Lexikální a etymologické drobnosti IV.

Václav Polák

[Articles]

(pdf)

-

(Líh)

Do skupiny slov, která vešla v obecnou známost teprve až v devatenáctém století, patří jistě i slovo líh (zř. lih) a jeho odvozeniny, jako na př. lihovar, lihovina, lihový a p.

Slovo to je zřejmě nové; v ostatních slovanských jazycích není slova jemu podobného, a není to slovo praslovanské. Není to však ani slovo neslovanské, neboť v sousedních jazycích se nepotkáváme s útvarem, který by mohl vésti k předpokladu, že čes. líh je slovní [94]výpůjčkou. Matzenauer mluví jediné o maďarštině, kde je lang (Matzenauer, Cizí slova ve slov. řečech, 1870, str. 241), ale přes to soudí, že slovo líh je „temného původu“.

Slovem líh označujeme dnes obecně t. zv. alkohol ethylnatý. Ale v dřívějších dobách mívalo toto slovo i významy jiné a naopak zase míval jazyk pro dnešní význam slova líh i výrazy jiné. Tak usus zná ještě dnes vedle lihu i špiritus, slovo vedoucí k lat. spiritus jako k základu a doložené na př. už r. 1819 v Tablicově Dietetice (str. 46): špiritusem. Sr. k tomu fr. l’esprit-de-vin, ital. spirito. Je ovšem možné, že se do češtiny dostalo slovo špiritus prostřednictvím němčiny.

Němčina si brzy vytvořila domácí překlady latinského výrazu spiritus (vini), bráníc se latinismu. Jsou to slova Weingeist, Geist. Odrazem těchto slov a skutečným germanismem, jistě lidového původu, je pak r. 1797 u J. J. Gastla tvar geistem. To bylo v době, kdy čeština byla ještě silně ve vleku němčiny; ale slovo geist se v lidové řeči drželo a posud drží velice houževnatě, neboť máme na př. ještě r. 1902 u Novákové (Úlomky žuly 113, 32): Tu mu (dřevaři) kdosi poradil, aby chléb namočil do „gajstu“ z kořauky.

Prostředí a ráz podobných dokladů (sr. 1895 Kosmák, Ženit. 254; A. Dohnal, Pov. han. 142, z r. 1906; 1914 Baar, Mžik. obr. 147) ukazuje, že sférou této výpůjčky z němčiny byl a jest patrně jen jazyk familiární a snad i dialekt.

Lat. spiritus, něm. Geist znamená vlastně „duch“, a probíráme-li se materiálem hesla duch v kanceláři Slovníku jazyka českého, setkáme se s hojnými doklady pro rovnici duch = líh; na př.: Koule a částky trubky [teploměrové] jsou naplněny barevným vinným duchem 1808 Hlasatel, 329 (J. Nejedlý); Zarděná se broskev v listu kryje, v hroznu bubří mestu bohopojný duch, 1814 Prvotiny, A. Marek, Čekání, 29; Pakli chceš, aby… víno lepší bylo… nalí do něho udání vinného ducha (spiritus vini), 1816 V. R. Kramerius, Nový kal. toler. 65.

Jak těchto několik dokladů ukazuje, jde tu zřejmě o kalk z němčiny (Weingeist, Geist) n. z latiny (spiritus vini), který jest právě velice charakteristický pro počešťovací činnost našich buditelů na počátku XIX. století. Zůstal také omezen i v tomto významu („líh“) právě jenom na první polovici XIX. století.

Naznačili jsme už dříve, že slovo líh, ale také jeho synonyma (špiritus, gajst, duch a p.) mají významy ještě docela jiné a pro pochopení původu a snad i vzniku slova líh velice důležité.

Tu musíme upozorniti, že se vedle líh objevuje i psaní lih, ale kolem r. 1780 dokonce máme doloženo i lejh. Jungmann cituje pro to doklad [95]z Rohnova Nomenclatoru (1764—1766), sr. Jungmann, Slovník, s. v. líh. Kromě toho má i Thámův Nationallexikon I, 197 b: lejh, -u m. ein Geist der gezogen wird, lejhový geistig vedle líh (l. c. str. 200 b). Matzenauer (l. c.) zná také lejh jako slovo obvyklé. Vyskytuje se ojediněle psáno i lýh (sr. 1821 Trnka, Vesna 16; ibid. 56).

Nejstarší doklady nám přístupné pak neznamenají alkohol. Několik dokladů ukazuje spíše na význam „louh“: mejdlový líh, neb Seifengeist, 1794 Kramer. c. k. vlast. noviny 131 b; Líh (Geist) k. p. mejdlový (Seifengeist), 1821 Trnka, Vesna 56, Vysvětlení slov nezn.

Pro tento význam svědčí též doklad z Palkovičova slovníku (1820, I, 793 a): líh, -u m. Geist, m. spiritus, mýdlový líh Seifengeist, spiritus saponis.

To platí ovšem jen pro nejstarší období, jak ukazují uvedené doklady. Mnohem častěji se vyskytuje význam „silice, výtažek, esence vůbec“, avšak, lze-li spolehnouti na náš materiál, až po r. 1820, tedy asi po zániku významu „louh“, na př. růžový líh, 1834 Č. včela 208 a; sr. ještě 1831 Šafařík-Schiller, Maria St. 57; 1847 Praž. nov., Havlíček, Sp. I, 197 (ed. Tob. 1900) a j.

Souběžně mělo význam „esence, výtažek a p.“ také slovo duch, na př.: Hoffmannový kovný duch (= Liquor anod. mineralis), 1788 Jan Prokopius, Tyssot, Zpráva o zdraví 380; z jeleního rohu duch (Hirschhorngeist), 1793 Hilfreich, Nauč. o nem. 147; jelenírohový duch, 1793 Hilfreich, Naučení pro lid sedlský 197; sr. ještě Krok I, 1, 89; Berchtold, Presl, O přir. rostl. 2, 343; 1831 Rozličnosti 402 b a p. Zajímavý pak je v tomto srovnání doklad na slovo líh z r. 1860 ve významu „esence“ (a líhové, tak voní, libodyšní se lesknou vůkol v pestrých křišťálích, 1860 Bendi — Puškin, Oněgin 21), který jako by trčel o samotě a zdál by se málo pravděpodobným, ale možnost jeho existence potvrzuje ještě doklad z r. 1898 u Heritesa (Na niti humoru 8): Babička věděla, kde jsou v lékárně hoffmanské kapky, heřmánek a jelení duch. Doklady slov kajst, gajst s tímto významem se najdou také zvláště u spisovatelů čerpajících v svých dílech z dialektu, na př.: tetička Odehnalka přiběhla s gajstem, když se mně točila hlava, A. Dohnal, Pov. han. 142; mazal se „Francovkou“ nebo jiným „kajstem“ nějakým, 1914 Baar, Mžik. obr. 147.

Význam „esence“ a pod. byl u slova líh zatlačován patrně už na počátku XIX. století odborným, chemickým významem „alkohol“, ale také „lihový nápoj, kořalka vůbec“. V literatuře, zejména naukové, setkáváme se s tímto významem („lihový nápoj, kořalka, pálenka n. alkohol“) mnohem častěji; vytvořen byl patrně školou Jungmannovou. Sám Jungmann užil slova líh v tomto významu po prvé r. 1805 v Atale: opojila [jsem] lihem ohně katany tvé (l. c. str. 54). [96]Při tom si byl vědom patrně své novoty, co se týká významu, neboť v poznámce uvádí; pálenkou, kořalkou; ve vydání z r. 1832 na témž místě je však pálenkou.

Od té doby jsou skoro napořád jen doklady z literatury naukové, sr. na př.: 1819 Tablic, Dietetika 46; Presl-Berchtold, O přír. rostlin 20 b; 1823 Krok 1, 4, Seznam slov, 159; ibid. 1827, 2, 2, 306; 1828 Presl, Lučba 89; 1831 Šafařík-Schiller, Maria St. 57; 1831 Rozličnosti 455 b; 1838 ČCM. 65; 1839 ČČM. 372 atd.

Pokud se objevuje toto slovo ve významu „alkohol“ v beletrii nebo v práci určené širší neodborné veřejnosti, jest vždycky vykládáno (sr. 1821 Trnka, Vesna 56; 1834 Praž. noviny, č. 6, 1a).

Z první polovice XIX. století je málo dokladů z beletrie; patří sem snad doklad z r. 1836 (Sand, Leone 167) ve významu „kořalka“ jako u Jungmanna, z r. 1843 (Kollár, Cestopis I, 245), 1845 (Klácel), 1845 (K. Havlíček, Ruská směs 59) a p.

Lze proto právem říci, že se význam „alkohol“ u slova líh rozšířil teprve v druhé polovici XIX. st., tedy asi po době, kdy zcela zanikly prvotní významy „louh“ a „esence, výtažek“, jak jsme už uváděli výše. A ještě dnes lze sotva říci, že se ho užívá všeobecně. V ústech lidu, na venkově i v městě, žije stále ještě slovo špiritus snad dokonce vedle útvarů, které jsme rovněž už citovali.

Z toho lze souditi, že slovo líh v svém dnešním významu bylo jako mnoho slov jiných zavedeno do jazyka literaturou. Vedla k tomu snaha mít svůj vlastní termín; podnět snad dala polština, která má pro „líh“ rovněž domácí slovo wyskok, wycisk a p. Ovšem pro slovo líh nebyl přímý vzor v polštině, i když Presl píše svou Lučbu r. 1828 podle polské knihy Śniadeckého. Jak k slovu líh přišel Jungmann a před ním ti, kteří je uvádějí sice ve formě líh, ale ve významu spíše „louh“, je těžko říci.

Nabízí se tu hned několik domněnek, které se navzájem nevylučují. Patrně všechny působily anebo mohly působit na vznik našeho slova.

Slovo líh není jistě staré. Je to novotvar, jehož vznik lze položit do druhé polovice XVIII. století. Nejstarší význam toho slova je „louh“, a to vede k domněnce, že je obměnou původního výrazu „lúh“, doloženého už v stč. (sr. Gebauer, Stč. slovník s. v.) a vedoucího k něm. Lauge jako k základu. Co způsobilo v tomto slově změnu ú v í, nelze říci. Snad se v ní projevuje i asociace se slovesem líhati nebo se slovesem líti.

Jungmann znění líh v svém Slovníku vykládá etymologicky tak, že uvádí lat. liquor *Lache-Flüssigkeit padle Adelunga, a není nemožné, že i tohle latinské znění mohlo tu působit, neboť povědomí nějaké, byť nedokazatelné souvislosti s liquor se objevuje i u Holuba [97](Struč. slov. etym., 2. vyd., Praha 1937, str. 135); uvádí se tu hypothesa, že slovo líh bylo přejato z lat. lix, což je víc než nepravděpodobné.

Stejně nelze při výkladu slova líh vyloučit ani vliv dialektu, totiž východomoravského (Valašsko): lúchať vodu „plnou hubou polykat“, naĺúchaný kůň, ĺucha „špatný nápoj, brynda“, sr. Bartoš, Slov. 184; luchati „bez potřeby nemírně píti“, srov. Kott 6, 899. Ale souvislost s lit. liugas, o níž se zmiňuje Zubatý v svých excerptech, je málo pravděpodobná. Slov. doklady jako liehoviny (Živena 14, 138), liehu (Sl. pohľady 40, 340) jsou patrně převzaty z češtiny, neboť jsou dost pozdní.

Z těch poznámek plyne, že slovo líh patří k slovům vytvořeným teprve v nové době. Za sto padesát let svého života prošlo zajímavým vývojem významovým ve třech zcela jasně oddělených obdobích: „lúh, louh — výtažek, esence, — alkohol“. Etymologické poznámky o možných asociacích, které snad měly vliv na změnu původní formy louh, lúh v líh, ukazují obtíže etymologického výkladu slov, která byla tvořena ve velkém, často bez hlubší filologické znalosti, přikloněním k jiným slovům, jež lze dnes velice těžko určit.

Naše řeč, volume 21 (1937), issue 4, pp. 93-97

Previous Jiří Haller: Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého

Next Josef Beneš: Dativ a lokál podstatných jmen vzoru sluha