Dativ a lokál podstatných jmen vzoru sluha

Josef Beneš

[Articles]

(pdf)

-

Tu a tam čítám a slýchám nespisovné dativy a lokály podstatných jmen vzoru sluha. Chyby, o nichž se chci zmínit, jsou asi jiného původu než poklesky, které kárala Naše řeč v ročníku V, str. 32 a v ročníku VI, str. 135 (panu Pobudu, bratru Janu Žižku!). Uvedené odchylky mají, jak se zdá, obdobu v Gebaurových dokladech ze staršího jazyka (Historická mluvnice III, 1, str. 197): svatému Janu Evangelistu (Háj.), po svatém Marku Evangelistu (Kol. Č. Č. 1563); ovšem u Gebaura jde o jediné substantivum. V případech z Naší řeči je odchylka od spisovného usu způsobena asi tvarovou asimilací, vlivem sousedních substantiv.

Chci se zmínit o chybách jiného původu, způsobených tím, že se přípony -u užívá v dativu a lokále mužských kmenů -a, jež jsou na prvním místě v přístavkovém spojení s jiným podstatným jménem rodu mužského, jak je vidět z těchto dokladů: …Josef Knap se hlásí k Fráňu Šrámkovi (citát z literární kritiky), …epos o vévodu Arnoštovi… (citát z liter. hist. díla), …uveřejněno ve Švandu dudákovi… (citát z knížky humoresek), …proti udělení mandátu [98]sionistu dru Kugelovi (z dobrých novin), …k ministerskému předsedu Lavalovi (rozhlas, zprávy ČTK.), …o Ferinu lišákovi…, … o Nikolu Šuhajovi (studenti na Kladně). Podle všeho jsou tyto odchylky nové, ale mám mezi svým materiálem i doklad z H. G. Schauera: Nechápu, jak Snědený krám vycházeti mohl ve Švandu dudákovi (Spisy, str. 462, otisk z Literárních listů 1890). Odchylka od spisovného usu je tu snad způsobena sklonem, „prvnímu z obou slov takto seřaděných dáti koncovku kratší“. Tuto tendenci u jmen mužských osob vzoru had a oráč poznal a popsal Zubatý v článku „Panu Novákovi“ v VI. ročníku Naší řeči; je podle všeho tak silná, že přesahuje i k podstatným jménům vzoru sluha, u nichž původní kratší tvar už vymizel. Novotvar s příponou -u je u jmen vzoru sluha neobvyklý a nepřípustný; pišme a říkejme jména osob, která se končí v nominativě hláskou -a, i na prvních místech našich spojení s příponou -ovi, tedy: Fráňovi Šrámkovi, k ministerskému předsedovi Lavalovi! Následuje-li po kmenu -a kmen -jo, může mít často koncovku -i; dalo by se říci docela dobře „Nikolovi Šuhaji“ — ač Olbracht píše v 1. vydání svého románu vždy „Nikolovi Šuhajovi“.

Naše řeč, volume 21 (1937), issue 4, pp. 97-98

Previous Václav Polák: Lexikální a etymologické drobnosti IV.

Next Vladimír Šmilauer: Výklady slov