Časopis Naše řeč
en cz

Pevný bod pro zkoumání řečového rytmu

Jan Volín, Pavel Šturm

[Articles]

(pdf)

A firm spot for speech rhythm research

The paper deals with research on speech rhythm. It presents an experiment that investigated the moment of syllabic perceptual anchoring. More than twenty respondents were asked to synchronize production of four similar words in different grammatical forms with metronome beats. The recordings of their attempts reveal the rhythmically most important moment in each word. The description of the experiment is presented against the background of previous research in the area. It shows how the first syllable onset and the second syllable coda influence the position of the rhythmic centre of gravity in Czech.

Key words: rhythm of speech, perceptual mechanisms, p-centre, syllable, onset, coda
Klíčová slova: rytmus řeči, percepční mechanismy, p-centrum, slabika, prétura, koda

[*]Úvodní poznámky

Zvuk řeči je nesmírně složitým jevem. Při dílčích analýzách může být pozorován a posuzován z mnoha hledisek. Jednou z možností analytického přístupu je chápat ho jako zvuk řetězců slabik, které nesou určitou melodii a rytmus. Jakkoli zběžná pozorování naznačují, že lidé mají obvykle velmi kladný vztah k rytmickým činnostem a jevům, a to zejména v batolecím věku, rytmický aspekt zvukového plánu jazyka nezabírá v mluvnicích nebo vysokoškolských učebnicích mnoho místa. Příčinou menšího zájmu jazykovědců o rytmus běžné, nevázané řeči byla donedávna nejspíše jeho nepříliš jasná distinktivní funkce. Fonologie se v prvních desetiletích své existence musela vypořádat nejprve se zvukovou stavbou slova a distinkcemi lexikálními. Teprve po vybudování svých základů se lingvistika postupně dostává ke zkoumání i jiných než čistě intelektuálních významů slov a větných konstrukcí, přičemž zjišťuje, že změny rytmických parametrů promluvy ovlivňují v širším smyslu její dopad.

Tak se například ukazuje, že reakce na určitá cílová slova ve výpovědi jsou rychlejší, je-li tato výpověď pronesena v rytmu typickém pro daný jazyk. Jakmile je obvyklé trvání samohlásek a souhlásek nebo načasování přízvučných a nepřízvučných slabik „rozladěno“, posluchači trvá déle, než na dané slovo zareaguje (Buxton, 1983; Barnes – Jones, 2000). Nepřímo se o tom můžeme přesvědčit [93]i sami – projev řečníka, který mluví neplynule, s atypickými lokálními zrychleními a zpomaleními, a tedy s nepředvídatelnými rytmickými konfiguracemi, nás unaví daleko rychleji než projev plynulý. Větší námaha s udržením pozornosti mívá také za následek menší retenci paměti. Všechna tato pozorování, ať už rigorózní v dobře připravených experimentech nebo neformální v běžných životních situacích, vedou ke společnému závěru: obvyklé plynutí zvukových kontrastů v čase je pro vnímání řeči výhodnější než plynutí neobvyklé.

Vysvětlení tohoto jevu nabízí například hypotéza adaptivních neurálních rezonancí, která se týká chování neuronů a jejich svazků při rozpoznání nějakého objektu. Je obecná a měla by platit pro řadu oblastí lidského smyslového vnímání (Levine, 2000; Page, 2000). Pro oblast akustickou a pro rozpoznávání řečových „objektů“ ji rozpracoval například Grossberg (2003). Na neurofyziologickém základě ukazuje, proč některé naše kognitivní procesy probíhají za vynaložení menšího výdeje energie a za menšího úsilí, když je jejich načasování takzvaně typické. Při zkoumání zvuku řeči tedy termín rytmus neznamená nějaké monotónní opakování sledů těžkých a lehkých dob, ale určité časové rozmístění kontrastů, z nichž se řečový signál skládá a díky nimž vůbec může kódovat různé významy. Je-li toto rozmístění pro daný jazyk typické, pak mluvíme o vyšší rytmicitě projevu, bez ohledu na to, jak daleko má k nějaké strojové pravidelnosti.

Větší či menší rytmicitou se od sebe ovšem neliší pouze jednotliví mluvčí – také různé mluvní styly vykazují různou míru pravidelnosti v rozmístění slabičných, taktových i frázových prominencí. Knightová a Cross (2012) zkoumali několik ukázek čtyř různých mluvních stylů: stylu neformálního konverzačního, poloformálního přednáškového, formálního přesvědčovacího a stylu uměleckého recitačního. Ukázky náhodně promíchali a po více než dvaceti respondentech požadovali, aby nejprve ohodnotili rytmičnost každé z ukázek a potom aby ťukali prstem na přízvučné slabiky. Jak v hodnocení dojmů, tak v motorické činnosti se mluvní styly řadily jednoznačně podle pracovní hypotézy, tj. neformální konverzace má být méně rytmická než poloformální přednáška, ta méně rytmická než formální agitace a umělecká recitace nejrytmičtější. Zajímavý byl zejména rozdíl mezi přednáškou a připraveným politickým projevem. V obou případech se jedná o monolog směřovaný k větší skupině adresátů, s nimiž mluvčí není v těsných osobních vztazích. Avšak u připraveného projevu, kde mluvčím záleží na tom, aby přesvědčili o svých názorech a návrzích ostatní, bylo hodnocení rytmičnosti i přesnost ťukání prstem vyšší.

Kromě koordinace pozornosti rytmus zřejmě indukuje i pozitivní sociální ladění. Synchronizace pohybů, kterou rytmické, tedy prediktabilní uspořádání zvuků umožňuje, vede později k vyšší ochotě spolupracovat (Hove – Risen, 2009; Wiltermuth – Heath, 2009). Efekt vykázalo i chování předškolních dětí v nedávném zahraničním experimentu (Kirschner – Tomasello, 2010). Když s dětmi [94]při poslechu písničky experimentátor houpal do rytmu, dosáhly později výrazně vyššího skóre kooperativnosti, než když experimentátor houpal mimo rytmus. Rozdíl byl více než dvojnásobný.

Jestliže tedy „správný“ rytmus snižuje náročnost zpracování vnímané řeči a zvyšuje sociální přijatelnost, není divu, že mnoho badatelů chce vědět, jak takový „správný“ rytmus vlastně vypadá. Shoda panuje v tom, že podstatou je nějaké střídání kontrastů v čase. Nakolik má vnímaná pravidelnost v načasování lehčích a těžších dob nebo v rozmístění slabičných jader oporu v realitě, o tom už se vedou spory. Je však zřejmé, že kdyby byl řečový rytmus jen iluzí, jak občas někteří zklamaní badatelé naznačují (Bolinger, 1965; Roach, 1982; Dauer, 1987; Williams – Hiller, 1994), bylo by obtížné porovnávat projevy jednotlivých osob a docházet ke shodě při hodnoceních, která z osob mluví rytmičtěji než jiná. Úsudky by se bez objektivně existujícího vnějšího faktoru těžko shodovaly.

To, že objektivní základ rytmických vjemů zatím nedokážeme přesně zachytit, neznamená, že neexistuje. Zklamání, které v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století zažili někteří fonetici při proměřování slabik a mluvních taktů, je pochopitelné. Pečlivé záznamy o trvání těchto jednotek nepřinesly žádné doklady ani o slabičné, ani o taktové izochronii (Lehiste, 1977; Dauer, 1983). Přitom se několik desítek předchozích let učilo, že každý jazyk musí nějaký typ izochronie vykazovat. Ti, kdo po publikování tehdejších dokladů o neexistenci izochronie nerezignovali, brzy nalezli další cesty k odhalení tajemství řečového rytmu. Především ukázali, že se objektivní čas měřený v sekundách nekryje s časem psychickým, který se může zrychlovat i zpomalovat a snad i skákat vpřed a vzad (Grossberg, 2003). Tak např. experiment Donavana a Darwina (1979) vedl ke zjištění, že stoupavá melodie řeči psychický čas zpomaluje.

Jiným klíčovým momentem bylo objevení tzv. p-center (tj. percepčních center). To jsou takové okamžiky v čase, v nichž se právě vnímaná zvuková jednotka „objeví“ v mysli posluchače (Morton a kol., 1976; Marcus, 1981). První experimenty, které na p-centra upozornily, využívaly řad jednoslabičných anglických slov, např. číslovek. Když byli mluvčí požádáni, aby takovou řadu vyslovili co nejpravidelněji, akustické počátky jednotlivých slov (slabik) od sebe pravidelně vzdáleny nebyly. Pokud je experimentátor „srovnal“, tedy pomocí zvukového editoru upravil tak, aby od počátku jednoho slova k počátku následujícího byla vždy stejná časová vzdálenost s přesností na milisekundu, dojem pravidelnosti se pro posluchače ztratil. Klíč k této záhadě vězel v rozdílné slabičné struktuře použitých slov. Některá začínala souhláskou, a to buď sonorní (např. nine), nebo šumovou (např. three), jiná samohláskou (např. eight). Některá měla slabičnou kodu (např. five), jiná ne (např. two). Bod, který v rámci slabiky vykazoval nejpravidelnější rozložení na časové ose, ležel někde kolem počátku slabičného jádra, tedy samohlásky. Byly vytvořeny různé vzorečky, jak takovýto bod, p-centrum, [95]určit. Některé pracují pouze s trváním souhlásek a samohlásek (např. Marcus, 1981), jiné zohledňují i jejich spektrální vlastnosti (např. Pompino-Marschall, 1989). Ještě jiné hledají v akustickém signálu korelát artikulačního cíle s poukazem na to, že percepční centrum musí mít souvislost s nějakým důležitým produkčním momentem (např. Fowler, 1983). Žádný z navržených způsobů výpočtu však zatím není zcela přesný, a tak se hledají další vlastnosti p-center, které by umožnily jasnější ukotvení dalšího výzkumu. Je možné, že určení polohy p-centra nebo alespoň vysvětlení jeho povahy bude znamenat nalezení pevného bodu, díky němuž pohneme našimi mlhavými a stagnujícími představami o řečovém rytmu.

V dosavadních experimentech převažoval tzv. percepční přístup, v jehož rámci posluchači manipulují vzájemnou polohou dvou nezávislých, simultánně přehrávaných řad izochronních událostí. V jedné řadě by se např. mohlo opakovat slovo raz, v druhé stejně pravidelně slovo dva. Posluchač má možnost vzájemnou pozici obou řad v čase měnit tak, aby vznikla nová řada, raz – dva – raz – dva – …, přičemž jediným důležitým požadavkem je, aby nová řada „nekulhala“. Německý badatel Pompino-Marschall se pokusil tuto metodu zpřesnit tak, že v jedné řadě přehrával slabiky určité stavby, v druhé řadě exponoval pouhá akustická lupnutí, tedy časově velmi omezené, koncentrované zvuky. Ani to však k jednoznačným závěrům nevedlo – snad i proto, že vzhledem k náročnosti technického zpracování dat z jeho experimentu zkoumal reakce pouhých tří respondentů (Pompino-Marschall, 1989). V této oblasti výzkumu byly však nízké počty respondentů (jeden až pět) vzhledem k pracnosti provedení obvyklé.

 

Metoda

V našem současném experimentu je využita metoda jiná. Ta klade větší důraz na řečovou produkci a prozatím příliš užívána nebyla (ovšem viz např. Barbosa a kol., 2005). Naši respondenti měli za úkol opakovat zadané slovo tak, aby se rytmicky sladilo s pravidelným ťukáním metronomu. Předpokládáme, že okamžik zaznění metronomu prozradí moment v rámci slova, který je pro rytmus nejdůležitější (tedy p-centrum). Na rozdíl od předchozích studií, které pracovaly s jedním nebo několika málo respondenty, jsme se rozhodli nasbírat materiál rozsáhlejší. Vycházeli jsme z předchozích zkušeností vlastních i zprostředkovaných (např. Pompino-Marschall, 1989), že totiž lidská schopnost synchronizace vykazuje značné individuální rozdíly a jeden určitý akt synchronizace sám o sobě může podléhat různým okamžitým vlivům.

Experiment byl nakonec proveden se vzorkem 24 respondentů, studentů filologických oborů na FF UK v Praze. Tito respondenti byli zváni individuálně do zvukově zklidněného nahrávacího studia Fonetického ústavu. Na obrazovce monitoru se před nimi objevovala různá česká slova, která sestávala z jedné až tří [96]slabik. Slova se objevovala v náhodném pořadí, aby pokusné osoby neupadly do nějakého stereotypního chování, které je řečové produkci svou monotónností příliš vzdáleno, případně aby si nezačaly vytvářet své vlastní hypotézy o podobnosti slov, které by mohly ovlivnit jejich chování.

Důležitým aspektem procedury bylo udržet respondenty neustále ve střehu: museli si přečíst cílové slovo na obrazovce, poslechnout si čtyři údery metronomu naprázdno, aby si udělali představu o tempu, a pak s dalšími údery vyslovit osmkrát za sebou to, co bylo právě požadováno. Mluvčí synchronizovali s úderem metronomu celé slovo, nikoli jednotlivé slabiky. Sezení bylo rozděleno do čtyř bloků, z nichž první dva byly pomalejší (vynucovaly si tempo cca 4 slabiky za sekundu) a druhé dva rychlejší (vedly k cca 6 slabikám za sekundu). Každé slovo se objevilo na obrazovce dvakrát – jednou v pomalejším, podruhé v rychlejším tempu. Jeden respondent tedy poskytl dvakrát osm opakování cílového slova.

Slova vybraná k analýzám byla manuálně rozsegmentována v analyzačním programu tak, aby bylo možno měřit začátky a konce jednotlivých hlásek a vztahovat je k úderům metronomu, který byl nahrán v samostatném kanále.

Pro analýzu byla vybrána slova, která vykazovala podobnosti umožňující porovnat vliv přidání souhlásky v prétuře a změnu konsonantu v kodě. (Čeština totiž relativně ochotně staví souhláskové skupiny před jádro slabiky, zatímco složitějším kodám se spíše vyhýbá; viz např. Novotná, 1972, nebo Volín – Churaňová, 2010.) Jednalo se o čtyři slova, z nichž každé se objevilo ve třech tvarech, celkem tedy ve dvanácti různých momentech v rámci jednoho sezení. Byla to slovesa těkat, štěkat, létat a slétat v prézentu, a to (1) ve třetí osobě jednotného čísla, tj. bez souhláskového zakončení, dále (2) v první osobě jednotného čísla se zakončením na -m a (3) ve druhé osobě jednotného čísla se zakončením na . Celkem jsme měli k dispozici 4 608 položek (24 mluvčích × 12 slovních tvarů × 2 tempa × 8 opakování), ovšem vždy první a poslední opakování v každé sérii jsme vyřadili, neboť úplný začátek a konec úkolu bývá ovlivněn nejistotou mluvčího a zbytečně zanáší do dat šum. Analýzy byly tedy provedeny s 3 456 položkami.

 

Výsledky

V dalších odstavcích budeme výsledky posuzovat v následujícím smyslu. Puls (úder, zaznění) metronomu je potřeba nějak vztáhnout vůči stavbě slova. Pro pozici blíže k začátku slova budeme používat termínu vpředu, konec slova bude vzadu. To znamená, že vpředu je to, co zazní dříve, a naopak vzadu to, co zazní později. Ovšem vzhledem k předchozímu výzkumu (nejčerstvěji např. Barbosa a kol., 2005), který vztahuje pozici p-centra k počátku samohlásky, nebudeme za vztažný bod považovat akustický počátek slova, ale právě moment

 

[97] 

Graf 1 Průměrná časová vzdálenost mezi pulsem metronomu a počátkem přízvučné samohlásky v milisekundách; sloupce odpovídají slovesným tvarům 3. sg. préz. (x-á), 1. sg. préz. (x-ám) a 2. sg. préz. (x-áš)

Graf 2 Průměrná časová vzdálenost mezi pulsem metronomu a počátkem přízvučné samohlásky v milisekundách pro tři použité tvary slovesa těkat (měřítko pro srovnání stejné jako u grafu 1)

 

nástupu samohlásky. Jde nám především o časovou vzdálenost úderu metronomu a počátku samohlásky. Graf 1 právě takovou průměrnou časovou pozici počátku přízvučné samohlásky vůči zaznění metronomu pro jednotlivé gramatické tvary zkoumaných slov zobrazuje. Kladná hodnota znamená, že akustický počátek vokálu byl vysloven po zaznění úderu metronomu (nula by tedy značila přesnou synchronizaci vokál–metronom). Z opačného pohledu lze říci, že při kladné hodnotě metronom zazněl před začátkem samohlásky.

Je vidět, že pro tvary těká, štěká, létá a slétá zaznívá úder metronomu v průměru 30 ms před začátkem přízvučné samohlásky. Přibude-li koncové -m, úder metronomu se posune o dalších 6 ms od samohlásky směrem k akustickému počátku slova. Končí-li slovo na , úder metronomu zní v průměru 48 ms před nástupem přízvučné samohlásky.

Výhodou průměrů je sice zachycení celkových tendencí, nevýhodou ovšem zakrytí důležitých individuálních rozdílů. Tak např. slovo těkat se od obecného vzorce z grafu 1 liší v tom, že pro tvary 3. sg. zaznívá metronom těsně po nástupu samohlásky (viz graf 2). Vliv koncového -m je pak však zhruba stejný jako vliv koncového : sonorní [m], které trvá v průměru 109 ms, posune polohu p-centra o 9 ms do iniciální souhlásky, frikativní [š] s průměrným trváním 149 ms ještě o dalších 12 ms od samohlásky směrem k počátku slova.

Pohled na slovo štěkat ukázal, že iniciální [š] přitahuje p-centrum ještě o zhruba 30 ms blíže k začátku slova (v porovnání se slovem těkat), a tedy dále od nástupu přízvučné samohlásky. Přitom samo trvání iniciálního [š] je v průměru 95,5 ms.

Srovnání slova těkat a slova létat přináší další zajímavý rozdíl. Ačkoli obě slova začínají jednou souhláskou (tj. jednoduchou préturou), úder metronomu byl ve slově létat synchronizován s momentem o 20 až 25 milisekund vzdále-

 

[98]

Graf 3 Průměrná časová vzdálenost mezi pulsem metronomu a počátkem přízvučné samohlásky v milisekundách pro tři použité tvary slovesa létat

 

nějším od nástupu přízvučné samohlásky směrem k počátku slova (viz graf 3). Není ovšem jasné, zda tento rozdíl způsobuje sonorní charakter [l] proti šumovému [ť], nebo to, že přízvučná samohláska ve slově těkat je krátká a ve slově létat dlouhá. Vliv iniciálního [s] ve slově slétat je obdobný jako vliv [š] u slova štěkat – moment synchronizace se posouvá několik desítek milisekund od nástupu přízvučné samohlásky směrem k počátku slova, tedy do souhlásky.

Další interpretaci dat jsme se rozhodli opřít o vícenásobnou regresní analýzu. Závislou proměnnou byla časová vzdálenost momentu zaznění metronomu a nástupu přízvučné samohlásky. Za nezávislé proměnné posloužilo trvání prétury, trvání kody, ale také celkové trvání slova, které do výpočtu vnášelo informaci o artikulačním tempu.

V našem případě je nejdůležitějším výsledkem hodnota upraveného determinačního koeficientu (R2adj), která vypovídá, kolik celkového rozptylu v datech lze vysvětlit pomocí vybraných nezávislých proměnných. Náš materiál vedl k R2adj = 0,393. To znamená, že trvání souhlásek na počátku slova a na konci slova spolu s celkovým trváním slova vysvětlí téměř 40 % rozptylu v umístění p-centra. Výsledek je statisticky vysoce významný, tedy zobecnitelný.

Pokud do analýzy přidáme informaci o trvání přízvučné samohlásky (viz předchozí dilema u porovnání slov těkat a létat), hodnota R2adj se nezmění. Vyměníme-li v analýze nezávislou proměnnou trvání prétury a nahradíme-li ji trváním přízvučného vokálu, determinační koeficient poklesne na R2adj = 0,363. Délka samohlásky má tedy menší vliv na umístění p-centra než trvání souhlásky nebo souhlásek na začátku slova.

 

Diskuse

Při zkoumání řečového rytmu bylo a je nutno učinit určité nezbytné kroky. Mezi ty, které již realizovány byly, patří např. zpřesnění definice samotného zkoumaného jevu. Za prvé již není spojován s nějakou objektivně existující strojovou pravidelností. Je definován jako percepční jev a hledají se zákonitosti, které ho v různých podobách vyvolávají.

[99]Pokud však zkoumáme, jak uživatel daného jazyka hodnotí percepčně nižší či vyšší rytmičnost, nemusíme nutně vyžadovat určení pocitové. V úvodu jsme zmiňovali experimenty, v nichž měl subjekt ťukat prstem na přízvučné slabiky. Přesnost ťukání také vlastně odráží prediktabilnost nástupu jednotlivých slabik v čase.

Krok, který ještě učiněn nebyl, je nalezení přesného místa, k němuž by se nástup rytmické doby měl vztahovat. Dosud není určen pevný bod, od kterého by se různé rytmické jevy měly měřit. Mnoho současných badatelů pracuje s nástupem samohlásky ve sledované slabice (často jednoslabičném slově či pseudoslově). Důvodem může být snadnější akustické určení tohoto momentu než momentů jiných, ale také to, že výzkumné nálezy zejména u germánských jazyků k tomuto místu konvergují (Marcus, 1981; Pompino-Marschall, 1989; ale i Barbosa a kol., 2005).

Náš český materiál tuto představu potvrdil jen v případě slovního tvaru těká. Přidávání souhlásek na začátek i konec slova moment synchronizace posouvá směrem před samohlásku, tj. do iniciální souhlásky. Podobný efekt má také buď sonorita iniciální souhlásky, nebo dloužení přízvučné samohlásky. Rozdílný efekt koncového [m] a [š] navíc ukazuje, že při zkoumání rytmu nebude možné všechny souhlásky označit symbolem C (consonant) a považovat je za homogenní skupinu. Naše výsledky tak dokládají, že nalezení pevného bodu pro měření řečového rytmu nebude snadnou záležitostí.

 

LITERATURA

BARBOSA, P. A. – ARANTES, P. – MIERELES, A. R. – VIEIRA, J. M. (2005): Abstractness in speech-metronome synchronisation: P-centres as cyclic attractors. In: Proceedings of 9th Interspeech. Lisbon: ISCA, s. 1441–1444.

BARNES, R. – JONES, M. R. (2000): Expectancy, attention, and time. Cognitive Psychology, 41, s. 254–311.

BOLINGER, D. L. (1965): Pitch accent and sentence rhythm. In: I. Abe – T. Kanekiyo (eds.), Forms of English: Accent, Morpheme, Order. Cambridge, MA: Harvard University Press, s. 138–180.

BUXTON, H. (1983): Temporal predictability in the perception of English speech. In: A. Cutler – D. R. Ladd (eds.), Prosody: Models and Measurements. Berlin: Springer-Verlag, s. 111–121.

DAUER, R. (1983): Stress-timing and syllable-timing reanalyzed. Journal of Phonetics, 11, s. 51–62.

DAUER, R. (1987): Phonetic and phonological components of language rhythm. In: Proceedings of the XIth ICPhS. Tallinn, s. 447–450.

DONOVAN, A. – DARWIN, C. J. (1979): The perceived rhythm of speech. In: E. Fischer-Jørgensen et al. (eds.), Proceedings of IXth International Congress of Phonetic Sciences. Copenhagen: Univ. of Copenhagen, s. 268–274.

[100]FOWLER, C. (1983): Converging sources of evidence in spoken and perceived rhythms of speech: Cyclic production of vowels in sequences of monosyllabic stress feet. Journal of Experimental Psychology: General, 112, s. 386–412.

GROSSBERG, S. (2003): Resonant neural dynamics of speech perception. Journal of Phonetics, 31, s. 423–445.

HOVE, M. J. – RISEN, J. L. (2009): It’s all in the timing: interpersonal synchrony increases affiliation. Social Cognition, 27, s. 949–961.

KIRSCHNER, S. – TOMASELLO, M. (2010): Joint music making promotes prosocial behavior in 4-year-old children. Evolution and Human Behaviour, 31, s. 354–364.

KNIGHT, S. – CROSS, I. (2012): Rhythm of persuasion: the perception of periodicity. In: Perspectives on Rhythm and Timing – Book of Abstracts. Glasgow: Univ. of Glasgow, s. 27.

LEHISTE, I. (1977): Isochrony reconsidered. Journal of Phonetics, 5, s. 253–263.

LEVINE, D. S. (2000): Introduction to Neural and Cognitive Modelling. New Jersey: Lawrence Erlbaum Associates.

MARCUS, S. (1981): Acoustic determinants of perceptual center (P-center) location. Perception and Psychophysics, 30, s. 247–256.

MORTON, J. – MARCUS, S. – FRANKISH, C. (1976): Perception centers (P-centers). Psychological Review, 83, s. 405–408.

NOVOTNÁ, J. (1972): Kombinační schopnost českých konsonantických fonémů. Studia z filologii polskiej i słowiańskiej, 12, s. 269–284.

PAGE, M. (2000): Connectionist modelling in psychology: a localist manifesto. Behavioral and Brain Sciences, 23, s. 443–512.

POMPINO-MARSCHALL, B. (1989): On the psychoacoustic nature of the P-centre phenomenon. Journal of Phonetics, 17, s. 175–192.

ROACH, P. (1982): On the distinction between stress-timed and syllable-timed languages. In: D. Crystal (ed.), Linguistic Controversies. London: Arnold, s. 73–79.

VOLÍN, J. – CHURAŇOVÁ, E. (2010): Probabilities of consonantal sequences in continuous Czech texts. AUC, Philologica 1, Phonetica Pragensia XII, s. 49–62.

WILLIAMS, B. – HILLER, S. (1994): The question of randomness in English foot timing: a control experiment. Journal of Phonetics, 22, s. 423–439.

WILTERMUTH, S. S. – HEATH, C. (2009): Synchrony and Cooperation. Psychological Science, 20, s. 1–5.


[*] Tento článek vznikl za podpory grantu GAUK 834213 a Programů rozvoje vědních oblastí na Univerzitě Karlově v Praze, sekce P10-Lingvistika.

Fonetický ústav FF UK
nám. Jana Palacha 2, 116 38 Praha 1
jan.volin@ff.cuni.cz
pavel.sturm@ff.cuni.cz

Naše řeč, volume 99 (2016), issue 2, pp. 92-100

Previous Barbora Procházková: Ke zpracování názvů pekařských a cukrářských výrobků v Akademickém slovníku současné češtiny

Next Ivana Bozděchová: Nekončící příběhy s češtinou