Časopis Naše řeč
en cz

Slenice

[Drobnosti]

(pdf)

-

Před nějakým časem poslalo Státní nakladatelství redakci Naší řeči úryvek notované Písně na moři, který obsahoval slova: »Již kotva z tůně zvednuta a větrů přízeň pánem. Tak veselá hrá korouhev! Moře tak jasno, blaho — nuž ke kormidlu, k slenici…«, a žádalo za výklad slova slenice. Marně jsme prohledali všechny české a slovanské slovníky, marně si lámali hlavu nad etymolo[85]gickým výkladem záhadné slenice. Na konec, jiné rady nevědouce, přiznali jsme se VII, 306 zkroušeně, že o tom slově nic nevíme, a prosili jsme, najde-li se mezi našimi čtenáři nějaký »mořeplavec«, aby nám je pomohl objasniti.

Nezklamali jsme se v svém očekávání a dostali jsme několik zpráv o slově slenice, ale váháme je otisknouti, protože se nám zatím podařilo rozluštiti toto záhadné slovo, ovšem způsobem velmi komickým. Jeden z našich čtenářů nás upozornil, že v koncertním programu Jihočeských učitelů bylo vytištěno k slemici. S tím se srovnával jiný dopisovatel, dodávaje k tomu, že slovo slemice je utvořeno asi od slova slémě, které překládá slovník Franty-Šumavského německým die First, že die First nebo das Firstholz znamená u nákladních člunů labských hřebenici, vaznici krytu lodního, a že by tedy slemice mohla býti nejspíše zadní vaznice na kormě u kormidla, do níž se sbíhají žebra podobně jako krokve do hřebenice střešní. Výklad ten nerozptýlil však našich pochybností, protože podst. jméno slémě má kmen slemen- a subst. z něho odvozené by musilo zníti slemenice a nikoli slemice. Další výklady pomíjíme, abychom věc zbytečně nerozvláčeli. Na konec došlo upozornění, které k řešení záhadné slenice sice na pohled nijak nepřispívalo, ale v skutečnosti umožnilo nám přece přijíti věci na kloub. Byla to zpráva, že na kterémsi koncertním programu je za autora písně, uveden V. Hálek. Potom nebylo už nám těžko dohádnouti se, že jediná kniha Hálkova, z níž by tato Píseň na moři mohla býti vyňata, je Černý prapor. A protože jsme zvyklí o každém dokladě a slově přesvědčiti se co možná očitě sami, otevřeli jsme Hálkovu báseň a hned na první stránce jsme čtli (ve všech vydáních) tyto verše:

Haló! Již plachty napněte,
stožár utužte lánem,
kotva již z tůně zvednuta,
a větrů přízeň pánem.

Tak vesele hrá korouhev,
moře tak jasno, blaho,
nuž ke kormidlu, k sklenici
haló! haho!

Ze záhadné slenice se vyklubala obyčejná sklenice. Tisková chyba zrodila slenici, domněnka, že základem je slovo slémě, změnila ji v slemici a nové slovo už putovalo po vlasti, chystajíc se státi tvrdým oříškem budoucímu etymologu. Nejen knihy, ale i slova mají své divné osudy.

Naše řeč, ročník 8 (1924), číslo 3, s. 84-85

Předchozí Václav Flajšhans: Ještě slůvko o »t. zv.« novinářské češtině

Následující Jan Kutek: Nedorozumění

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1