Časopis Naše řeč
en cz

Z našich časopisů

Z. (= Josef Zubatý), Red. (= Redakce)

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Z.

Pan Alois Hlavinka uveřejnil v č. 11.—12. olomouckých »Vychovatelských listů« (1919) několik kapitol pod názvem »Kousek mluvnice«. Týkají se nás, a zdá se, že my jsme k nim dali i podnět. I, 85 jsme napsali, že Hlavinka odborným gramatikem není, ale že dovede mluvnicky cítiti; snad proto je základní myšlenkou jeho výkladů, že mluvnice je více než gramatika a cit více než věda.

Nebudeme jeho výkladů podrobně vyvraceti; je v nich mnoho slov, ale málo jasnosti a přesvědčivé síly. Nebudeme vykládati, že mezi slovy »mluvnice« a »gramatika« je u nás rozdíl jen slovní, ne pojmový (kdyby nebyl Marek utvořil slova »mluvnice« nebo někdo jiný jiného slova, jež by se bylo ujalo, říkali bychom s Blahoslavem posud »gramatika«), že mezi německými slovy »Sprachlehre« a »Grammatik« je jiný rozdíl, než o jakém mluví Hlavinka (Sprachlehre je učebnice jazyka, kdežto Grammatik je spíše vědecký jeho popis bez praktických cílů), že na př. Francouzovi je »grammaire« každá kniha o jazyce, ať je psána způsobem jakýmkoli.

O jazykovém citu se nedovídáme, co to je, nýbrž jaký je, že je nestejně mocný v rozličných krajích a v rozličných vrstvách národa; ve [84]stati »Cit k jazyku« v č. 9.—10. téhož časopisu se dočítáme, že »lid ještě netknutý a neporušený cizími vlivy« v něm má takovou oporu, že ani »nemůže a neumí chybiti«. Hlavinka nám nepovídá, čemu říká chyba, a proto jeho slovům nikdo neporozumí; je-li jazykovou chybou, utvoří-li někdo hláskový, tvarový nebo syntaktický útvar jiný, užije-li slova některého jinak, než by podle svého nářečí měl, není pravda, co nám Hlavinka říká. Faktum, že každé nářečí se mění, i kdyby lid jím mluvící byl sebe původnější, dokazuje to samo. Chyby se dopustil, kdo podle v tom první začal říkati v čom anebo podle v čem naopak v tem, kdo podle vázati místo povraz první řekl provaz, kdo místo lituji tebe první řekl lituji tě, kdo místo otec není doma první řekl otce není doma (že 2. pád zde je nepůvodní, svědčí jiné jazyky indoevropské, třebas byla tato změna v slovanských jazycích sebe starší, a třeba se jazyky slovanské zase teprve vracejí k pádu 1.); takovéto chyby se časem stávají v nářečí nebo i v celém jazyce pravidlem, a novými chybami se mění dále. Cit jazykový není nic jiného než ustálený zvyk jazykový a plynoucí z něho schopnost, vždy se vyjadřovati tvary hláskovými, slovními i větnými, souhlasnými se zvyklostmi jazyka, o nějž jde; ale zvyk sebe ustálenější se mění. A dovede-li něco zdržovati postup jazykových změn, je to mluvnice = gramatika. Takové stálosti jest potřebí, stává-li se z jazyka lidového, z nářečí, jazyk osvětový, jazyk spisovný, je-li potřebí osvěty a jejího mocného nástroje osvětového, spisovného jazyka, o tom jsou možná mínění nestejná, a Hlavinka má v této věci mínění své, jak se zdá, dosti odchylné od mínění obecného; ale to je již otázka, která přesahuje přes úkoly »Naší Řeči«, jež dbá o ustálenost spisovného jazyka. Jakou důležitost pro tuto ustálenost má pevná vědecká stavba mluvnická, o tom bychom v dějinách světových národů našli hojnost nepochybných svědectví, i v dějinách našich, i o tom, jak nedostatek mluvnického vzdělání otvírá brány stálým změnám jazykovým. Hlavinka vzdělání mluvnického nemá, a proto upadá v chybu, již shledáváme tak často u lidí, kteří by bez odborného vzdělání rádi řešili vědecké otázky, člověk bez hlubšího vědeckého vzdělání rád mluvívá o zdravém rozumu, rád vídá pravdu v tom, co se mu pravdou zdá bez vědomostí a metod, jež vybudovala lidská věda. Lidstvo věřilo, a lidé stojící stranou od proudů vědecké práce posud věří, že se slunce pohybuje okolo země; Hlavinkovi se zdá, že otázky mluvnické dovede lépe řešiti jazykový cit než jazykozpyt, jako člověk neznalý astronomie více než astronomii věří své zkušenosti, že slunce, jež ráno bylo na východě, k večeru je na západě. Hlavinka nezná dějin jazyka, o němž by rád uvažoval, a nedovede ani porozuměti poučení, jež z nich plyne. To dokázal svou »citlivou« úvahou o otázce, jíž jsme se obírali [85]I, 237, které rčení je v češtině správnější: napadá mu, či napadá ho.

Napadá mě prý je více po česku, napadá mně po moravsku. Říká-li se na Moravě jen napadá mi, s 3. p., ne také napadá mne, se 4. pádem, nevím; v Čechách se říká obojím způsobem. Řekl jsem, že »Slovník staročeský právě v článcích napadati, napadnúti je dosti neúplný«, a proto jsem ze svých výpisků tuto neúplnost doplnil; o tom se vyjadřuje Hlavinka slovy »věda tedy nevede to přímo a bezpečně. Zbývají jen boční cesty, kde která jest, a ještě všecky nestačí, by se na pevno rozhodlo tak nebo tak.« Má-li Slovník méně dokladů, než se mi jich zdálo potřebí, to znamená, že »věda to nevede přímo a bezpečně«? A jsou to »boční cesty«, doplním-li si neúplný vědecký podklad a stavím-li na něm podle vědeckých metod? Buď Hlavinka neví, co je »věda« a co »boční cesty« a pak by o těchto věcech neměl mluviti; anebo ví, a pak překrucuje pravdu. Ukázal jsem, že napadnouti v tom významě, o nějž jde, v staré době nenalézáme (ač je velmi často řeč o představě, že někomu něco přišlo na mysl); o tom se ani slovem nezmiňuje, ani o tom, že se toto sloveso v staré době vždy pojí se 4. p. samým nebo s předložkou na, i kde jde o jevy duševní. Z toho, že slovník Dobrovského má z mluvy obecné jen doklady vazby s 3. p., hned ví, že tehdejší mluva obecná říkala jen tak, ani se mu nezdá, že by si měl dáti otázku, je-li tento slovník plným obrazem tehdejšího jazyka. Atd. Vše to korunuje prohlášením, že ve větě »co tě to napadlo« není , nýbrž ti, t. j. 3. pád; ani se neptá, říká-li se v končinách, kde se říká »co tě to napadlo«, místo ti i v jiných spojeních, ani se neptá, neobjevuje-li se vazba se 4. pádem i u jiných slov než u zájmena 2. os., u slov, kde nelze o podobné možnosti mluviti (napadlo ho, bratra napadlo, napadlo nás atd.). Z toho, že vazba s 3. p. je v starší době neslýchaná a že i u slovesa napadnouti (s významem podle našeho mínění změněným podle něm. einfallen) ještě bývá 4. pád, usoudil jsem (ne sám), že vazba s 3. p. není česká. »Cit« vede Hlavinku ku poznání, že vášeň může člověka napadnouti, ale myšlenka může napadnouti jen člověku. »Směšné by bylo říci: napadla mi zlost, láska, chuť«; podle toho by bylo směsné také říci »napadlo ho, že…«, a přece se tak říká, v Čechách jistě, a snad i místy na Moravě (o tom nám snad někdo ze čtenářů poví). »Bartoš i ve své mluvnici se cítí živým příslušníkem jazyka« (298). Měl tedy »cit«. A přece Bartoš v této otázce stejně soudil jako my; proč ho nevedl cit k témuž konci co Hlavinku? Či není ani ten cit neomylný? Či měl Bartoš cit méně dokonalý než Hlavinka? Či byl v něm cit pokažen mluvnickými vědomostmi? To by nám měl Hlavinka ještě vysvětliti.

[86]Nerad bych, aby někdo mým slovům rozuměl tak, že bych neuznával veliké důležitosti jazykového citu. Jazykový cit je živé bohatství jazyka uložené v duši osoby jazyk ovládající, živá mluvnice a živý slovník, ovšem spořádané nikoli tak jako v našich knihách, nýbrž tak, že všechny kusy tvořící toto bohatství jsou mezi sebou spjaty nejrozmanitějšími svazky asociačními. Představa zvuku vyvolává představu předmětu jím označeného a naopak, představa slova jednoho představu slov významu stejného nebo podobného, tvary slova jsou sdruženy v souvislé skupiny, jejichž části odpovídají rozličným poměrům, v jakých se pojem slovem naznačený může objeviti ve větě, atd. Slovo v řeči vyslovené zapadne v mysli posluchačově na své místo, a představa slova i tvaru, jehož mluvící právě potřebuje, vynoří se v jeho mysli a učiní mu možným, aby vyjádřil, co vyjádřiti chce. Živý slovník a živá mluvnice z naší mysli umožňuje nám také, abychom vyjádřili věci a významové odstíny nové, jichž jsme posud nevyjadřovali, anebo abychom je vyjádřili způsobem novým; v duši své člověk normální a dospělý najde hojně vzorů, podle nichž utvoří nové slovo, nový tvar, nové slovní spojení. Slyšel jsem kdysi, jak moravskému děvčeti vyklouzl z úst výraz »mocatero kvítí«; samo se smálo, jak to mluví, ale podle vzorů jako šest — šestero k slovu moc utvořilo tvar, kterému schází jen, aby se ujal, aby se stal novou živou součástí jazykového bohatství. Bez tohoto bohatství bychom nedovedli mluviti ani rozuměti, bez něho by žádný jazyk nejen nerostl, ani by nebyl z prvních, animálních prvků mluvy mohl vzniknouti. Toto bohatství je společným dílem pokolení lidí, mluvících stejným jazykem nebo nářečím, každý člen této společnosti si je osvojuje nenáhle cvikem; podle okolností rozličných i podle duševní schopnosti jednotlivců může však býti a bývá také míra a živost jeho v duších rozličných osob rozličná.

Necením nízko ani význam jazykového citu ve vědě. Filolog bez náležitého citu k jazyku, kterým se obírá, je mrzák. Cit dovede i filologovi ukazovati cestu, často směrem, o němž by se mu bez citu nezdálo; a skutečný filolog musí si vypěstovati tolik míry citu, co jen dovede, ke kterémukoli jazyku, jímž se obírá, ať živému, ať mrtvému. Ale věda se nesmí vzdávati povinnosti, zkoušeti poučení plynoucí z automatické činnosti duševní na zkušebním kameni vědeckých poznatků a vědeckých metod; jen kde není látky k této zkoušce, kde není nepochybných fakt, která mohou býti sama premisami konečného úsudku nebo poskytnouti látky ku premisám, musí se i věda spokojiti bez ní, ale musí si býti i vědoma, že se dobrala úsudku, jejž nové poznatky vědecké mohou zvrátiti. Na příklad: Kdo slyší naše slovo pakostnice a ví, co znamená (aspoň obyčejně), spojí je pouhým citem jazykovým se slovem kost a slovo to mu bude i svým původem slovem [87]znamenajícím nemoc kostí (tak soudil na př. Hus, jenž říkal pokostnice a myslil, že té nemoci tak říkají proto, »že po kostech se tluče«). Sleduje-li však toto slovo dále, shledá, že v nářečích znamená i nemoci, které se ani kostí netýkají, najde, že v staré češtině bývalo (a v jiných slovanských jazycích posud jest) slovo pakost, znamenající vůbec něco odporného, zlého, šeredného, že je k němu přídavné jméno pakostný, pakostní, a bude snad hledati etymologii jinou, než na kterou mu ukazuje pouhý cit (Sborník filol. 4, 242). Hlavinka zná ze svého nářečí jen vazbu napadá mi, jiná vazba je jeho citu cizí, a proto bez další úvahy ve vazbě své vidí vazbu původní a vazba odchylná je mu snad i směšná; člověk filolog zná dějiny tohoto slovesa, zná význam dějin slova, ví, že i jinde i v živém jazyce je vazba jiná, a soudí z toho, jak umí, třebas proti svému vlastnímu nářečí.

O jiných našich výkladech, jichž se Hlavinka dotýká, dočte se náš čtenář jinde; o jiných věcech, o nichž mluví, již pomlčíme. Tak na př. o poklonách, jichž se v něm dostává »mluvnickému mistru« Gebauerovi, »podmistru« Ertlovi a do třetice Hujerovi, o němž Hlavinka asi ví tolik, že napsal do Listů filol. posudek jeho »Povahy české v řeči«.


Red.

V brněnských Lidových novinách ze dne 5. března t. r. je stručná zpráva o tom, že úmysl obecného německého jazykového spolku (Allgemeiner deutscher Sprachverein) podniknouti novou úpravu německého pravopisu (zvl. zrušení délkového h, psaní i místo ie, zrušení zdvojených souhlásek a p.) naráží na odpor německé veřejnosti. Reformu jako zbytečnou odmítl ve Frankfurter Ztg. prof. Lerch a týž list věnoval této otázce zvláštní úvodník, v němž se staví zcela správně v této otázce na stanovisko konservativní a prohlašuje, že v době, kdy se svět otřásá v základech, má německý národ (nebo měl by míti) jiné starosti než klopýtati o písmenka. Ani škole se neuleví, zavádí-li se každých dvacet let nový pravopis, nehledě k tomu, že se stěží získaná jednota spisovného jazyka bez příčiny tříští.

Naše řeč, ročník 4 (1920), číslo 3, s. 83-87

Předchozí V. Dlouhý: Návrat

Následující Z válečného slovníku

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1