků málo« či s Bartošem »málo dělníků«: rozdíl — a to ohromný — je jenom v tom, že první řekl správně Hus, druhé chybně Bartoš — a že právě ti nejchudší a nejprostší čtenáři dostávají do rukou Bartoše, ač čekali Husa.

V předcházejících řádcích čtenář viděl, že Bartoš tak činí zpravidla všude; jemu se nelíbí, že Hus píše »pravda vítězí« — opravil to »pravda zvítězí« —, a mohl bych, jak snadno čtenář uvěří, pokračovati 2.—99. Dlouhé věky jsme překládali a překládáme podnes ‚amittit‘ = ‚ztrácí‘; Bartošovi to není dost moderní, překládá pro ty nejchudší a nejprostší nesprávně ‚pozbude‘ (ačkoli jistě každý Čech rozumí spíše slovu ‚ztrácí‘ nežli ‚pozbude‘). Toho doklady jsou — ne na každé stránce, ale — na každém téměř řádku Bartošovy knížečky.

O chybách, jakým jsme podrobeni všichni, jsem tedy nemluvil: ale o mylném názoru Bartošovu, že slovo Husovo jest res nullius, s níž může nakládati, jak sám chce. Sebe chybnější překlad starší má aspoň snahu podati slovo Husovo, kdežto Bartoš podává všude znění své, ne Husovo. Tak jako v těch historických úvodech vykládá ne to, co se vlastně stalo, nýbrž to, co si o tom myslí Bartoš.

Všechno, co napsal na svou obranu, je plané; věci se netýká — čtenář vidí, že se ani brániti nemůže — a všechny výklady o těžkosti překladu a domnělém prvenství jsou liché. První překládal Mareš se svými spolupracovníky — a jejich práce je dobrá; Vančura je kritisoval přísně, ale správně pochválil; co po Marešovi přibylo, přeložil jsem sám — taliter-qualiter, ale přece před Bartošem — a jak čtenář viděl, Bartoš vděčně tužil mého překladu. Co nyní podává Bartoš, o tom informoval čtenáře sám. Nepopírám, že mu byly opravy mých čtení někdy těžké; aby za »ztrácí« dal »pozbude«, musil jistě dlouho přemýšlet, a bojím se, že by sotva kdo z nás ostatních Čechů takový překlad vymyslil; aby za Husovu »pravdu« dal »spravedlnost«, musil zapomenout, jak tomu po pět set let všichni Čechové rozuměli — a pochybuji silně, že za pět set let budou tomu naši potomci rozuměti jinak.

Pokládám za zbytečné, abych snad doklady množil. Dovede-li Bartoš bez potřeby »veritas vincit« přeložiti — proti všem — »pravda zvítězí« a při tom ještě druhému překladateli, jenž v sprostnosti srdce svého podržel starý překlad ‚p. vítězí‘, vytknouti zastaralost a nesprávnost, pochopí čtenář snadno, že tato chyba Bartošova není ojedinělá ani neúmyslná — a že by tedy všechny další výklady byly zcela zbytečné. Odpověděl jsem zcela výminečně, neboť Bartoš se nedržel věci, o niž šlo — a čtenář [90]měl příležitosti dosti, aby si utvořil konečný úsudek. A ovšem také trpělivý čtenář pochopí, že na mne Bartošova sebechvála »zcela lidová a přece vědecká úprava tak vzácného pokladu národa« působí (vzhledem k tomu, co je zde ukázáno) trochu podivně.

Naše řeč, ročník 10 (1926), číslo 3, s. 85-90

Předchozí Z. (= Josef Zubatý): Z našich časopisů

Následující Dvoučtvrtní, dodatečné zkoušky

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1