Duál, s — z

[Hovorna]

(pdf)

-

(E. Š.) Učí-li některé vaše mluvnice, že se duál zachoval jen u podvojných údů lidského těla, není to ovšem správné; vždyť i zvířata mají dvě oči, dvě uši, vidí očima a slyší ušima, kůň hrabe předníma nohama, na prsou má řemení atd. Tvarů dvojných užíváme bez tohoto omezení všude, kde se zachovaly a jsou na místě (dvěma nohama a p.) anebo kde jiného tvaru není (čtyři ruce a p.). — O poměru mezi předložkami s a z, zvláště vzhledem ke klidové předložce na, jsme vykládali v NŘ. již mnohokrát. Pravidlo, že předložka »s« při pohybu bývá tam, kde je poloha v klidu vyjádřena předložkou na, jest školská pomůcka pro začátečníky, jimž je potřeba mechanického pravidla, protože na jejich soudnost není ještě možno spoléhati. Proto je nesprávné, jak jsme již několikrát ukázali, dělá-li se z této pomůcky zákon obecně platný a hledá-li se nedůslednost v tom, píšeme-li »na střeše — se střechy« a vedle toho »na zahradě — ze zahrady«. Předložky s a na mají každá svou významovou sféru, stanovenou jejich významem základním; sféry ty se do značné míry sice kryjí jako dva kruhy se středy dost blízkými, ale nekryjí se úplně. Proto ten, kdo chce vědomě a správně užívati předložky s a rozeznávati ji od předložky z, učiní lépe, uvědomí-li si, že pravidlo o vzájemném poměru předložek s — na (z — v) je jen pomoc z nouze a že kriteriem věcným je toliko vlastní význam předložek. Předložka s s 2. p. značí pohyb shora (zvl. s povrchu) dolů nebo vůbec pryč; proto píšeme »snímati klobouk s hlavy, sklízeti se stolu, padati se stromu, sestupovati s nebes, setříti prach s bot, sejmouti se zdi« atd. Na této představě se zakládá psaní předložky s i ve výrazech přenesených; výrazy »na mysl padnouti, na mysli ležeti« jsou svědectvím, že je tu mysl pojata obrazně jako plocha, na jejímž povrchu myšlenky, dojmy atd. utkvívají: proto výrazům těm i základnímu významu předložky s odpovídá výraz »s mysli sejíti«. Právě tak podobnému obraznému výrazu »na očích míti n. býti« odpovídá stejně obrazný výraz »s očí ztratiti« atd. To platí i o přenesení významu místního na poměry v čase: představujeme-li si čas jako proud tekoucí s místa vyššího na nižší, tedy shora dolů, pochopíme snadno, proč píšeme »s počátku (počátek je nahoře, konec je dole), jedna hodina s půlnoci, s neděle« atd. Předložka z naproti tomu označuje směr z vnitřka, z okruhu n. průběhu něčeho. Význam ten bývá nejen v určeních čistě místních (z hrnce, ze stromu, z města, a tedy také odejíti ze zahrady, z polí, ze hřbitova, z náměstí, z Vyšehradu), nýbrž velmi často zase ve výrazech přenesených, kde se představa délky, okruhu, sféry nějak omezené, z jejíhož nitra se pohyb děje, přenáší na poměry časové, na stavy duševní atd.; proto se budíme ze sna, křičíme [220]ze strachu (podle pův. ponětí, že jsme v straších), vracíme se z práce n. ze studií, vyřezáváme ze dřeva, přejeme ze srdce, čteme z knihy, vypravujeme z hlavy (z paměti), začínáme z rána atd. Mnohé z výrazů takto vzniklých se pak ustalují, i když nejde přímo o pohyb ani obrazně; umříti z hladu (změnou pojetí obrazně místního v kausální), usínati z večera atd. Pojetí může býti v různých případech různé: říkáme »s počátku se mírnil«, protože máme na mysli východiště dobové, ale »ta kniha je z počátku 19. stol.«, protože zde počátkem míníme sféru dobovou, omezenou řadu (10—20 prvních) let, z níž vybíráme; říkáme »úroda zmizela s polí«, když si je představujeme jako plochu, s jejíhož povrchu úroda zmizela, ale »vracíme se z polí«, představujeme-li si pole jako okruh, v němž jsme se procházeli atd. Kdo má na mysli tento významový rozdíl mezi oběma předložkami, nepotřebuje školního pravidla o předložkách na a s a snadno u sebe rozhodne, že se musí psáti »přestoupil z techniky na universitu«, a nikoli »s techniky«, protože tu nejde o pohyb shora dolů, ani ve smyslu přeneseném, nýbrž o přestoupení z jedné sféry zaměstnání (studií na technice) do jiné; »byl propuštěn z místa« a nikoli »s místa« (z téže příčiny); »sedlák (pamětní kniha) z Bílé hory« a nikoli »s Bílé«, protože tu nejde o představu shora dolů, nýbrž o určení místního obvodu (zvaného Bílá hora), z něhož ta osoba n. věc pochází; »vrátil se z cest« a nikoli »s cest«, protože tu jde o sféru činnosti jisté délky; v kraji budou říkati, že »fouká z hor«, protože nemyslí na jejich výšku, nýbrž na kraj (v horách), odkud fouká, tedy na původ větru. Budeme psáti »sestoupil s nebes«, protože tu jde zjevně o pohyb shora dolů, právě tak jako »rozhlížel se s Petřína (nikoli z Petřína), dával znamení s Petřína«, ale budeme psáti »hlas byl slyšen s nebe n. z nebe«, podle toho, co chceme říci, shora či z vnitřka — právě tak, jako můžeme říci »se stolu i ze stolu, s hory i z hory, s peřiny i z peřiny« atd. podle toho, oč jde.

Naše řeč, ročník 7 (1923), číslo 7, s. 219-220

Předchozí Drbohlav

Následující Václav Ertl: Jich, jejich, svůj, čí