Z jazykové poradny

[Drobnosti]

(pdf)

From the letters to the language counselling center

Dotaz
Je možné, že dříve v češtině byla hláska l vyslovována měkčeji a byl kladen větší důraz na znění hlásky r? Když si poslechnu např. nahrávku Karla Högera z roku 1950 Jak si pejsek s kočičkou dělali dort, která je dostupná i na internetu, tak mne to na tu myšlenku navádí.

Odpověď
V první řadě je třeba říci, že profesionální interpretace uměleckých textů bývá značně specifická a není to příliš vhodný zdroj pro poznání vývoje jazyka jako celku. Z dané nahrávky by šlo např. posoudit maximálně to, v čem se z výslovnostního hlediska odlišovala umělecky stylizovaná řeč Karla Högera v porovnání s nějakou obdobnou nahrávkou ze současnosti.
Pokud jde o hlásku r, tj. vibrantu čili kmitavou souhlásku, v dané nahrávce ji mluvčí realizuje často s více kmity, než je obvyklé, což lze opravdu vnímat jako její zdůrazňování. V dnešní češtině, jak bylo nedávno dokázáno (srov. studii Pavla Machače Kolik kmitů má české r? otištěnou v prvním čísle stého ročníku Naší řeči), naprosto převažují r jednokmitná, a to jak v uměleckých, tak i v běžných čtených projevech. V nahrávkách vybraných umělců v 50. a 60. letech 20. století se sice vícekmitné varianty vyskytovaly častěji, avšak ve spontánních projevech ani tehdy k většímu „zdůrazňování“ této hlásky pravděpodobně nedocházelo. P. Machač analyzoval mj. právě i nahrávky K. Högera (nejednalo se sice o pohádku Čapkovu, nýbrž Čtvrtkovu, nicméně jde o materiál nanejvýš podobný a srovnatelný). Pro zajímavost uveďme relevantní pasáž z citované studie: „Karel Höger ve slově radost rozvibroval jazyk až do 6 kmitů, čímž přidal upřímné radosti z narození Cipíska na nezpochybnitelnosti. V předchozím narodil opět – patrně na znamení radosti – kmitá třikrát. Oba pohádkové texty působí jako interpretačně silně prožité, s mnoha důrazy, s výraznou intonací a frázováním, s pečlivou až přepjatou výslovností. Vícekmitná r zřejmě bývala – a leckdy jistě bývají – vnímána jako jeden z příznaků emocionálního zabarvení a expresivity.“ Značně podobně by se pak dalo charakterizovat i Högerovo ztvárnění příběhu o pejskovi a kočičce.
Co se týče souhlásky l, není pravděpodobné, že by byla v dané době většinově vyslovována měkčeji než v současnosti. Její přesná artikulace, a tím způsobené akustické vlastnosti, jsou v češtině poměrně variabilní v závislosti na hláskovém okolí, ale i na konkrétním mluvčím, jeho regionálním původu atp. V některých nářečích pak dokonce stále existuje protiklad tzv. tvrdého a středního l, respektive středního a měkkého l. (Standardně se měkké ľ vyskytuje v některých cizích jazycích.) Pokud ono „měkké“ l slyšíte zejména např. na začátku nahrávky ve větě přemýšleli, co by si dali nebo udělali, je tento zvukový dojem způsoben patrně tím, že se za l vyskytuje samohláska i, kterou mluvčí realizuje velmi úzce. Artikulace vokálu i se v češtině v posledních desetiletích opravdu změnila, navíc K. Höger pocházel z Brna a pro tuto oblast je právě úzká výslovnost i dodnes velmi typická.

Dotaz
Dovoluji se na Vás obrátit ve věci tvoření protějšků mužského rodu k výrazům rodu ženského, respektive k přechýlení označení zdravotnické profese všeobecná sestra (dříve zdravotní sestra), která je vzhledem k tradici a převažující praxi v zákoně č. 96/2004 Sb., o nelékařských zdravotnických povoláních, ve znění pozdějších předpisů, uvedena pouze v ženském rodě, přičemž tento 356 Z jazykové poradny Naše řeč, 102, 2019, č. 5, s. 355–356 zákon připouští možné (nikoliv povinné) mužské přechýlení, nicméně ho konkrétně neuvádí. Tímto bych Vás chtěla požádat o zajištění kvalifikovaného vyjádření Ústavu pro jazyk český AV ČR k této problematice. Největší problémy v praxi činí právě mužské přechýlení sesterských povolání (všeobecná sestra, praktická sestra, sestra pro intenzivní péči), kdy v souvislosti s trendem prevence jakékoli diskriminace značná část osob mužského pohlaví, která získala odbornou způsobilost k výkonu povolání všeobecné sestry, žádá používat profesní označení přechýlené. Dříve bylo ve výše zmíněném zákoně uvedeno, že osoba mužského pohlaví, která získala odbornou způsobilost k výkonu povolání všeobecné sestry, se může označovat jako všeobecný ošetřovatel (prý z důvodu, že slova „bratr“ a „sestra“ vymezují příbuzenský vztah), nicméně z důvodu existence další zdravotnické profese ošetřovatel bylo toto mužské, pro odbornou veřejnost nevyhovující přechýlení ze zákona bez náhrady vypuštěno.

Odpověď
Z jazykového hlediska nic nebrání tomu, aby se jako oficiální pojmenování profese užívalo spojení zdravotní/vrchní/všeobecný/praktický bratr či bratr pro intenzivní péči. Jsme si vědomi toho, že v dosavadní zdravotní legislativě se používá pouze výraz sestra a že zatím nikde není upraveno, jak by měla přechýlená podoba vypadat. Z toho důvodu zatím označení sestra běžně zahrnuje i muže.
Ukazuje se však, že se zvyšuje počet mužů, kteří dané povolání vykonávají, a to se odráží i v postupně se zvyšujícím počtu výskytů podstatného jména bratr ve významu zdravotnického povolání v Českém národním korpusu (SYN v7). Konkrétně výraz zdravotní bratr se v Českém národním korpusu vyskytuje v 726 případech, v drtivé většině v publicistických textech, vrchní bratr má devět výskytů, všeobecný bratr jeden (zřejmě kvůli převažujícímu úzu preferovat označení zdravotní bratr, podobně zdravotní sestra má přes 47 000 výskytů, zatímco všeobecná sestra pouze 1 869 výskytů). Praktický bratr se jako pojmenování povolání neobjevuje v ČNK zatím vůbec, stejně jako bratr pro intenzivní péči.
Ve všech případech jde prozatím o označení neoficiální, neformální, ale praxe v jazykové poradně ÚJČ rovněž svědčí o silné komunikační potřebě pojmenování muže, který tuto profesi vykonává, podstatným jménem mužského rodu, protože mluvčím používání výrazu sestra pro označení muže nepřipadá z pochopitelných důvodů přirozené. Navíc to způsobuje komunikační obtíže i v rovině gramatické, při zacházení se slovem sestra označujícím muže ve větném kontextu (Zdravotní sestra Petr Novák prohlásil/a… apod.). Jako mužský ekvivalent sestry se sice občas užívá i výraz ošetřovatel, ten má ale, jak sama zmiňujete, ve zdravotnické terminologii jiný význam.
K námitce, že bratr a sestra vymezují příbuzenský vztah, je třeba dodat, že je to jen částečná pravda. Platí to pro primární významy obou slov, nikoliv však pro ostatní. Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost uvádí jako druhý význam slova sestra ‚střední zdravotnická pracovnice‘ a jako čtvrtý pak pro spojení řádová sestra ‚jeptiška, řeholnice‘. Tyto významy uvádíme ze dvou důvodů: Zaprvé ukazují, že příbuzenství nelze spojit s celým slovem sestra jakožto komplexem významů. Zadruhé upozorňují na motivaci označení zdravotnického personálu – to má totiž původ právě u řeholních sester, které v minulosti sloužívaly ve zdravotnických zařízeních. Vzhledem k tomu, že i slovo bratr má jako jeden z významů ‚člen náboženského společenství, mnišského řádu‘, nevidíme důvod, proč by tento význam nemohl být podkladem pro dnešní konstituování významu nového, analogického významu slova sestra.
Z jazykového hlediska je tedy užívání spojení zdravotní/vrchní/všeobecný/praktický bratr a bratr pro intenzivní péči, resp. jeho zavedení jako oficiálního termínu, v pořádku.

Naše řeč, ročník 102 (2019), číslo 5

Předchozí Martin Beneš: Ke slovu vězenkyně

Následující Martin Beneš, Ondřej Dufek, Martina Rybová, Michal Hořejší: Úvodní slovo redakce