Časopis Český jazyk a literatura, ročníky 61–64

Robert Adam

[Posudky a zprávy]

(pdf)

Volumes 61–64 of the journal Český jazyk a literatura [Czech Language and Literature]

This article is a report on past four volumes of the journal Český jazyk a literatura [Czech Language and Literature]. 

Zpráva o obsahu recenzovaného odborného časopisu Český jazyk a literatura (dále ČJL) vyšla v Naší řeči naposledy před více než čtyřmi lety. Na tomto místě bychom rádi referovali o ročnících 61 až 64 – ty vycházely ve školních letech 2010/2011 až 2013/2014. Není naším úmyslem podat vyčerpávající přehled jazykovědné složky všech dvaceti čísel, která v dané době vyšla; pokusíme se přiblížit čtenářské obci Naší řeči ty texty, které by ji podle našeho mínění mohly a/nebo měly zajímat. Příspěvky budeme citovat po vzoru autorky předchozí zprávy tak, že číslice před lomítkem bude označovat ročník a číslice za lomítkem číslo časopisu.

Rádi bychom upozornili např. na článek z odvětví kontaktové lingvistiky, jehož autorem je vídeňský slavista S. M. Newerkla (Vliv češtiny a slovenštiny na němčinu ve východním Rakousku, 61/3): autor v něm uvádí řadu austriacismů, tzn. pojmenování nebo pojmenovacích modelů společných pro jazyky někdejší habsburské monarchie, dále množství společných rakousko-českých předložkových vazeb, frazeologických obratů i kulturních zvyklostí a nakonec i řadu výpůjček a idiomů, za něž severovýchodorakouské regiony vděčí běžně mluvené češtině, [153]včetně výrazů s velmi půvabnými významovými posuny, např. Tamleschi ‚nešikovný člověk‘ (z tam leží).

V situaci, kdy se v odborné literatuře píše o reklamní komunikaci, že je nepřirozená, a její jazykové inovace tak není třeba brát vážně, je třeba vyzdvihnout článek R. Holanové Jak reklamní texty ovlivňují vyjadřování středoškolských studentů (61/3). Autorka na základě svého terénního výzkumu na pražských středních školách dokládá, že studenti reklamní texty nejen dobře znají, nýbrž i hojně citují, a shrnuje funkce, s nimiž tak činí: jde mj. o eufemizaci tabuového tématu, o způsob, jak omluvit vlastní nevhodné chování či selhání bez ztráty tváře, nebo naopak o způsob vyjádření kritiky komunikačního partnera nebo nesouhlasu s ním, aniž by byla ohrožena jeho tvář.

V článku provokativně nazvaném Čeština klasiků – jazyk cizí? (61/5) popisuje K. Komárek své zkušenosti s tím, jak čtou klasická díla české literatury 19. a počátku 20. století dnešní studenti, jmenuje řadu prostředků nejen lexikálních, nýbrž i mluvnických, jimž nerozumějí, a v závěru volá po vypracování jakéhosi jazykového klíče k literatuře tohoto období, který by byl pomůckou pro její čtenáře, interprety i editory. Hned v následujícím čísle se k tématu vyjadřuje i L. Lederbuchová (Ještě čteme Jiráska?, 62/1).

Výrazné generační posuny ve zdvořilostních normách dokládá článek M. Šmejkalové a L. Janovce Jste zlatíčko aneb Kterak odchytit Daňka (62/2). Autoři je dokládají na materiálu e-mailových zpráv poslaných vysokoškolskými studenty vyučujícím; v těchto zprávách se vyskytuje i velké množství prostředků familiárních a vůbec silně expresívních. Na nezdvořilost zcela jiného typu je zaměřena analýza televizního pořadu Ano, šéfe z pera Jindř. Svobodové (Nezdvořilost v mediální komunikaci, 63/5): jde tu o nezdvořilost záměrnou a akcentovanou, někdy spíše škádlivou, jindy však agresívní, až hrubě urážlivou. Podobné stylové posuny probíhají i ve větvi žurnalistiky označované „otrocky“ adaptovaným termínem „gonzo žurnalismus“, kterou z hlediska nejenom slohového, ale také obecně kulturního analyzují v článku O jedné krajní tendenci stylu současných médií (63/4) E. Morochovičová a J. Kraus.

V témže čísle je otištěn článek J. Nové Mění se lexikum mládeže? Autorka zopakovala v devátých třídách základních škol v Karlovarském kraji část lexikálního výzkumu pro Český jazykový atlas, tzn. předkládala respondentům spisovné slovo, popř. spisovný opis určitého významu, a zjišťovala, jaké výrazy pro daný význam v každodenní komunikaci užívají. Srovnáním s výsledky výzkumů pro ČJA a s dalšími popisy lexika z oblasti každodenních konverzačních témat dospěla k závěru, že tato výseč slovní zásoby je u nejmladších generací dlouhodobě poměrně stabilní.

K. Šebesta čtenářům ČJL představil korpus SCHOLA 2010 na příkladě výzkumu užívání protetického v- ve školní komunikaci (Korpus s vodmocninou, 64/3); podle závěrů výzkumu se zdá, že škola je prostředí „významně spisovnější“ než komunikace každodenní i než mediální dialog. M. Beneš v článku nazvaném Jak (také) na psaní velkých písmen v češtině (64/4) názorně rekapituloval teoretická východiska, na nichž pracovníci jazykové poradny ÚJČ v rámci grantového projektu Psaní velkých písmen v češtině postavili návrh změn a doplňků kodifikace této pravopisné oblasti, a doplnil tato východiska o didaktické aplikace.

Jen ojediněle, v případech vyvolaných významnou společenskou událostí a současně pro čtenáře časopisu podstatných, ČJL přetiskuje texty určené k publikaci jinde. Tak se v č. 61/2 [154]objevil konferenční příspěvek F. Daneše Kontinuita češtiny u příležitosti vyznamenání autora medailí za zásluhy o stát v oblasti vědy, výchovy a školství v roce 2010.

ČJL je časopis určený pro potřeby vzdělávání a informování učitelů češtiny na druhém a třetím stupni: není tedy divu, že se vedle oborových témat věnuje i otázkám didaktickým a výukovým. Ve sledovaných ročnících je červenou nití této problematiky otázka státních maturit. Opakovaně se k jejich celkové koncepci kriticky vyslovoval K. Lippmann (Dokážeme to?, 61/3; Byla to ještě maturita?, 62/2), analytickou zprávu o podobě a průběhu jednoho ročníku podali J. Soukal s I. Skalskou (Maturitní zkouška 2011, 62/1), hořkou analýzu mediálního obrazu státních maturit spojila s vlastními zkušenostmi hodnotitelky H. Průžová (Na okraj hodnocení slohových prací, 63/4) a do obecnějších souvislostí smyslu a dosahu středoškolského studia češtiny, jakož i dlouhodobého vztahu státu k jeho potřebám zasadila problém státních maturit M. Čechová (Smysl středoškolského studia češtiny ve stínu maturit, 64/1).

Druhým diskusním tématem, k němuž se články uveřejněné v časopise ČJL opakovaně vracely, byly jazykové dovednosti studentů vysokých i středních škol. Kolektiv vyučujících pražské filozofické fakulty (Co neumějí studenti bohemistiky, 61/1) poukázal na obecné, spíš myšlenkové než lingvistické nedostatky studentů a na řadu mluvnických pojmů, jež studenti znají, ale neumějí použít. I. Balkó (Nepodceňují učitelé zvukovou stránku jazyka?, 63/1) k nim přidala termíny fonetické a na základě dotazníkových výzkumů došla mj. k závěru, že rozvoj mluvené komunikace je zanedbáván nejen ve výuce češtiny, nýbrž i v rodině. Několik poznámek ke článku Co neumějí studenti bohemistiky přidal v č. 61/4 S. Štěpáník: podle něj je třeba ve výuce českého jazyka upřednostnit před učivem o jazyce i před rozvojem myšlení komunikační cíl. J. Kostečka (Co nemohou umět studenti bohemistiky, 62/3) vidí příčinu nedostatečné připravenosti absolventů středních škol jednak v upozaďování jazykové složky oboru, jednak v nedostatečné kvalitě středoškolských pedagogů a vposledku v nedůslednosti výuky oborových i didaktických předmětů na pedagogických a filozofických fakultách.

V reakci na nedomyšlený článek MF Dnes o zbytečnosti větných rozborů se v roce 2012 objevilo v časopise ČJL několik textů na jejich obhajobu (M. Čechová, Zrušíme nejen větné rozbory?, 62/5; L. Zimová, O potřebnosti větného rozboru, tamtéž; J. Kostečka, K čemu jsou při středoškolské výuce jazykové rozbory?, 63/1). Tradičně se v časopise objevují každoroční souhrnné zprávy o průběhu a náplni Olympiády v českém jazyce.

Zatím jsme zde referovali o textech otištěných v rubrikách Stati a články a Diskuse. Dále jsou v ČJL otiskovány medailóny a konferenční zprávy v rubrice Rozhledy, recenze nových odborných publikací v rubrice Literatura a shrnující poradenská pojednání ve stálé rubrice Z jazykové poradny Ústavu pro jazyk český. Ve sledovaném období se autorka rubriky I. Svobodová věnovala nejprve morfologickým jevům spisovné češtiny (Prézentní tvary 3. osoby sloves vzoru sázet, 61/2; Kondicionálové tvary, 61/3; Příčestí činné (minulé) sloves vzoru tisknout a minout, 61/4; Přechodníky, 62/1; Životnost, 62/2; Ještě jednou životnost, 62/3; o formách se, si pojednává text Dotazy týkající se školní jazykové výchovy, 61/5). Slovotvornou problematikou se zabývají články Přídavná jména s příponou -ní a -ný (62/4) a Změny délky samohlásek v odvozených slovech (64/3). Série článků o číslovkách (Číslovky I–IV, 63/3–64/1) si všímá jejich skloňování i tvoření; ve stejné době vyšel v ČJL i článek R. Adama o konkurenci tzv. skupinových a základních číslovek (Deset tisícovek diváků?, 64/1).

[155]I. Svobodová dále uveřejnila v poradenské rubrice několik textů o pravopisných tématech, konkrétně o psaní přejatých slov (64/2 a 64/4) a o psaní dohromady, zvlášť a se spojovníkem (62/5–63/2). O složitějších případech shody přísudku s podmětem se pojednává v číslech rámujících sledované období, tj. 61/1 a 64/5.

Vydavatel Českého jazyka a literatury, akciová společnost SPN, nepovažuje za podstatné prezentovat časopis na webových stránkách. Protože však členové redakční rady časopisu J. Kostečka a J. Soukal stojí v čele nedávno založené Asociace středoškolských češtinářů, lze naštěstí obsahy jednotlivých čísel i s podrobnými referáty o některých článcích (autorem těchto referátů je J. Kostečka) nalézt na webových stránkách asociace www.ascestinaru.cz.

Ústav českého jazyka a teorie komunikace FF UK
nám. J. Palacha 2, 116 38 Praha 1
robert.adam@ff.cuni.cz

Naše řeč, ročník 98 (2015), číslo 3, s. 152-155

Předchozí Pavlína Jínová: Nová klasifikace souvětí v současné češtině

Následující Pavel Štěpán: Kněžháj, Paní hora, Barčí kout, Bohousná. K vyjadřování posesivity v pomístních jménech