Časopis Naše řeč
en cz

Panu Novákovi

Josef Zubatý

[Články]

(pdf)

-

Vykládáme zde o věci, která je zhruba známa z mluvnic (v. Gebauer-Ertl § 292), a co ještě více znamená, je přece každému, kdo pochází z krajů, jež daly základ naší spisovné řeči, tak obvyklá, že by se mělo zdáti nemožným, aby v ní byla nejistota. Každý přece říká na př. »dej to Novákovi, Vaškovi, domovníkovi«; ale přes to přece čítáme, zvláště v novinách, i tvary na -u. V básničce pro děti jsme čtli na př., co babička dala »Vašku«; porozumí české dítě, nepokažené ještě zmatkem naší spisovné mluvy, v níž se za nejpěknější pokládá tvar nejméně obvyklý, že »Vašku« není volací tvar v 5. p., nýbrž náhrada za to, co v jeho mysli zní jen Vaškovi?

1. V 3. p. j. č. mají křticí jména (v tvaru vlastním i domáckém) a příjmení patřící ke vzoru had konc. -ovi. Říkáme jen k Václavovi, k Novákovi, k Vaškovi atd. Stejně jest u jmen cizích. Kdo má kus českého citu, neřekne jinak, než Romulovi, Homérovi, Shakespearovi, Hamletovi, Faustovi atd.; učí-li matiční Brus ve všech třech vydáních, že lze říkati vedle Romulovi i Romulu, dovoluje užívati tvaru, který aspoň dnes není český. I vlastní jména zvířat téhož sklonění mají touž koncovku; či se ptá někdo, dali-li již »Vořechu« žrát? Křticí jména (a jiná jména tvořící přední část osobního jména složeného ze dvou nebo více jmen), jsou-li spojena se jmény jinými, mají dnes snad vždy tvar kratší; říkáme Václavu Novákovi, Josefu Kajetánu Tylovi; příjmení spojené s nějakým přídavkem (na př. ve dvojitých příjmeních adoptovaných synů, ve spojení pseudonymu se jménem pravým nebo pravého jména s příd. jm. rodiště osoby a pod.) má konc. -ovi (Václavu Novákovi-Veselému, Karlu Čechovi-Taussigovi, Karlu Hav[130]líčkovi-Borovskému). Také příjmení doplněné šlechtickým přídomkem má plný tvar -ovi, na př. Krištofu Harantovi z Polžic a Bezdružic. Jak skloňovati, kde křticí jméno následuje za příjmením, nevíme; říkati osobě na př. Novák Václav, jak se říkává v úřadech a na školách, je způsob tak nečeský, že si jazyk ani nevytvořil podrobnějších pravidel o jednotlivých pádech. Podle důležitosti příjmení bychom očekávali Novákovi Václavu, anebo spíše snad, protože se nám příčí ukončiti tvarem kratším, Novákovi Václavovi; Nováku Václavovi by přece jen bylo zvrácením pravidla, jaké se v našem jazyce tak určitě jeví.

Přistoupí-li ke jménu vlastnímu nějaký přívlastek, který není částí skutečného jména (jako jí je na př. příjmení), je způsob volby mezi obojími tvary dosti neustálen. Ve spojeních jména panovníkova s řadovou číslovkou psává na př. Palacký Václavovi II., Klemensovi VI., králi Karlovi IV.; tak se i dnes nejčastěji říká a píše, ač někdy nalézáváme i tvary na -u. Skutečným jménem panovníkovým je jeho jméno křticí (není-li nezřetelnosti, můžeme jej jmenovati jen tímto jménem); podle toho by se zdálo lépe odůvodněno užívati i ve spojení s číslovkou tvarů na -ovi. A pak ovšem také říkati a psáti Petrovi Velikému, Kazimírovi Polskému a p. Kralická na př. píše (s 6. p.) Mat. 17, 13: Tedy srozuměli učedlníci, že jim to pravil (Ježíš) o Janovi Křtiteli (nám je obvyklejší tvar »Janu Křtiteli«, protože o tomto světci málo mluvíváme jako o skutečné osobě). Kde přidáváme ke jménu nějaký přívlastek na rozlišení osob téhož jména, nejčastěji asi přece užijeme tvaru na -ovi. Tak říkáme i píšeme na př. »panu Václavu Novákovi staršímu«; jinak klademe rozlišující přívlastky raději před jméno, takže se na jméně samém nic nemění (starému Novákovi, nebožtíku Václavovi, opočenskému Maškovi a p.).

Příjmení na -ov jsou v češtině příliš řídká, aby si byla vytvořila zvyk tvaru odchylného. Ode jmen jako Čenkov, Slukov nám zní jistě češtěji tvar Čenkovovi, Slukovovi než Čenkovu, Slukovu. U častých jmen ruských tohoto tvaru je u nás spíše ve zvyku užívati koncovek kratších (Krylovu, Turgeněvu); není to důsledné, ale lze se s tím smířiti, hledíme-li k tomu, že to jsou pův. přivlastňovací jména téhož tvaru co naše Petrův a p.

Jména světců samých (kde nejsou křticími jmény osob pozemských) mívají tvar obojí. Kde je o nich řeč ve smyslu liturgickém, aneb mluví-li se o dnech, sochách, obrazech, kostelích jim zasvěcených nebo je zobrazujících, užíváme tvarů kratších: zpíváme píseň k sv. Václavu, chodíme k sv. Jakubu, čáslavky dozrávají k sv. Václavu, umlouváme se, že v jistý čas přijdeme na Václavské [131]náměstí k sv. Václavu, chodívali jsme k sv. Prokopu, t. do údolí pod kostelíkem sv. Prokopa atd. Jméno světcovo nám zde není jménem skutečné osoby, neužíváme tedy tvaru osobního. Ale vypravuje-li se o životě svatých, kde světec je v naší představě skutečnou, životnou osobou, nalézáme již osobní tvar na -ovi; vypravujeme, jak se kouřimský kníže pokořil sv. Václavovi, lidové povídky vědí, co Pán Ježíš říkal sv. Petrovi atd. Kralická bible ve vypravováních o apoštolech (a jiných osobách) má plno podobných dokladů.

Jméno Kristus obyčejně má 3. p. Kristu, zř. Kristovi; tvar na -ovi bychom nejspíše ještě pociťovali za správný, kde by se vypravovalo o osobě Ježíšově a Ježíš byl jmenován Kristem. »Kristus« ovšem není osobním jménem vůbec, znamená »Pomazaný« a jménem, jež křesťanství přeložilo slovem řec. Christos (lat. Christus, č. Kristus), naznačovali Židé vykupitele z rodu Davidova, jenž měl přijíti. To věděli i naši překladatelé bible, a proto na př. Kralická zná jen tvar Kristu (i v 6. p.); ostatně toto slovo v evangeliích i v Skutcích apoštolských má význam původní, a kde ho užito o Ježíši, mluví se o něm jako o Christu, o očekávaném Pomazaném Páně a Vykupiteli, nedává se mu jméno Kristus. V listech sv. Pavla znamená již Kristus (anebo, jak se tam častěji píše, Ježíš Kristus, Kristus Ježíš) Ježíše samého, ale tam to je již pojem theologický, vztahující se k Bohu, jímž jest Ježíš Kristus, ne k životné osobě Ježíšově, o jejíchž skutcích a řečech vypravují evangelia.

Všecka tato vlastní jména osob se mohou státi jmény vlastně neživotnými, jmenují-li se jimi díla literární nebo i výtvarná a hudební, ať již ona jména jsou přímo tituly těchto děl anebo jen naznačují jejich předmět. Zejména přestávají býti jmény osob. To se jeví pak i na jejich skloňování. V 4. p. zachovávají sice ještě tvar životný, čteme na př. Jiráskova Věka, hrajeme na divadle Hamleta, v koncertní síní Smetanova Richarda III., ale v 3. p. spíše užijeme neosobního tvaru na -u než osobního na -ovi, k němuž nás svede někdy leda zvyk: obdivujeme se Goethovu Faustu (Faustovi), Brožíkovu Husu (Husovi), Laokoonu (antickému sousoší).

2. Tento způsob, vystihovati osobní ráz jmen vlastních v 3. p. koncovkou -ovi, přesahuje i na pole jmen obecných. U jmen vyjadřujících lidské stavy, lidská zaměstnání, úřady atd. je zřejmá snaha rozlišovati touto koncovkou, kde je řeč o jednotlivé, určité a známé osobě (již bylo lze pojmenovati i jejím osobním jménem), a kde o abstraktním pojmu kteréhokoli příslušníka něja[132]kého stavu atd. »Pán« může býti určitá osoba, služebníkům jednotlivého domu je »pánem« obyčejně jejich pán, jinému zas je »pánem« každý, komu tak lze říkati. Něco jiného je »pokladník«, mluví-li o pokladníkovi nějakého obchodu příslušník téhož obchodu, něco jiného, mluvíme-li o úkolech pokladnických vůbec. Kde obecné jméno znamená určitou osobu, užíváme u jmen vzoru had tvaru osobního, na -ovi. Jistě obyčejně, ne-li zpravidla nebo vždy. »Řekněte pánovi, že jsem zde byl«, ukládáme sluhovi, jehož pána jsme nenašli doma, a my i sluha víme, kterého »pána« se to týká; proto se neříká dnes »řekněte pánu«. Stejně říkáme v témže smysle »pokladníkovi, mistrovi, domovníkovi, tatínkovi, dědečkovi, bratrovi, ministrovi« atd. Kde jsou slova taková spojena se jménem jiným, obecným (to je ovšem skoro vždy ve významě osoby určité) nebo vlastním, mívají tvar obojí; zde již není v jazyce plné jednotnosti. Čím spíše je jméno první pouhým titulem, tím spíše užíváme na něm tvaru kratšího. Proto říkáme důsledně na př. »panu Novákovi, panu Václavovi, panu ministrovi, mistru Dvořákovi«; kde slovo »bratr« neznamená skutečného bratra, nýbrž člena řádu, sokolské nebo jiné podobné jednoty a p., říkáme »bratru Prokopovi, bratru náčelníkovi«; podobně se říká ve schůzích socialistických (a neříká-li se, mělo by se v duchu našeho jazyka říkati) »soudruhu Novákovi«. Kde říkají kdekomu »kmotr«, říkají »kmotru Novákovi«, pod. »sousedu Novákovi« atp. Ale kde je první slovo významnější, vyjadřuje na př. rodinné příbuzenství, dáváme mu koncovku -ovi: neříkáme »strýčku Novákovi«, nýbrž »strýčkovi Novákovi«, pod. spíše řekneme »dej to bratrovi Karlovi« než »bratru Karlovi«. Snad proto, že zde jsou obě slova stejné váhy významové, že druhé slovo je spíše přídavek určitěji naznačující, o kterého strýčka nebo bratra jde. U jiných jmen se jazyk kolísá mezi obojími tvary, ale přece je viděti snahu, prvnímu z obou slov tak seřaděných dáti koncovku kratší: říkáme na př. spíše »ministru Novákovi, presidentu Masarykovi« než »ministrovi N., presidentovi M.«.

Kde obecné jméno tohoto způsobu stojí samo a neznamená určité jednotlivé osoby, čekali bychom, že bude aspoň zpravidla tvar kratší. Ale mluvíme zde velmi nestejně; a bylo by jistě nemoudré i zbytečné, kdybychom chtěli nutiti spisovný jazyk do nějakých přísných pravidel. Taková pravidla si tvoří jazyk sám, je-li v něm snaha po nich dosti mocná. Můžeme říci i čísti na př. v obecných ustanoveních, co vše sluší konati »pokladníku« nebo »pokladníkovi« spolku, »opatu« nebo »opatovi« kláštera, »presidentu« nebo »presidentovi« republiky atd. A zdá se, že jazyk [133]směřuje k tomu, aby na konec opanoval u jmen osob sklonění had tvar na -ovi, bez rozdílu, znamenají-li osobu určitou či nic.

U obecných jmen zvířat vidíme stav podobný, s tím, že tvar na -u je možnější než tvar na -ovi. Snad by nebylo nemožno v užívání obojích tvarů vypozorovati nějaký rozdíl mezi významem obecným a individuálním, ale mnoho bychom ho sotva našli. Spíše snad bychom viděli, že u některých jmen je spíše v obyčeji tvar ten, u jiných zase onen. Hospodyně se na př. ptá čeládky, dali-li již »psu« nebo »psovi« žrát, a bylo by asi marné hledati zde nějaký rozdíl významový.

Obecná jména zvířat i jiných pojmů bývají časem také nadávkami. Nadávka se vztahuje na určitou osobu; proto asi snad vždy zde jsou v 3. p. tvary na -ovi, i u jmen, která jinak mají konc. -u, na př. u jmen ve vlastním významu neživotných. Nikdo nedovede říci, mluví-li o nějaké neřestné věci nebo o skutečném dubu, na př. »vyhni se tomu neřádovi, jdi k tomu dubovi«, ale musíme tak říci, mluvíme-li o někom. A tak i jinde u slov jako dobytek, darebák atd. —

V jednom případě ovšem vidíme, že jazyk (aspoň v středních Čechách) obecnému jménu zvířete důsledně dává v 3. (a 6.) p. osobní koncovku -ovi: vypravuje-li se (zejména v pohádkách) o zvířeti vystupujícím v ději jako samostatná osoba. Již nejmenším dětem vypravuje česká babička »o kohoutkovi a o slepičce«; povídá, co moudrého slepička »kohoutkovi« říkala, je-li lev (nebo jiné zvíře) pomocníkem hrdinovým, slyšíme, co ukládají »lvovi« nebo co se »lvovi« stalo, hrdina useká hlavy »drakovi«, ne »draku«. Tak se aspoň vypravovávalo za mých dětských let, snad dnešní babičky a maminky již mluví jinak, když se časem již jinak psává. Již 3, 58 n. jsme vykládali, jak i jinde jazyk dbá takové životnosti zvířat, objeví-li se ve vypravování; viděli jsme tam dokonce, jak v staré češtině v bajce o pni, špalku, džbánu byl na vyjádření životnosti neživých jinak předmětů možný v 4. p. dokonce životný tvar pně, špalka, čbána.

Dvou jmen obecných tohoto sklonění se musíme dotknouti zvláště: slov Bůh a člověk. Bůh má 3. p. jen Bohu (také znamená-li totéž slovo boha pohanského). Snad to je archaismus z dob, kdy koncovka -ovi nebyla ještě tak rozšířena, a jakýsi konservatismus právě u tohoto slova vyskytujícího se nejvíce v modlitbě a v hovoru povzneseném bychom snadně pochopili; ale spíše bude příčina podobná jako u jmen světců ve významě neosobném. Se slovem Bůh se shoduje i slovo Hospodin, které na př. v bibli Kralické má podle Konkordance jen tvar Hospodinu. Také slovo [134]Pán, užijeme-li ho v témže významě, má tvar Pánu (i mimo spojení »Pánu Bohu«), tak zase vždy v Kralické; čtenář sám cítí rozdíl mezi Pánu a pánovi. Člověk má 3. p. člověku, protože tohoto slova užíváme obyčejně ve významu obecném, ale i kde jím míníme člověka určitého (tomu člověku nevěř!); »člověkovi« bychom snad řekli s příchutí posměchu a pohrdání. Človíček má 3. p. človíčkovi; slova toho užíváme jen o určité osobě malé postavy nebo s opovržením.

Přívlastek rozšiřující obecné jméno osoby sotva asi má vliv na volbu koncovky v 3. p., již proto, že jej klademe obyčejně napřed (starému pokladníkovi, novému domovníkovi, vídeňskému strýčkovi). Píše-li na př. Kralická bible 1. Mojž. 24, 56 »propusťtež mne, ať jdu ku pánu mému«, 32, 18 »dar tento jest poslán pánu mému Ezau«, jest to spíše dokladem, že se tenkrát říkalo i bez přívlastku raději pánu než pánovi, sotva, že by se byla měnila před přívlastkem koncovka.

3. V 6. p. nalézáme u jmen, o nichž zde mluvíme, obyčejně tvary tytéž co v 3. p. Mluvíme o panu Novákovi, o Václavovi, o pokladníkovi, o sv. Václavovi (ale říkáme o sv. Václavě, míníme-li tím den 28. září), po svatém Václavu býval počátek škol atd. Snad by se našlo, že u jmen obecných bývá někdy v 6. p. koncovka -u, kde v 3. p. spíše je -ovi, ale velikých rozdílů bychom ani po této stránce nenašli. I o jménech zvířat, vlastních i obecných, bychom shledali v 6. p. asi totéž, co jsme viděli v p. 3. Již Hájek vypravuje na př., jak kníže s vládykami hleděl, »ano Horymíř na svém Šemíkovi k Radotínu pospíchá« (46a; »na svém šemíku« bychom řekli my, kdybychom, jako někdy bývá, vlastního jména Horymírova koně užili jako obecného označení koně vůbec).

4. Mužská jména na -a za tvrdými hláskami, obecná i vlastní, mají v 3., 6. p. j. č. jen tvary na -ovi: sluhovi, Koubovi atd. Tato jména se pův. skloňovala docela podle vzoru »ryba«, na př. od slova slúha (z tohoto pův. jediného slova jsme si později rozlišili slova sluha a slouha) byly i tvary k slúzě, o slúzě, z sluh, k sluhám, o sluhách, s sluhami. Později (hojnější měrou teprv v 16. st.) se v některých pádech ujímaly tvary podle vzoru had, ale v 3., 6. p. j. č. nalézáme v dokladech Gebauerových (III, 1, 197) mimo 2 doklady tvaru evangelistu (podle staré výslovnosti vlastně evanjelistu) z 16. st. jen tvary na -ovi. Jazyk se vyhýbal a v skutečné, živé podobě dnešní stále ještě vyhýbá nezřetelnosti, která by vznikala, kdyby týž tvar, na př. sluhu, byl 3., 6. i 4. p. j. č. Nám je to ovšem jedno; r. 1920 jsme na Žižkově zakládali po[135]mník »bratru Janu Žižku« (5, 32), r. 1934 snad budeme ke stým narozeninám oslavovati Jana Nerudu a slibovati, že »Janu Nerudu« postavíme pomník.

5. U kmenů měkkých nalézáme rozdíly podobné, ale ne již s takovou určitostí jako u kmenů tvrdých: starší koncovka -i (přehláskou z -u) je zde podnes zachována často, i kde kmeny tvrdé mají -ovi. Jména křticí (a podobná jim jiná) a příjmení i zde mají obyčejně -ovi (dej to Tomášovi, Benešovi, Královi), ač časem slýchati i tvary na -i (doskoč k panu Beneši); tomu porozumíme asi tak, že konc. -ovi vůbec nejdříve byla přenesena ke kmenům tvrdým. Jména světců zase mají osobní koncovku -ovi, kde je řeč o jejich osobě (potom řekl Tomášovi, Jan 20, 27), ale říkáme »po svatém Tomáši«, mluvíme-li o dni, chodí se »k sv. Tomáši« do kostela i do pivovaru. Ježíš má koncovky -i a -ovi s podobným rozdílem. Evangelia v bibli Kralické napořád mají tvar Ježíšovi, k Ježíšovi, o Ježíšovi, protože vypravují o jeho životě, a tento tvar je překladatelům tak ustálený, že jej zachovávají i v překladě epištol; ale v týchž epištolách zase je ve spojení se jménem »Kristus« stále tvar na -i (o Ježíši Kristu, v Kristu Ježíši), protože zde již není vlastně řeči o samé osobě Ježíšově, snad také pro stejnost s tvarem jména druhého.

Jména obecná mají snad nejčastěji stále ještě tvary na -i; nikdo neříká »přítelovi« (ale ovšem »přítelíčkovi«), říkáme spíše »bratranci, učiteli, kamnáři, oráči« atd. než s koncovkou -ovi.

Ani o měkkých kmenech na -a, -ě, -e není třeba mnoho vykládati. Mužské kmeny na -a (mimo příjmení z morav. nepřehlasujících nářečí) máme jen v domáckých obměnách jmen křtících, jako Váša, Píša (Péša = Petr), jinak leda v nějakém cizím slově jako paša; v 3., 6. p. mají dnes ovšem jen konc. -ovi. Snad ještě nikoho ani nenapadlo, že bychom v 3., 6. p. měli »správně« psáti »pašu, panu Vášu, Varmužu, Večeřu, Hlavicu« a p., a doufejme, že to ani v budoucnosti nikoho nenapadne.

Jména na -e (ojedinělá příjmení jako Kaše, Stěhule, Kouble, asi z něm. Kobel = Jakobel, a j., obecná jména jako vůdce, zrádce, ochránce, správce) v 3., 6. p. mají tvary podle vzoru oráč. V příjmeních je obvyklý tvar -ovi (Kašovi), vedle 4. p. nejspíše na -e (pana Kaše), není-li snad někde ještě tvar na -i (pana Kaši?); i pův. jm. stř. r. jako Srdce (asi po domovních štítech »U srdce« a p.) mají touž koncovku (Srdcovi). Obecná jména mají týž tvar (správcovi), raději ovšem ještě starý tvar na -i (správci); zde nebyl jazyk nucen voliti raději novotvar na -ovi, [136]protože ve 4. p. starý tvar s koncovkou -i, touž, jakou mají ženská jména na -ě, -e, již dávno byl nahrazen tvarem podle vzoru oráč (správce).

*

Obraz, který jsme zde zběžně nakreslili podle dnešního stavu a zvyku našeho jazyka, měl by býti doplněn poučením z jeho minulosti. Bohužel to je úkol, na který dnes ještě česká filologie nestačí. Není podrobných prací, které by nás o všem bezpečně poučovaly statistickými výčty, které by všude dbaly také významových odstínů tvarů, jejichž dějiny bychom měli vypravovati od doby nejstarších památek do doby Řehoře Hrubého z Jelení, odtud ke Komenskému, od Komenského přes dobu našeho úpadku a obrození do doby nejnovější. Jen jednotlivé ukázky dovedeme čtenáři předložiti; ale z těch je patrno, že stav dnešní má nepochybné základy již v nejstarších památkách jazykových.

Již z našeho předchozího nástinu jest patrno, že těžiště všeho toho jest ve skloňování mužských tvrdých kmenů vzoru had. Původní tvar těchto jmen (pův. kmenů na -o-) byl v 3. p. hadu, v 6. p. hadě; ale jejich skloňování od nejstarších dob ve všech slovanských jazycích podléhá vlivu vzoru jiného, jehož doklady se již v památkách církevního jazyka slovanského objevují jen jako zanikající archaismy. Jsou to pův. kmeny na -u-, k nimž pův. patřívala na př. jména syn (lit. sûnus), vůl, med (lit. medus), vrch (lit. viršus). Jejich skloňování slovanskými změnami původních hlásek v některých pádech splynulo s tvary vzoru had, a to způsobilo, že kmeny na -u- splynuly s kmeny na -o- vůbec a přestaly žíti jako samostatná třída jmenná, ale jednotlivé jejich pády přešly naopak do skloňování kmenů na -o-, takže ze vzorů pův. dvou vzniklo v slovanských jazycích vlastně skloňování jediné, složené z tvarů obou původních vzorů. Nehodlám se o tom o všem pouštěti do podrobných výkladů, ale snad nepřijde čtenáři nevhod pouhý přehled tvarů, v němž v 1. sloupci jsou tvary kmenů na -o- (bez rozdílu životných a neživotných, jehož pův. nebývalo), jak by v češtině vypadaly, kdyby se nebyly smísily s tvary kmenů na -u-, v 2. očekávané tvary kmenů na -u-, v 3. a 4. dnešní skutečné tvary české, životné i neživotné.[1]

 

[137]Jed. č.

1.

had

syn

živ.

had

než.

dub

 

2.

hada

synu

 

-a

 

-a, -u

 

3.

hadu

synovi

 

-u, -ovi

 

-u

 

4.

had

syn

 

-a (vl. 2. p.)

 

dub

 

5.

hade

synu

 

-e, -u

 

-e, -u

 

6.

hadě

synu

 

-ě, -u, -ovi

 

-ě, -u

 

7.

hadom

synem

 

-em

 

-em

Dv. č.

1., 4., 5.

hada

syny

 

(-y)

 

(-y)

 

2., 6.

hadú

synovú

 

(-ú, -uo)

 

(-ú, -ou)

 

3., 7.

hadoma

synma

 

(-oma)

 

(-oma)

Mn. č.

1., 5.

hadí

synové

 

-i, -ové

 

-y (-ové)

 

2.

had

synóv

 

-ů, (-óv)

 

 

3.

hadóm

synem

 

-ům (z -óm)

 

-ům

 

4.

hady

syny

 

-y

 

-y

 

6.

hadiech

synech

 

(-ích) -ech

 

(-ích) -ech

 

7.

hady

synmi

 

-y

 

-y

 

Jak viděti, je koncovka -ovi v 3. p. tvar pův. kmenů na -u-. Nalézáme-li ji v češtině také v 6. p., dovedeme to vyložiti jen tak, že dvojakost koncovky v 3. p. (-u, -ovi) byla přenesena i do 6. p., což se mohlo stát teprv, když zkřížením obou původních vzorů v 3. i v 6. p. byly možné u téhož jména tvary na -u (na př. hadu). Ke kmenům měkkým tvary pův. vzoru syn vnikaly měrou skrovnou a z největší části patrně teprv z nového smíšeného skloňování vzorů had, dub; z toho smíme souditi, že měkké kmeny na -u-, jichž snad bylo velmi málo, již dávno před počátkem historické doby slovanských jazyků zanikly v měkkých kmenech na -o- (vzoru oráč, meč). Že i v slovanských jazycích bývaly, musíme souditi jednak z toho, že jsou v jazyce litevském i v jazycích staroarijských (v jaz. staroindickém i staroíránském), a zejména z toho, že ve skloňování měkkých kmenů nalézáme ve všech jazycích slov. prastarý, patrně praslovanský doklad smíšení kmenů na -jo- s kmeny na -ju- v 5. p.: tvary praslov. učitelju (č. učiteli), koňu (č. koni) vedle bože a p. dovedeme pochopiti jen jako tvary kmenů na -ju- (sotva je náhodou, že se v litevštině také kmeny na -jo- a -ju- mísí, a to m. j. právě také v 5. p.).

V 3. p. tedy byly vedle sebe tvary hadu, hadovi, a odsud se tato dvojakost přenášela i do 6. p. (a i do skloňování měkkého). Tyto tvary nalézáme vedle sebe již i v nejstarších památkách českých, ale již tam jsou skoro jen u jmen životných, [138]jen velice zřídka u neživotných; »a bývá tu mnohdy zřejmo, že předmět neživý je pojat jako by za živý nebo dokonce personifikován« (Gebauer, III, 1, 37). A z dokladů Gebaurových jest patrno, že našim předkům předmět neživý v představě snáze jaksi oživoval než nám; vidíme tam životný tvar na -ovi na př., kde je řeč o dějích, jež vídáme spíše na živých tvorech, na př. v Alexandreidě »úsilno (= těžko) sě ostnovi spierati« (podle Skutk. 9, 5; 26, 14), kde se přirovnávají věci k sobě (kvietie podobné k šafránovi), nemluvíc o tom, že na př. životného tvaru užito, kde se poroučí neživému předmětu, na př. »Ježíš káza (= přikázal) větrovi« Mat. 8, 26. Vždyť v některých krajích (zvl. na Moravě) v selském hospodářství 3. p. prospěchový mívá posud životný tvar, je-li řeč o plodinách (hnojiti lnovi, orati ječmenovi a p.). Pro to pro vše chápeme, že se tyto tvary ustalují, kde je řeč o určitých osobách.

Zde právě nám schází náležité množství látky, na níž bychom mohli podrobně sledovati postup tohoto ustalování. Ale postup byl, stav dnešní se připravoval nenáhle a dlouho, snad ani ne všude stejným krokem. V legendě o sv. Prokopu (v Hradeckém rukopise) čteme na př. po dnešním způsobu »o Prokopovi svatém« 4, »Vítošovi, sestřenci svému, Jimramovi, bratřci druhému« 767 n., ale častěji tvar, který my bychom ve vypravování o světcově životě raději nahradili tvarem osobním na -ovi (Prokopu svatému 276, svatému Prokopu 541, 924, o svatém Prokopu 457, 559, o svatém Prokopě, t. j. o jeho osobě, 571); ve shodě s naším způsobem ovšem je »svatému Janu Baptistě« 290 (Baptistovi, Křtiteli). Dalimil zato užívá na několika stránkách vypravování o sv. Václavovi tvarů, jakých bychom užili i my, na př. vykládá, jak se jal kníže Radislav »kněziu (knížeti) Václavovi pletichy dávati« (nadávati »pleticha«, t. podle Hájka »pletinoha«, asi »louda« nebo »nešika«), jak Boleslav uťal ucho »svatému Václavovi a meč vypadl »z ruky Boleslavovi«, a naopak zase, jak sv. Václav jednomu »bohobojnému«, který mu dával osedlaného koně, aby ujel z Boleslavě, odpovídá, že chce pro Boha smrt mile přijmouti, a praví »vypiem (= vypiji) čiešku tu (kalich hořkosti) na čest Michalu svatému«, kde není řeč o samé osobě světcově. Ostatně podrobnější a úplnější sbírka dokladů snad ještě ukáže, že ani vlastní jména nemívala důsledně -ovi, byla-li spojena s přívlastky (Gebauer t. 37); ale již u Gebaura nalézáme hojný počet dokladů tohoto tvaru od jmen vlastních. I v jiných věcech se asi ukáže, že způsob dnešní nebyl v češtině ustálen odjakživa; dnes na př. říkáme »panu Václavu Novákovi«, ale v starší době [139]bylo možno psáti i na př. »nebožtíkovi Jiříkovi Holárkovi« (Gebauer t.).

Ale již dnes vidíme, že se ve volbě koncovky -ovi v našem jazyce jeví nepochybná vůle jazyka, ustáliti ji, kde je řeč o určité osobě. Kde se jazyk sám ještě neustálil, kde se kolísá ještě mezi tvary rozličnými, bylo by zbytečné žádati, abychom si my již nyní ukládali přísné pravidlo; ale je prohřešení proti svrchované vůli jazyka vnucovati mu tvary odchylné, kde se již rozhodl. To se v skloňování tvrdém stalo již u vlastních jmen osob i zvířat, mimo výminky, o kterých jsme výše mluvili, i u jmen obecných, je-li řeč o osobách určitých, mimo jiné případy, kterých opakovati nemusíme. Někteří píší dnes již »dej to Vašku, Nováku, pánu«, snad právě proto, že tak nikdo nemluví; nám se ovšem zdá, že by nikdo neměl psáti, jak nikdo nemluví.

Za vrchol libovůle, na jakou si u nás tak mnozí troufají proti našemu jazyku, pokládati musíme nesmysly jako »bratru Janu Žižku«; je to poličkování jazyka, které svědčí jak o nedostatku citu jazykového, tak o mluvnické nevzdělanosti v svém rodném jazyce. Právě u jména Žižkova je pravděpodobno, že tvar Žižkovi je velmi starý: Žižku jako 3., 6. p. sotva kdo najde, a Žižcě, Žižce (jako slúzě) se již v 15. st. asi neříkalo, protože by náležitá hlásková změna osobní jméno byla příliš změnila (proto nalézáme již v 14. st. od slova patriarcha hláskoslovně nesprávný tvar patriarchě m. patriaršě, Gebauer III, 1, 197). Mužská jména vlastní na -a vůbec velmi brzy mají v 3., 6. p. konc. -ovi; Gebauer na př. od jmen jako Péša., Péšě (Petr, Píša) starého tvaru na -i ani doložiti nedovedl (234; znám však Váni Arch. č. 28, 428 z r. 1449, 15, 557 r. 1459, 18, 324 r. 1460), a již v 15. st. jsou doklady jako Váňovi Arch. č. 14, 413 (1487), Hášovi 17, 471 (1496), Jiešovi 15, 559 (1460), Pruošovi 26, 317 a 331 (1463), k nimž se druží, zase jako výsledek snahy vyhnouti se tvaru patriaršě, Gebaurův doklad (197) patriarchovi z poč. 15. st.


[1] Nepřihlížíme při tom k otázkám týkajícím se délky samohlásky v některých pův. tvarech (na př. 2. p. mn. č. snad hád).

Naše řeč, ročník 6 (1922), číslo 5, s. 129-139

Předchozí Vejruňk

Následující Jmenovitě, zejména, najmě

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1