Z našich časopisů

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V Čas. Mat. moravské 46 (1922), 170 n. píše prof. K. Titz o původu názvu kotčí, kočí vůz (= kočár). Již Dobrovský (1809) vykládal tento výraz z češtiny, kotčí vůz je podle něho vůz s kotcem, t. se zavřenou dřevěnou boudou (jejíž vchod se strany se původně zakrýval záclonou), zavěšenou na dvou řemenech (někdy také na řetězech), které probíhaly po délce pod »kotcem« a byly upevněny na podstavcích přidělaných na přední i zadní nápravě; jiný byl vůz »komorní«, t. vůz žebřinový, s korbou připevněnou na nápravách, otevřený napřed i vzadu, vybitý prkny, se střechou koženou nebo soukenou, napjatou na obručích. Proti tomuto výkladu, jehož [186]se drží na př. Gebauer, je výklad jiný, podle něhož kočí je maď. kocsi, t. j. kočský, pocházející z vesnice Kocs (= Kočí) u Rábu, přes niž se jezdilo z Vídně do Pešti a v níž »kočí vůz« byl vynalezen. T. se drží výkladu Dobrovského a shledal pro něj mimo některé podrobnosti, jež jsme z části uvedli, i důvody nové, zejména také, že (ovšem podle pozdního opisu původního pramene) u nás již r. 1469 je zmínka o voze zvaném »kočí«, kdežto nejst. doklady z Uher jsou z r. 1494—95. Zdá se tedy opravdu, že »kočí (vůz)«, předek pozdějšího kočáru na perách, je vynález český. Takové vozy jezdily již od poč. 16. st. mezi Vídní a Peští, jakož podobná spojení, z nichž se rodila pošta, již o sto let dříve bývala mezi důležitými městy italskými, mezi Italií a Francií a j. Z češtiny se podle T. slovo kočí dostalo již v 16. stol. do němčiny (Kotsche, Cotschy, Gotschi, Gutsche, Kutsche a p.), dále do franštiny (coche), vlaštiny (cocchio), holandštiny (koets), angličtiny (coach), polštiny (kotzy, koczy, kocz ap.), do jazyků jihoslov. (kočija), i do turečtiny, rumunštiny a albánštiny. V češtině samé se slovo to měnilo. Pův. příd. jm. kotčí se zpodstatnilo, nejprve s význ. »kočár« (k. vůz), pak s význ. »vozka« (k. vozka), vznikl s cizí koncovkou tvar kočar, kočár (Komenský), příd. jm. kočárský (k. kůň, k. žíla u Veleslavína a j.) atd.

V témže časopise (192 n.) uveřejnil Fr. Bergmann zajímavé »Příspěvky k české historické dialektologii«, tím zajímavější, že patří do oboru u nás tak málo prozkoumaného. 1. Na jm. Třebíč (po osobě, která se jmenovala Třebík, ne Třebek) hledá podle listinných dokladů osudy pův. hlásky í na Třebíčsku; v 12. st. se říkalo Třebejč, v 13. st. Třebéč, asi od pol. 14. st. Třebíč; změna í v ej, é a dále v í se jevila na starém í, ne na í vzniklém z pův. é, ie. Podrobným výkladem se hledají osudy týchž hlásek v jiných podřečích hanáckých; změna pův. í v ý, ej za souhl. z, s, ž, š je úkaz od změny í v ej, é za jinými hláskami úplně různý. 2. Změnu a v i — ai shledává B. (zejm. na jm. Slavibor — Slaibor, Slajbor) v Čechách (asi u Plas; tvar Slaibor známe též z Plas z r. 1486, v. Arch. č. 8, 500) na skl. 12. st., na Moravě o něco málo později; tvar Slajbor se měnil později v Slejbor (v míst. jm. Slejboř na Dačicku, změnami dalšími Švejbory u Lešova v hejtm. pelhřimovském). Podobnou změnu vidí B. v místn. jm. Sayda, Saidow, Seidow v Sasku (hejtm. freiberské) z č. Zavidov (to z os. jm. Zavid, doloženého v památkách č., pol., srb., rus.). Je to změna známá i z některých podřečí dnešních (lajce, lajc, -oj, -ojc z lavice, -ovi, ovic).

Odkud vzniklo rčení: »Dostaneš na chrám páně«? Na tuto otázku odpovídá »Našinec« takto: Podivné toto pořekadlo, vyjadřující výprask, vzniklo ke konci 18. stol. Přívrženci a stoupenci sekty adamitů, kteří odpírali platiti daně a jiné berně a byli vládou císaře Josefa II. trestáni tělesnými tresty, nazývali své tělo »chrámem páně«. Odtud vznikl tento lidový posměšek, který se zachoval až po naše dny. Adamité, kteří se nechtěli »obrátit«, byli pak houfně odváženi zejména do Uher (do Temešváru), kde [187]byli zařazováni do vojska.« Tak jsme čtli v Nár. pol. 25. ún. 1923. Výklad podobný byl (podle Kottových Přísp. 1, 124) již v Pam. arch. 9, 149: prý deisté, kteří se vyskytli ok. r. 1780 na Chrudimsku, tak jmenovali své tělo. Pořekadlo to se hodí nejlépe na adamity, kterým tělo lidské bylo sídlem Boha; ale v 18. st. se rozličné tajné sekty na úřadech příliš pečlivě nerozlišovaly. Takový výklad pořekadla, známého již Jungmannovi a rozšířeného snad po celých Čechách, je možný. Pořekadlo »dostati (dáti) na chrám páně« se ještě přibarvuje žertovnými přídavky »sv. Bouchala«, »až se zákrystie otřásla« a j. (Kott 1, 539, Přísp. 1, 124).

Naše řeč, ročník 7 (1923), číslo 6, s. 185-187

Předchozí F. Krsek: Světlo Asie

Následující Beznáročný, nenáročný