Časopis Naše řeč
en cz

Množné číslo u ženských příjmení s přechylovací příponou -ová

Vladimír Ženatý

[Articles]

(pdf)

-

O přechylovací příponě -ova: -ová bylo psáno v Naší řeči několikrát; psali o ní Fr. Oberpfalcer (v roč. 16, 1932, str. 72 n.), A. Frinta (v roč. 19, 1935, str. 194 n.: O příponě -ova: -ová u jmen osobních) a Fr. Cuřín (v roč. 20, 1936, str. 106 n.: O přechylovací příponě -ova, -ová). Fr. Cuřín ve své stati vyvrací Frintovu theorii, podle níž by bylo možno užít přípon -ova: -ová k rozlišení žen svobodných od vdaných nebo ovdovělých (slečna Novákova proti paní Nováková), a dovozuje, že tato theorie „není v dnešní [274]formě založena ani na historickém vývoji, ani na řeči hovorové a na nářečí, ani na usu spisovném“.

Také všechny naše mluvnice (Gebauer - Ertl, Trávníček, Havránek - Jedlička) učí, že příponou -ová se tvoří ženská příjmení manželek i neprovdaných dcer. Fr. Trávníček ve své Mluvnici spisovné češtiny I (2. vyd.) říká na str. 235 o těchto příjmeních, že jsou to zpodstatnělé tvary přivlastňovacích adjektiv na -ův, ale v podobě složené: paní Nováková, slečna Bartošová. Proti nim stojí spojení typu Novákova žena, matka…, kde jde o přídavné jméno přivlastňovací k Novák.

Ve všech výkladech o těchto jménech jsou tato ženská jména uváděna v čísle jednotném, nikde však nenalezneme poučení, jakých tvarů máme použít, vyskytne-li se nutnost užít od těchto příjmení čísla množného.

Jen zřídka ponecháváme ženská příjmení v čísle jednotném, připojíme-li k němu dvě křestní jména stejného rodu. Dokladů na tento způsob vyjadřování je málo, na př. Milada a Olga Kroftová, (Strettiová), nebo v rejstříku knihy Jos. Plavce „František Škroup“ (str. 651): Smetanová, Bedřiška, Gabriela a Kateřina.[1]

Jinak však je běžné, že ženské příjmení ve spojení s dvěma či více křestními jmény je v čísle množném, a to ve tvaru jmenném. Jmenného tvaru užíváme u ženských příjmení v plurálu i ve spojení s jinými substantivy: sestry Christmannovy (Nej. 195), …dívčí výkvět českých besed, krásné sestry Němečkovy (Tille 46), baronesky Heldreichovy (Gebauerová 37), Hilda a Kamila Krausovy (tamtéž 76), Oba básníci měli společné přátele, na př. Sládka a sestry Kalašovy (Praž. 140), Slečny Kalašovy (Vrchlická 186), paní a slečny Erbenovy (Stret. 72), dámy Emlerovy (Stret. 73), tetičky, Marie a Johanka Musilovy (Stret. 81), Marianne a Emma Reinsbergovy (Stret. 304), Chodily s námi Grohmannovy, Olžina kamarádka Balzina a její mladší sestra Marta (Stret. 324), Sestry Josefina a Anna Čermákovy (Šourek, text pod obrázkem za str. 32), sestry Brontëovy (Romieu 27), …nalezne své přítelkyně Mary a Marthu Taylorovy (Romieu 63), …jsou sestrami (rozeny Rottovy) (Ner. 143). Z denního tisku uvádím doklad z hradecké Pochodně (14. 3. 1952): Vlastička a Věra Dvořákovy (úmrtní oznámení).

Dokladů na určité tvary je, myslím, mizivě málo. Sám jsem nalezl pouze dva: jeden v Masarykově slovníku naučném, heslo [275]Anglické písemnictví: „tlumočnice ženského práva na lásku, sestry Brontëové, Charlotta, Emilie“; druhý v denním tisku (Rudé právo z 13. 3. 1952): „Na oddělení předpřádla v závodě Texlen v Hostinném pracují dvě sestry, Tonča a Lidka Pacoňové“. Zjistil jsem je také v psaných projevech v prostředí učitelském.

Koncovka -ové je nutná, užijeme-li množného čísla ženského příjmení k vyjádření podobnosti. Doklad ze Šaldova zápisníku II, str. 242: ty různé Madame Bovaryové; R. Rolland: Jan Kryštof v Paříži, str. 108: … slečny Scuderyové … (překlad F. Jelínka, vyd. B. Kočí 1920).

Uvažujeme-li o poměru tvarů jmenných a složených u ženských příjmení v množném čísle (ovy-:-ové), je třeba ještě připomenout, že konkurence obou tvarů je možná jen v 1. a 4. pádu. V ostatních pádech máme již jen tvary složené.

Z dokladů také vyplývá, že dvojice -ovy:-ové nemůže být využito k rozlišení žen provdaných od neprovdaných.

Zbývá ještě vyložit, proč tvary jmenné mají tak drtivou převahu nad tvary složenými.

Východiskem zkoumání mohou nám být ještě tyto doklady:

V knize M. Strettiové je na př. tento doklad: „Erbenovy měly ve středu svůj přijímací den“ (str. 73; jde o paní Erbenovou a její dcery). V Oběžníku Kruhu přátel českého jazyka, č. 18 je zvlášť charakteristický doklad v seznamu osob: „E. a J. Kolářovy“.

Zde všude je užito tvarů jmenných jako jedině možných, neboť Erbenové, Kolářové by znamenalo muže.[2]

Právě tyto případy vysvětlují, proč v 1. a 4. p. množ. čís. ženských příjmení převládly vůbec tvary jmenné. Theoreticky by bylo možno užít tvarů složených (na -ové) všude tam, kde máme buď ženský rod vyjádřen shodným přívlastkem (číslovkou nebo přídavným jménem), nebo kde je zřetelný z určujícího jména podstatného (sestry a pod.) před ženským příjmením nebo za ním.[3] [276]Na příklad: „Ve třídě jsou dvě Maršíčkové“ (proti „dva Maršíkové“); srov. i doklady z Masarykova slovníku naučného a z Rudého práva uvedené výše. Ve 4. p. není záměna obou rodů vůbec možná, srov.: „Ve třídě máme dvě Maršíkové“ (proti „dva Maršíky“), přesto však, jak jsme viděli, je běžný tvar jmenný v pádě 1. i 4. (zde asi vlivem pádu 1.).

Můžeme tedy shrnout: U ženských příjmení s přechylovací příponou -ová převládají v 1. a 4. pádě množného čísla tvary jmenné (-ovy), kolísání je nepatrné, ačkoli je možné. Tento článek je pokusem o výklad, proč tomu tak je.

Doklady jsou z těchto knih:

Marie Strettiová: O starých časech a dobrých lidech. IV. vyd. 1940. Jos. Plavec: František Škroup. 1941. Zd. Nejedlý: Dějiny opery Národního divadla. II. díl. 1949. Ot. Šourek: Dvořákovy cesty za slávou. 1949. Eva Vrchlická: Dětství s Vrchlickým. 1939. A. Pražák: Vrchlickému nablízku. 1945. V. Tille: Božena Němcová. IV. vyd. 1938. M. Gebauerová: Rodinné vzpomínky na Jana Gebauera. I. díl. 1926. E. a G. Romieu: Život sester Brontëových. 1930. Jan Neruda: Žofie Podlipská. Rodin. kronika 1864, přetištěno v knize Světla. 1941.


[1] V rejstřících jsou obvykle jednotlivé osoby uváděny zvlášť, na př. v Nejedlého Dějinách opery Národního divadla II (1949) je v textu na str. 195: známé sestry Christmannovy, v rejstříku však Christmannová Em., Christmannová Gab.

[2] Srov. Fr. Trávníček Bratří Mrštíkovi či Mrštíkové? v knize „Nástroj myšlení a dorozumění“, str. 89: „Tvar Mrštíkové je množné číslo k Mrštík. Tvary Mrštíkové, Čapkové… zůstávají také tehdy, jsou-li samy bez spojení s bratří.“ Koncovka -ové může také označovat souborně všechny členy rodiny. V novém překladu románu V. Huga „Devadesát tři“ čteme na str. 18 scénu, kde seržant Radoub se ptá neznámé ženy: „Kdo byli tvoji rodiče?“. A žena odpovídá: „Fléchardové“. (K tomu srov. Fr. Cuřín K Novákovům nebo k Novákům? Naše řeč 26, 1942, str. 222).

[3] Tak je tomu i v dokladu ze Šaldy: „…ty různé Madame Bovaryové“. Nelze říci jen Bovaryové, i kdybychom v tomto případě mohli předpokládat, že by čtenář porozuměl, o koho jde. Podobně říkáme: Boženy Němcové, Hedy Gablerové atd.

Naše řeč, volume 36 (1953), issue 9-10, pp. 273-276

Previous Milan Romportl: K výslovnosti cizích slov v češtině

Next Zdeňka Sochová: K nářečí ve filmu

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1