Časopis Naše řeč
en cz

Drobné výklady o jménech rostlin

Václav Machek

[Articles]

(pdf)

-

(NŘ. XXIX, 1945, 107 n.)

7. Metlice a smldí

Metlicí se v Čechách i na Moravě nazývá lidově tráva Apera spica venti; toto lidové jméno se uvádí i v rostlinopisech vedle oficiálního jména chundelka, lidového u Boleslavě. Jméno metlice pochází zřejmě od toho, že se z ní dělávaly jakési metly na metení (není však utvořeno „vzhledem ke květenství“, totiž podle podoby květenství, jak myslil Polívka IV, 453). Tato metlice je vpravdě obecná, roste „v obilí jako obtížná plevel často velice hojně“ (Polívka). Vskutku se vydaří v některých letech v takovém množství — zvláště je-li obilí řídké —, že to vypadá, jako by byla přímo naseta stejným poměrem spolu s obilím, jako nějaká druhá plodina. Lid ji zná velmi dobře. Stejné jméno (mietlica) je také u Poláků, u horních Lužičanů je mjetla, u dolních totéž (psáno metla). Je to tedy název obecně západoslovanský a snad praslovanský (je i u Rusů metlica, metlika, metla, metlina a pod.); byl rozšířen zajisté i u vyhynulých Slovanů polabských i pobaltských, neboť Němci jej od nich přejímali (Meddel, Merdel v západních Prusích, Matťl, Marl v Meklenbursku, Maddel v Šlesviku, Meddeln, Mieteln v Osnabrücku, Mähnel ve Vestfálsku, Hoomeddel v Oldenbursku[1], atp. i jinde). Za starých dob byla metlice zajisté hojnější než dnes. Jaké to metly se z ní dělaly? Ještě za mé paměti některé hospodyně z ní dělaly metly na vymetání pece. Jako chlapec jsem nejednou viděl naši sousedku, jak si před pečením chleba přinesla s pole svazek této metlice nebo již hotovou takovou metlu. Bohaté laty poskytovaly metličky jemné a při tom dosti pevné, vymetávající pec [62]pěkně do čista, aby v ní neostalo prášku nebo smítečka. Marzell pak má zprávu ze Šlesvika, že se z ní dělají široké metly. Toto vše je jasné a dalších výkladů nepotřebuje. Ledaže bychom připojili, že snad nejpůvodnější útvar byl asi *metlovica, ale ten že byl brzo po svém vzniku obecně zkracován na pouhé metlica.

Ale jména rostlin se snadno přenášejí na jiné rostliny podobné. Tak i zde se dostáváme k druhým rostlinám a k druhému slovu. Tato Apera se vzhledem lat velice podobá rodu Deschampsia, takže tu nastává obousměrná záměna jmen. Rod Deschampsia má nyní oficiální jméno metlice, podobně u Němců na jednom místě lidové jméno Miedel a u Holanďanů meddelen. Naopak Apera se zve u Němců lidově též Schmiele, což je vlastní a dávný název pro Deschampsii.

Tak se dostáváme k druhému předmětu své úvahy, ke jménu pro rod Deschampsia, jehož osvětlení je vlastním cílem tohoto článečku. Jde o travinu D. caespitosa (= č. metlice trsnatá), dříve (a dosud ještě u Marzella I, 161!) nazývanou Aira caespitosa. Ta má laty zcela podobné jako Apera, ale roste na stanovištích zcela jiných: je obecná „na mokrých lukách a ve vlhkých hájích“; dokud je mladá, dává prý dobrou píci, později je však příliš tvrdá (Polívka). I tuto travinu lid patrně znal velmi dobře; její jméno je velmi staré a zajímavé, u nás však již téměř vyhynulé, a zasluhuje si větší filologické pozornosti, než se mu dosud dostalo. Začněme cizinou. Litevci ji nazývají smilgà (i smìlga). Lotyši smilga (cińu sm.). U Poláků je 1472 doloženo smilsz, smilzovina, což Rostafiński[2] pokládá — nepochybně správně — za název druhu Aira caespitosa. U Němců je pro ni vlastním názvem Schmiele; vrátíme se k němu níže.

U nás je za prvé slovo smrdí. U Kotta[3] čteme, že smrdí, středního rodu, je druh trávy, z níž dělají smrděnky. Daniel Sloboda, farář na valašské Rusavě, zaznamenal ve svém díle o rostlinách, že to je lidové jméno molinie (kterou on tehdy nazýval česky bezkolenec), latinsky Molinia, traviny s tuhými stébly, rostoucí na vlhkých lukách. To o něco později potvrdil hanácký botanik Spitzner[4] z Hané a nejnověji Ignát Malina (ve znění smŕdí, s dlouhým r náležitým v oné krajině u kolektiv, srv. č. Proutí od prut atp.) od Uh. Hradiště[5] (viz poznámku). Není pochyby, že smrdí je bývalé *smldí.

Za druhé je smrděnka[6], smrďénka[7], smíděnka, smuděnka[8], smítěnka[9], smiděnka a smitěnka[10]. Podle Bartoše je to „zvláštní metla z tvrdé slámy na čištění obilí zvětého“. Kdy se jí užívalo, čteme v jeho Slovníku 400: „Obilí se vějačkou proti větru háže, pak smrďénkou zháňá (t. j. všeliká neplecha s něho smítá), potom [63]se odejme zadek“ [= zadina] atd. Smrděnka tedy jemně smetávala s povrchu obilné hromady všeliké úlomky klásků, plevele a podobné věci, nesměla však odmetávati samo zrní; proto musila býti jemnější nežli obyčejná březová metla. K té práci byl nutný i jistý cit v rukou, každý to neuměl. Tyto smrděnky roznášeli potulní prodavači, nyní je prodávají i drobné obchody se smíšeným zbožím. Prof. Václavík mi opatřil o nich zprávu z Hradčovic od Uh. Brodu; jeho dopisovatel dí: „Kmotřenka Nevařilovi si pamatují, jak je prodával po dědinách jejich lidový výrobce a nabízel je slovy kupte smŕdí. A nyní, z čeho byly ty smrděnky? Kott napsal, že ze sítiny; německy je nazývá Schmielbesen. Podle J. Lolka[11] ze Zvole u Zábřeha „smrděnka čili stírka urobena je z trávy metlice osinkové“; bohužel není toto svědectví jasné; přední náš botanik prof. J. Podpěra mi píše: „Název m. o. nemohu nikde nalézti.“ Zdá se však, že Lolek mínil chundelku (metlici) obecnou, vyznačuje se totiž zřetelnými osinami. Podle Maliny je smrděnka ze stonků „bezkolence“, t. j. z molinie (viz poznámku č. 5). Prof. Podpěra mi píše dále: „Sám jsem viděl, že dělají jemné metly na stírání [v. výše slovo stírka!] prachu z Desch. caesp.“; nemluví výslovně o smrděnkách, ale jeho svědectví do této souvislosti najisto patří, neboť i u smrděnek jde o metly sice tvrdé, ale přece jemnější, než jsou obyčejná košťata. Kol. M. Kolaja se mnou sdělil ústně, že se před touto válkou smrděnky kupovaly v krámech a že byly z „rýžové“ (t. j. čirokové) slámy. Slovo smrděnka znal již Dobrovský, viz Jungmannův slovník (ale tu je chápáno mylně: prý „chvoštiště smradlavé“). Jungmann sám však uvádí slovo smrdo = „věječka z metlic, místo peroutky“ [t. j. husího křídla], jakožto běžné, žilo tedy snad i v Čechách. Jak viděti, uvádějí se tu několikeré vlhkomilné rostliny: molinie, Deschampsia, sítina. Tato rozmanitost se však vysvětlí snadno přenášením jmen mezi vlhkomilnými rostlinami podobného vzezření. Níže uvidíme ještě další přenášení. Ať však byla smrděnka z čehokoli, je zřejmé, že se původně zvala *smlděnka a že se její materiál obecně zval *smldí. Na l, totiž na tvrdé ł, ukazuje podoba smuděnka; odchylné znění smítěnka[12] je přichýleno k slovesu smítati (viz je výše v citátu z Bartoše), smíděnka je pak zkřížením z podob předešlých.[13] [64]Přípona -ěnka je tu arci napodobením takových slov, jako jsou slaměnka, dřevěnka, hliněnka.

Za třetí: vrše ze smldí nebo ze smlzí. V Archivu českém IV, 211 je otištěna smlouva mezi Vilémem z Pernštejna a Mikulášem Trčkou z r. 1507. V ní čteme: „ta (voda pouštěná na rybník) vždycky aby šla s půl druhé vršky takové, jako na mřeny kladau a smldí [= z smldí] obyčejně pletú,“ t. j. aby byl pouštěn tok vody vysoký aspoň tak, aby se do něho mohly klásti malé vrše na mřenky, jaké se dělají ze smldí. Šťastnou náhodou máme jinou zprávu z nedávné doby ze Slovenska, dobře osvětlující, o jaké to vrše a o jaké to smldí asi šlo. V Časopise Muzeálnej slovenskej spoločnosti V, 1902, 33 popisuje K. Kožár „vršku“ ze „smlze“, již koupil pro museum od jednoho jejich lidového výrobce:

„Tento člověk, keď ide za svojim zamestnaním, nezamešká si v jaseň každého roku voľakde po kysuckých močiaroch nasbierať „smlze“, z ktorej potom čez zimu pletie a na jar po 10—20 krajciarov predává rybárske, „vršami“ zvané, nástroje.

„Smlzou“ zvaná rastlina je dva - tri razy väčšia než v močaristých priekopách rastúce „síčie“ [= sítí, Juncus] a nemá žiadnych stavcov; jednotlivé steblá narastú i vyše metra dlhé a majú hrúbosť 2—3 mm; veľmi suché podobajú sa peknej žltej slame, sú dosť pružné a od zmáčania sa vo vode nespŕchnu tak skoro ako vŕbové prútie, preto i vrše zo smlze pletené sú úhľadnejšie a trvácejšie než vŕbové.“

(Pak popisuje takovou vrši; podobá se válci, je 92 cm dlouhá, uprostřed má průměr 12 cm, nálevkovitým ústím mohou rybky vniknouti dovnitř, ale ven nemohou.)

„Do tejto vršky lapajú sa drobné riečne rybky meresnicami a niekde čerevľami zvané, ktoré sa v máji trú, vo dne hore vodou a v noci dolu vodou plávajú. Kde je rieka najmelšia a má spád, tam sa urobí z kamenia alebo pletená hať od stredu ku obom krajom na spôsob tlačenej písmeny V; večerom ta, kade voda úzkým otvorom prúdi, položí sa vrša a včas ráno berie sa plná rýb.

Tieto drobné rybky sú nielen lahôdkou, ale i jedlom ľudu, bývajú buďto v kapustnici vařené, alebo so škvareninou usmažené.“

Potud Kožár. Lepší shody si ani nemůžeme přáti. V obou případech se onen výrobek nazývá zdrobnělinou vrška, klade se do mělkého proudu a lapá mřenky. Uvedený Slovák sice jmenuje ty rybky omylem jinak (čerevľa = č. střevle), ale není pochyb, že i u něho to byly mřenky, výslovně dí totiž, že jsou lahůdkou; to by nemohl říci o skutečných střevlích (nebo o hořavkách, jim podobných), neboť ty mají maso hořké. Naopak „maso mřenek je velmi chutné, takže v starších dobách byly u nás mřenky chovány i ve zvláštních rybnících…“ (V. Dyk, Naše ryby, Olomouc 1944, str. 205). Je ostatně možné, že Kožárova meresnica, slovo jinak nedoložené, je vlastně *merenica = mřenka; jeho „plnohlasí… je sice podivné, ale má obdobu právě u slova čerevľa.

[65]„Smlza“ nemůže býti v tomto případě nic jiného než molinie, neboť Kožár výslovně praví, že nemá „stavcov“, t. j. kolének; ona vlastně kolénka má, ale jen shloučená na samém spodu stébel, takže jinak stébla působí dojmem, že kolének nemají.[14] Zde tedy máme název smlza s velecenným z, jež je ve shodě s polským z ve smilz. Můžeme tedy jakožto starou klásti podobu *smьlza. A je zřejmé, že to jméno, znamenající původně Deschampsii, přecházelo na jiné rostliny vlhkomilné podobných vlastností.

Další přenesení. Na Hané[15] smldka je = třeslice, Briza media, podobně jako u Němců mohou jména Meddel a Schmelcha (= Schmiele) znamenati též třeslici[16] (ostatně metlička = třeslice též u Luhačovic[17].

Všechny tyto významy mají své obdoby v němčině. I tam jméno Schmiele přechází na mnohé jiné traviny, zvláště úzkolisté; toto jméno i jiná jména může u nich Deschampsia míti společná s Airou, s molinií modrou, třeslicí, smilkou, dále s ostřicemi, skřípinou a se sítinou žabí.

Obě svědectví o vrších, staročeské o smldí a Kožárovo o smlzi, činí pravděpodobným, že v obou případech jde vskutku o totéž slovo, ať má z nebo d. Podoba se z se jeví — vzhledem k příbuzenstvu baltskému a germánskému — jako původní. Ale již v dávné době zdomácnělo v tomto slově d. Mám za to, že v češtině sem náleží především stč. smldie tendula, uvedené v Klaretově Glossáři za názvy vlhkomilných rostlin přěslička, sít, palička (= orobinec, Typha), škřípie, listie (= cizí papyrus?). Pak ovšem náleží sem i nářeční slovo smrdí a ostatní slova uvedená výše. A dále můžeme snad uznati, že s těmito slovy je totožné i pol. smłód (patrně místo *smłud, z podoby se ztvrdlým l), ukr. smouď, slovin. smled, znamenající rozličné rostliny okoličnaté, ale i jiné, rovněž vlhkomilné.[18] Odchylku v rodě (proti ženskému [66]jménu smlza, smilga atd.) vysvětlíme tím, že *smьldъ vzniklo druhotnou abstrakcí z hromadného *smьldьje.

Tak jsme přehlédli, jak je slovo *smьlza zastoupeno u Slovanů. Poznali jsme, že není u nich pevný ani význam ani hláskový sklad slova, nicméně že východisko a postup významových změn je viděti dostatečně. Nesmíme přece klásti lidu takové požadavky stran přesného rozlišení travin, ostřic atd. (rostlin to, které nemají zřetelných květů, dobře rozeznatelných, ani plodů, jež by byly lidu nějak pozoruhodné), jaké si klade nynější věda. Vlastně bychom měli uznati, že si naopak lid zaslouží spíše obdivu, že reservoval to jméno vždy jen pro rostliny jistých podobných vlastností a jistého praktického významu. A nyní o hláskách. Hledíc k litevštině a k lotyštině bychom u nás čekali *smьlga. Ale staropolské smilz- a slovenské smlza předpokládají *smьlza; to nečiní obtíží; u nás by východiskem pro z bylo *g’, u Baltů g; dvojitost takového druhu není vzácná. To jest, není vzácné, že se za t. zv. palatálu dostaví taková střídnice, jako kdyby základem byla velára. Předslovanské *smilga nebo *smilģa je dále v příbuzenství, a to v dosti dobré shodě, s uvedeným německým Schmiele (sthn. smelha), norským smylve atd., jež mají původní neznělé k.[19] Naše -d- bych vyložil jako výsledek pozdní disimilace sykavek: kolektivum *smьlzьje dalo stč. smldie rozlišením obou sykavek s - z tím postupem, že místo znělé sykavky byla položena znělá explosiva zubná, artikulovaná — podobně jako z — rovněž v alveolární krajině úst.

Máme-li pravdu, vidíme tu před sebou prastaré baltoslovansko-germánské slovo, o němž smíme předpokládati, že znamenalo právě Deschampsii (pak arci — přenesením — i jiné rostliny) jako dosud u Germánů.[20] Zaslouží zmínky ta zvláštnost, že by tu bylo zachováno prastaré slovo pro jistou travinu, která neposkytuje výživné zrno obilné; nebyla však přezírána, lid si jí dobře všímal, protože byla na vlhkých luzích sice obecná, ale pro spásání tvrdá, a snad i proto, že byla snad již pradávno užitečná k pletení nějakých věcí. Slovo to se řadí do slušné skupiny jiných (balto)slovansko-germánských slov pro zvířata, rostliny i nerosty, o kterých máme za to, že jsou přejata od praevrop[67]ských obyvatelů (v. NŘ XXVIII, 179). V této souvislosti možno zdůraznit znělostní rozdíl mezi *g u nás a *k u Germánů. Znamená ten rozdíl, že u Praevropanů nebyly hlásky po této stránce přesně rozlišeny, takže z cizích národů jeden je mohl slyšeti jako znělé, druhý jako neznělé? Byl by to stav, jaký je u Němců od staré doby až do dneška (že není ostrých hranic mezi znělými a neznělými ve výslovnosti), a snad bychom tu měli klíč toho zjevu, že posouvání hlásek se pak projevilo právě u Germánů, neboť ti se usadili v zemích oněch Praevropanů. Ovšem jenom tehdy by tak tomu bylo, kdybychom věřili, že to posouvání má své východisko právě v předgermánském substrátu; ale my tomu věříme.

8. Jedle

Jméno tohoto stromu jest, jak lze očekávati, všeslovanské a ovšem i praslovanské (Šmilauer, NŘ XXVI, 167). Za praslovanskou lze pokládati již podobu jedla, s počátečním j-; to samo je jistě prothetické („hiátové“), jak ukazují baltská příbuzná slova, jež j- nemají; j- přistoupilo k staršímu *edla již v době slovanské jednoty.

Zřetelné příbuzenstvo je jenom v nejbližší nám větvi „baltské“: v staré pruštině bylo addle, litevsky je eglė, lotyšsky egle téhož významu, v obou jazycích se změnou dl > gl (táž změna je v nář. glhý místo dlhý = dlouhý na Slovensku, obdobná změna tl > kl je v hanáckém klustý > klosté a j.) Tu se končí dosavadní seznam toho, co je jisté.[21]

Máme však dobré příbuzenstvo v řečtině: jedle je ř. elaté.

Ve školních slovnících se vedle významu „jedle“ uvádí také význam „smrk“, ale to je zajisté omyl. Není pochyby, že Řekové dobře rozeznávali peuké - smrk a elaté - jedli; u Homéra stožáry a trámy lodní jsou eilatinoi, jistě z jedlí, neboť jedlovému dřevu se pro takovéto věci dává u všech národů přednost před smrkovým.

Řecké slovo *elata a naše *edla, obě téhož významu, se sice v něčem liší, ale zase ne tak velice, abychom jejich souvislost musili úplně zamítnouti. Vedle přemístění zubnice a hlásky l bije tu do očí nejvíce znělostní rozdíl mezi d a t, konečně jakési vkladné a u Řeků. Ale rozdíl d/t i přesmyk pochopíme snadno, [68]přijmeme-li, že obě podoby, *edla i *elata, jsou nikoli od původu indoevropské, nýbrž přejaté od cizích Praevropanů (viz předešlý článek o smldí). Pro přemístění souhlásek i pro rozdíl d/t najdeme další příklad v následujícím výkladě.

9. Bedla

V dnešním houbařském názvosloví to slovo znamená rod Lepiota; jak vidíme z Jungmanna, zavedl je do vědecké češtiny Presl, a to z polštiny; užíval ho i ve spojení bedly (bedelky) v hubě o jakési vyrážce nebo plísni v ústech. Zdá se tedy, že předtím slovo bedla v češtině nebylo. Ale je jedno svědectví, že je lidové na Unhoštsku (v. NŘ XVIII, 129), arci bylo by třeba je ověřiti.

V polštině označuje bedła, bedłka, v nářečích i bdła, houbu vůbec, event. houbu nejedlou. Je toto slovo i v Lužici (hor. bodło, dol. bedło, houba, zvláště nejedlá). Je-li i v češtině opravdu doma, mohli bychom je pak prohlásiti za slovo prostě západoslovanské.

Jak poznal náš Matzenauer, má to slovo příbuzný výraz v litevštině. Souvisí s lit. budė „druh hub“. Za praslovanskou podobu možno, ba nutno klásti *bъdla, jak činí Muka (nikoli *bъdъla, jak položil Matzenauer a jiní, na základě litevské odvozeniny budėlė, ostatně málo zaručené).

Za další příbuzné slovo pokládám řecké bólités (jakási houba), z něhož je lat. boletus (a z toho dále něm. Pilz). Hledíme-li jen k souhláskám, nalézáme tu (mimo shodné b) obdobný stav jako u názvů pro jedli (viz výše), takže bychom mohli prostě opakovati důsledky, k nimž jsme tam došli, oba případy se podporují navzájem. Neshoda v samohláskách nemá velkého významu proti shodě v souhláskové kostře slovní. U slov přejímaných nemůžeme naprostou shodu všech hlásek ani očekávati. Konečný úsudek bude takový, že i to je slovo „praevropské“, t. j. v dávnověku přejaté od Neindoevropanů zde usedlých.[22]


[1] Marzell, Wb. d. d. Pflanzennamen I, 353.

[2] Symbola I, 112

[3] 3, 486

[4] ČVMSO m, 1886, 136.

[5] Slovník nářečí mistřického, Praha 1946. Malina dí, že s. = bezkolenec, ale to je podle starší terminologie: dnes je bezkolenec = Diplachne, jež na Mor. Slovensku neroste!

[6] Kott 3, 486, Bartoš

[7] Bartoš, Malina.

[8] Bartoš.

[9] Kott p. h. smrděnka, Kolaja.

[10] Kott 3, 474.

[11] ČVMSO XXII 1905, 38.

[12] V Račicích u Vyškova (podle zprávy mého posluchače p. Jana Ševčíka) přesmyknuté smetinka označuje rostlinu, z níž se ty metly dělají, a to třtinu křovištní.

[13] Kott 7, 720 má (z Bartoše) i význam přenesený: smrděnka byly též „dlouhé vlasy v týle“, název to zřejmě posměšný; jakýsi chvost z dlouhých vlasů spadajících do týla byl přirovnáván k této metle. Kdo je tak nosil, byl smrděnkář.

[14] Ani tu nemůže jíti o t. zv. bezkolenec, Diplachne, moliniím příbuzný, neboť ten na Slovensku neroste (jen na jihu u Ostřihoma). Srv. Poznámku č. 5.

[15] Čoka ČVMSO XXVI, 1009, 89.

[16] K základu smld bude patřiti možná ještě smička = ostřice lesní (Kott 3, 474 ze Slobody); i u Němců se Desch. caesp. a ostřice ve jménech místy stýkají. — A konečně: jako u Němců může jméno pro D. někde znamenati i smilku (Nardus), trávu tvrdou a pro dobytek neužitečnou, tak i u nás možno se domnívati, že smilka (jež Presl přejal z „illyrštiny“, t. j. z charvátštiny) pochází nějak od smldí.

[17] Václavík, Luhačovské zálesí 311 p. h. třaslava.

[18] Staročeským slovem smldník se v Strahovském rostlináři vykládá latinské Dyptamus, t. j. Dictamnus, třemdava; v jednom lékařském rukopise universitní knihovny se však smldník, smldovník uvádí jako synonymum k jelenie kořenie, běžnému staročeskému názvu pro Peucedanum (viz Jungmannův Slovník IV, 187a); odtud je obnovil J. Sv. Presl, dávající přednost jednoslovným názvům před souslovími.

[19] Naše domněnka, že všecka ta slova jsou praevropská, vylučuje ovšem možnost spojovati je s něm. schmal atd., jak to činí naposled ještě Wissmann v Marzellově slovníku.

[20] Kdyby botanikové byli ochotni ke změnám oficiálních názvů, navrhl bych jim toto: Apera mějž jako oficiální jméno jedině jméno metlice, Deschampsia smlzina nebo smldina (stran přípony -ina srv. sítina Juncus od hromadného sítí, skřípina Scirpus od stč. skřípie).

[21] Švýcarský linguista Max Niedermann připadl na myšlenku spojiti s těmito slovy ještě lat. ebulus „chebdí“, ale v tom ho následovat nebudeme; rozdílnost obou rostlin je tak ohromná, že prostě — nelze.

[22] Tím odmítáme všecky domněnky chtějící spojiti bъd- tohoto slova s nějakým kořenem domácím.

Naše řeč, volume 30 (1946), issue 4-5, pp. 61-68

Previous Václav Machek: Zachrouti

Next Josef Janko: O českých slovech počínajících se skupinami hlásek smal-, šmal-, šmál-, šmel-, šmol-