Časopis Naše řeč
en cz

Komunikační funkce záporných otázek zjišťovacích

Jakub Kopecký

[Articles]

(pdf)

Communicative functions of negative yes/no questions

The article deals with communicative functions of negative yes/no questions, which are compared with their positive counterparts. On the basis of differences in functional sentence perspective, two fundamental types of yes/no questions are distinguished. In the first type, the negative does not express denial, but rather, it modifies the communicative function of the question: it helps to signalize the occurrence of expectation or preference of certain answer by the speaker. In the second type, the negative denies the proposition, the negative/positive form expresses what is expected or doubted to be true.

Key words: communicative function, functional sentence perspective, negative, yes/no questions
Klíčová slova: komunikační funkce, aktuální členění, zápor, otázky zjišťovací

0. Záporné otázky zjišťovací (OZ) představují obtížně uchopitelný typ výpovědi, který v české lingvistice dosud nebyl beze zbytku popsán. Problematický je zejména status záporu v OZ. V oznamovacích výpovědích negace popírá platnost jejich obsahu, v OZ se však propozice z hlediska platnosti jeví jako otevřená – tyto otázky představují žádosti o poskytnutí informace, zda platí kladná, nebo záporná modalita předkládané propozice; OZ tedy nelze jednoduše negovat, protože základní informace, která by mohla být popřena, v ní chybí. Tento článek hledá odpovědi na otázku, jaké funkce zápor v OZ plní, jestliže se nejedná o běžné negování. Značná pozornost je věnována také kladným OZ, s nimiž jsou otázky záporné srovnávány.

Mohlo by se zdát, že např. mezi OZ Byl tady dnes Petr? a Nebyl tady dnes Petr? není z komunikačního hlediska žádný rozdíl: obě slouží jako žádosti o informaci, zda je pravdivá výpověď Petr tady dnes byl, nebo Petr tady dnes nebyl. Přesto nejsou tyto dvě formy plně ekvivalentní. Ve všech situacích nelze použít obě se stejným účinkem, identická proto není ani jejich komunikační funkce,[1] přestože má v obou případech interogativní základ.

Analyzovány jsou zde nejen formální prvky OZ (klad/zápor, prozodie, slovosled), ale do úvah jsou zahrnuty také kontext a celková situace, v níž je otázka vyslovena. [2]Představeny jsou základní typy OZ kladných a záporných z hlediska aktuálního členění a jejich funkce jsou dále podrobněji zkoumány. Bez takového vymezení jsou tázací věty z komunikačního hlediska prázdnými formami, jejich smysl je patrný teprve při zohlednění kontextu, do nějž jsou zasazeny.

Stranou pozornosti zde zůstávají odpovědi na záporné otázky, protože ty představují samostatnou problematiku (viz např. Mluvnici češtiny 3, 1987, s. 274). Relevantní je pouze očekávání nebo preference určité odpovědi, nikoli odpověď sama. Pro rozpoznání komunikační funkce a dalších vlastností otázky postačuje (v ideálním případě) znalost předcházejícího kontextu a situace, znalost odpovědi není nutná – lingvista tak má stejné podmínky jako adresát otázky, jehož úkolem je také poznat komunikační funkci výpovědi, kterou vnímá, a podle toho v dialogu adekvátně reagovat. Odpověď může posloužit jako pomůcka pro lepší poznání otázky, jako určitý indikátor její interpretace adresátem; taková pomůcka však není nezbytná ani zcela spolehlivá (adresátova interpretace nemusí být správná).

 

1. Otázkou se v tomto článku rozumí tázací výpověď, tj. výpověď s dominantní komunikační funkcí interogativní. Záměrem mluvčího otázky je zjistit určitou informaci, tazatel proto žádá adresáta o její poskytnutí. Komunikační funkce interogativní je tak podtypem funkce direktivní – otázky jsou druhem žádostí.[2] Vymezení otázek zde tedy není formální, ale funkční (srov. dvojí pojetí otázky v Encyklopedickém slovníku češtiny (ESČ), 2002, s. 301). Mezi otázky v tomto smyslu nepatří výpovědi s otázkovou formou, které neplní interogativní funkci, např. žádosti (Nemáš něco k jídlu?) nebo tzv. řečnické otázky, které mají různé komunikační funkce (např. Neříkal jsem ti to? – emfatické, popř. vyčítavé tvrzení; Kolikrát ti mám říkat, abys zavíral dveře?[3] – výčitka a žádost aj.). V zájmu důslednosti je pak třeba mezi otázky řadit také výpovědi s tázací funkcí, které nemají otázkovou formu, např. explicitní performativní formule (Ptám se tě, jestli jsi už večeřel), tázací výpovědi s formou imperativní (Řekni mi, kdo ti to udělal) nebo oznamovací (Chtěl bych vědět, kolik je ti let). V běžné komunikaci, tj. při neterminologickém užití tohoto pojmu, bychom snad některé z nich jako otázky neoznačili, z funkčního hlediska se však o tázací výpovědi jedná.

Výpovědi, mezi jejichž formou a funkcí je (zdánlivý) rozpor, bývají označovány také jako nepřímé řečové akty (Searle, 1979). Tento pojem však považuji za problematický především kvůli obtížím s vymezením přímých řečových aktů, které je nutnou podmínkou definování aktů nepřímých: není snadné přiřadit každé komunikační (ilokuční) funkci zvláštní větnou formu, která by představovala její základní realizaci. Ke kritice konceptu přímých a nepřímých řečových aktů srov. také Levinson (1983, s. 274n.). Uvedené termíny proto v tomto textu nepoužívám.

[3]Problém tzv. přímých a nepřímých aktů úzce souvisí s otázkou indikace komunikačních funkcí: jestliže funkční typy výpovědí nemají své spolehlivé formální indikátory, jakým způsobem adresát komunikační funkci identifikuje? Zdá se, že ji vyvozuje především z celkového (situačního i slovního) kontextu, propozičního obsahu výpovědi, popř. různých jazykových prostředků, jejichž výskyt je ovšem fakultativní (srov. také Grepl-Karlík, 1998, s. 433n.). Bylo by však také třeba zkoumat, jakým způsobem spolu tyto indikátory souvisejí, v jakých poměrech jsou v konkrétních případech zastoupeny, jaká je jejich hierarchie, … V tomto článku se budu problému indikace komunikačních funkcí dotýkat pouze v rámci konkrétních případů otázek zjišťovacích, pro jeho podrobnější analýzu zde není dostatek prostoru.

 

1.1 Na rozdíl od otázek obecně, které jsou vymezeny pouze svou tázací funkcí, jejich podskupina otázky zjišťovací[4] je již charakterizována také formálně. Základním prvkem jejich formy je v mluvené podobě melodém ukončující stoupavý[5] (Palková, 1994, s. 307–313), v psaném jazyce otazník. Ve výpovědích s touto intonací nemůže být použito sloveso v imperativu,[6] jako druhý formální prvek OZ lze proto uvést indikativ/kondicionál (Grepl-Karlík, 1998, s. 460). Charakteristické je pro OZ také začátkové postavení slovesa, srov. Byl jsi včera v kině? vs. Včera jsi byl v kině. Otázka Včera jsi byl v kině? je sice také možná, považujeme ji však za příznakovou: takový slovosled je běžný v případě kontextové zapojenosti všech členů otázky, tázací výpověď slouží pouze k ověření předpokladu mluvčího, že platí kladná propozice „včera jsi byl v kině“, popř. k vyjádření údivu, pochybnosti apod. (viz 3.2). U „neutrálních“ OZ, které nejsou takto kontextově zapojené, lze slovosled se začátkovým slovesem považovat za základní (viz také ESČ, s. 428). Na rozdíl od stoupavého melodému se však nejedná o distinktivní rys OZ, začátkové postavení určitého slovesa (stejně jako indikativ/kondicionál) není výsadou tohoto druhu otázky, srov. oznamovací výpovědi Bude přestávka; Přišla pošta; Byl doma apod.

 

2. Záporným OZ byla v české lingvistice věnována určitá pozornost. Pasáže o nich najdeme v Mluvnici češtiny 3 (1987), Příruční mluvnici češtiny (1995), Skladbě češtiny (Grepl-Karlík, 1998), ESČ; ucelená charakteristika a detailnější popis tohoto otázkového typu v nich však chybí. Podrobněji se polaritou kladu a záporu v OZ zabývá F. Štícha (1984, 2003) nebo H. Běličová (1989).

 

[4]2.1 Funkce záporných OZ jsou v pracích různých autorů (někdy i v různých pracích jednoho autora) vymezeny rozdílně. F. Štícha (1984, s. 79, 82n.) zjišťuje, že výběr kladné nebo záporné podoby OZ závisí zejména na dvou faktorech: na „existenci nebo neexistenci předpokladu možné odpovědi“[7] a na postoji mluvčího ke skutečnosti, na niž se dotazuje. Otázku podle něj formulujeme záporně, 1. předpokládáme-li, že obsah dotazu platí (Není to maso už vařené?), 2. předpokládáme-li, že obsah dotazu neplatí (Nevěříte mi?), 3. ptáme-li se na to, co mohlo, ale nemuselo být vykonáno (Nedošel jsi nakoupit?), 4. vyjadřujeme-li obavu z možného uskutečnění děje (Neřekl jsi mu to?).[8]

Bez vysvětlení ponechává F. Štícha skutečnost, že záporné OZ mohou vyjadřovat předpoklad jak kladné, tak záporné odpovědi (typ 1 a 2). Jak ovšem adresát zjistí, který z těchto možných předpokladů se uplatňuje v konkrétní otázce, jestliže mezi nimi není z formálního hlediska rozdíl? Ani vymezení třetího typu není zcela jasné. Definice „to, co mohlo, ale nemuselo být vykonáno“ je příliš obecná, otázky na takové činnosti se nezdají tvořit jasně vyhraněný typ. Uvedený příklad Nedošel jsi nakoupit? lze chápat např. jako OZ preferenční/přací: mluvčí si přeje kladnou odpověď.

 

2.2 F. Štícha (2003, s. 75n.) uvádí ve své podrobné klasifikaci otázek zjišťovacích (v jeho pojetí se jedná o podskupinu „otázek rozhodovacích“) záporné otázky v těchto skupinách: 1. otázky dubitativní (pochybnostní), které mohou zároveň vyjadřovat také údiv: Vy nejste nikde zaměstnán?; 2. otázky předpokladové: Nebylo to na vaší poslední premiéře?; 3. otázky pravděpodobnostní, v nichž „M (= mluvčí) zjišťuje, zda to, co pokládá za možné či co se mu jeví jako pravděpodobné, je nebo není pravda“ (s. 76): Nenaléhají, abych byl propuštěn?; 4. otázky přací: Nepojedete odpoledne do Komořan?; 5. otázky obavové: Neutečeš do lesa?; 6. otázky omluvné – jejich mluvčí „vyslovuje obavu, zda nezpůsobuje (nezpůsobil, nezpůsobí) partnerovi nějakou nepříjemnost nebo újmu, a v případě, že tomu tak je, se implicite zároveň otázkou omlouvá“ (s. 77): Neruším? Nenudím tě? F. Štícha (2003) tedy rozšiřuje klasifikaci záporných OZ o několik nových tříd, zároveň zde však chybí typy 2 a 3 z článku z r. 1984.

Rozlišení otázek dubitativních a podivových[9] považuji za problematické, vzhledem k tomu, že dubitativní otázky mohou vyjadřovat podiv a podivové (např. Vy nemáte televizi?) zase mohou signalizovat pochybnost. Obtížné je také vždy odlišit [5]otázky předpokladové a pravděpodobnostní – jak rozhodneme, zda mluvčí něco předpokládá, nebo to pouze pokládá za pravděpodobné? Sporné jsou také otázky omluvné: výpovědi Neruším? Nenudím tě? zřejmě nemají ilokuční sílu omluvy, nejsou ekvivalentní výpovědím Omlouvám se, že tě ruším/nudím. Mohou pouze demonstrovat ochotu mluvčího omluvit se, zájem o to, zda je třeba se omluvit, samotná omluva však teprve musí být vykonána.[10]

 

2.3 H. Běličová (1989, s. 100) rozlišuje dva typy záporných OZ: 1. otázky prvního typu implikují, že „možná kladná podoba odpovědi je interpretována jako nikoli menšinová, […] implikace má podobu ‚chápeš, že (spíše) předpokládám nikoli ne‘“: Nedíval ses včera na televizi? Neznáš tamhletoho pána?; 2. u záporných otázek druhého typu „možná kladná odpověď není preferována a je hodnocena jako nikoli většinová. […] otázka implikuje ‚chápeš, že doufám, že ne‘“: Není ti zima? Nečekáš dlouho? Můžeme doplnit, že tím, kdo „interpretuje“, „preferuje“ a „hodnotí“, je mluvčí.

OZ prvního typu u H. Běličové zřejmě odpovídají Štíchovým otázkám předpokladovým nebo pravděpodobnostním. Druhý typ je ekvivalentní otázkám obavovým. Jiné funkce záporných OZ Běličová neuvádí.

 

2.4 Podle Grepla-Karlíka (1998, s. 461) lze některé OZ formulovat jak kladně, tak záporně (Kouříš?/Nekouříš? Máš/Nemáš hlad?). Pokud mluvčímu nějak záleží na platnosti/neplatnosti obsahu výpovědi, může otázku formulovat jen kladně nebo záporně (Nespadne ten lustr? Pomůže mu ta operace?). Kladná, resp. záporná podoba je v závislosti na kontextu závazná také v otázkách, které slouží k prověřování (Nezapomnělas zhasnout?), ověřování (Že jste si toho nevšiml?), naléhání na adresáta (Nezradíš nás?).

Domnívám se, že i mezi otázkami Kouříš?/Nekouříš? a Máš/Nemáš hlad? jsou zpravidla rozdíly. Např. OZ Kouříš? lze na rozdíl od záporné podoby položit bez očekávání nebo preference jedné z možných adekvátních odpovědí, může být tedy v tomto smyslu zcela neutrální; pro OZ Nekouříš? je typická situace, kdy se mluvčí chystá požádat adresáta o cigaretu, přeje si tedy odpověď kladnou; podrobněji viz níže. Zápornou OZ Nespadne ten lustr? lze chápat jako vyjádření obavy – srov. otázky obavové a přací u F. Štíchy (2003) a H. Běličové (1989). Prověřovací a ověřovací záporné OZ mohou být zařazeny do širší skupiny otázek vyjadřujících předpoklad, že obsah dotazu neplatí (přítomen může být také prvek preference záporné odpovědi, např. Nezapomnělas zhasnout?) – viz také druhý typ OZ u F. Štíchy (1984). Otázky sloužící k naléhání na adresáta (Nezradíš nás?) plní primárně direktivní, nikoli interogativní funkci, nejedná se tedy o výpovědi tázací.

 

[6]2.5 Z uvedených komentářů k představeným pracím je patrné, že dosud nebyly uspokojivě vyřešeny všechny problémy týkající se záporných OZ. Ve zmíněných textech nejsou některé poznatky dostatečně zobecněny, některé typy (funkce) záporných OZ zde zcela chybí, jak ukážu dále. Kromě toho v oblasti zkoumání komunikačních funkcí není dostačující uvádět jako příklady pouze izolované výpovědi, jež často připouštějí více různých interpretací; jejich nejednoznačnost přispívá k nejasnosti výkladu, který mají tyto výpovědi exemplifikovat. Funkce OZ nevyplývá jednoznačně z jejich formy a obsahu, ale závisí také na komunikační situaci, na širokém kontextu výpovědi. Je proto třeba alespoň minimálně naznačit okolnosti, za nichž byla (nebo by mohla být) výpověď, která slouží jako příklad určité komunikační funkce, pronesena.

 

3. Přestože hlavním tématem tohoto článku jsou komunikační funkce OZ, jejich popis by byl neúplný bez analýzy aktuálního členění. Tento aspekt totiž s komunikačními funkcemi úzce souvisí: dva hlavní typy OZ lišící se aktuálním členěním mají zároveň rozdílné komunikační funkce. Další třídění v rámci těchto dvou typů je již založeno pouze na komunikačněfunkčním kritériu. Aktuální členění OZ však představuje značně složitý problém, který vyžaduje podrobnější výklad.

Vycházím ze studie J. Firbase věnované aktuálnímu členění anglické a slovanské otázky (Firbas, 1976),[11] v níž autor rozlišuje a) „réma mluvčího“, b) ohnisko otázky, které představuje vlastní réma, tedy réma zaměřené na posluchače. V OZ je „rématem mluvčího“ vždy určité sloveso, resp. jeho modální exponent, „vyjadřující dotaz na kladnou nebo zápornou modalitu predikátu“ (s. 55), protože smyslem OZ je především zjistit, zda platí kladná, nebo záporná modalita. O „réma mluvčího“ se jedná z toho důvodu, že modální exponent odkazuje k jediné informaci, která je pro mluvčího neznámá, totiž ke kladné/záporné modalitě (s. 40).

Ohniskem otázky je nejčastěji jiná složka než verbum finitum, jež působí zpravidla pouze na periferii rématu druhého typu. Neslovesná část otázky není z hlediska aktuálního členění homogenní, u jednotlivých členů lze rozlišit různé stupně výpovědní dynamičnosti. Tato heterogennost slouží k perspektivizaci otázky, signalizuje adresátovi, z jakého úhlu má na otázku pohlížet a podle toho poskytnout adekvátní odpověď. Nejdynamičtější člen otázky představuje ohnisko (vlastní réma), které je v mluveném projevu nositelem intonačního centra,[12] např. Pojede tatínek s Petrem DO PRAHY? Pojede s Petrem do Prahy TATÍNEK?. Mluvčí otázky tak adresátovi sděluje, a) že se jej ptá, zda platí kladná, nebo záporná modalita otázky („réma mluvčího“), b) která část propozice otázky je z komunikačního hlediska nejdůležitější (vlastní réma zaměřené na posluchače, ohnisko).

[7]Později J. Firbas (1992, s. 101) blíže specifikuje vztah mezi oběma „rématy“ OZ: modální exponent slovesa („réma mluvčího“) slouží jako „anticipátor“ ohniska (vlastního rématu) otázky – nikoli ovšem v lineárním smyslu, nositel ohniska může ve větě slovesu předcházet.

Pojem „réma mluvčího“ považuji za problematický z více důvodů: nejedná se o novou, kontextově nezapojenou informaci, která je jádrem výpovědi, tedy tím, co se říká o tématu, jak je réma zpravidla vymezeno, ale o informaci neznámou pro mluvčího, která proto nemůže být ve výpovědi vyjádřena, ale je pouze tímto „rématem“ zastoupena; modální exponent „tlumočí neznámou informaci“ (Firbas, 1976, s. 55). Tuto druhovou odlišnost „rématu mluvčího“ od vlastního rématu signalizuje J. Firbas uvozovkami, do nichž první druh „rématu“ klade. Je však otázka, zda je vůbec namístě používat pro něj pojem réma, zda není analogie mezi oběma „rématy“ příliš volná. „Réma mluvčího“ je navíc specificky otázkový jev, např. v oznamovací nebo žádací výpovědi žádnou mluvčímu neznámou informaci nenajdeme. Dále je sporné, zda je „dotaz na kladnou/zápornou modalitu“ v české OZ skutečně indikován modálním exponentem slovesa. Nejdůležitějším formálním prvkem signalizujícím OZ je stoupavý melodém, intonace výpovědi přitom zřejmě součástí slovesného modálního exponentu není.

S Firbasovým (1976) výkladem vlastního rématu (ohniska) otázky však lze souhlasit, budu z něj proto v dalším popisu OZ vycházet; otázku, zda je také modální exponent slovesa určitým druhem rématu, přitom ponechám stranou. Pro účel tohoto článku postačuje Firbasovo zjištění, že vlastním rématem zpravidla není určité sloveso, ale jiná složka otázky, která je nositelem intonačního centra.

V některých případech se však v ohnisku může ocitnout také modální exponent (potom by „dvojí réma“ splynulo v jedno), sloveso je nositelem intonačního centra. Podmínkou takového umístění ohniska je kontextová zapojenost všech ostatních členů otázky, jedná se tedy o ostrý kontrast. Jako příklad uvádí J. Firbas (1976) situaci, kdy otázka vyjadřuje pouze žádost o opakované sdělení: POJEDE tatínek s Petrem do Prahy? (v kontrastu s nepojede). Srov. také H. Křížkovou (1968, 1972) a Mluvnici češtiny 3 (1987).

Na základě tohoto Firbasova pojetí rozlišuji zmíněné dva hlavní typy OZ: otázky, v nichž určité sloveso není ohniskem, a (méně časté) otázky s určitým slovesem (resp. jeho modálním exponentem) v ohnisku. Tato distinkce vede napříč opozicí OZ kladné/záporné. Fungování záporu se v obou typech OZ výrazně liší, jiné jsou jeho formální[13] i funkční charakteristiky. V rámci obou typů lze dále rozlišit více druhů OZ podle jejich různých komunikačních funkcí, resp. na základě rozdílných příznaků, pomocí nichž můžeme všem otázkám společnou funkci interogativní blíže specifikovat.

 

[8]3.1 V OZ prvního typu je ohniskem (vlastním rématem), nesoucím intonační centrum, jiný výraz než určité sloveso. Sloveso stojí zpravidla v začátkové pozici (viz 1):

Mluvil jsi o tom S PETREM? Nemluvil jsi o tom S PETREM?

V záporných podobách otázek tohoto typu nedochází k záporové shodě, charakterizující oznamovací výpovědi s totální negací: kvantifikátory někdo, někde, všude apod. se nemění na své záporné protějšky (nikdo, nikde, …), výrazy také/taky a slučovací spojky nejsou nahrazeny ani (srov. Mluvnici češtiny 3, 1987, s. 264), např.:

Viděla jsi někoho PŘICHÁZET? – Neviděla jsi někoho PŘICHÁZET?

Byl jsi někdy NA ISLANDU? – Nebyl jsi někdy NA ISLANDU?

Modální slovesa vyjadřující nutnost nebo možnost si tyto významy zachovávají i v záporné podobě (srov. Grepl-Karlík, 1998, s. 461):

Nemusíš přijít zítra DŘÍV? Nemohl jsi odejít POZDĚJI?

Srov. záporné oznamovací výpovědi Zítra nemusíš přijít dřív a Nemohl jsi odejít později, v nichž „nutnostní“ sloveso muset vyjadřuje možnost (‚můžeš nepřijít dřív‘) a „možnostní“ moci nutnost (‚musel jsi neodejít později‘).

Odlišné chování záporu v OZ s neslovesným ohniskem souvisí s tím, že zde zápor nepopírá platnost propozice, ale podílí se na signalizaci určitých „vedlejších“ komunikačních funkcí nebo příznaků hlavní komunikační funkce. Jedná se hlavně o očekávání jedné ze dvou možných odpovědí (tedy domněnku, že odpověď bude spíše kladná nebo spíše záporná) a preferenci jedné z těchto odpovědí. Tyto fakultativní příznaky OZ mohou doplnit její hlavní komunikační funkci, která spočívá v žádosti o určitou informaci. Hlavní „sdělení“ otázky zjišťovací tak lze formulovat jako „ptám se tě, zda platí p, nebo non p“ a tento základ může být doplněn např. o informaci „domnívám se, že platí p / non p“ nebo „přeji si, aby platilo p / non p“. Tyto vedlejší otázkové komponenty chápu jako součásti její komunikační funkce: záměrem mluvčího je nejen sdělit adresátovi, že se jej na něco ptá, ale také dát mu najevo, kterou odpověď považuje za pravděpodobnější nebo kterou odpověď preferuje.

Konkrétní OZ kladné i záporné se vyznačují vysokou měrou komunikační mnohoznačnosti. Na jejich výsledné interpretaci se významně podílí propoziční obsah a situační/slovní kontext. Vedle těchto faktorů však svou roli hrají také gramatické prostředky, mimo jiné právě polarita kladu a záporu. Kontextová a sémantická závislost komunikační funkce ovšem výrazně ztěžuje interpretaci funkcí kladu a záporu v OZ, je třeba pečlivě rozlišovat různé vlivy, které se na komunikačním působení konkrétní tázací výpovědi podílejí. V následujícím výkladu proto zasazuji jednu otázku prvního typu (Byl/Nebyl tady dnes PETR?) do různých situačních kontextů (často poměrně obecných), v nichž má otázka různé funkční příznaky – především na osách pravděpodobnosti a preference určité odpovědi – a (také za pomoci dalších příkladů) zkoumám, kdy je preferována kladná a kdy záporná podoba.[14]

 

[9]3.1.1 Jestliže mluvčí nepovažuje za pravděpodobnější kladnou ani zápornou odpověď, jeho nejistota je tedy maximální (např. Petr je častý návštěvník, který však nepřichází každý den) a mluvčí není na Petrově návštěvě ani jejím neuskutečnění nijak zainteresován – tj. nepreferuje kladnou ani zápornou odpověď – potom lze položit jedině kladnou otázku Byl tady dnes PETR?.

Pokud si mluvčí v situaci vyrovnané pravděpodobnosti kladné/záporné odpovědi přeje odpověď kladnou, může (ale nemusí) položit otázku zápornou: Nebyl tady dnes PETR? Zároveň platí, že záporná OZ v takové situaci vždy signalizuje preferenci platnosti kladné propozice; srov. také např. otázky Nevíte něco o Petrovi? Neležela tam někde moje peněženka?:[15] mluvčí nepovažuje (nemusí považovat) za pravděpodobnější kladnou ani zápornou odpověď, přeje si však odpověď kladnou.

 

3.1.2 Pokud mluvčí považuje za pravděpodobnější platnost kladné propozice otázky, může se zeptat kladnou i zápornou formou. Mezi tímto „pravděpodobnostním“ užitím kladné a záporné OZ jsou však určité rozdíly. Otázku Byl tady dnes PETR? položí mluvčí např. tehdy, byla-li Petrova návštěva ohlášená, oba (všichni) účastníci rozhovoru ji tedy očekávali; kladnou odpověď lze proto očekávat s poměrně velkou pravděpodobností, vyjádřená hypotéza mluvčího je obecně přijatelná.[16] Srov. také následující příklady z Českého národního korpusu:

„No jo, tobě je do smíchu,“ řekl Bill. „Ty jsi s ním včera neseděl do dvou do noci.“ „Bylo to hodně zlý?“ „Děsný…“ (SYN2005)

„Kolik bylo hodin, když jste mrtvolu uviděl poprvé?“ zeptal se Ruskin. „Sedm hodin, dvacet sedm minut večer.“ „Bylo to ve středu čtvrtého?“ „Ano.“ (SYN2005)

„…“ „Napadlo mě samozřejmě, že jste se rozvedli. Bylo to nešťastné manželství?“ (SYN2005)

U „pravděpodobnostní“ OZ záporné lze kladnou odpověď očekávat s menší pravděpodobností než u otázky kladné (kladná odpověď je tedy pravděpodobnější než záporná, avšak méně pravděpodobná než u odpovídající otázky kladné). Domněnka mluvčího, že platí kladná propozice, již není tak spolehlivě zdůvodněná, mluvčí má pouze určité indicie hovořící pro jeho hypotézu. Např.:

Nebyl tady dnes Petr? Potkal jsem ho v naší ulici…

Měl takový divný přízvuk. Nebyl to Francouz? (SYN2000)

[10]Srov. také dvojice: Není to Petr? (mluvčí vidí na ulici člověka, který vypadá jako Petr; zdá se mu, že je to Petr) vs. Je to Petr? (při příchodu hosta, přičemž je očekáván Petr); Nejel jsi včera osmnáctkou? Zdálo se mi, že jsem tě v ní zahlédl. vs. Jel jsi včera osmnáctkou? (adresát jezdí osmnáctkou každý den, mluvčí si ověřuje, že tomu tak bylo i včera).

Domněnka mluvčího je v záporné otázce podložena pouze jeho subjektivním dojmem, mluvčí připouští, že se může mýlit. U kladné OZ tohoto typu bývá hypotéza mluvčího podložena určitými „objektivními“ fakty (ty ovšem platnost opačné varianty také zcela nevylučují). V situaci větší než padesátiprocentní pravděpodobnosti platnosti kladné propozice (z pohledu mluvčího) vyjadřuje tedy kladná forma větší pravděpodobnost než otázka záporná.[17]

Mezi záporné OZ předpokládající platnost kladné propozice patří také „tendenční“ otázky, časté např. v interview:

Vraťme se k Vaší absenci. Není jejím důvodem ošizená příprava? (SYN2006PUB)

Není to příliš stresující? (SYN2006PUB)

Není to vlastně také hra o stárnutí? (SYN2006PUB)

Mluvčí se v nich může (provokativně) ptát na něco pro adresáta nepříjemného, kladnou odpověď potom spíše neočekává – předpokládá, že adresát nepotvrdí vyslovenou domněnku (podezření) tazatele, přestože se může shodovat se skutečností. Podstatné však je, že mluvčí otázky dává jasně najevo, která odpověď „má zaznít“, co považuje za pravděpodobnější, nebo alespoň co provokativně prezentuje jako pravděpodobnější.

 

3.1.3 Jestliže mluvčí považuje za pravděpodobnější zápornou odpověď, může položit pouze OZ zápornou. Ta je zpravidla motivována jeho preferencí kladné odpovědi, nejedná se však o pravidlo. Otázka často obsahuje výraz náhodou (který v kladné otázce použít nelze):

Nebyl tu dnes (náhodou) Petr? (Petr není tak častým návštěvníkem, aby mohla být jeho návštěva považována za pravděpodobnou.)

Nemáš doma (náhodou) něco od Kleista? (Mluvčí očekává spíše zápornou odpověď.)

 

3.2 V OZ druhého typu je ohniskem (vlastním rématem) otázky a nositelem intonačního centra verbum finitum (VF), všechny ostatní složky otázky jsou kontextově zapojené.[18] Sloveso může stát ve větě na prvním místě stejně jako u předchozího typu:

MLUVIL/NEMLUVIL jsi o tom s Petrem?

[11]Častější je však nezačátkové postavení slovesa. U vět se zájmenným podmětem bývá tento podmět obvykle vyjádřen:

Ty jsi o tom MLUVIL/NEMLUVIL s Petrem?

Ty jsi o tom s Petrem MLUVIL/NEMLUVIL?

Negace se v těchto otázkách chová stejně jako v oznamovacích výpovědích – dochází zde k záporové shodě, „nutnostní“ slovesa se mění na „možnostní“ a naopak:

Ty jsi ho nikdy NEVIDĚLA? Nikdo o tom nic NEVÍ? Nikde jsi ten klíč NENAŠEL?

Zítra NEMUSÍŠ přijít dřív? NEMOHL jsi odejít později?

Jedná se tedy v OZ tohoto typu o „pravou negaci“ popírající platnost výpovědi? Pokud ano, můžeme tyto výpovědi ještě vůbec považovat za otázky, jejichž propozici přece nelze negovat? „Pravá negace“ by zřejmě indikovala „nepravou otázku“.

Nejistota tazatele je v OZ druhého typu oslabena, otázka se tak dostává do blízkosti oznamovací výpovědi. Mluvčí s velkou pravděpodobností očekává odpověď kladnou (u kladné formy) nebo zápornou (při záporné podobě), zcela jistý si však není (nemusí být). Pokud je nejistota alespoň zčásti přítomna a cílem mluvčího je získat chybějící informaci, považuji tyto výpovědi za otázky; jedná se přitom o OZ ověřovací, tazatel chce svou hypotézu proměnit v jistotu.

Hranice mezi (pragmatickou) otázkou a neotázkou je zde tenká. Např. výpověď Ty jsi mu ještě NEZAVOLAL? může být pronesena v situaci, v níž je zcela zřejmé, že platí vyjádřená záporná propozice; mluvčí ve skutečnosti nežádá o informaci, otázkovou větou dává pouze najevo své překvapení, popř. rozhořčení. Po této výpovědi může mluvčí pokračovat ve své replice a nečekat na reakci adresáta (která by nebyla odpovědí ve smyslu poskytnutí informace – tu mluvčí nepotřebuje).[19] Tuto výpověď si však lze představit také v situaci, v níž zůstává prostor pro pochybnost, tazatel vyjadřuje pouze svůj předpoklad a žádá o jeho potvrzení, jedná se tedy (funkčně) o otázku.[20] Paradoxně může zároveň vyjadřovat již také své překvapení nad tím, co ještě není jisté; rozhodující je však přítomný tázací element. V konkrétních situacích není vždy snadné (možné) zjistit, zda výpověď takový interogativní základ má, nebo nemá. Důležitá je však skutečnost, že i výpovědi typu Ty jsi mu ještě NEZAVOLAL? jsou potenciální otázky.

Zápor v tomto typu OZ nelze ztotožnit s negací v oznamovacích výpovědích (nejedná se o skutečné negování), jeho funkce je však podobná: signalizuje zápornou [12]hodnotu hypotézy o platnosti propozice otázky, zatímco ve výpovědi oznamovací jde o zápornou hodnotu samotné propozice.[21]

Otázky typu Ty jsi o tom s Petrem MLUVIL/NEMLUVIL? však nemusí vždy vyjadřovat určitý předpoklad mluvčího, ale také jeho pochybnost, že platí kladná/záporná propozice v otázce vyjádřená. Např. v dialogickém kontextu „Petr o tom nic neví.“ – „Ty jsi o tom s Petrem nemluvil?“ může být otázka projevem údivu nad tím, co mluvčí předpokládá, ale také nedůvěry mluvčího – tazatel potom zápornou odpověď považuje za nepravděpodobnou. Kladná/záporná forma otázky v tomto případě neodkazuje k hypotéze mluvčího, ale k modalitě (předpokládaného/implicitního) tvrzení adresáta.[22] Také pochybnost vyjádřená otázkou Ty jsi o tom s Petrem nemluvil? se může (stejně jako předpoklad vyjádřený otázkou téže formy) pojit s údivem. Ten se již nevztahuje k platnosti tvrzení Petr o tom nic neví, kterou mluvčí zpochybňuje, ale spíše k faktu, že komunikační partner danou věc tvrdí. Oba typy, předpoklad s údivem i pochybnost s údivem, je v praxi často těžké od sebe odlišit.

H. Křížková (1968, s. 203) zmiňuje také případy, kdy zdůrazněné sloveso nenese expresivní příznak údivu ani pochybnosti. Taková otázka je z hlediska expresivity neutrální např. tehdy, jestliže jí předchází obdobná otázka a odpověď na ni: Je maminka doma? – Není. – A tatínek doma JE? Srov. také např.: Ve Švédsku jsi nebyl, v Norsku jsi nebyl… A v Dánsku jsi BYL? Tyto případy se ovšem svým kontextem a aktuálním členěním značně liší od ostatních otázek s intonačním centrem na slovese. Na rozdíl od otázek typu NEMLUVIL jsi o tom s Petrem? Ty jsi o tom s Petrem NEMLUVIL? v nich není modální exponent slovesa jediným kontextově nezapojeným prvkem: novou informaci představuje také tatínek v otázce A tatínek doma JE? a v Dánsku v OZ A v Dánsku jsi BYL?

 

3.3 Zvláštní skupinu OZ pohybující se na pomezí prvního a druhého typu představují otázky obavové, které mají také kladnou i zápornou podobu. Upřednostňování jedné z možných alternativ je pojí s OZ preferenčními (3.1.1), odlišuje je však obava mluvčího, že se jeho přání nesplní – považuje za (do určité míry) pravděpodobné, že se potvrdí to, čeho se obává, přestože domněnka, na níž se jeho obava zakládá, může působit iracionálně. Jde tedy o protichůdně působící preferenci a očekávání jedné z možných alternativ:

Nespadne nám to NA HLAVU? Neujede nám v Brně PŘÍPOJ? NESTALO se mu něco? Budou mít ještě OTEVŘENO? STIHNEME to? Budeme tam mít dost ČASU?

[13]Především zde uvedené OZ kladné mohou být v některých situacích z hlediska preference zcela neutrální. Mluvčí jimi vyjadřují obavu pouze v určitých kontextech, např.:

Budou mít ještě otevřeno? Je už dost pozdě…

Stihneme to? Vlak odjíždí už za tři minuty…

Podobně jako v OZ druhého typu se v otázkách obavových shoduje modalita otázky a preferované odpovědi: záporná otázka vyjadřuje preferenci záporné propozice (a obavu z toho, co vyjadřuje propozice kladná), u kladné podoby upřednostňuje mluvčí odpověď kladnou. Stejně jako v OZ prvního typu však ohniskem obavových otázek zpravidla není určité sloveso, ale jiný výraz – pokud ovšem otázka jiný výraz schopný stát se vlastním rématem obsahuje, viz STIHNEME to?, NESTALO se mu něco?, kde ohniskem může být pouze sloveso. Stejně jako u otázek prvního typu nedochází ani k záporové shodě, srov. Nestalo se mu něco?.[23]

Předmětem těchto otázek je často budoucí děj, o němž adresát nemůže s jistotou vědět, zda se uskuteční, či neuskuteční, nebo jiný děj, o němž adresát není dostatečně informován (Nestalo se mu něco?). Mluvčí o jeho neznalosti ví, neočekává tedy uspokojivou odpověď, ale počítá s tím, že adresát sdělí pouze svůj odhad nebo domněnku. Smyslem obavové otázky ani nemusí být snaha mluvčího získat nějakou informaci, ale pouze vyjádřit svou obavu. V takovém případě je interogativní funkce výpovědi potlačena a o skutečnou otázku se – podle funkční definice – nejedná.

 

4. Shrnutí

Na základě analýzy OZ z hlediska aktuálního členění a zasazení otázek do různých komunikačních situací bylo možné rozlišit tyto druhy kladných a záporných otázek:

 

1. typ OZ: ohniskem není určité sloveso

Kladná otázka vyjadřuje

a) neutrální žádost o odpověď bez očekávání nebo preference její kladné/záporné podoby (Byl tady dnes PETR? Byl jsi někdy NA ISLANDU?[24]);

b) očekávání kladné odpovědi (Bylo to HODNĚ zlý? Bylo to NEŠŤASTNÉ manželství?).

[14]Záporná otázka vyjadřuje

c) při vyrovnané pravděpodobnosti kladné a záporné odpovědi preferenci odpovědi kladné (Neležela tam někde moje PENĚŽENKA?);

d) očekávání kladné odpovědi, přičemž tato domněnka je založena na subjektivním dojmu; pravděpodobnost je nižší než u b) (Není to PETR? Zdá se mi, že ho poznávám.);

e) očekávání záporné odpovědi (Nebyl tady dnes náhodou PETR?).

 

2. typ OZ: ohniskem je určité sloveso

Kladná otázka vyjadřuje

f) předpoklad (popř. údiv nad tím), že platí kladná odpověď, a žádost o jeho potvrzení (Ty jsi o tom s Petrem MLUVIL?);

g) pochybnost (příp. spojenou s údivem) o platnosti kladné odpovědi (Ty jsi o tom s Petrem MLUVIL? Jak je tedy možné, že o tom nic neví?).

Záporná otázka vyjadřuje

h) předpoklad (popř. údiv nad tím), že platí záporná odpověď, a žádost o jeho potvrzení (Ty jsi o tom s Petrem NEMLUVIL?);

i) pochybnost (příp. spojenou s údivem) o platnosti záporné odpovědi (Ty jsi o tom s Petrem NEMLUVIL? Jak je tedy možné, že o tom ví?).

Na pomezí 1. a 2. typu:

j) OZ obavové (NESTANE se mu nic? STIHNEME to?).

 

LITERATURA

Český národní korpus – SYN2000 (2000). Praha: Ústav Českého národního korpusu FF UK. < http://ucnk.ff.cuni.cz >.

Český národní korpus – SYN2006PUB (2006). Praha: Ústav Českého národního korpusu FF UK. < http://ucnk.ff.cuni.cz >.

BĚLIČOVÁ, H. (1989): Zjišťovací otázky kladné a záporné v slovanských jazycích. Slavia, 58, s. 97–105.

DANEŠ, F. (1957): Intonace a věta ve spisovné češtině. Praha: ČSAV.

Encyklopedický slovník češtiny (2002). Praha: Nakladatelství Lidové noviny.

FIRBAS, J. (1976): A study on the functional perspective of the English and the Slavonic interrogative sentence. Brno Studies in English, 12, s. 9–56.

FIRBAS, J. (1992): Functional sentence perspective in written and spoken communication. Cambridge: Cambridge University Press.

GREPL, M. (1965): O větách tázacích. Naše řeč, 48, s. 276–291.

GREPL, M. – KARLÍK, P. (1998): Skladba češtiny. Olomouc: Votobia.

KŘÍŽKOVÁ, H. (1968): Tázací věta a některé problémy tzv. aktuálního (kontextového) členění. Naše řeč, 51, s. 200–210.

[15]KŘÍŽKOVÁ, H. (1972): Kontextové členění a typy tázacích vět v současných slovanských jazycích. Slavia, 41, s. 241–262.

LEVINSON, S. C. (1983): Pragmatics. Cambridge: Cambridge University Press.

Mluvnice češtiny 3 (1987). Praha: Academia.

PALKOVÁ, Z. (1994): Fonetika a fonologie češtiny. Praha: Karolinum.

Příruční mluvnice češtiny (1995). Praha: Nakladatelství Lidové noviny.

SEARLE, J. R. (1979): Indirect speech acts. In: J. R. Searle, Expression and meaning. Studies in the theory of speech acts. Cambridge: Cambridge University Press, s. 30–57.

SGALL, P. – HAJIČOVÁ, E. – BURÁŇOVÁ, E. (1980): Aktuální členění věty v češtině. Praha: Academia.

ŠTÍCHA, F. (1984): Konkurence kladu a záporu v otázkách zjišťovacích. Naše řeč, 67, s. 76–83.

ŠTÍCHA, F. (1995): Otázky predikátové: inference, implicitnost a explicitní výrazy ilokučních funkcí. Slovo a slovesnost, 56, s. 98–109, 204–217.

ŠTÍCHA, F. (1998–1999): Forms and meanings in yes-no questions (a contrastive study of English, French, German and Czech). Linguistica Pragensia, 8/9, s. 73–80, 30–42.

ŠTÍCHA, F. (2003): Česko-německá srovnávací gramatika. Praha: Argo.

ŠTÍCHA, F. (2005): Die Entscheidungsfrage im Tschechischen: Modalität ohne Ufer? In: B. Hansen – P. Karlík (eds.), Modality in Slavonic Languges. New Perspectives. Mnichov: Otto Sagner, s. 191–198.


[1] Termín komunikační funkce (výpovědi) je zde použit ve významu shodném s ilokuční funkcí (silou), tedy jako účel výpovědi, cíl, záměr mluvčího, k jehož dosažení daná výpověď slouží. Srov. Encyklopedický slovník češtiny (2002, s. 145).

[2] K dalším podmínkám realizace otázky viz Mluvnici češtiny 3 (1987, s. 323).

[3] Mezi touto tázací větou a analogickou otázkou doplňovací jsou však také určité formální rozdíly: intonace obou výpovědí se liší.

[4] Používám zde tento tradiční termín především kvůli jeho obecné srozumitelnosti. Alternativní řešení nabízí F. Štícha (1995, 2003).

[5] Tento typ větné melodie bývá označován také jako antikadence (Daneš, 1957); Palková (1994) oba pojmy významově rozlišuje.

[6] Stranou zde ponechávám periferní otázky typu Smaž tabuli? (předcházející kontext: Smaž tabuli!). Takovou otázku můžeme parafrázovat výpovědí Říkal jsi, abych smazal tabuli?

[7] „Předpoklad možné odpovědi“ je ovšem obsažen v každé otázce: každý mluvčí otázky předpokládá, že odpověď je možná. Pokud by tomu tak nebylo, nejednalo by se ve funkčním pojetí o otázku. Autor uvedené stati měl zřejmě na mysli „očekávání určité konkrétní odpovědi“.

[8] Zmiňuji zde jen ty výpovědi, které jsou otázkami z pragmatického, nikoli pouze formálního hlediska – viz výše; některé typy Štíchových záporných otázek zde tedy nejsou uvedeny, protože se podle definice uplatněné v tomto článku nejedná o otázky.

[9] F. Štícha (2003, s. 80) vyčleňuje otázky podivové jako samostatnou skupinu otázek rozhodovacích.

[10] Záporným OZ se F. Štícha věnuje také v dalších statích (1995, 1998–1999, 2005).

[11] Za upozornění na tuto studii a podnětné připomínky k problému aktuálního členění OZ děkuji PhDr. Ludmile Uhlířové, CSc., dr. h. c.

[12] V příkladech označeno verzálami.

[13] Uplatňování/neuplatňování záporové shody, viz níže.

[14] Jinou otázkou je, jakým způsobem jsou tyto modifikace tázací funkce (postoje a hypotézy mluvčího) signalizovány. Jak už bylo naznačeno v části 1, hlavními indikátory komunikační funkce jsou obsah výpovědi a její kontext. Nutná je proto obeznámenost adresáta nebo jiného vnímatele výpovědi s relevantními situačními faktory.

[15] Viz také Štíchovy (2003) otázky přací (2.2).

[16] Podobu s intonačním centrem na slovese BYL tady dnes Petr? zvolíme tehdy, jestliže jsou všechny složky otázky s výjimkou modálního exponentu slovesa kontextově zapojené, viz 3.2. Pokud očekáváme kladnou odpověď, Petrova návštěva však v daném dialogu dosud nebyla tematizována, sloveso intonační centrum nenese: Byl tady dnes PETR?

[17] Srov. také Štíchovy (2003) otázky předpokladové a pravděpodobnostní (2.2).

[18] S tímto typem OZ mají společné intonační centrum na slovese otázky vylučovací, např. MLUVIL jsi o tom s Petrem, nebo NEMLUVIL?. Jinými formálními vlastnostmi (mj. také intonací) se však vylučovací otázky od OZ odlišují, v tomto článku se jim proto dále nevěnuji.

[19] Stranou zde ponechávám fakt, že také vyjádření údivu může být chápáno jako určitý druh otázky – žádost o vysvětlení, proč adresát danému člověku ještě nezavolal. Podstatné však je, že se v tomto případě nejedná o dotaz na kladnou/zápornou modalitu propozice.

[20] Podobně viz také H. Křížková (1972, s. 259): „Sloveso bývá nositelem VIC (větného intonačního centra, pozn. JK) také tam, kde mluvčí vlastně formuluje jasný předpoklad – kladný nebo záporný – a dožaduje se jeho potvrzení: Vy jste tam byl? Vy jste byl na té schůzi?“ V příkladech ovšem H. Křížková uvádí pouze otázky kladné.

[21] K OZ druhého typu (s VF v centru rématu) bychom mohli přiřadit také Štíchův (1984) druhý typ záporných OZ (viz 2.1), v nichž mluvčí předpokládá, že obsah dotazu neplatí (Nevěříte mi?). Rozdíl mezi jeho typem 1 a 2 lze tedy vysvětlit odlišným aktuálním členěním.

[22] Srov. také Štíchovy (2003) otázky dubitativní (2.2).

[23] Otázka se záporovou shodou Nestalo se mu nic zlého? má spíše funkci ověřovací – mluvčí předpokládá, že se dané osobě nic zlého nestalo.

[24] Jako příklady by zde mohly opět sloužit pouze věty Byl tady dnes Petr? a Nebyl tady dnes Petr?. Pro větší názornost jsou však zvoleny otázky, které svým obsahem lépe specifikují komunikační situaci a zřetelněji naznačují danou komunikační funkci. Ani ony však nejsou z tohoto pohledu zcela jednoznačné, jiné interpretace než zde uvedené nelze vyloučit.

Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Letenská 4, 118 51 Praha 1
kopecky@ujc.cas.cz

Naše řeč, volume 93 (2010), issue 1, pp. 1-15

Previous Z dopisů jazykové poradně

Next Lucie Saicová Římalová: Metafory pýchy