Zeyer

Rudolf Šanta, Redakce

[Drobnosti]

(pdf)

-

Z universitních čtení, která na přechodu první a druhé desítky tohoto století míval prof. Jan Máchal o tehdejší nové a nejnovější literatuře české, pamatuji se na parenthetickou poznámku o výslovnosti příjmení Zeyerova. Prof. J. Máchal vyslovoval Ca-jer a ne Ze-jer, jak jsme se tomu naučili v středoškolských lavicích a jak jsme to tehdy, kdy Zeyer byl v jistém smyslu slova spisovatelem novým a nejnovějším, obecně slýchali.

Svoji výslovnost neměl prof. J. Máchal za věc běžnou a známou. Upozornil proto na ni a odůvodnil ji tím, že »Ca-jer svoje příjmení sám tak vyslovoval.« To byl ovšem pro mne důvod naprosto autoritativní a vlastní výslovnost vlastního nositele jména od té doby kategorickým příkazem. Užíval jsem jí při školských výkladech důsledně. Postupem doby jsem však zjišťoval a zjistil, že velký dav češtinářů nemá o ní potuchy a že [96]»z své hlavy klada« vyslovuje stejně globálně i neglobálně Ze-jer jako na př. Vejr — Weyr atd.

Přes vzrůstající počet těchto případů, proti jejichž přesile stála osaměle jen moje upomínka ze čtení Máchalových, slyšel jsem ve výslovnosti Zejer jen hlas lidu, ale nikterak jsem jej nepokládal za hlas boží. Když však tento nebožský hlas zahlaholil výslovností Ze-jer i v přednášce, kterou začátkem května t. r. měl v Bratislavě F. X. Šalda »o dnešním položení tvorby básnické«, padl na mne smutek jakési »splendid isolation«, který mě při styku s příjmením Zeyerovým podnes neopouští.

Zeyer patří k vůdčím osobnostem nedaleké naší literární minulosti. Ani při nějakém letmém pohledu na ni nelze jeho jména pominouti. I myslím, že by bylo záhodno, aby příjmení Zeyerovo bylo vyslovováno, jak se patří, t. j. tak, jak je jeho nositel sám vyslovoval. Tato výslovnost, soudím, je závazná. Podobný případ jsme zažili nedávno, když jsme opět a opět byli upozorňováni, že třeba vyslovovati Mit-ló-ze, ačkoliv se pod vlivem písemného tvaru (Mittelhauser) naše oko i ucho této výslovnosti nemálo zpěčovaly.

Běžná výslovnost příjmení Ze-jer-ova je tedy česká, t. j. špatná výslovnost cizího slova. Oprávněna by byla jen tenkráte, kdyby s ní nositel jména byl souhlasil anebo si jí dokonce — jako na př. v případě Mit-ló-zerově — byl přál. Poznámkový výklad Máchalův však poukazoval právě na přání opačné.

Prof. Máchal dnes ještě žije. A s ním najisto i ještě nejeden z mladších vrstevníků doby lumírovské, kteří se s Zeyerem osobně stýkali. Otázka, jak tedy správně vyslovovali příjmení Zeyer, nemůže proto podle mého názoru býti v naší době předmětem nijakých jazykových vývodů, nýbrž prostým kusem a záznamem reportérským.

Myslím, že provedení tohoto reportérského záznamu nebude pro »Naši řeč« úkolem obtížným a že potvrzení poznámky Máchalovy dá podnět k tomu, aby příjmení Zeyerovo zaznívalo správně nejen v ústech odborníků, nýbrž i všech těch, kdo se o jeho dílo a osobnost jakkoli zajímají.

Rudolf Šanta

Že Zeyer sám vyslovoval své jméno po německu cajer, uvedla už NŘ. 3, 1919, 220 a Ant. Frinta (viz Sborník přednášek, pronesených na I. sjezdu čsl. profesorů, Praha 1929, str. 144). Ale ze zkušenosti, již potvrzuje i výklad Šantův, vidíme, že je dnes ve zvyku vyslovovati toto jméno tak, jak se píše. Je otázka, bylo-li by účelné rušiti ustálenost tohoto usu, třeba je zajisté správná v podstatě zásada, kterou vyslovil A. Frinta na cit. místě, t. j. při výslovnosti osobních jmen »uznati za správnou tu, které užívali jejich nositelé, stejně jako se musí úředně respektovati odchylný, třeba i chybný pravopis těchto jmen.« Takových příjmení, v jejichž výslovnosti se rozchází usus jejich nositelů a usus dnešní, je víc (Frinta uvádí na př. jména Rosa, vlastně róza; gen. Quise, vlastně kvíze; Wolker, vl. volkr). Otázka, která z obou výslovností má mít normativní platnost, bude se musit tedy řešit obecně, až se budou ustanovovat pravidla české orthoepie.

Naše řeč, ročník 18 (1934), číslo 3, s. 95-96

Předchozí Spojka -li

Následující Eugen Rippl: Z plavecké (vorařské) češtiny