Časopis Naše řeč
en cz

Haló, hola, hele!

[Short articles]

(pdf)

-

Haló je asi volací slovo cizí, které se k nám dostalo z Němec v době nedávné; dnes mu pomáhá zejména zvyk volati tak do telefonu. Bylo by asi marné žádati, abychom tak nevolali; ostatně tak volají při loveckých štvanicích a nyní i do telefonu i Angličané (halloo) a mají k tomuto volání i sloveso halloo, hallow (starší hallowen) »volati haló, honiti s tím pokřikem«. I Francouzi volají do telefonu allô n. allo; to se vykládá za slovo přejaté od Angličanů a Američanů. Mají také své volání holà, jež vykládají za spojení interjekcí ho (oh) a (ve voilà »viz tam, hle«, halte-là »stůj!«). Snad by se mohla také tato slova vykládati za přejatá z němčiny, ale důkaz by u volání tak přirozených byl nesnadný.

Někteří němečtí filologové něm. holla vykládají dnes z rozk. způs. hal = hol (od slovesa holen, jež v starší němčině i v jiných germ. jazycích má také tvary s a), jímž se volalo na přívozníka (»vezmi, převez mě«); tento pův. tvar se prý rozšiřoval přidaným â nebo ô, l se zdvojovalo (jako ve volacích a domáckých tvarech jmen jako Emma, Emmy, Ella, Elly, Willy, Henny = Henriette a p.) a tak vznikaly tvary hollâ (holla), hallô (hallo). Takové zesilování volacích tvarů je v starší i v lidové němčině i jinde; volání jako wâfenâ (»do zbraní!«, pak také, jako samo wâfen, jen zdůrazňující slovo bez zvláštního významu), trinkâ trinc (při pitce) je v střední horní němčině dosti časté (sem patří také heilâ = heil 7, 41), zesilování samohláskou ô je na př. v starším volání feurio (= Feuer!), které ovšem mohlo vzniknouti napodobením tvaru mordio, v němž vězí franc. mordieu (z mort Dieu), anebo v nářečních volacích tvarech jako vatero, Hanso! Tak vykládá něm. hallo, holla Rud. Hildebrand (Beitr. zum deutschen Unterricht, v Lipsku 1897, 68 n.) a po něm pozdější vydání Weigandova slovníku; uvádí také doklady podobného volání na přívozníka. Jiní hledají v těchto slovech prosté volací interjekce bez historické souvislosti se slovy plnějšího významu.

Hola by mohlo pocházeti také z němčiny (holla), ale snad je to přece volací interjekce domácí. I polský slovník zná volací hola, které i se svým h nemusí pocházeti z Němec; naše interjekce a zvukomalebná slova s f dokazují, že se v takových slovech mohou objeviti i hlásky, které v jazyce jinak historického [79]oprávnění nemají. A pak volání hola (a jeho spojení s jiným volacím slovem hola hej, hola ho) slýcháme i v krajích, kde není mnoho vlivu cizího, a zná je již Rosa v Čechořečnosti 243 (holla, hola, hollahej »hem, heus«). S ním snad přímo souvisí slovo hulákati (huľáňať u Bartoše), které znamená vl. »křičeti hulá«; byla by to stejná odvozenina jako houkati (= křičeti hou), stč. hořekati (= volati hoře!, hořekovati), mor. bědákat, sloven. bedákať (= volati běda!, bědovati), tykati, achkati, dejkati (= říkati »ty, ach, dej«), frkati, fňukati, hekati (= dělati fr, fňu, he) ap., v. 1, 224[1]. Rozdíl v samohlásce (hola, hulá-) v slově takovéhoto způsobu bychom pochopili již tím, že v přímém volání ústa přirozeně mají tvar otevřenější, než vypravuje-li se slovesem, že někdo křičel »hola, holá«. Aspoň nevidíme nic jiného, co by v slovese hulákati mohlo vězeti; a podobné zatemnění o v u vidíme v slově hejhula, jímž se snad po celých Čechách označuje člověk trochu obhroublý a hřmotný a jež jistě je jen zpodstatnělou interjekcí hej, hola.

Hele je nám aspoň v středních Čechách slovo upozorňovací; užíváme ho, ukazujeme-li někomu něco, také, vyjadřujeme-li své vlastní podivení nebo překvapení a tím slovem sami sebe jaksi upozorňujeme na zjev, který nás překvapuje. Cítíme v hele význam slovesa v rozkazovacím způsobě, proto, vyjadřujeme-li jím své podivení, přidáváme i koncovku 1. os. mn. č., a jako říkáme »hleďme!«, říkáme i heleme!, a protože se říká se stejným významem »podívejme se!«, utvoříme třebas i zvratný tvar heleme se! (Nár. l. 1916, č. 299, 2a). A protože je našemu citu zřejmá významová souvislost se slovesem hleděti, říkáme také heleď, heleďme, heleďte; a tyto tvary snad jsou dosti staré, pro[80]tože sloveso hleděti dnes v živé mluvě není příliš časté. Lidová etymologie spojuje zde interjekci hele přímo se slovesem hleděti a jde asi cestou, kterou půjde také etymologie učená. Že hle vzniklo z kleslého rozk. zp. hleď (srv. na př. Gebauer, Hist. ml. 1, 411), sotva kdo u nás bude pochybovati. Slovn. stč. (1, 425) má doklad, kde se lat. ecce ještě překládá plným hleď (a hleď, veliké světlo s nebe přišlo), a Blahoslav (Gram. 273) zná dokonce i složený tvar pohle ho (významem asi naše lidové »hele ho!«). Tvar bez ď je starý, známe jej na př. z Chelčického Post. 156a, z doby mezi r. 1478—1485 (Arch. č. 8, 324), z Hrubého z Jelení (1501, Petr. 2, 117), nehledíc ku pozdějším dokladům z 16. st.; z 15. st. známe i zdvojené hlehle (»hlehle, co té daremnie, marné a nehodné zjedi!«, t. zbytečných kardinálů, v Korandově Manuálníku 66a). Zdvojené slovo, jež pozbývalo etymologické zřetelnosti a nemělo ani dosti pevného významového jádra, snadně upadalo i po stránce hláskové. Stejnost obou slabik volala po rozlišení, a z hlehle vzniklo hlele (Kott 6, 304), které místy na venkově ještě slýchati, rozlišovací ztrátou jednoho ze dvou l v témže slově (Vilém z Wilhelm) je obyčejné dnes hele. V slovenštině našemu hle správně odpovídá hľa (hleděti, hľadieť z psl. ględěti); ze zdvojeného hľahľa přes hľaľa vzniklo naopak spodobením ľaľa (a z toho zjednodušením zase ľa, které jsme čtli v povídce M. J. Hurbana »Olejkár«, v Čít. štud. mlád. slov. 4, 54).

A máme za možné, že vznik tvaru hele byl podporován ještě jinou věcí. Vedle ukazovací interjekce hle byla a na Moravě i na Slovensku posud jest volací slůvko hele. Na Slovensku »husarky« na pastvě volají husy »hele, húsky, hele!« (Kott 6, 289), na Moravě »helekají«, volají na sebe »travačky« a »kravarky« z dálí popěvky, v nichž se ozývají refrény heló, helelo, heleho, po nichž si vzdálené »helekačky« říkají vedle svých skutečných jmen také »helenka, helenko, hele, helelíško, helanko« ap. (vl. ani nerozeznati, co je v takových slovech skutečné oslovení vzdálené kamarádky, co zakuklená interjekce). Jsou i jiná podobná volací slova, tak hoja, ohó, jimiž se »hojaká, ohóká«; čteme na př. i volavou písničku počínající slovy »hulečka, hulečka, daj Bože slunečka, hojo, hojo, hojo« (Sušil 530), jejíž hulečka, patrně zdrobnělé hula, upomíná na slovo hulákati. Sušil v Mor. nár. písních (525 nn.) otiskl sbírku takových »helekaček«; jinak odkazujeme čtenáře na Kottovy doklady 6, 289 a zvláště na výklad Bartošův ve Vlčkově Osvětě 1887, 82 n.[2] Hele je ovšem [81]volání bez jakéhokoli etymologického základu, jako naše hola (a snad něm. halloh, holla, není-li výklad Hildebrandův správný), a proto chápeme, čteme-li podobná slova s rozdíly v samohláskách, jako u Rosy (Čechoř. 243) héla, u Jungmanna (z Dobrovského) holekati (= helekati), halekání, halekati (Č. lid 20, 344, Kott 6, 274); je to rozličné hláskové zabarvení slov vznikajících spíše reflexivními pohyby mluvidel než skutečným mluvením, které tak málo lze srovnávati s hláskovými změnami ve skutečné řeči, jako směje-li se někdo zvuky, z nichž se ozývá ha, ha, jiný he, he, jiný hi, hi atd. Ale toto »helekání« znali již Blahoslav a Komenský; tímto slovem ovšem označují pronášení a zejména prozpěvování slabik bez určitého smyslu. Blahoslav v své »Musice« (1558, vyd. Hostinský v Rozpr. ČAk., 1. tř., 5, č. 1) »helekáním« nazývá, zpívá-li kdo slabiku melodicky vedenou rozličnými tóny tak, že z ní dělá několik slabik s bezvýznamnými souhláskami (na př. zpívá-li »jáhádaváť« m. »jáť«, Jungmann 1, 669), nedůstojným »helekáním« mu je, píše-li a říká-li kdo (zvl. v překladě z Písma) »hle« m. »aj« (Gram. 273). Komenskému je »helekáním« pozpěvování bezvýznamnými slabikami, jímž matky nebo jiní hejčkají děti; v Informatoriu (v brn. vyd. 4, 526) praví: »V prvním roku slouží se jim k veselosti kolíbáním neb konoušením (= konejšením, houpáním na rukou), zpíváním a neb helekáním, hrkáním (= zvuky hrkavých věcí) neb pleskáním (= tleskáními, pěstováním (= chováním na rukou) neb procházením«. Tyto doklady jsou důležité, dokazují, že interjekce hele, slovo jinak bezvýznamné, v 16.—17. stol. žila na Moravě nejen v pastevském »helekání«, nýbrž ve volání vůbec; a kdybychom se směli domnívati, že žila i v Čechách, směli bychom hledati, jak jsme již naznačili, podporu změny hle v hele i v tom, že obě ta slova v jazykovém vědomí splývala v jedno. A užívá-li Jirásek slova halekati ve smyslu »volati« (N. Ř. 1, 164), a to bezpochyby jako slova svého kraje, domněnka, již jsme naznačili, není ani tak smělá.

Jako příslušník této slovní rodinky vypadá také alou, slovo, jímž se zvláště děti pobízívají ke spěchu nebo bývají pobízeny od dospělých (v 5. hl. Babičky riesenburský pan myslivec žene děti slovy »A teď alou ven!«). To je ovšem asi jeden ze zbytků po francouzských vojnách u nás, franc. allons (»pojďme«) přizpůsobené českým ústům (Kott, Přísp. 1, 533).


[1] V Slov Pohľ. 38, 479 vypravuje J. C. Hronský o komsi, jenž je týrán tíživými starostmi. »Klačko niekedy stŕpol (ztrnul) a zas’kal, ako iní prozaickí ľudia, keď pristupí im niekto na otlak (kuří oko)«; v knize »U nás« (2 sv. Knižn. Slov. Pohľ. 127) vytištěno zasskal, k tomu ss vysazeno ležatým písmem. To znamená, že se sloveso to vyslovuje za-s-kať, se slabičným s (jako v pst!); zas’kať, zasskať znamená »udělat ss, zasyknout«. Ve Sborn. fil. 3, 183 n. se vvkládá starší č. ckáti (na př. v Kral. bibli) s významem »syknutím projevovati úžas« za odvozeninu mlaskavého zvuku, podobného zněním hlásce c, jímž také projevujeme podivení nebo úžas. Toto č. ckáti se liší od sloven. zas’kať, zasskať jen tím, že se přizpůsobilo těsněji skutečné řeči: vyslovujeme v něm místo pouhého mlasknutí skutečné české c a utvořili jsme si k němu i sloveso netrvalé (s významem poněkud odchylným) ceknouti. Podobný vývoj bychom našli, kdybychom hledali původ slovní skupiny sykati (a dále sykot, syknouti, syčeti atd.); také sykati znamená »dělati sy« a teprv napodobením jiných slovních skupin vyvíjelo i tvary jiné. — Jinou takovou časovanou zvukovou interjekcí je sloveso hmkať (dok. pohmkať, zahmkať) »dělati hm«, které jsme čtli několikrát u Hviezdoslava a Kukučina.

[2] Takovéto volání zpěvem není ovšem jen na Moravě; zná je na př. také, kdo v době pastevní pobyl v německých krajích šumavských. A hned v 1. hl. nové knihy Baarovy »Paní komisarka« (ta první komisarka se jmenovala Božena Němcová) by se čtenář dočetl, jak na sebe halékají nebo halékávali pasáčkové a pasačky na Chodsku.

Naše řeč, volume 8 (1924), issue 3, pp. 78-81

Previous Josef Zubatý: »Naše řeč« a prof. Strejček

Next Václav Flajšhans: Ještě slůvko o »t. zv.« novinářské češtině