Časopis Naše řeč
en cz

Nekončící příběhy s češtinou

Ivana Bozděchová

[Reviews and reports]

(pdf)

Never-ending stories with Czech

This article is a review of Milan Hrdlička: Vo vobecný češtině a jiné příběhy. Praha: Karolinum, 2015, 266 s.

Milan Hrdlička: Vo vobecný češtině a jiné příběhy. Praha: Karolinum, 2015, 266 s.

 

Nová popularizační kniha Vo vobecný češtině a jiné příběhy od zkušeného autora, bohemisty, lingvodidaktika a pedagoga Milana Hrdličky jednak navazuje na jeho úspěšnou publikaci Bohemistické miniatury (Praha: Karolinum, 2013; o ní blíže viz Prošek, 2015), jednak přináší nové poznatky, postřehy a náměty. Ústředním tématem je opět čeština jako výchozí jazyk, jehož dílčí zajímavé, specifické, záludné, nejednoznačné i zábavné jevy autor, její rodilý mluvčí, zkušeně vybral k pohledům a komentářům určeným cizincům, studentům češtiny i všem zájemcům o ni. Vznikl tak kaleidoskop pojednání, zamyšlení, polemických zastavení, úvah, hodnocení i inspirací, přinášejících poučení, informace a fakta a vybízejících k zvídavému, až dobrodružnému hledání a objevování. Dlouholetými profesními zkušenostmi je podložen autorův stále přítomný (konfrontační) pohled na češtinu z hlediska jejího cizojazyčného studenta či uživatele. Poutavá, srozumitelná, často humorná, ironická a polemická forma podání jistě zaujme čtenáře v různé míře o češtině poučené i poučeníchtivé. Text vyniká osobitým autorským stylem psaní, z každé jazykové črty, sloupku, příběhu, ba z každé věty přímo čiší autorova jazyková kompetence, tvořivost, sympatická hravost, či dokonce posedlost, jeho vnímavý jazykový cit a mnoholetá zkušenost uživatelská, badatelská i didaktická. Jednou větou: autor má schopnost nakazit čtenáře zájmem o jazyk a jeho příběhy – lingvistické, historicko-společenské, komunikační i subjektivní, lidské, osobní.

Publikace je rozdělena do dvou částí: Drobty, zahrnující 45 jazykových sloupků, a Příběhy s pěti rozsáhlejšími kapitolami věnovanými vybraným závažnějším otázkám současné češtiny. Velká část z těchto sloupků byla již dříve publikována v kratší verzi buď v časopisech (např. Bohemistyka, Češtinář nebo i Naše řeč), nebo v autorově předchozí popularizační knize Bohemistické miniatury (tam jich bylo 34); zde jsou tyto sloupky aktualizované a rozšířené o nová zjištění, pozorování, zajímavosti či komentáře. Autor tak čtenáře obohacuje o vývojový pohled na jazyk i jeho poznávání. Sloupky byly v Bohemistických miniaturách řazeny podle slovního druhu klíčového slova příslušného textu; na rozdíl od první knihy jsou zde v oddílu Drobty řazeny volně a náhodně; autor k tomu v úvodu (s. 10) poznamenává, že o pořadí rozhodla posloupnost čísel jim přiřazených, kterou sestavil jeho syn. Takové řazení čtenáři umožňuje otevřít knihu a začít číst, kdekoliv má právě chuť a zájem. Ať postupuje náhodně, či systematicky a chronologicky, neustále se přesvědčuje o bohatosti, rozmanitosti, síle a kráse jazykových prostředků češtiny. Dovídá se zároveň mnohé o sobě i o světě v jeho dimenzích prostorových a časových. A nejen přijímá sdělení, ale je vybízen k úvahám, konfrontacím, vlastnímu poznávání a objasňování. Co více si může čtenář tohoto typu publikací přát?

Tematický rozsah a autorův záběr je úctyhodný, kniha jako celek nabízí oblasti a témata pro široký okruh čtenářů. Konfrontační pohled na češtinu přináší vedle obecnějších, systémových srovnání příklady zajímavé i poučné, a to jak pro rodilé mluvčí, tak pro cizince. Českému [102]čtenáři se předkládají jazykové jevy, jejichž pozoruhodnost si mluvčí často neuvědomuje, ačkoliv je přirozeně používá. Poměrně značné množství takových jevů autor posbíral ve své profesionální praxi; uveďme některé namátkou a pro ilustraci: konkurence neurčitých zájmen (XXVIII. Někdo versus kdosi, s. 127–129) – zájmena s postfixem -si se neužívají v otázce (Je tu někdo? × *Je tu kdosi?) ani v konstrukcích se slovesem v budoucím čase, imperativu a kondicionálu (*Nebojte se, kdosi tam na vás bude čekat. *Přines cosi! *Měli bychom s tím cosi udělat.). Podobně: vedle obvykle uváděných případů užívání substantiva v genitivu po výrazech označujících neurčité množství (XLIV. Mají trochu hlad, s. 181–183) typu má hodně starostí, nemáme dost času se uvádějí běžné případy z úzu, v nichž substantivum není v genitivu – vyjádření určitých duševních a tělesných stavů a pocitů (mám trochu hlad, mají z toho dost hrůzu) nebo zachycení stavu počasí, atmosférických jevů (je tam dost vítr), vyjádření okolností děje (má dost smůlu, má v tom dost zmatek) aj.

V knize jsou hojně zařazována jazyková vyjádření daného obsahu, vesměs komunikativně závažného a frekventovaného, v jiných jazycích, jejichž odlišnost od češtiny je zakotvena národními a kulturními tradicemi a zvyklostmi. Uvedení cizojazyčných vyjádření může čtenáři sloužit jako inspirace, mnohdy pouze ozvláštňuje text knihy. Autor je často shledal pozoruhodnými, když daný jev např. zahraniční student aplikoval v češtině neadekvátně. Taková srovnání jsou jistě zajímavá a užitečná jak pro českého, tak pro cizojazyčného čtenáře; viz např. fakt, že v korejštině nesmí mladší sourozenec oslovit staršího jeho křestním jménem (s. 34), poučení o děkování a obdivu v japonštině a mongolštině (s. 181) nebo o užívání honorifik v asijských jazycích (poznámka na s. 202) atd. Zajímavé jsou také exkurzy etymologické a jazykověvývojové, vybavené (mnohdy značně podrobnými) informacemi historicko-kulturně-společenskými umožňujícími vnímat dynamiku jazyka celostně, v mimojazykovém kontextu.

Záslužná a ilustrativní je autorova široká škála užívání výrazových prostředků z různých stylových vrstev češtiny (slov a tvarů spisovných, nespisovných, expresivních, pragmaticky příznakových), a to jak ve vlastním (výkladovém) textu, tak v příkladech. Tuto pestrost jazykových prostředků naznačuje, ba znalému čtenáři napovídá samotný titul knihy kombinací spisovných a nespisovných gramatických tvarů a použitím nespisovných podob s protetickým v: Vo vobecný češtině a jiné příběhy. Toto (záměrné) mísení občas hraničí s jazykovou normou a zejména pro cizince může být zavádějící bez explicitního upozornění na příznakovost, pro rodilého mluvčího a bohemistu zvlášť je však vnímáno vesměs dokonce s požitkem.

Výklady obsahují vedle informací o jazyce mnoho faktů historických, geografických, kulturních a jiných. To je vítané a obohacující. Je jistě velmi obtížné zvolit patřičný poměr informací jazykových a nejazykových, a tak v některých výkladech či kapitolách nejazykové informace převažují nad sdělením o jazyce. Má-li být jádrem publikace poučení o češtině, naskýtá se tedy mnohde otázka adekvátního či únosného rozsahu historiografických a jiných mimojazykových informací, příp. obsahové hierarchizace textu. Tu autor většinou a vhodně naznačuje, celý text má proto velký počet poznámek pod čarou. Ve snaze odlišovat dílčí fakta uvedením v samostatné poznámce autor (jistě nezáměrně) někdy segmentuje text nadměrně, některé věty (větné celky) jsou pro četbu až rušivě přerušovány poznámkami (viz např. s. 137, 229, 237, 239). Drobnou poznámku je třeba uvést k nejednotnosti termínů – v celku knihy ojedinělé – na s. 128: „Je známou skutečností, že tvary se sufixem -si…“ × „Neurčitá zájmena s postfixem -si nefigurují v otázce.“ – Bylo by vhodné sjednotit terminologii a -si charakterizovat přesněji jako postfix.

[103]V textu knihy se dozvídáme poměrně hodně informací také o autorovi – sám neváhá uvádět osobní zkušenosti, zážitky, pocity, ba i ukázky z vlastních (raných) básnických výtvorů. To je jistě zajímavé, osvěžující, někdy i obdivuhodné a vzhledem k obsahu sdělení vesměs relevantní, jakkoliv funkčnost některých takových pasáží může být relativní. Viz např. v XXXIII. kapitole O něčem / ničem takovém jsem neslyšel věnované především zájmenům zařazení posledních tří odstavců vyjadřujících (subjektivní) obdiv Asii. Celá kapitola Čeština jako jazyk kolonizační a přistěhovalecký (Příběh pátý) obsahuje drtivou převahu informací historických, o (jazykové) podobě češtiny se v ní (vědomě a záměrně) píše poskrovnu.

Nová publikace Milana Hrdličky představuje kvalitní, hodnotný, zajímavý a specifický naučně-popularizační příspěvek k popisu češtiny. Jistě se stane vítaným následovníkem autorových Bohemistických miniatur, jejichž recenzi tyto řádky s uspokojením následují. V plném souznění se přidáváme k naději, že i tato nová kniha „udělá dobrou službu lingvistice jak u čtenářů laických, tak odborných“ (Prošek, 2015, s. 100) a že je obohatí užitečným pozná(vá)ním, potěšením i mnohasměrnou motivací.

 

LITERATURA

PROŠEK, M. (2015): Maximalistické miniatury. Naše řeč, 98, s. 98–101.

Ústav českého jazyka a teorie komunikace FF UK
nám. Jana Palacha 2, 116 38 Praha 1
ivana.bozdechova@ff.cuni.cz

Naše řeč, volume 99 (2016), issue 2, pp. 101-103

Previous Jan Volín, Pavel Šturm: Pevný bod pro zkoumání řečového rytmu

Next František Martínek: Pracovní seminář o možnostech digitálního zpřístupňování starších českých textů