Tři poznámky k 3. č. NŘ.

Arnošt Kraus

[Short articles]

(pdf)

-

K str. 78. Zdá se mi, že hola je přece z němčiny. U Heinricha z Freiberku, básníka, který v Čechách v 13. století psal a asi se tam také narodil, je vylíčena pěkná scéna: hosté se sjeli na dvorskou slavnost; každý hledá byt, a kdo nenalezli, ubytují se za městem v stanech; pak se rozbíhají panoši, aby sehnali píci pro koně a jídlo a pití pro čeleď:

holâ vuoter wart geschrît
zu dem hove des herren mîn…
dise krîe er ofte schrê,
ein knappe, wan er konde ez wol:
holâ vuoter, holâ hol!
holâ vuoter, holâ vuoter
darnâch ein knappe vruoter
rief lûte und nicht lîse:
holâ, holâ küchenspîse!
sô rief ab einer: holâ tranc!…[1]

Panoši jdou pro píci, oni jí mají holn, ale křičí rozkazovacím způsobem na ty, kteří jim ji mají vydat, v jiných případech prodat; tak vidíme rozkazovací způsob měnit se v interjekci, čehož není při volání na převozníka.

Vydavatel R. Bechstein poznamenává k tomu místu: »Ob unser Holla aus diesem Imperativ von holen abgeleitet und gerettet ist, erscheint fraglich, eher ist es aus dem französischen holà entlehnt…« Ale nevím, proč by se slovo nebylo mohlo aspoň stejně dobře zachovat, když nebylo příčiny, aby vyšlo z užívání.

Že pak Čechové takové tvary s -á v dávné době slyšeli a přejímali, je nepochybné. V témže století přišla do Čech klání a turnaje; rytíř, který »zetřel« kopí, volal, aby mu podali jiné, slovy: herâ sper! A toto hera má náš Dalimil (v rukopise Cambridgeském 76): (Přemysl) kakž chud ovšem bieše a jiesti nic nejmieše, vrže v Dunaj zlato; Smil z své hlavy vlasy dera vece: to letí, hera! črte, hera!

K str. 84. Přání prof. Flajšhanse, abych opravil jeho citát z Goetha, rád vyhovuji. Divadelní ředitel v předehře k Faustu praví k básníkovi:

Gebt ihr euch einmal für Poeten,
so kommandiert die Poesie!

[169]K str. 85. Tedy ani slenice ani slemice, nýbrž pouhá sklenice; to je veselé, ale co s tou sklenicí? Když se zdvíhají kotvy, jsou přece jiné věci na práci, než aby se hned pilo a aby se dokonce rozdílely úlohy tak nestejně,

muž ke kormidlu, k sklenici.

Je opravdu míněna obyčejná sklenice, či mínil Hálek snad onu sklenici, na kterou dříve námořník, mající stráž na palubě, uhodil každé půl hodiny, po prvé jednou, za půl hodiny dvakrát a tak dále, až dal konečně osm ran, což značilo, že minuly čtyři hodiny a že mužstvo bude vystřídáno? Tato sklenice by vedle kormidla velmi pěkně označovala službu na palubě.

Tolik jsem napsal, nenahlédnuv do textu, a když jsem to učinil, musím se opravit tenkrát sám. V druhé strofě skutečně čteme:

ej vína sem, ať zazní zpěv!

Je to tedy skutečně obyčejná sklenice, a Hálek nejevil znamenité znalosti plavby na moři, naopak, mluví jako pravá pozemní krysa. Nelze mysliti na zjev minulosti námořnické, nýbrž na něco hodně moderního. Pamatuji se živě, jak naše dánská loď opouštěla vody norské; jakmile jsme byli tři míle od břehu, všechny stoly a stolky se pokryly sklenicemi portského nebo whisky; Norsko je suché.

Nebo — napadá mě — neměl snad Hálek pro úvodní výjev svého Černého praporu vzor v nějaké básni cizí, z hojné byronovské literatury? A neproměnil snad, neporozuměv slovu, ruch odjezdu v pitiku a lodní nástroj v obyčejnou sklenici?

---

[1] Křičelo se: holá píci ke dvoru mého pána. Takto křičel často jeden panoše, neboť to dobře uměl: Holá píci, holá píci! Pak zkušený panoše volal hlasitě, ne po tichu: Holá, holá vařené jídlo! a zase jiný volal: holá pití!

Naše řeč, volume 8 (1924), issue 6, pp. 168-169

Previous Paní ministryně

Next —l. (= Václav Ertl): Ghetto v mešitě