Časopis Naše řeč
en cz

Maximalistické miniatury

Martin Prošek

[Posudky a zprávy]

(pdf)

Maximalistic miniatures

Milan Hrdlička: Bohemistické miniatury. Praha: Karolinum, 2012. 124 s.

 

Bohemistické miniatury jsou knižní vydání čtyřiatřiceti drobných odborných statí bohemisty a lingvodidaktika Milana Hrdličky. Jak autor sám uvádí, jde o soubor jeho jazykových sloupků, příspěvků a drobných bohemistických prací, které se zabývají opomíjenými a pozo[99]ruhodnými detaily naší mateřštiny. Výběr a způsob zpracování jazykových jevů, kterými se autor v knize zabývá, dokládá spontánní a živý zájem o jazyk, podněcovaný navíc zcela zřetelně též pohledem na češtinu z hlediska výuky češtiny pro cizince. Autor sám konstatuje, že „při výuce cizinců se takřka denně setkáte s nejrůznějšími jazykovými i jinými zajímavostmi a originálními nápady“ (s. 40). Prolínání perspektivy rodilého mluvčího a mluvčího, pro nějž je čeština druhým či cizím jazykem, autor plodně využívá prakticky v celé knize.

Kniha žánrově v mnohém přesahuje obvyklý popularizační styl jazykových sloupků, jde vpravdě spíše o „soubor drobných odborných statí“. Výklady nepodává mentorským ani trivializujícím stylem, hojně užívá terminologie. U některých problémů nehledá řešení, ale podává je spíše diskusní formou, užívá přitom citačního a poznámkového aparátu a u některých příspěvků uvádí též seznam literatury. Zároveň však jde o dílo živé, čtivé, které s největší pravděpodobností zaujme široký okruh odborné i laické veřejnosti. Čtenářskou úspěšnost lze přepokládat především proto, že kniha představuje atraktivní „drobná“ témata, se kterými se uživatelé jazyka často setkávají, avšak jejich podrobný popis obvykle bývá nad rámec obsahu běžných jazykových příruček, bývá uveden v příručkách, které jsou pro běžného uživatele zpravidla nedostupné, či jde o jevy zcela nepopsané, často diskutované, inovativní atd. Svým zaměřením a způsobem zpracování jsou Miniatury blízké publikacím typu Na co se nás často ptáte (2002) nebo Jsme v češtině doma? (2012), tedy publikacím jasně dokládajícím autentický a spontánní zájem široké veřejnosti o podobné jazykové „drobnosti“.

Pro příspěvky autor vhodně zvolil řazení podle slovního druhu klíčového slova daného textu, a proto např. s úvahami nad psaním velkých písmen u typu Čech – Nečech se seznámíme v oddílu podstatná jména, o struktuře a funkcích některých imperativních forem se lze poučit v oddílu slovesa apod. Uvnitř slovnědruhově orientovaných oddílů autor představuje velmi rozmanitou problematiku. Pozornost věnuje jevům pravopisným, kromě výše zmíněného typu zmiňme ještě kolísání zápisu Čapkových M/mloků, Mailand – majlant (ač pravopisná podoba není hlavním tématem a motivací daného příspěvku). Dále se představuje problematika etymologická: původ slova krůta, původ vybraných frazémů a slov v nich obsažených – fuk v je mi to fuk, klika ve spojení mít kliku apod. Nejvíce je však v knize zastoupena problematika strukturně-komunikační, často s přihlédnutím k pragmatickým zřetelům a k jazykovému obrazu světa v češtině i v cizích jazycích. Pozornost je přitom věnována nejen spisovné češtině, ale i jejím pomezním či neprestižním útvarům. V rámci problematiky jiného než spisovného jazyka autor popisuje například užití plurálového paradigmatu vycházejícího z nominativu přítelové pro mužské poloviny partnerských dvojic, tvoření a užívání posesivních spojení typu Palackého spisy, konkurenci a sémantické diference adjektiv komunikační a komunikativní, význam a užívání neurčitých a záporných zájmen ve větách s přísudkem v negativním tvaru (o něčem/ničem takovém neslyšel), reduplikace typu ten a ten, konkurenci předložek na a do aj. Stranou nezůstává v Miniaturách ani problematika stylová, tj. stylové zabarvení a užívání konkurenčních pojmenování. Najdeme ji např. v příspěvku ví houby, v němž autor rozebírá způsoby vyjadřování záporu. Živý zájem autora o nejrůznější dílčí jazykové problémy dokládá též to, že jazykové jevy nejen vykládá a popisuje, ale staví též na vlastních drobných průzkumech úzu. To se týká např. problematiky užívání tzv. něžných pojmenování mezi partnery.

Za hlavní přínos Miniatur lze považovat to, že jsou dobrým průvodcem po uvažování lingvisty od zpozorování jevu přes jeho strukturní charakteristiku a sledování komunikační praxe až k úvahám o kodifikovatelnosti daného jevu. U několika textů jde o přínosnou ukázku jakési [100]mapy „bílých míst“ v kodifikaci a lze je chápat jako učebnici metodologie zachycující, jak o takových jevech lingvista uvažuje a jaké postoje k nim na základě analýzy zaujímá. Příkladem dobré praxe tohoto typu lingvistické práce může být právě stať o významovém rozlišení plurálových tvarů od nominativních forem přátelé a přítelové, v níž se výstižně konstatuje živá sémantická diference přátelé = ‚kamarádi‘ a přítelové = ‚(bývalí) životní partneři‘ v neformální komunikaci.

Aspekt jazykověkulturní se v Miniaturách neodráží jen v poukazech na stav a perspektivu kodifikace. Autor, využívaje výhod žánru, některé jevy opatřuje vyhraněnými komentáři, někdy se nevyhne hlediskům až puristickým, hovoří např. o tom, že „se lze při různých příležitostech setkávat s patvary“ (s. 21), že „za celonárodní ‚pohromu‘ považuje svévolné a obecně tolerované nakládání s formální stránkou číslovek“ (s. 69) aj. Rétorika vyhraněných postojů bezpochyby rovněž přidá textu na čtenářské atraktivitě. Podle našich zkušeností zhusta konvenuje nejen laickým uživatelům, ale i řadě profesionálů (redaktorům, korektorům, překladatelům, učitelům atd.). V komentářích autor kromě názorů na jazykové jevy uvádí též hodnocení daného tématu z hlediska relevance pro lingvistický výzkum, naznačuje jeho možnosti („tuto oblast pojmenování pokládám za velmi podnětnou“, s. 17; „možností dále rozpracovat danou problematiku se nabízí celá řada“, s. 18), uvádí další zajímavé a vtipné okolnosti k tématu („vzpomínám při této příležitosti na Ulriku […], která mi jednou se smíchem líčila, jak se pokoušela v Praze hovořit s domorodci svojí kouzelnou, nicméně pohříchu elementární češtinou, s. 65), poukazuje na související jazykové jevy („Výše popsané případy nejsou v současné češtině ojedinělé. Vcelku běžně se totiž lze setkat i se spojeními jako […]“, s. 101) nebo upozorňuje na didaktické aspekty („reflexivita v češtině bývá noční můrou především Slovanů, a to nejen rusky hovořících mluvčích“, s. 90). Komentáře nejen vytvářejí atraktivní dojem živého dialogu autora s vykládanou látkou, ale též svědčí o tom, že daná problematika má u autora svou genezi, je vnitřně prožívána, aplikována a žije trvale – vrací se v dalších diskusích o daném tématu, přináší v průběhu své existence a v interakci s různými vnímateli nové pohledy apod. Užitečný přesah žánru jazykových sloupků přinášejí autorovy komentáře i v tom smyslu, že u některých textů vhodně upozorňují na to, že problematika není zdaleka vyčerpána, a proto přinášejí odkazy na další práce, v nichž se o daném jevu lze poučit šířeji. Čtenáři se tak nenásilně dostane poučení o tom, že práce lingvisty není jen – jak se uživatelé jazyka často domnívají – rozlišování správného a nesprávného, ale má namnoze povahu hledání možných řešení, uchylování se ke kompromisům, a především nikdy není definitivní. Autor nepřímo poukazuje na to, že časový odstup od tématu přináší nové skutečnosti v jazyce i nové pohledy.

Bohemistické miniatury udělají dobrou službu lingvistice jak u čtenářů laických, tak odborných. Pro obě skupiny potenciálních čtenářů je totiž velmi záslužné poukázat explicitně na to, že zajímavé jazykové téma ani lingvistovi nepřijde na mysl samo od sebe; že je třeba jazykové jevy důkladně prozkoumat, zvážit všechny aspekty jejich fungování v praxi a teprve potom k nim zaujímat postoje; že pohled lingvisty se vyvíjí, je formován myšlenkovými pochody badatele i externích přispěvatelů. Právě tak potřebné je připomínat též to, že ne na všechny jazykové jevy existují vyhraněné názory a že existuje řada jevů, které dosud nebyly (v úplnosti) popsány. To vše je v Bohemistických miniaturách účelně, vhodně a výstižně představeno v maximální míře, možnosti žánru pro účely představení lingvistiky jako živoucí vědy jsou zde vpravdě maximalizovány.

 

[101]LITERATURA

ČERNÁ, A. – SVOBODOVÁ, I. – ŠIMANDL, J. – UHLÍŘOVÁ, L. (2002): Na co se nás často ptáte. Praha: Scientia.

PRAVDOVÁ, M. (ed.) (2012): Jsme v češtině doma? Praha: Academia.

Ústav pro jazyk český AV ČR
Letenská 4, 118 51 Praha 1
prosek@ujc.cas.cz

Naše řeč, ročník 98 (2015), číslo 2, s. 98-101

Předchozí Ludmila Uhlířová: Monografie o enklitikách v češtině období baroka

Následující Jiří Hasil: Osmdesát let vysokoškolské bohemistiky v Rumunsku a Dny slovanské kultury v Bukurešti

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdm transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1