Časopis Naše řeč
en cz

Listárna redakce

[Listárna redakce]

(pdf)

-

Panu A. N. v Ml. B. 1. Slovo na (= tu máš) jest citoslovce (interjekce) vybízecí. Citoslovce (původní, vlastní), jako ha, br, na, no, hm, fuj a p., jsou článkované zvuky, které vznikají bezděčně při rozličných hnutích a popudech duševních; s ostatními slovy nesouvisí a etymologicky (co do tvaru a významu) jich rozbírati nelze. Poněvadž však některá z nich, zvl. vybízecí, blíží se významem tvarům slovesným, zejména imperativu, přizpůsobují se jim i tvarově, t. j. přijímají přípony osobní; tak k »na« přiděláno množ. č. na-te (ná, náte), pol. nacie, k rus. nu-nute, bulh. ela-elate atp. Některá citoslovce (nevlastní) jsou však jiného původu; jsou to různé tvary slovní ustrnulé (zpravidla zkomolené), vtištěné v platnost citoslovcí, na př. hle, hele (z hleď), viď, vida, bodejť, nešť a p. Toho původu jsou také lat. citoslovce age, quaeso, cedo, jež uvádíte ve svém dotaze. — 2. Příklonné -li se připíná k tomu slovu, na němž právě mluvícímu záleží: v otázce tedy k slovu, na nějž [224]se tážeme (a jímž pak také po případě odpovídáme), na př.: Máš-li to? (odp. Mám). Ty-li jsi ten, který přijíti má? (odp. Ano, ). Živ-li a zdráv je tvůj otec? (odp. Živ). Již-li tam dole zatopila? (odp. Již). Nejčastěji bývá -li připojováno ovšem k slovesu určitému; tak také a zvláště ve větách podmínečných, na př.: Nemáš-li peněz… Ale ovšem také: Zima-li na Kateřinu, přilož o peřinu. — Pták upadna do osidla, více-li se trhá, spíše se zaškrtí. — 3. Slovo nářez ve významu »nařezané na lístky studené jídlo masité« jest opáčení něm. slova Aufschnitt; nářez jest slovo staré, ale významu toho ani podobného nemělo, znamenajíc něco naříznutého, nářez, vroubek, Einschnitt. — 4. Vpřed (jako napřed, zpředu, popředu a p.) jsou příslovce (nikoli předložky) tvořené zcela správně; také proti výrazu »postavení vpřed posunuté« není námitky. — 5. Správný tvar je »ropucha«.

Panu O. V. v M. Píšeme posílati, nikoli posýlati (stsl. sylati), protože se nč. tvar vyvinul ze stč. odchylného tvaru posielati (Geb., Hist. ml. I, 38). — V náhradu za cizí »existovati« má nynější spis. čeština vlastně jen sloveso »býti« (po příp. »trvati«); starší »stanu« (stávám a p.), jehož v tom smyslu v starším jazyce hojně bylo užíváno (doklady ze stol. 14.—19. u Jungmanna), vyšlo působením rozličných brusů dnes téměř z užívání. — O stáří přisvědčovacího »jo« (z něm. ja, dial. jo) je na ten čas těžko se vysloviti, protože naše dosavadní slovníky nezaznamenávají toho slova, pokládajíce je za vulgární. Že by úplnému zdomácnění spisovného »ano« překážela jeho dvojslabičnost, nezdá se pravým důvodem; jsou přece jazyky, které mají anebo měly přitakací částice také dvojslabičné (na př. skr., lat., stfr.), ba naopak jazyky, které mají přitakací částice jednoslabičné, rozšiřují je buď opakováním (ja, ja; da, da; tak, tak) anebo spojováním s jinými částicemi (ja wohl, oui certes a p.), užívajíce vedle nich i jiných slůvek víceslabičných (freilich, assurément a p.). — Benátky (vlašské) jsou z něm. Venedig (Geb., Slov. stč. I, 39) patrně stejnou záměnou hláskovou jako barva z varwe, bělpuch z vël a buoch a j. (Geb., Hist. ml. I, 441.). Původ srb. Mletke je nám neznám; také o původu slova »rámus« nelze se prozatím vysloviti: vykládá je sice Matzenauer (Cizí slova str. 289), ale výkladu svému (z něm. dial. rammen) nepřikládá sám váhy.

Panu A. J. ve V. Název původní (podle Sedláčkova Místopisného slovníku hist.) jest Ostrovec; jmen téhož znění je v Čechách velmi mnoho. Množ. číslo Ostrovce vzniklo v řečeném případě (u Mirovic) patrně tím způsobem, že tu jde o dvě osady blízké téhož jména (rozlišené pak na Horní a Dolní Ostrovec); říkalo se tedy na př. »grunt v Ostrovcích«. Označení pomnožné Ostrovce pak zůstalo, i když se mluvilo jen o jedné z obou vsí (z Horních Ostrovců, z Dolních Ostrovců); vliv jiných místních jmen pomnožných, Mirotice, Čimelice a p., mohl při tom ovšem spolupůsobiti (srov. do Teplic, starší k Teplici). Je-li tvar Ostrovce v lidu vžit, nesluší ho měniti a uměle obnovovati tvar původní Ostrovec.

Panu J. S. v H. »Jindavá« jest dialektický tvar příslovce (ob.) jinda, rozšířeného o další příponu -va, jako v mor. (na př. dolnobečevském) skrzevá, stranivá, protivá, jindová. Přípona -va přenesena byla k těmto slovům patrně od jiných příslovcí (teprva, sotva, ledva a p.,), v nichž byla podstatnou součástí. — Jako tykati, vykati (stč. vámkati), pánkati, stč. bohdákati atp. je říkati »ty«, »vy« (»vám«), »pane«, »bohdá«, jako hořekovati je volati »hoře!«, tak dejkati je říkati »dej!«, t. j. dotěravě žádati; vydejkati tedy = vyžadoniti, vylouditi. — Václav nepochází z Věnceslav; první člen toho jména jest váce- (pův. vetje-), které se změnilo časem — ovšem mimo toto vlastní jméno, v němž zůstalo takřka zkamenělé — ve viece, více; proto také Kosmas vykládá jméno Václav latinským »major gloria«. — Jména na -ice (Litoměřice, Hranice, Sušice) jsou původu rozličného a tím se řídí také jejich číslo; zevrubnější poučení najdete v kapitole o místních jménech v Gebauerově-Ertlově Mluvnici české § 261 a d.

Naše řeč, ročník 1 (1917), číslo 7, s. 223-224

Předchozí Česká žena a naše mateřština

Následující Josef Zubatý: Josef Král

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1