Časopis Naše řeč
en cz

Skloňování místních jmen Ostřihom a Bochum

Miloslav Sedláček

[Články]

(pdf)

-

Město, které se maďarsky nazývá Esztergom, je u nás známé velmi dlouho, mj. také proto, že se už r. 1001 stalo sídlem arcibiskupství. Naši předkové užívali pro ně názvu Střěhom, Ostřěhom, později převážně Ostřihom.[1] J. Jungmann v Slovníku česko-německém řadí toto jméno k rodu mužskému a jako koncovku 2. pádu uvádí -a. Avšak hned v prvním dokladu, který cituje, se objevuje v genitivu koncovka jiná, a to -u: Na lodí do Ostřehomu sme jeli (Vrat. cest.). Genitivní koncovka -a zařazující toto jméno jednoznačně k rodu mužskému byla po celé 19. století u něho velmi běžná, např. B. Němcová píše: „V Náně, první to štací za Ostřihomem, přisedl houfek študentů, veselých to hochů. Jeli jsme od Ostřihoma vždy těsně podél Dunaje…“ Také v Riegrově slovníku naučném a v Ottově slovníku naučném nacházíme pouze koncovku -a. Podle lokálových podob Ostřihomě je zřejmé, že [183]rovněž Palacký v Dějinách národu Českého považuje toto jméno za maskulinum, avšak na jednom místě se u něho objevuje genitivní podoba s koncovkou -ě: „Straníci Karla Roberta, ježto u Ostřihomě a Stolního Bělehradu postavili se byli na odpor…“ Ve 20. století se pak setkáváme při skloňování jména Ostřihom často s kolísáním. Kromě genitivních podob Ostřihoma a Ostřihomu se hojněji objevují i podoby Ostřihomě, např. u J. Šusty, v Masarykově slovníku naučném i jinde.

A jak je tomu v současnosti? Zjišťujeme-li stav ve dvou syntetických historických pracích z poslední doby, dostaneme obraz velmi pestrý. Zvláště v tom vyniká Československá vlastivěda, díl II, Dějiny, svazek 1, (Praha 1963). Na s. 169 čteme: „Jiným významným střediskem byla Ostřihom.“ Naproti tomu na s. 399 najdeme: „… protiváha tureckému Ostřihomu.“ V téže publikaci (ovšem kolektivní) se tedy jméno řadí jak k rodu ženskému, tak i mužskému. Navíc se ve 2. pádě střídají tři koncovky, a to -i (s. 169, 181), (s. 366) a -u (s. 398, 403, 481). Nejnovější Přehled dějin Československa I (svazek 1. — 1980, sv. 2. — 1982) je důslednější alespoň v rodě. Jméno Ostřihom je v něm vždy rodu mužského, avšak jako genitivní koncovky se v prvním svazku užívá vždy -u, kdežto ve druhém vždy -a.

Pro tak velké kolísání jsme v současné češtině nenašli obdobu. Jaké stanovisko zaujímá kodifikace? V slovníkové části Pravidel českého pravopisu se objevilo jméno Ostřihom poprvé r. 1913 a bylo charakterizováno jako jméno rodu mužského s genitivní koncovkou -a. Tato charakteristika zůstala nezměněna ve všech vydáních Pravidel do r. 1957, resp. 1958 (školní vydání). Zařazení k rodu mužskému podržují i všechny současné oficiální jazykové příručky, pokud však uvádějí koncovku pro 2. pád, pak jedině -u. Tak je tomu v akademickém i školním vydání Pravidel českého pravopisu, ve Slovníku spisovného jazyka českého, ve Slovníku spisovné češtiny i v publikaci Vžitá česká vlastní jména geografická z r. 1981. Odpovídá kodifikace současnému úzu?

Je známo, že historikové pod vlivem své profese mají sklon jazyk svých prací poněkud archaizovat. Proto je třeba se pro poznání živého úzu obrátit jinam. Za průkaznější považujeme např. tyto doklady:

… zaujímaly postavení od Ostřihomi po Blatenské jezero…, Práce 16. 2. 1985, s. 6.
Fronta probíhala po dolním toku Hronu a u Ostřihomi překračovala Dunaj. — Lidová demokracie 8. 2. 1985, s. 3.
[184]Z mezinárodního festivalu v Ostřihomi — titulek v Rudém právu z 26. 9. 1983, s. 5; v textu ještě: do maďarské Ostřihomi.
Pachatelé doznali, že vyloupili Muzeum Ference Móry v Segedínu a kostely v Ostřihomi…, Lid. demokracie 29. 9. 1984, s. 6.
… v rom. období se centry um. produkce staly hutě v Pětikostelí a v Ostřihomi— Ilustrovaný encyklopedický slovník II, Praha 1981, s. 412.
Výroba obráběcích strojů je koncentrována především v Budapešti, Ostřihomi— Malá encyklopedie socialistického světa, Praha 1975, s. 181.

Rod a skloňování místního jména Ostřihom patří k jevům z periférie morfologického systému češtiny a těm jazykové příručky věnují jen malou a nesoustavnou pozornost. Pokusíme se však začlenit tuto okrajovou otázku do širších souvislostí.

Jméno Ostřihom má na konci souhlásku. Pro skloňování místních jmen je podstatné, jakého druhu tato souhláska je. Všechna jména končící na souhlásku tvrdou jsou rodu mužského. Složitější to je se jmény zakončenými souhláskou měkkou nebo obojetnou. U těch se jako dost důležitý činitel projevuje, zda jde o jméno domácí (popř. zdomácnělé), anebo cizí.

Ze jmen zakončených souhláskou měkkou je ve spisovné češtině většina domácích rodu ženského, např. Dobříš, Libuš, Souš, Vráž, Řež, Třebíč, Přelouč, Skuteč, Telč, Plzeň, Třeboň, Náměšť, Čihošť, Jaroměř, Chotěboř. Ženského rodu jsou i jména většiny cizích míst, jichž užíváme ve zdomácnělé podobě, např. Paříž, Kluž, Remeš, Mohuč, Budapešť, Vídeň, Kodaň, Basilej, Hanoj, Bombaj.[2] Z cizích neslovanských místních jmen psaných původním pravopisem bývají ženského rodu častěji ta, která končí v psané podobě na nevyslovované písmeno -e např. Cambridge, Marseille, Boulogne, kdežto jména zakončená jinak bývají většinou rodu mužského, např. Greenwich, Christchurch, Portrush.

Z domácích jsou mužského rodu ta, u nichž je zřejmé, že vznikla z obecných maskulin (např. Háj, Ráj, Kuchař, Mečíř), a pak hlavně zakončená na -ec (Hradec, Městec, Sedlec). Mužského rodu jsou i stejně zakončená jména zdomácnělá a slovanská (např. Linec, Miškovec, Čerepovec, Wągrowiec), dále jihoslovanská jména na -ac (Karlovac, Kragujevac), často na -ač, popř. -áč (Bachmač, Kalač, Sliač, Moháč), a některá další (Tokaj, Kalisz). Ostatní místní jména ze slovanských jazyků zakončená měkkou souhláskou bývají v češtině převážně rodu ženské[185]ho, např. Astrachaň, Kazaň, Lodž, Lublaň, Poznaň, Sereď, Toruň, Voroněž.

Ze jmen zakončených souhláskou obojetnou jsou všechna cizí jména neslovanská rodu mužského. U domácích, zdomácnělých a některých slovanských mohou rozhodovat o rodu různí činitelé. Jeden z nich spočívá opět v tom, zda je dosud zřetelný původ ze jména obecného, např. jméno Přívoz je rodu mužského, kdežto Hráz rodu ženského. Jiná jména mají rod pevně ustálen tradicí. U jmen zakončených obojetnou souhláskou často nerozhoduje ve spisovném jazyce o rodu pouze koncová souhláska, nýbrž ta část na konci jména, která má charakter morfému. Např. jména zakončená na -ov nebo -tál jsou rodu mužského (srov. Prostějov, Rožmitál, Bruntál), kdežto zakončená na -slav (-clav) nebo -myšl rodu ženského (srov. Přibyslav, Břeclav, Litomyšl, Radomyšl).

Domácí (česká) místní jména na konci se souhláskou -m mají před ní vždy samohlásku. Jednotlivé kombinace samohlásky a souhlásky -m se projevují z hlediska rodu různě. Zakončení -im řadí ve spisovné češtině jméno k rodu ženskému, např. Chrudim, Vlašim, Putim. Téhož rodu jsou téměř všechna jména na -om, např. (Velká) Polom, Lehom, Řakom, Střehom, nikoli ovšem Lom. Zato nečetná jména končící na -em jsou převážně rodu mužského (výjimkou je Tisem[3]), což je zvlášť pochopitelné u názvů českých vesnic Betlem a Jerusalem. Jméno Příbram — zakončené na -am — je rodu ženského. Jmény končícími na -um se budeme zabývat níže.

Zdomácnělá (počeštěná) a zčásti i slovanská jména se chovají obdobně jako jména domácí, hlavně končí-li na -im nebo -om, např. Postupim, Osvětim, Radom, Bytom.[4] Jsou rodu ženského, třebaže v polštině jsou jména Oświęcim, Radom, Bytom rodu mužského.[5] Jestliže se tedy jméno Ostřihom objevuje v českých textech převážně v rodě ženském, je to přirozený důsledek toho, že je to zdomácnělá podoba jména u nás dost známého.[6] Je proto třeba považovat ženský rod u něho za zcela náležitý a kodifikaci podle toho upravit.

[186]Cizí neslovanská místní jména končící souhláskou -m jsou téměř důsledně rodu mužského, a to nejen taková jako Stockholm, Ulm, Mannheim, ale i ta, která mají před -m samohlásku, např. Rotterdam, Birmingham, Haarlem, Kedvavom, Ulángom, Folsom, Iskitim atp. Poněkud složitější je situace u jmen zakončených na -um. Jsou dvojího druhu. Latinská nebo polatinštělá jsou rodu středního a zakončení -um se před pádovými koncovkami odsouvá, např. Herculaneum, 2. p. Herculanea. Nelatinská zůstávají ojediněle neskloňována,[7] obvykle se však řadí k rodu mužskému. Uvádíme několik dokladů na skloňování jména Bochum:

Nerostnému bohatství odpovídá také silný průmysl železářský, soustředěný … zejména v Dortmundě, Bochumu…, Ottův slovník naučný, díl 26 (1907), s. 618.
Největší nakupení dolů je kolem Gelsenkirchenu, Bochumu…, textová část k mapě „Střední Evropa“ ze souboru map „Poznáváme svět“, 2. vyd. Praha 1971, s. 17.
Výroba automobilů … je v Rüsselsheimu, Bochumu…, totéž, s. 18.
Z galerií současného umění připomeňme … galerii v Bochumu, M. Pražský a kol., Německá spolková republika, Praha 1980. s. 70.
… peníze pocházely z banky, kterou obě ženy vyloupily v Bochumu, 100 + 1 zahraniční zajímavost, roč. 20, 1983, sešit 6, s. 19.

Jenomže právě u jména Bochum dochází v poslední době k rodovému přeřazení, bývá skloňováno podle vz. „kost“, tj. jako podstatné jméno rodu ženského. Srov. např.:

… vytvořila se v Bochumi strana Liberální demokraté, Rudé právo 29. 11. 1982, s. 6.
Většinu účastníků mírové manifestace v Bochumi tvořili mladí lidé, Svět v obrazech 1983, č. 1, s. 14.
Do Bochumi jsme dorazili…, tamtéž.
… vedl kurs herecké výchovy v Bochumi, Květy 1983, č. 6. s. 39.
… (Hitler) … je dodnes uváděn mezi zasloužilými občany například v Bochumi, … Rudé právo 6. 9. 1984, s. 6.

Skloňování místního jména Bochum podle „kost“ je nového data, doposud se žádné jméno zakončené na -um takto neskloňovalo. Kdyby se takto začala skloňovat všechna jména zakončená na -um, byl by to nepochybně průlom do dosavadního stavu tvarosloví v češtině. Zatím však doklady, které máme po ruce, ukazují, že (nelatinská) zeměpisná jména zakončená na -um (někdy jen v grafické podobě) se skloňují podle vz. „hrad“. Srov.:

[187]Vyšší školy … jsou státní právě tak jako všechny univerzity se sídlem v Istanbulu, Ankaře, Izmiru a Erzurumu, Zeměpis světa, Asie, Praha 1965, s. 100.
Druhá transkontinentální silnice … spojuje jih se severem a mezi Alice Springs a Birdumem nahrazuje…, textová část souboru map „Poznáváme svět“, Austrálie a Nový Zéland, Praha 1963, s. 16.
Když jsem do něho v polovině února nasedal na rangúnském letišti v Mingaladoumu, … Lidé a země 29, 1980, č. 11, s. 502.
Středověké impérium, vzniklé v 13. století s centrem v pověstném Karakorumu (Charchorinu), … — Svět v obrazech 41, 1985, č. 3. s. 14.
Byla to první výprava Evropanů do Karakorumu ze severu, Lidé a země 34, 1985, č. 1, s. 1.
Na rozhraní dvou největších sovětských pouští Karakumu a Kyzylkumu…, Lidé a země 26, 1977, č. 3. s. 140.
… vždycky druhou sobotu v srpnu se ve Winsumu … rozhoduje o titulu … — 100 + 1 zahraniční zajímavost 17, 1980, č. 13, s. 14.
Obelisk z Aksumu — Malá čs. encyklopedie, díl I, Praha 1984, s. 80.
… nebezpečí přimělo Nizozemce ukrýt slavné plátno … v podzemním krytu u Castricumu. — J. Velek, Od polderů k Ardenám, Praha 1985, s. 209.
Šmíd si vybral turnaje ve Gstaadu a Hilversumu— Lid. demokracie 12. 7. 1985, s. 8.

Na ženský rod zeměpisného jména zakončeného na -um máme tedy doklady pouze pro jméno Bochum. To ovšem není v souladu se skutečností, že ze jmen končících souhláskou -m jsou v češtině ženského rodu pouze některá jména domácí, zdomácnělá, popř. jinoslovanská. Takové jméno Bochum samozřejmě není. Nabízí se však otázka, zda si to uživatelé jazyka uvědomují, zda na některé nepůsobí mylným dojmem, že má slovanský základ boch-, jako např. místní jména Bochov, Bochovice, Bochoř. Není to sice výklad dostatečně přesvědčivý, ale poněkud by se jím vysvětlovalo, proč zatím pouze jméno Bochum ze všech stejně zakončených inklinuje k ženskému rodu. Tohoto rodu je většina domácích, zdomácnělých i známějších slovanských jmen končících skupinou „samohláska + souhl. m“ a Bochum jako domnělé slovanské by se k nim přiklonilo. To však je pouhá hypotéza. Ke skloňování nelatinských zeměpisných jmen zakončených na -um se kodifikace zatím nevyjadřovala, v normě se řadí ke vz. „hrad“. Pouze u jména Bochum je norma rozkolísána. To by však nemohlo být dostatečným důvodem k tomu, aby u všech nelatinských jmen zakončených na -um byl kodifikován rod ženský.

Považujeme však za potřebné připomenout, že doklady o přechodu [188]jmen Ostřihom a Bochum k rodu ženskému svědčí o tom, že tato jména přecházejí ke vz. „kost“, nikoli „píseň“. Spatřujeme v tom potvrzení jedné z tendencí, která se už delší dobu a postupně uplatňuje v deklinaci vlastních místních jmen. Stručně bychom ji mohli charakterizovat jako expanzi vzoru „kost“.[8] Ten u domácích a některých jinoslovanských jmen zakončených na -slav (-clav), -im, -om v současné češtině velice převládá a genitivy s koncovkou -i (vedle -e) se zčásti objevují už také u jmen zakončených jinak.[9] Vyplývalo by z toho, že vzor „kost“ má v současné češtině oporu nejen u jmen vlastností utvořených příponou -ost,[10] nýbrž i u některých typů místních, popř. zeměpisných jmen. Zároveň je zřejmé, že deklinace zeměpisných jmen je oblastí, která na rozdíl od oblasti podstatných jmen obecných je méně stabilní a v níž lze z dlouhodobějšího hlediska bezpečně zjistit vývojový pohyb. Ten, který probíhá mezi vzory „píseň“ a „kost“, budí pozornost už delší dobu (u substantiv obecných i vlastních) a není záležitostí pouze češtiny.[11]


[1] Viz Staročeský slovník, sešit 12, Praha 1982, s. 711.

[2] To platí především o místních jménech, nikoli o všech jménech zeměpisných, např. Himálaj, Altaj, Jenisej, Hindúkuš, Irtyš, Manyč aj. jsou rodu mužského.

[3] U jmen Střehom a Tisem výslovně uvádí ženský rod Statistický lexikon obcí ČSSR z r. 1974.

[4] Avšak v Ohlasu písní ruských od F. L. Čelakovského čteme: „… Muromec ze plavného města Muroma.“ Zato např. Neapol, Vitoraz, Jaroslavl jsou rodu ženského.

[5] Nutno však říci, že rod bývá ustálen hlavně u jmen poměrně známých, kdežto jména u nás málo známá v rodě leckdy kolísají.

[6] Navíc pravděpodobně slovanského původu. — Srov. I. Lutterer — L. Kropáček — V. Huňáček, Původ zeměpisných jmen, Praha 1976.

[7] Srov.: „Největší loděnice jsou v Hamburku, Brémách a Kielu, říční ve Walsum v Porúří.“ Zeměpis zahr. zemí 2, Praha 1968, s. 69.

[8] Viz M. Sedláček, Vlastní zeměpisná jména v deklinačním systému češtiny, NŘ 66, 1983, s. 35—44.

[9] Srov. např.: … spisovatel musel jet bryčkou z Ťumeni…, Lidé a země 30, 1981, s. 197. — … cesta … táhnoucí se z Vitorazi…, totéž 33, 1984, s. 185. — Na to, že se konc. -i objevuje jako dubletní i u domácích jmen zakončených na -šť (Třešti // Třeště) upozorňuje Fr. Trávníček v Mluvnici spisovné češtiny I, 3. vyd., Praha 1951, s. 513.

[10] Srov. Al. Jedlička, Spisovný jazyk v současné komunikaci, 2. vyd., Praha 1978, s. 127.

[11] Srov. J. Furdík, O vzájemnom vzťahu slovotvorného a skloňovacieho systému (na príklade skloňovacích typov „dlaň“ a „kost“), Slovenská reč 46, 1981, s. 353—359.

Naše řeč, ročník 68 (1985), číslo 4, s. 182-188

Předchozí František Daneš: Faktor Rh // Rh-faktor // Rh faktor

Následující Jiři Kraus: O jazyce — nejen pro mladého čtenáře

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1