Časopis Naše řeč
en cz

Z našich časopisů

[Reviews and reports]

(pdf)

-

V předešlém ročníku NŘ. jsme psali na několika místech (95, 126, 160) o výslovnosti jména Zeyer; k tomu se připojila nedávno diskuse ve večerních Národních listech a nyní v 1. sešitě nového ročníku Listů filologických (62, 1935, 78n.) shrnuje prof. M. Hýsek výtěžek z obou těchto diskusí. Jeho přehledný výklad je velmi poučný, a proto o něm podáváme zprávu svým čtenářům.

Prof. Hýsek připomíná, že už NŘ. III, 1919, 220 za běžnou pokládala výslovnost Zeyer (Zejer), ač básník sám své jméno vyslovoval po německu Cajer. Výslovnost Cajer potvrzuje i to, že se v zněmčené Praze říkalo Zeyerově pražské pile Cajrova pila; že Zeyer sám své jméno vyslovoval po německu, dosvědčuje vedle oné poznámky v NŘ. III, 220, jejíž spolehlivost je zaručena přímou pamětí redakčních členů F. Bílého, J. Vlčka a J. Zubatého, také prof. J. Máchal. Tak Zeyerovo jméno vyslovoval i Ad. Heyduk (podle prof. Strejčka a Kotrče) a Frant. Herites (Heritesa se na jeho výslovnost tázal prof. Hýsek přímo). Herites vyslovoval také dvouslabičně Cajr a tak v hovoru vyslovovala také Zeyerova neť a přítelkyně paní Karla Heinrichová, adresátka bohaté Zeyerovy korespondence. Výslovnost Zajer je potvrzena u J. V. Sládka, Sv. Čecha a Jar. Vrchlického; na tuto výslovnost Vrchlického se prof. Hýsek sám pamatuje z jeho přednášek a synovec Vrchlického, syn Bedřicha Frídy, důvěrného Zeyerova přítele, dr. Vlad. Frída, mu potvrdil, že se v jeho rodině toto jméno vy[156]slovuje Zajer. Tak jmenovali Zeyerovy synovce Angela a Alexandra jejich spolužáci a kamarádi, tak se vyslovovalo i v rodině Mokrých (podle zprávy dr. A. Mokrého, synovce básníka Ot. Mokrého) a vůbec ve Vodňanech v době pobytu Zeyerova. Výslovnost Zajer je dosvědčena též u Ad. Heyduka (vedle výslovnosti Cajer) a podle zprávy prof. P. M. Haškovce sám Zeyer tuto výslovnost žádával. Konečně česká výslovnost Zeyer je dosvědčena přímým svědectvím Jos. L. Kubína; jeho r. 1887 Zeyer přímo opravil slovy: »Nejsem Zajer, jsem Zejer.« Tuto výslovnost žádal jako jediné správnou též bývalý Heydukův kolega prof. Kotrč a bývalý písecký student prof. Jos. Jícha, jenž byl se Zeyerem znám, jí hájil jako vlastní výslovnosti Zeyerovy.

Jak je vidět z těchto namnoze protichůdných zpráv, lišili se i sami osobní přátelé Zeyerovi ve výslovnosti jeho jména, ba i sám Zeyer je vyslovoval různě. Tyto různosti vysvětlil synovec Zeyerův Angelo Zeyer (podle Jar. Homoly, več. NL. 1935, č. 23) takto: »Zeyerové jsou původem Francouzi a vyslovují svoje jméno Zejér. V Paříži žije několik rodin toho jména. Někteří Zeyerové sídlí v Alsasku a jsou i Němci. Ti vyslovují svoje jméno Cajr. Otec Juliův pocházel ze Štrasburku a do Prahy se přestěhoval za válek napoleonských. Zde se oženil a jako vyučený tesař zařídil si pilu… Říkalo se jí všeobecně Cajrova pila. Zcela pochopitelně, protože majitel byl Němec a také tehdejším němčícím Pražanům byla tato výslovnost běžná. Teprve když se mladí Zeyerové Julius a Jan orientovali česky a stýkali se s uvědomělou českou společností, počali členové její vyslovovati jejich jméno Zajer. Tak se stala obojí výslovnost běžnou a ani Julius ani Jan nic proti ní nenamítali.« Podle zprávy J. Homoly se však Angelo Zeyer nepamatuje, kterou výslovnost pokládali za správnou jeho strýc a otec; sám má za správnou výslovnost francouzskou, shodující se s původem jména, tedy Zejér. Tato francouzská výslovnost je nejbližší výslovnosti české, kterou jako výslovnost v nové době obvyklou přijala r. 1919 Naše řeč. Nebylo by tedy správné podvraceti zvyk, vyslovovati jméno Zeyerovo tak, jak se píše. Na konec svého výkladu připojuje prof. Hýsek zprávu o etymologii jména Zeyer. Podle prof. Jos. Janka (NL. 1935, č. 25) vzniklo z něm. Sauer přehláskou a změnou s v z (obě ty změny jsou běžné v německých nářečích a v žargonu jiddisch); se stanoviska historického pokládá prof. Janko za správné znění Zajer, z něhož se vyvinulo franc. Zejér a něm. Cajer.

V témž Čísle Listů filologických (str. 27 n.) podává V. Flajšhans několik dodatků a doplňků k článku Jos. Bečky o zájmenech jenž a který, o němž jsme referovali v NŘ. 18, 277n. Ukazuje na přehledu relativních tvarů z listů Husových a z Husovy Postily, že se statistický poměr mění, jestliže se bere v počet i rozdíl mezi muž. tvarem jenž a absolutivním jenž, mezi který a kterýž, kto a ktož atd. Absolutivní tvar jenž byl Husovi zcela běžný a udržel se až do 19. století. Také gramatická theorie (až po Dobrovského) jej přijímala za správný, jak dokazuje Flajšhans doslovnými citáty ze starých českých mluvnic, Blahoslavem počínajíc. Teprve r. 1819 uvedl [157]Jos. Dobrovský, patrně pod vlivem jazyka církevně slovanského, do paradigmatu zájmena jenž také tvary jež (pro nom. sg. fem. a nom. pl. fem.) a již (pro nom. pl. mask.) a jeho následovníci, jmenovitě Hanka, je doplnili dále tvarem pro sg. neut. jež. Časem se tyto uměle konstruované tvary ujaly v českých mluvnicích i v jazykové praxi. Dnešní stav tedy není výsledek spontánního vývoje, nýbrž vznikl umělým zasažením jazykových theoretiků do soustavy, kterou si jazyk za několik století vytvořil.

Naše řeč, volume 19 (1935), issue 5, pp. 155-157

Previous J. M. K.: Recherches dans le domaine du lexique balto-slave

Next K. E.: Je třeba dělati tečku i za zkratkami iniciálkovými?