„Vypadlo to, ale miserabel pro mne“ Vícejazyčnost v korespondenci Karla Havlíčka

Petr Mareš

[Articles]

(pdf)

“Vypadlo to, ale miserabel pro mne” Multilingualism in Karel Havlíček’s correspondence

This paper deals with the occurrence of other languages in the Czech correspondence of Karel Havlíček. Two sets of letters are analyzed: Letters written during Havlíček’s journey to Russia (1842–1844) and letters Havlíček sent to his brother from his confinement in Brixen (1851–1855). The letters from Russia in particular include elements from Latin, Russian and German. The various functions of these elements are described, e.g. Latin sayings primarily evoke contact with the equally educated addressees, while Russian words and phrases illustrate the specificity of the society Havlíček wrote about. German is dominant in the second set of letters. It is used as an integral component of Havlíček’s idiolect, as a means of semantic explanation or as testimony to conflicts with Austrian institutions. 

Key words: correspondence, German, Karel Havlíček, Latin, multilingualism, quotation, Russian, translation
Klíčová slova: korespondence, němčina, Karel Havlíček, latina, vícejazyčnost, citát, ruština, překlad

[*]1 Úvod

Práce na kritické edici korespondence Karla Havlíčka Borovského, jež je od roku 2012 připravována na FF UK v Praze, přináší mimo jiné nutnost vyrovnat se s faktem, že tato korespondence (jak dopisy Havlíčkem napsané, tak dopisy přijaté) je ve výrazné míře vícejazyčná, a to v několika aspektech. Nemalá pozornost už byla věnována tomu, že Havlíček psal nejen česky, ale také německy, polsky nebo rusky (srov. Kukrechtová, 2014). V němčině byla vedena mj. jeho korespondence s rodiči z let 1831–1842 nebo (v počáteční fázi vztahu) s pozdější manželkou Julií Sýkorovou (k tomu Stráníková – van Leeuwen-Turnovcová, 2011, s. 380; van Leeuwen-Turnovcová – Stráníková, 2012, s. 109–110). Preferování němčiny i v soukromých dopisech určených adresátům z českého národního prostředí bylo evidentně podloženo dobovým bilingvismem (Macurová – Janáčková, 2001, s. 97) a pozicí němčiny jako jazyka spjatého se vzděláním, kulturou a vyšším společenským postavením (k tomu též Trost, 1995, s. 300); [58]měla status jazyka vybaveného prestiží a odpovídajícího zdvořilé a uctivé komunikaci.

Vedle této vícejazyčnosti projevující se volbou jazyka pro dopis jako celek se Havlíčkova korespondence vyznačuje také nápadnou vnitrotextovou vícejazyčností, tedy včleňováním prvků dalších jazyků do textu, v němž dominuje určitý jazyk bázový.[1] V německy psaných dopisech je někdy možno objevit vložený český výraz, který variuje či upřesňuje to, co už bylo formulováno bázovým jazykem. Např. v jednom z dopisů matce autor doplňuje popis vzhledu kostela vsuvkou v češtině, která vystupuje jako ekvivalent německého adjektiva gepflastert (vlastně ‚vydlážděný‘) a má zřejmě mít konkretizační účinek:

wenn sie in die Kirche kommen, wissen sie nicht wohin sie eher schauen sollen, denn unsere Kirche ist sehr schön, ganz mit Marmor gepflastert (kostkovaný) und jetzt hören sie von oben den Gesang von uns (1841-05-15 Josefě Havlíčkové, Q 10).[2]

Zvlášť silně se ale vnitrotextová vícejazyčnost uplatňuje v dopisech, jejichž bázovým jazykem je čeština. Tím se Havlíček přibližuje k dalším dobovým autorům, kteří ve své primárně české korespondenci rovněž kombinovali různé jazyky – důkladně byly z tohoto hlediska zkoumány listy Boženy Němcové.[3] Zároveň se využívání vnitrotextové vícejazyčnosti jeví jako rys, jenž je charakteristický pro celou Havlíčkovu slovesnou produkci. Alexandr Stich, který podrobně analyzoval jeho publicistiku, dospěl k závěru, že měl „mimořádně silný sklon k užívání cizojazyčných prostředků uvnitř českého textu“ a že se jeho styl vyznačoval „sklon[em] k makaronismu“ (Stich, 1974b, s. 112, 134).[4] I jen zběžné porovnání zmíněného rozboru publicistiky a podoby korespondence pak ukazuje, že v obou komunikačních oblastech Havlíček často používal elementy cizích jazyků a cizojazyčné pasáže analogickým způsobem (resp. že do publicistických textů i do dopisů zařazoval stejné či podobné formulace). Vedle toho získává vícejazyčnost důležité místo rovněž v Havlíčkových epigramech a satirických básnických skladbách; excelentním dokladem je latinsko-český Jezovitský marš, který tvoří součást Křtu svatého Vladimíra (srov. mj. Řepková, 1971, s. 52–53, 149–151).

[59]Tento článek chce být příspěvkem k popisu vnitrotextové vícejazyčnosti v Havlíčkových dopisech s bázovou češtinou; jako východiskový materiál byly přitom zvoleny dva segmenty jeho korespondence, jednak listy, které psal v letech 1842–1844 během svého moskevského pobytu a cesty do Ruska a zpět, jednak listy, které posílal mladšímu bratru Františkovi v době konfinace v tyrolském Brixenu (od prosince 1851 do března 1855). Oběma souborům je společné to, že autor byl v čase, kdy dopisy vznikaly, vystaven soustavnému působení cizojazyčného prostředí, v němž se dobrovolně či nedobrovolně pohyboval; toto cizojazyčné prostředí také ve svých textech reflektoval a podával o něm informace adresátům. Lze tak předpokládat, že v dopisech se budou objevovat jak rysy Havlíčkova idiolektu, tak i jazykové prvky, jejichž výskyt byl podnícen vnějšími vlivy.

 

2 Podoby vícejazyčnosti v Havlíčkových dopisech

Ve sledovaných dopisech je nejvíce zastoupena němčina a latina. Jejich dominance jistě není překvapivá. Dobová pozice němčiny už byla zmíněna výše, výrazná přítomnost latiny je podložena Havlíčkovým vzděláním (mj. ročním studiem v pražském arcibiskupském semináři) i odpovídajícím vzděláním některých adresátů. Z dalších jazyků se uplatňuje hlavně ruština a polština.

Pozice cizích jazyků v dopisech je určována jednak kvantitativním aspektem (od jednotlivých slov po dílčí, sémanticky relativně samostatné texty), jednak relací cizojazyčných prvků vůči českému okolí, jejich umístěním na škále mezi blízkostí a distancí. V souvislosti s tím se vynořuje otázka, kdy ještě jde o včleněný cizojazyčný element a kdy jde o prostředek cizího původu přejatý do domácího jazyka. Hranice zde pochopitelně není ostrá. Havlíček v dopisech velmi hojně používal slova pocházející z němčiny, jež evidentně byla běžnou součástí tehdejší každodenní komunikace českých mluvčích (a byla pak ve druhé polovině devatenáctého století většinou zavrhována a z češtiny vytlačována – Stich, 1974b, s. 109–110). Vyskytují se tu pojmenování jako cvergle[5], furverk, kafetuch, kistna, koštovat, kšeft, lajtnant, lajblíček, lifrovat, mistbet, rabátko[6], sesle, šarnír, šlafrok, štempl, šufle, tepich apod. (srov. též Kukrechtová, 2014, s. 135). Takové výrazy jsou v dopisech zcela (graficky, morfologicky, syntakticky) přizpůsobeny češtině a někdy jsou navíc adaptovány i slovotvorně. Do češtiny plně integrována jsou rovněž některá slova latinského původu, přejímaná hlavně německým prostřednictvím: „jsem měl tedy dostati první rátu“ (1854-12-04 Františku Havlíčkovi, N 132). Obdobné zacházení umožňují i výrazy ruské, případně polské; zde [60]ovšem do popředí vystupuje evokace cizího prostředí, takže asi nelze hovořit o přejímkách: „abych si kúpil w Brodách notnú čubu“ (1842-11-12 Františku Jirglovi, J 64); „wytáhl byste některú ruskú knihu ze škafu“ (1843-10-24 Karlu Vladislavu Zapovi, Q 110).

Zvlášť příznačné pro Havlíčkovy dopisy jsou případy, kdy jsou určitý výraz či víceslovná formulace částečně přizpůsobeny češtině, avšak současně manifestují svou cizost. I při morfologické adaptaci se tak u německých slov alespoň částečně zachovává původní grafická podoba: „co se týká skalního brabce a Steinröthla“ (1852-01-14_12 F. Havlíčkovi, N 12); „ne[7] ve Schreibtischi“ (1852-06-18_11 F. Havlíčkovi, N 20); „v každé straně dva flügle“ (1854-12-06 F. Havlíčkovi, N 139).[8] Částečná adaptace se uplatňuje rovněž v případě slov latinského původu: „nějaká černá ruka zamačkla […] celou mou pražsk. correspondencí“ (1844-04-30 K. V. Zapovi, Q 125). Latinské výrazy a obraty jsou pravidelně užívány ve formě odpovídající české syntaktické konstrukci, do níž jsou vloženy: „Také jsem se nyní štítil, znaje Waší ‚teneram frontem‘, poslati Wám nějaký nečistý“ (1844-03-24 Josefu Tadeáši Klejzarovi, Q 168). Můžeme se dále setkat i s tím, že z ustálené latinské formulace zůstává zachována jen význačná část a zbytek je nahrazen češtinou: „je to děláno pod jeho auspiciis, ale nestojí to za mnoho“ (1844-04-30 K. V. Zapovi, Q 131).

Konečně další skupina cizojazyčných prvků se vyznačuje nejen ponecháním grafických a morfologických příznaků cizosti, ale také formálním oddělením od českého textového okolí (typické je umístění do vsuvky vyznačené závorkou), případně tím, že formulace v rámci dopisů vytvářejí rozsáhlejší sémanticky samostatnou enklávu.

 

3 Vícejazyčnost v dopisech z ruské cesty

V dopisech určených různým adresátům Havlíček podrobně popisoval své zážitky a pozorování a referoval o svých postojích. Někdy se vyjadřoval vážně, s obdivem k ruské kultuře a se snahou o přesné a autenticky působící postižení události, situace či podoby objektu, často ale převládal ironický nadhled posilovaný tím, jak byl počáteční obdiv nahrazován skepsí.[9] Tomu odpovídají i způsoby využívání prvků cizích jazyků. Další důležitý faktor představovaly subjekty, jimž byly listy určeny – adresáti disponovali obdobným vzděláním a obdobnou jazykovou výbavou jako sám Havlíček.

Zvlášť nápadný je rozsáhlý výskyt pasáží v latině. Havlíčkovy listy jsou prostoupeny mnoha citátově užitými latinskými formulacemi, především tradovanými rčeními, příslovími a výroky, jež mají původ jak v antice, tak i v pozdějším období [61](často přitom jde o formulace spjaté se sférou náboženství a církve).[10] Dokladů je velmi mnoho, pro ilustrace je dále uveden pouze výběr typických případů:

dwa kabáty (id est jeden watowaný, druhy kaučukowý […]) (1842-11-12 F. Jirglovi, J 64–65); Post nubila Phönix (tamtéž, J 65); pohankowú kaši et similia (tamtéž, J 65); nemrawnost summae classis (1843-05-03_01 K. V. Zapovi, J 71); zaplatíme oba „in naturalibus“ […] speciatim bych rád wědel Waše fata […] ale sub rosa (1843-06-16po J. T. Klejzarovi, J 80); wůbec rára avis (1844-01-16 K. V. Zapovi, Q 116); leda ex offo (tamtéž, Q 121); již ipso facto se ji podrobuje (1844-02-05_01-24 Janu Klumparovi, J 86); Sic transit gloria mundi! (1844-04-27 J. T. Klejzarovi, J 89); ještě jsem nikdy neslyšel weřejně ex kathedra chwálit Husa jako zde (1844-04-30 K. V. Zapovi, Q 129); Rusowé – mutatis mutandis Poláci nejsou naši bratři (1844-05-22 K. V. Zapovi, J 95); Toto wšak Wám nyní prawím jenom privatim (tamtéž); Můžeteli se některému usmát: prosit (tamtéž); wšecky básnícké sny tak spometány (sit venia verbo) (1844-05-25 J. T. Klejzarovi, Q 183); wy in pontificalibus a já w medwědí kůži zašit (tamtéž, Q 185); dle pasu mohu jenom recta via do Čech (1844-08-17_07-16 K. V. Zapovi, J 97).

Jazyková složka dopisů se tak zřetelně intelektualizuje, hromadění latinských prvků ovšem často působí hlavně jako ozdobný doplněk poukazující na soubor společných znalostí a zkušeností účastníků komunikace a posilující kontakt mezi nimi. Význačnější pozici získávají tyto prvky zvláště tehdy, když humorně vyzdvihují nepoměr mezi podobou vyjádření a popisovaným prožitkem vázaným na tělesnost: „Celú noc na otewřeném místě sedět, propter utržené zapínadlo nezahalen“ (1842-11-12 F. Jirglovi, J 62); „spáti na saních sub protectione kožicha“ (1843-06-16po J. T. Klejzarovi, J 79). Vedle toho se však citát v latině může také stát podnětem pro komplexnější úvahu, která dokládá a současně aktualizuje jeho platnost:

nesmíme zapomínat, že jsme take jeden z národů mezi Němci a Rusy o který se tito dwa perou: a inter duos litigantes tertius gaudet. Rozumět tomuto latinskému příslowí, naučil jsem se teprw u wrabčích hor (1844-04-30 K. V. Zapovi, Q 137).

Suverénní znalost latinských rčení, přísloví a výroků, které jsou součástí evropské kulturní tradice, Havlíček v dopisech navíc ještě doplňoval vlastní produkční aktivitou a občas do textů vkládal latinské vyjádření, jež je přizpůsobeno kontextu a oslovovanému adresátovi:

Prosím wšak abyste hned tento řádek za podušku swe lenosti neužíwal, claudendo inde,[11] že sám dobře činíte když s psaním odkládáwáwáwáte (1842-11-12 F. Jirglovi, J 61); et quidem quoad circumstantias loci do Moskwy – lehko widím že se nezapotím (tamtéž, J 65); Poznamenáwam quoad eruditionem domi. auscultantis že má p. Záp půlletú dceru (tamtéž); básně […], které propter certur ali quid cens. nebyly tištěne (1843-06-16po J. T. Klejzarovi, J 80).

[62]Vedle latiny se výrazně uplatňuje němčina; její podoby a funkce jsou přitom značně diferencovanější. Jednotlivé výrazy německého původu často vystupují jako integrální součást českého vyjádření, tedy jako prostředky přejaté a alespoň v dané, neformální oblasti komunikace běžně užívané: „dalo mi fátum we Znojmě při obědě zwláštní jux […]; kellner mu wylil asi 1 1/2 žejdlíku mastné omáčky na záda“ (1842-11-12 F. Jirglovi, J 62); „maje na sobě: […] šlafrok“ (tamtéž, J 64–65). Proti tomu stojí pojmenování, která graficky manifestují svou příslušnost k němčině a asociují německá (resp. přesněji rakouská) specifika: „wypil mnoho wína a snědl Schnitzle u [und] Rostbrat“ (tamtéž, J 64); „Dobře jsem jim dal šnupec Wienerwitz!“ (1843-10-24 K. V. Zapovi, Q 109). Jazykové odkazy na německé (rakouské) prostředí pak také nabývají postavení kontrastního protějšku, jenž proti neobyčejnosti a dynamičnosti ruského prostředí pro Havlíčka představuje pól všednosti až nudnosti:

jemščik (prostý sedlák bez uniformu, postilion; ale obratnější než celý wídenský Oberpostamts Verwaltung) (1843-05-03_01 K. V. Zapovi, J 69); není wám nikdy dlauhá chwíle jako w německém Gesellschaftswagen (tamtéž); tomu kdo se jenom pořád díwal na naše prozaicke města, které zasluhují jenom názew německý: Wohnmaschinen […]: tomu jest ruské město prawý ráj (tamtéž, J 70).

Do Havlíčkových listů navíc vstupují i rozsáhlejší německy psané segmenty. V souvislosti s počátkem publikační činnosti autor ironicky užívá ustálené slovní spojení: „musím začíti: Meine literarische Laufbahn“ (1843-06-16po J. T. Klejzarovi, J 81). Především se však operuje s pasážemi z konkrétních textů. Ty mohou mít hlavně dokumentační funkci – v jednom z dopisů se reprodukuje odůvodnění Havlíčkova vyloučení z kněžského semináře: „že mně páni Pražtí chytře ošidili a ‚wegen freien Grundsitzen und Mangel am Fleiß‘ ze semináře wypowěděli“ (1844-02-05_01-24 J. Klumparovi, J 84). Závažnější sémantický dosah mají citáty literární či kulturní; ty jsou příznačně uváděny bez přiřazení k autorovi a dalšího komentáře. Stejně jako v případě latiny se počítá s tím, že adresát disponuje odpovídající znalostí a dokáže identifikovat např. úryvek z Goethova verše vyzdvihujícího proti ustrnulému vědění angažovaný a dynamický přístup: „že také chcete být spisowatelem ačkoli ne ex offo aspoň Liebhaber bis ans Ende“ (1844-05-25 J. T. Klejzarovi, Q 195). Citát se někdy Havlíčkovi také stává východiskem pro rozvíjení vlastní úvahy, v níž jeho složky ironicky zapojuje do odlišného a vlastně nenáležitého kontextu. Tak je tomu v případě výroku Martina Luthera:

Owšem „Gedanken sind zollfrei“ a moje epigramy jsau jistě „Gedanken“ […] newím ale budu li se dle nowého Strafbuch über Zollübertrettungen powažowat „für Gedanken“ (1844-04-27 J. T. Klejzarovi, J 89).

Zvlášť výrazně se němčina uplatňuje v rámci procesu překládání a vysvětlování či upřesňování významů různých výrazů užitých v dopisech. V dobové bilingvní české společnosti právě němčina umožňovala pregnantně postihnout [63]sémantiku, kterou autor spojoval s českým či jinojazyčným slovem, a stávala se zárukou toho, že nedojde k nedorozumění (srov. Stich, 1974b, s. 115; Macurová – Janáčková, 2001, s. 97). Na řadě míst doplňuje Havlíček česká pojmenování německými ekvivalenty, jež jsou umístěny do závorek:

Tři rakúské a tři ruské rohatky (Schlagbäume) (1842-11-12 F. Jirglovi, J 64); Literatura zde jako pořad chwála pánu Bohu mačká (druckt) (1844-01-16 K. V. Zapovi, Q 122); a sice Wás žádám nyní o podstatné (begründet) mínění (1844-03-24 J. T. Klejzarovi, Q 169); že w ní nejsou žádné nápady (Einfälle) (1844-05-25 J. T. Klejzarovi, Q 192).

Německým ekvivalentům dává Havlíček někdy přednost i tam, kde má jít o přiblížení významu ruského slova – „krěpostni (leibeigene)“ (1843-05-03_01 K. V. Zapovi, J 76); „Na wěčnou památku jsem si koupil českou knihu na tolkučkě (tandelmarku)“ (1844-05-22 K. V. Zapovi, J 93) –, i když častěji jsou tato slova, která Havlíček do dopisů hojně zařazuje, překládána a vysvětlována prostřednictvím češtiny:

již nebylo možna na parochodě (lodi) po Dunaji (1842-11-12 F. Jirglovi, J 63); sám popečitel universitetu (t. j. předstaweny wšech škol a professorů, pan asi takowý jako Chotek w Praze […]) (1843-05-03_01 K. V. Zapovi, J 73); Rozjíždí se již mnozí z magnátů po „dačách“ (letohrádkách) (1844-04-30 K. V. Zapovi, Q 132).

V dopisech K. V. Zapovi, historikovi a překladateli z ruštiny a polštiny, se soustředění na podobu jazyka a na ruské reálie projevuje nejsilněji; vyskytují se tu poměrně obsáhlé výklady, v nichž je užívána i cyrilice a vedle údajů o významu probíraného výrazu a o věcných souvislostech se prostřednictvím přepisu do latinky poukazuje také na jeho zvukovou podobu, či se dokonce uvádí instrukce týkající se náležité výslovnosti:

Nad nimi jsú: становой (stanawój) w ujezdném městě blahorodný: pak голова (gólowa) již sám sedlák […]. U panských sedláku je pán (баринъ barin. (pán) помѣщикъ paměščik (majitel statků neb panství) alfa i ómega […]. Úředník jejich […] jmenuje se управляющїй totiž: wrchní, justiciár, obroční, kasír atd w jedné osobě (1844-01-16 K. V. Zapovi, Q 118). Kaźónnye (Казённые) (wyslowte zjo tak aby j tuze slyšet nebylo a předce ne šiplawé polské ź) christyjáně t. j. císaři náležící sedláci mají se jak prawím dobře (tamtéž, Q 117–118).

K překladům či vysvětlením ovšem Havlíček nesahá ve všech případech; využívá je především tehdy, když se zaměřuje na podání zásadní a obecněji platné informace. Mnohdy ale patrně předpokládal, že adresát daný výraz zná či že je příslušný význam vyvoditelný z kontextu:

Litteratura ruska […] má před naší českau jenom tu přednosť že jest paní bohatá, že má „děngi“ (1843-05-03_01 K. V. Zapovi, J 71); obědy, wečery, „sobraňije“ náwštěwy nedají jím chudákům ani přijíti k sobě (tamtéž, J 72); máli již být několik izwoščiků to se jich zde w Moskwě po wšech ulicích hemží jako wrabců (tamtéž, J 74); Wij t. j. popsaní Kijewských bursákůw (1844-01-16, Q 115); Komu ale není 25 let docela ani za hranici nesmí. To je samoděržec!! (1844-04-30 K. V. Zapovi, Q 126).

[64]Dosavadní ukázky už doložily, že úseky dopisů formulované v ruštině mají především dokumentační funkci a vystupují jako poukaz na podobu jazyka a na řečové i věcné reálie.[12] Spojuje se tu důraz na jedinečné zážitky a situace se snahou souhrnně postihnout kulturní, sociální a politická specifika ruského prostředí. Někde se ruština vyskytuje vlastně jen proto, aby byl doložen výraz, s nímž se autor setkal: „použil jsem nowé jisté cesty totiž recomandowat (застраховать) psaní na zdejší poště“ (1844-01-16 K. V. Zapovi, Q 115). Často se v originálním znění (nejednou i – alespoň částečně – cyrilicí) uvádějí názvy literárních děl či periodik, názvy různých institucí, specifická pojmenování z rozmanitých oblastí života (podrobně je popisována např. stratifikace ruské společnosti):

Překlady: Старосвѣѕетскїе помѣщики (1844-01-16 K. V. Zapovi, Q 115); Старшина (staršína) w každé obci jeden (tamtéž, Q 118); W Charkowě wydali zbytečnych asi 10 archů O historickém значенію ruských národních písní (tamtéž, Q 122); oud ouřadu dla proswěščeňija w cárstvě polskom (1844-04-30 K. V. Zapovi, Q 130); kdyby jen drželi: Отечественные Записки (1844-05-22 K. V. Zapovi, J 94).

Zároveň jsou pečlivě zaznamenávány výroky proslovené v určitých situacích:

jemščik […] k wám řekne: děržis barin! (pane.) (1843-05-03_01 K. V. Zapovi, J 69); Boďanský pořád jenom křičel: Prekrásno, prewoschadno (tamtéž, J 73); jak kněz řekne: Christos woskres! (tamtéž, J 75).

Zvláštní důraz je pak kladen na to, co se říká obvykle, či co naopak představuje něco nečekaného a kuriózního:

jest čarnobríwa jak Rusíní mluwí (1842-11-12 F. Jirglovi, J 66); moc kterau zdejší pání welmi rádi jmenují „патриархалная власть“ (1844-01-16 K. V. Zapovi, Q 118); jak se jim wojáci polští w rusko polském dialektu smáli, a radili jím umýt si take žopu (prdel) (tamtéž, Q 125).

Je zřejmé, že Havlíček na ruštinu nahlíží především zvnějšku jako na objekt zájmu. Zároveň však reflektuje také vliv tohoto jazyka na vlastní identitu spjatou s češtinou, zejména s českou podobou osobního jména. Na počátku cesty s humornou hravostí převádí své jméno do rusifikované podoby – „Feodor Matějewič Borowskoj jest poručníkem w pluku kozackým“ (1842-11-12 F. Jirglovi, J 68) –, později se ale právě „úprava“ jména stává podnětem pro pádné vyjádření distance vůči ruské realitě:

Od té doby co mne w Radziwiłłowě kozák přiwítal: Kar Gawlečik! stupajte! […] nemohu se na tuto zem jinák podíwat nez skrz komicke brejle.

Od té doby také upadlo jmeno a příjmění mé u mne w welikau nenáwist, proto že je slowanská usta wyslowiti nemohla (1844-01-16 K. V. Zapovi, Q 120).

[65]Ještě poznámka k polštině: V dopisech se objevují hlavně pojmenování charakteristických reálií: „učím se […] tančit krakowiáka a mazura […]. Jím barszcz, klusky, burak“ (1842-11-12 F. Jirglovi, J 65). Vedle toho se ale tento jazyk stává také nástrojem kontaktu vyzdvihujícím spjatost adresáta s polským prostředím (K. V. Zap působil ve Lvově a měl polskou manželku). Do Havlíčkových listů tak proniklo několik polských konverzačních obratů: „Mnohowážené Waší p. manželce ‚całuję ręczki‘“ (1843-10-24 K. V. Zapovi, Q 114); „za pozwoleniem pańskim“ (1844-01-16 K. V. Zapovi, Q 123).

 

4 Vícejazyčnost v brixenských dopisech bratru Františkovi

Během své konfinace v Brixenu napsal Karel Havlíček mnoho dopisů různým adresátům. Zvlášť rozsáhlý a ucelený je soubor listů, které posílal mladšímu bratru Františkovi; v edici připravené Bohumilem Novákem (Novák, 1957) jich je celkem čtyřicet osm.[13] Daný soubor je pozoruhodný jak svým rozsahem, tak i tematickou šíří: Autor nejen podává informace o svém životě v Brixenu a o snahách získat povolení k návratu do Čech, ale také probírá situaci v celé rodině, a především Františkovi obsáhle radí, jak si má počínat při podnikání (lisování oleje) a při péči o pole a zahradu nebo při chovu včel (přitom dokládá, že má ve všech těchto oblastech hluboké odborné znalosti).

S osobou adresáta i s tematikou, na niž se dopisy soustřeďují, patrně souvisí fakt, že se zde cizí jazyky uplatňují odlišným způsobem než v předchozím případě. Latina se vyskytuje mnohem méně; nacházíme zde jen jednotlivé latinské výrazy – „zrovna directe zdejšímu okresnímu představenému“ (1854-12-04, 132); „bude finis takový“ (tamtéž); „jak dalece půjdou concurenti“ (1854-12-16, 140) – a okrajově též obecněji známé ustálené obraty: „pak budeme v stavu – viribus unitis – do ledačehož nového se pustit“ (1854-11-25, 127); „Dále se eo ipso rozumí“ (1854-12-16, 141); „Tvoje psaní […] jsem […] ad acta položil“ (1854-12-31, 144).[14] Naproti tomu pozice němčiny je zcela dominantní.

Dopisy obsahují velké množství plně či částečně adaptovaných výrazů pocházejících z němčiny a týkajících se většinou různých oblastí běžného života, předmětů každodenní potřeby a činností souvisejících s hospodářstvím (příklady už byly uvedeny výše). „Vlastní“ německá pojmenování jsou nejvíce zastoupena v (už dříve využité) funkci překladového ekvivalentu, který má zaručit, aby byla formulace v češtině náležitě pochopena. Zpravidla tak jde o výrazy terminologické povahy, jako jsou názvy živočichů a rostlin, nemocí, vojenských hodností, technických postupů a zařízení, výrobních a obchodních činností:

[66]Modráčka (Blaukelchen) jsem nemohl dostati (1852-05-01, 18); udělat malý sklenník (Glashaus) (1853-03-14, 34); skrze dovozné (fracht) semena odbírat (1853-03-31, 35); ložiska rašeliny (torfu) (1853-08-20_03, 43); všechny koláče (plásti Honigfladen) kolmo (senkrecht) stojí (tamtéž, 44); měla vyraženinu (Masern) (1853-09-26_24, 48); semene cukrovky (Runkelrübe) (1853-10-20_09, 53); Ten podplukovník (Obristlieutenant) (1855-0-01_1854-12-31, 145).

Německý protějšek se ojediněle objevuje i např. u označení barvy: „na hřbetě hnědý (braun)“ (1854-03-19, 75). Tam, kde Havlíčkovi šlo o zcela přesné a jednoznačné určení speciálních druhů rostlin, přidával k českému a německému pojmenování navíc i termín latinský: „1.) Cornus mastula, Kornelkirsche, Dřín obecný […] a 2.) Rhamus frangula Kreutzdorn Krušina“ (1855-01-18, 148).

Na druhé straně německé odborné názvy nejednou také vystupují samostatně. Někdy je to patrně dáno tím, že byly prostě přebírány z německých pramenů: „ptactvo tetřeví Auerhahn, Birkh. Schneehuhn“ (1854-07-11_08, 100); „1) Rothe Rosmarin 2) Goldapfel 3.) Taffetapfel […]“ (1855-03-02_01, 156). Příčinou ale rovněž mohl být fakt, že autor neměl obvyklý či alespoň přijatelný český výraz k dispozici: „Koupil jsem si […] skalního vrabce Einsamer Spatz a Steinröthel čili groszer Rothschwanz. Jak se tento druhý jmenuje česky nevím“ (1852-01-14_12, 12). Výklady o včelařství, jímž se Havlíček intenzivně zabýval, pak ukazují, jak se pisatel snažil převádět německé termíny do české podoby, při složitosti problematiky však poněkud kolísal a někdy zůstával u původního cizojazyčného výrazu:[15]

při prvním rojení (Vorschwarm) […] Při druhém rojení (Nachschwarm) (1854-06-29, 89); roj Jan jakožto pozdní Nachschwarm (1854-07-23_15, 105); mezi prvním (Vorschwarm) […] a mezi druhým rojem (erster Nachschwarm) […] ostatní roje (Nachschwärme) […] mezi jedním a druhým Nachschwarmem (1854-09-15_04, 116).

I mimo tuto oblast, v níž dominuje problematika terminologie a překladových ekvivalentů, dopisy obsahují četná německá slova a slovní spojení. V některých případech je možno předpokládat speciální motivaci pro užití daného výrazu, jindy se naopak zdá, že zapojení cizojazyčného prvku do českého textu je výsledkem spontánního aktu.

Jako záměrný citát úředního německého výrazu tak vystupuje např. Landesbefügt, tj. ‚oprávnění pro celý kraj‘ – „na základě vašeho Landesbefügtu“ (1853-12-10_02, 54) – nebo Zollvertrag: „Všímni si nového Zollvertragu“ (1853-03-01, 31). Citátově je zřejmě použito rovněž označení Staatsstreich, které bylo v němčině spojováno se státními převraty realizovanými Napoleonem Bonapartem a pak Ludvíkem Napoleonem: „až se Napoleonovi ve Francouzích Staatsstreich [67]podaří“ (1854-02-28, 69); „r. 1851 vypukl v prosinci francouzský Staatsstreich“ (1854-05-19, 82). Někdy se navíc v textu objevují i uvozovky signalizující distanci vůči cizímu prvku: „jestli zas všechno své ‚Haben‘ u dlužníků svých na krejcar dostaneš“ (1853-10-20_09, 51), nebo se výslovně poukazuje na vztah k německojazyčnému prostředí: „Zdence uděláme zas po německu Christbaum“ (1852-12-14, 27). Volba německého výrazu místo odpovídajícího českého může také být signálem ironie: „to asi bude nějaký Kunstwerk od Březiny?“ (1855-01-18, 149).

Četné německé formulace, které jsou včleněny do dopisů, se ovšem jeví spíše jako nereflektované zapojení slov či ustálených obratů, jež byly pevně zakotveny v Havlíčkově česko-německém idiolektu:

jinák než na spůsob Tauschhandlu (1853-03-31, 36); totiž in eigenen Preise bez výdělku (1853-09-26_24, 47); zde také wegen Abwechslung byl jeden lumpus celý otrhaný (1853-12-10_02, 56); několikrát po sobě udělal stejný Schwenkung (1854-01-09_07, 63); Vypadlo to, ale miserabel pro mne (1854-04-26, 79); oul Josef tak miserabl je (1854-09-15_04, 115).

Výskyt některých německých pasáží v dopisech je podložen kontaktem s různými institucemi, a zejména tím, že se stále znovu referuje o německy psaných textech (případně že je znění těchto textů přímo prezentováno). S němčinou je pevně spjato např. téma pošty a poštovních zásilek. Havlíček opakovaně uvádí, co je třeba napsat na posílaný balík – „napište na to: Bücher und Landkarten“ (1852-11-18, 24); „Nemusíš na to psát ani cenu […], jen: Diverse“ (1854-05-19, 84) –, a vypočítává (převážně v německé verzi) jména měst, přes která listy putovaly: „Deutschbrod 28. Bregenz (na Švýcarské hranici) 2 feb. Botzen! 4 Brixen 5. […] přes Kolín Prahu, Draždány, Lipsko, Hof, Nürnberg, Augsburk, Lindau, Bregenz, Landek, Meran, Botzen“ (1855-02-05, 150).

Nejvíce německých pasáží se ovšem týká Havlíčkova střetnutí s rakouskou státní mocí. Autor do dopisů v plném znění vkládá svou žádost o ukončení konfinace adresovanou vídeňskému policejnímu ředitelství (1854-02-28, 69) i následnou zamítavou odpověď (1854-04-26, 79). Charakteristicky havlíčkovské pak je, že ona odpověď je poté s využitím řady citátů z ní i citátů úředních formulací z dalších materiálů kriticky, ironicky a dosti expresivně komentována: „dostali všichni odsouzení wegen Majestätsbeleidigung a wegen Störung innerer Ruhe des Staats bez výminky amnestii […] toť již aby vzal kozel ty jejich öffentlichen Rücksichten“ (tamtéž, 80). Obdobně Havlíček ironicky probírá a destruuje např. otázku položenou při domovní prohlídce a založenou na chybném čtení německého nápisu: „v jakém prý jsem spojení mit der Joachimsthaler Gewerkschaft? […] jejich čmuchal […] četl místo: St. Johann Nep. Joachimsthal!!“ (1852-11-18, 23–24).

Zároveň se do jazykové podoby listů promítá fakt, že se Havlíček stále zabýval texty vydávanými v němčině. Často uváděl tituly knih a periodik, které získal či [68]potřeboval získat nebo na které upozorňoval:[16] „že jsem si zde koupil: Hlubek Landwirthschaft“ (tamtéž, 25); „Ten tarif bude v Prager Zeitung“ (1853-03-01, 32); „jeho spisy: Theorii und Praxis“ (1854-12-16, 142). Jednotlivé prvky němčiny navíc mohou proniknout i do údajů o probíraných publikacích: „Jest to v čísle 3. (März)“ (1855-01-01_1854-12-31, 145). Z německých textů se opět cituje a formulace jsou polemicky komentovány: „není nebezpečno včely ‚zu wecken‘ krmením“ (tamtéž). Zajímavým dokladem vlivu východiskového textu pak je ojedinělý výskyt německého číselného údaje ve výkladu o včelařství. K citátově užitému výrazu Nachschwarm se připojuje jednou česky, jednou německy vyjádřená číselná specifikace: „1^ní Nachschwarm […] 2^ter Nachschwarm“ (1854-09-15_04, 116).

Konečně se v dopisech projevuje reflexe německého jazykového prostředí, v němž Havlíček pobýval. Autor si pozorně, ale také se zjevnou ironií všímal toho, jak se místní obyvatelé vyjadřují: „zde vždy nosí ‚heilige Leiber‘, totiž reliquie“ (1854-09-15, 118). Na druhé straně zaznamenával také projevy tlaku tohoto prostředí a jeho střety s českou bází ve vlastní rodině (u dcery Zdenky):

Až se sejdeme, často se zasměješ její tyrolské němčině: des ischt mir glei = to je mi jedno, i kim gschwind, já přijdu hned atd, […] Ona […] říká místo – Max = Kaks, místo Julius = Lululus, a jednomu chlapci „das Otto“ neb bére Otto dle českého za neutrum (1853-09-26_24, 49).

O možném vlivu cizojazyčného prostředí lze uvažovat ještě v souvislosti s užíváním názvů měsíců. Jak připomíná Bohuslav Havránek (1974, s. 171), slovanská označení měsíců jsou v češtině ustálená už od staré doby; výjimkou je jen výraz květen, jenž se (zásluhou Josefa Jungmanna) rozšířil teprve v prvních desetiletích devatenáctého století. V dopisech z ruské cesty, které byly probírány výše, se také vesměs objevují zmíněná česká pojmenování. Listy posílané z Brixenu ale obsahují nápadně velké množství názvů latinského původu v podobě, která v zásadě odpovídá němčině (názvy přitom bývají často a dosti nejednotně zkracovány). Např. v jednom z dopisů se postupně uvádí:

V měsíci octobru […] od 1 nov. […] Ku konci novemb. […] dne 30 novemb. […] ku konci měs. novb. […] první dni decemb. […] peníze za novemb. […] pod 15 ledna 1855 […] dokonce decembru (1854-12-04, 132).

Jinde najdeme třeba: „ke konci septembru“ (1854-07-23_15, 103); „10–14 juli“ (1854-09-15_04, 115); „okolo 15 januar“ (1854-12-06, 140). Česká pojmenování, jak dokládá i citát výše, se ovšem v dopisech také vyskytují – dále např. „ku konci tohoto měsíce března“ (1854-03-12, 72); „vypukl v prosinci“ (1854-05-19, 82). Toto kolísání je asi primárně podloženo spontánností aktu psaní, lze ale vysledovat tendenci k tomu, aby názvy odpovídající němčině převažovaly [69]v pasážích, jež jsou věnovány dění v Brixenu či jednání s rakouskými úřady (srov. též mj. 1854-05-19, 83–84).

 

5 Závěr

Z analýzy uplatnění vícejazyčnosti v části Havlíčkovy korespondence s bázovou češtinou vyplývá, že cizí jazyky zde zaujímají významné místo jak v aspektu kvantitativním, tak z hlediska funkčního. Souvisí to s autorovou rozsáhlou znalostí němčiny, vzděláním, díky němuž si osvojil latinu, i soustavným zájmem o slovanské jazyky. Důležité pak je, že obdobnou jazykovou (a také kulturní) výbavou nejednou disponovali i adresáti dopisů. To umožnilo masivní využívání latinských rčení a výroků (a rovněž originálních latinských vyjádření) v listech z ruské cesty; tyto prostředky přitom více než ke sdělování informací sloužily k posilování vzájemného kontaktu mezi komunikanty. V pozdějších dopisech posílaných bratru Františkovi z Brixenu množství latinských prvků výrazně klesá. Ruština a polština především dokumentují Havlíčkovy zážitky a pozorování během cesty do Moskvy a stávají se součástí obsáhlých výkladů o kulturní, sociální a politické situaci v Rusku. Nejvíce je ovšem zastoupena němčina. Německé výrazy a obraty vystupují jako integrální součást Havlíčkova idiolektu a vedle toho se jako překladové ekvivalenty českých (ale i ruských slov) stávají nástrojem pro zajištění náležitého porozumění. V listech se reflektuje také fakt, že Havlíček soustavně vycházel z německy psané odborné literatury a byl dobře obeznámen s literaturou uměleckou (dokládá to např. citát z Goethovy básně). Zvlášť výrazně se formulace v němčině vztahují k Havlíčkovu střetnutí s rakouskou státní mocí. Do dopisů jsou pojaty celé administrativní texty a texty tohoto typu jsou také s využitím citátů ironicky komentovány.

 

PRAMENY

JANÁČKOVÁ, J. (ed.) (1990): Strmé cesty. Karel Havlíček Borovský. Z listáře, zápisků a vzpomínek. Hradec Králové: Kruh.

NOVÁK, B. (ed.) (1957): Brixenské listy Karla Havlíčka bratru Františkovi. Havlíčkův Brod: Krajské nakladatelství.

QUIS, L. (ed.) (1903): Korespondence Karla Havlíčka. Praha: Bursík a Kohout.

 

LITERATURA

BĚLIČ, J. (1954): Jazyk v Havlíčkových Obrazech z Rus. Naše řeč, 37, s. 92–102.

HAVRÁNEK, B. (1974): Květen, máj. Naše řeč, 57, s. 169–174.

JUNGMANN, J. (1835–1839): Slovník česko-německý I–V. Praha: Knížecí arcibiskupská knihtiskárna.

KUKRECHTOVÁ, B. (2014): Rodinná korespondence Karla Havlíčka v českých překladech. Naše řeč, 97, s. 132–145.

[70]LEEUWEN-TURNOVCOVÁ van, J. – STRÁNÍKOVÁ, J. (2012): Schreiben im Alltag des 19. Jahrhunderts. Bd. 2: Tschechisch-deutsche Synthesen – Partnerbeziehungen der Wiedergeburtszeit. München – Berlin: Verlag Otto Sagner.

LUDVÍKOVÁ, P. (2013): Analýza včelařské terminologie z hlediska tvoření odborných názvů. Magisterská diplomová práce [online]. Brno: Filozofická fakulta Masarykovy univerzity. Cit. 2015-03-10. < http://is.muni.cz/th/262234/ff_m_b1/diplomovaprace.pdf >.

MACUROVÁ, A. – JANÁČKOVÁ, J. (2001): Němčina v dopisech. In: J. Janáčková – A. Macurová a kol., Řeč dopisů, řeč v dopisech Boženy Němcové. Praha: ISV nakladatelství, s. 95–103.

MAREŠ, P. (2003): „Also: nazdar!“ Aspekty textové vícejazyčnosti. Praha: Karolinum.

ŘEPKOVÁ, M. (1971): Satira Karla Havlíčka. Praha: Academia.

STICH, A. (1974a): K textové výstavbě publicistických projevů. In: Stylistické studie I. Praha: Ústav pro jazyk český, s. 55–94.

STICH, A. (1974b): Přejaté a cizí prvky v lexiku Havlíčkovy novinářské prózy. In: Stylistické studie I. Praha: Ústav pro jazyk český, s. 95–139.

STICH, A. (1996): Od Karla Havlíčka k Františku Halasovi (lingvoliterární studie). Praha: Torst.

STRÁNÍKOVÁ, J. – van LEEUWEN-TURNOVCOVÁ, J. (2011): Schreiben im Alltag des 19. Jahrhunderts. Das Schreib- und Schrifttschechische zur Zeit der nationalen Wiedergeburt (1790–1860) in Briefen der patriotischen Kreise. München – Berlin: Verlag Otto Sagner.

TROST, P. (1995): Česko-německý makaronismus. In: P. Trost, Studie o jazycích a literatuře. Praha: Torst, s. 300–303.

---

[*] Tato studie vznikla v rámci grantového projektu GAČR P406/12/0691 Korespondence Karla Havlíčka.

[1] K termínům bázový jazyk (tj. základní, dominující, „náš“) a včleněné jazyky (jazyky doplňkové a zpravidla chápané jako cizí či „jiné“) srov. Mareš, 2003, s. 14.

[2] Ve shodě s územ projektu uvádíme u dopisů datum ve formátu RRRR-MM-DD (mají-li části dopisu odlišnou dataci, užívá se podtržítko: DD_DD) a dále jméno adresáta. K tomu připojujeme iniciálu příjmení editora publikace, v níž byl dopis uveřejněn a k níž přihlížíme, spolu s číslem strany. Především ovšem vycházíme z transliterace dopisů pořízené v rámci projektu.

[3] „Autorka dopisů užívá různé jazyky – nebo jejich (dílčí) prostředky v hojném počtu: vedle češtiny často němčinu, také slovenštinu, slovinštinu, srbštinu, polštinu, bulharštinu, maďarštinu, latinu, francouzštinu“ (Macurová – Janáčková, 2001, s. 95).

[4] K přejatým a cizojazyčným prvkům v Havlíčkových publicistických textech srov. zvláště Stich, 1974a, s. 65–67, 76–77; 1974b; 1996, s. 21–22. Srov. též Bělič, 1954, s. 101–102.

[5] Z německého výrazu das Zwergel ‚malý stromek, zákrsek‘. Jungmannův slovník (I, 1835, s. 253) uvádí podoby cwerglík, cwerklík.

[6] Z německého výrazu die Rabatte ‚záhonek‘. Slovo je zaznamenáno v Jungmannově slovníku (III, 1837, s. 775).

[7] Podtržení v dokladech odpovídá podtržení v rukopisném originálu dopisu.

[8] Poukazem na „německost“ se tu stává také časté použití tzv. kurentu v rukopisu.

[9] Vedle toho Havlíček v dopisech obsáhle probíral také vlastní literární tvorbu.

[10] K uplatnění latiny v Havlíčkově publicistice srov. Stich, 1974b, s. 112–114.

[11] Toto poněkud „temné“ místo textu má patrně význam ‚dělaje závěr, vyvozuje z toho‘.

[12] Totéž platí i pro méně hojné elementy polské či ojedinělou rusínštinu.

[13] V souvislosti s tím k dále uváděným dokladům nepřipojujeme jméno adresáta a na edici odkazujeme pouze číslem strany.

[14] K terminologickému užití latiny srov. níže.

[15] O české včelařské terminologii pojednává diplomová práce Petry Ludvíkové (2013). Vývojové aspekty tu jsou ovšem probrány jen rámcově.

[16] Ojediněle se tu objevuje i polština: „Dzieje Litwy. Polská kniha maličká […]“ (1852-11-18, 24).

Ústav českého jazyka a teorie komunikace FF UK
nám. Jana Palacha 2, 116 38 Praha 1
petr.mares@ff.cuni.cz

Naše řeč, volume 98 (2015), issue 2, pp. 57-70

Previous Z dopisů jazykové poradně

Next Stanislava Kloferová: Dobrodružství dialektologie: bur, burák, burášek, ořech, oříšek