Časopis Naše řeč
en cz

Ještě slůvko o »t. zv.« novinářské češtině

Václav Flajšhans

[Drobnosti]

(pdf)

-

V posledním čísle Naší řeči profesor Kraus doplnil k mému loňskému článku »Něco o mluvě Husově« (NŘ. VII, 257 a n.) ze svých dosud nevydaných studií historii jednoho citátu Havlíčkova; ukázal, že špatná čeština toho listu Husova nepochází od Havlíčka, nýbrž od Stacha z r. 1786. Neřekl jsem ovšem v svém článku, že text ten složil Havlíček; řekl jsem výslovně, že jej přejal z knížky Sommrovy; Sommer byl pro mne »pan Nikdo«; odkud on měl svůj text, bylo již věcí podružnou. Profesor Kraus tuto mezeru mého článku nyní vyplnil; náleží mu za to jistě dík — a mohl bych udělati bod, kdyby nebylo připojeno několik poznámek, s nimiž nemohu souhlasiti.

Profesor Kraus brání novinářské češtiny; ukazuje, že Stachův jazyk není novinářskou češtinou dnešní, »nýbrž pramenem, z něhož se filologové mají učit, jaký je moderní jazyk český«; že marné jsou pokusy »přebrousit jazyk na tvar starší, ať veleslavínovský, ať husovský, že starý had nechce vlézti do kůže, kterou svlékl… atd. O tom snad několik slov neuškodí.

Předně o »t. zv.« novinářské češtině; psal jsem (str. 261, 262) o »t. zv.« (Kraus toto slovíčko u mne zapomněl) novinářské češtině, t. j. takové, kterou píší špatní novináři. Je zrovna taková, jako t. zv. básnická neboli »měsíční« nebo »papírová« — anebo t. zv. úřední nebo »ouředlní«, t. j. taková, jako píší špatní básníci nebo špatní úředníci. Liší se od nich větším počtem chyb mluvnických — novinář nemívá kdy podívat se do mluvnice — a hojností frází — novinář nemívá kdy přemýšleti o významu slov a napsaný článek obyčejně již po sobě nečte a neopravuje. Kdo tak píše, píše potom »t. zv.« novinářskou češtinou.

Mnozí takoví špatní autoři bránívají se důvodem Krausovým: nelze nový jazyk mistrovati starými autory. Proti tomu důvodu jsem ukázal, že nová »t. zv.« novinářská čeština hřeší tak zbytečně; že jsou i dnes věci, o nichž je možno psáti tak jako Hus, správně, krásně a výrazně — a ukázal jsem to (jinak to nebylo možno) srovnáním nového textu Husova s původním jeho zněním.

Za příklad jsem volil dvě knihy, jež se rozletují — a dlouho snad ještě budou rozletovati — v nových a nových vydáních po vlastech československých: Havlíčkova Slovana a Marešovu sbírku. Tyto knihy nejsou noviny — ani Slovan Havlíčkův není, jak známo, žurnál v našem smyslu — a jejich autoři nemohou se krýti omluvou, že čeká sazeč na rukopis a rotačky počínají svou hřmotnou upomínku. A z obou jsem vybral po textu: nej[83]slavnější list Husův a nejdelší český; ukázal jsem, jak jejich text (nikoli Husův) »chybuje proti tvarosloví a skladbě (str. 259; Kraus na str. 49 na tato slova zapomněl), jak vytváří germanismus za germanismem…« — krátce, jak je psán »t. zv.« novinářskou češtinou (třebas ne v novinách!).

Pokud se týče oněch marných frází (»z celého srdce«, »nepochybně víte«), Kraus souhlasí; psal prý je však ne novinář, nýbrž bohoslovec osvícenský, jemuž nebylo »ani boží slovo dost rozumné, dost uhlazené«, jak dokládá vtipným citátem Goethovým; jde tu jen o to (o Marešovi Kraus nepochybuje), nese-li Havlíček odpovědnost za text, jejž otiskl.

Podle Krause »redaktor Havlíček je nevinen…« Čtenář by mohl mysliti, že tedy snad Havlíček prostě otiskl výňatek ze Sommra v svém Slovanu. Toto domnění by však bylo mylné. Havlíček napsal pod svou šifrou (H. B.) původní svůj článek o Husovi (Slovan, srpen-září 1850, II, 1069—1075, 1058—1102), k němuž čerpal z Tomka a Sommra; na str. 1073 uvádí Husova »psaní, z kterých tuto některé výjimky podáme«. Listy Husovy byly tou dobou obecně známy v původním znění: r. 1848 vydány v Musejníku, 1849 v Českobratrském hlasateli, 1850 v Malém výboru Čelakovského; ale Havlíček otiskl tento strašný text Sommrův (nevěda ovšem, že je Stachův), vydávaje jej takto za znění Husovo. Nevím, dá-li se tato věc v takovém nadšeném článku (byl potom u výtahu pojat do Epištol kutnorských) omluviti jinak — nežli právě »t. zv.« novinářskou prací. — —

A ještě něco o tom Stachovi. Máme se z něho učiti. Tedy na př. tvaroslovně »oněm dvoum«. Stach nebyl první; učil tak již r. 1533 Philomates, zaváděje »dvaum« místo »dvěma«. Blahoslav mu r. 1571 v Grammatice (str. 70) odpověděl velmi ostře »Hanbiti by se měl Philomates…« »jako i Beneš (Optát), užívav toho slova prvé neslýchaného ‚dvoum‘…« A podnes ještě všechny naše mluvnice učí »dvěma«, přes to, že »živý jazyk« říká »dvoum« jako za Filomatesa před 400 lety. Nebo ve skladbě: Stach píše hrubým germanismem »poslušen býti někomu« — Hus má správně genitiv a s ním tak učí všechny naše mluvnice, ačkoli ještě i dnes často v novinách najdeme tento germanismus… Máme se vskutku těmto chybám znova učiti?

Profesor Kraus má jistě pravdu; je třeba i Stacha studovat — pro dějiny jazyka i jako odstrašující příklad. Jako češtinu neumělce. Filolog Král měl jiné mínění; vyloživ (Listy filol. XX, 421), že Stachova největší díla zůstala v rukopise, dodává: »oba tyto spisy naštěstí nevyšly; rukopisy jich jsou zachovány, ale dle toho, co o nich víme ze zmínek jinými učiněných, ne[84]stojí za to, aby kdo znova se jimi obíral« — a že mu nekřivdí, shledá čtenář sám srovnáním mých výňatků s textem Husovým.

Prof. Kraus se táže: »Kde se Petrýn-Stach naučil svému jazyku? Nebyl to živý mluvený jazyk jeho doby?« Nebyl. Máme Rittersberkovy sbírky písní, Pišelyho sbírky přísloví z té doby — máme svědectví Dobrovského o jazyku živém tehdejším a o jazyku Stachově. Stach prostě neuměl psáti spisovně a psáti jako Bernolák mluvou obecnou si netroufal; tak jeho jazyk je, jako u jiných neumělců, smíšenina rozmanitých chyb a správností. —

Na konci i v úvodě svého článku prof. Kraus vytýká marné snahy vrátiti se k Husovi nebo vůbec k době staré. Tuším, že jsem to nečinil: ale je ovšem pravda, že jsem v jazyku Stachově neshledal pokroku proti jazyku Husovu; že se Hus vyslovoval lépe, správněji a ve shodě s živým jazykem dnešním i ostatní slovanštinou — jak se zase čtenář snadno přesvědčí. Je možno psáti dobře a srozumitelně i bez stálého ‚dosáhnouti’, ‚zameziti’, ‚odstraniti’ atd., je možno zachovávati správný pořádek slov atd. — a při tom přece množiti zásobu slov, rozšiřovati význam starších, tvořiti nová rčení a výrazy — vždycky v duchu jazyka.

A jen slůvko ještě o tom »starším tvaru«. Byli i za dob Husových, počátkem XV. století, zrovna takoví neumělci, jako Stach. Překladatel Komestora náleží k nim hned. Studujeme i jeho jazyk — ale za vzor ho neklademe, neučíme se z něho. Chceme od tvůrců jazyka totéž, co žádal kdysi Goethe od básníků (prof. Kraus opraví, cituji-li snad z paměti chybně):

»Wenn Fürsten ihr im Reich der Verse seid,
so kommandiert die Poesie!«

Jenom že naši t. zv. novináři, básnící a úřadové toho nedovedou; naopak, často »bujný oř« naší mluvy je vláčí za sebou po zemi.[1]

[1] Tyto řádky byly napsány a vysázeny dříve, nežli vyšla jmenovaná v úvodě kniha Krausova a nežli otištěna (14. února t. r.) v Lid. Novinách zmínka pana —š—., souhlasná (celkem) s hořejším výkladem.

Naše řeč, ročník 8 (1924), číslo 3, s. 82-84

Předchozí Haló, hola, hele!

Následující Slenice