Časopis Naše řeč
en cz

Nová klasifikace souvětí v současné češtině

Pavlína Jínová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

A new classification of sentences in contemporary Czech

This article is a review of Josef Štěpán: Souvětí současné češtiny. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2013. 148 s.

Josef Štěpán: Souvětí současné češtiny. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2013. 148 s.

 

Josef Štěpán, který pravidelně v českých lingvistických časopisech přináší rozbory různých oblastí české syntaxe a souvětné problematiky především, shrnul svůj náhled na české souvětí do útlé publikace s názvem Souvětí současné češtiny. Představuje v ní podrobnou klasifikaci jednotlivých typů souvětí tvořených dvěma klauzemi, na konci připojuje také stručný přehled typů souvětí složitějších. Práce vyšla jako jeden z osmi svazků Studií k moderní mluvnici češtiny, jako jediná je přitom dílem jednoho autora, ostatní svazky vznikly v autorské spolupráci.

V tomto krátkém pohledu na zmíněnou publikaci nejprve představím základy, na kterých Štěpánova klasifikace stojí, a uvedu, v čem vidím hlavní klady a zápory celé práce, druhá část se pak bude věnovat jednotlivým podle mého názoru sporným momentům dané publikace.

 

Základní představení

Při klasifikaci vychází autor v zásadě z koncepce K. Svobody (1972), ale dále ji rozpracovává. Základním třídícím kritériem jsou mu stejně jako Svobodovi spojovací výrazy podřadicí proti souřadicím, v rámci podřadicích potom dále rozlišuje mezi auto- a synsémantickými spojovacími výrazy, synsémantické dělí dále na částice a spojky. Druhým kritériem třídění jsou syntakticko-sémantické vztahy – tedy začleněnost (tu vnímá jako případ determinace, přirovnání, nebo apozice), nebo nezačleněnost (ta odpovídá koordinaci, nebo parentezi) jedné klauze do klauze druhé. Posledním kritériem, které je v této koncepci inovativní, je kritérium komentování. Toto poslední kritérium je pojímáno jako hierarchicky nejnižší a uplatňuje se jen u menšiny souvětí, je ale zároveň nejproblematičtější, neboť v publikaci není nikde jasně definováno, co se komentováním myslí ani jak ho v souvětí identifikovat. Z příkladů postupně vyplyne, že se jím zřejmě myslí jak vyjádření postoje k obsahu nebo vyjádření k stavbě projevu, tak subjektivní ozřejmění, podpora nějakého soudu. U některých případů uváděných jako doklady komentování však z těchto rysů není podle mého názoru přítomné nic. Tato nejasnost velmi ztěžuje pochopení odlišování některých typů souvětí od jiných, zařazení jednotlivých příkladů právě do dané kategorie a podobně. Konkrétní příklady jsou uvedeny níže.

Podle zmíněných tří kritérií jsou klauze (souvětné členy) v představené publikaci děleny do těchto základních kategorií:
1) věty vedlejší uvozené a) synsémantickými výrazy, b) autosémantickými výrazy a c) spojkami jako a než;
2) klauze systémově blízké větám vedlejším, tj. a) věty vedlejší s oslabenou determinací, b) věty vedlejší apoziční, c) polovedlejší věty a d) nepravé vedlejší věty;
3) hlavní věty;
4) klauze systémově blízké hlavním větám, tj. a) hlavní věty s determinací, b) hlavní věty s oslabenou determinací, c) hlavní věty s oslabenou koordinací a d) hlavní věty apoziční.

[148]Na představené klasifikaci je třeba podle mého názoru ocenit především tyto skutečnosti: pokládá souvětí za specifickou syntaktickou jednotku, kterou je třeba popisovat samostatně, nejen v závislosti na větě jednoduché, všímá si i necentrálních jevů ve stavbě souvětí (věty polovedlejší, nepravé vedlejší) a zařazuje je do klasifikace jako rovnoprávnou část celého systému, vyčleňuje přirovnání jako specifický syntakticko-sémantický vztah, soustavně upozorňuje na plynulost hranice mezi větou hlavní a vedlejší – v obou kategoriích pracuje s pojmem oslabené determinace (která souvisí s komentováním), upozorňuje na přechody mezi jednotlivými typy vedlejších vět (zejména mezi větami časovými a podmínkovými/příčinnými a dále mezi větami předmětnými a příčinnými) a v neposlední řadě je založena na reálném jazykovém materiálu jak z řady korpusů SYN, tak z vlastní bohaté excerpce beletristické literatury (v některých případech i na dokladech z internetu). Kladně hodnotím také to, že u mnoha typů vedlejších vět se publikace zmiňuje o omezeních, co se týče vidu, modality a času sloves ve větě vedlejší i hlavní (zde je však výklad velmi stručný, až kusý).

Za hlavní nedostatek publikace pak pokládám fakt, že je pro tak velké téma příliš stručná, na mnoha místech se spokojuje s pouhým konstatováním existence nějakého typu souvětí bez komentáře. Vzhledem k tomu, že souvětí představuje autorovo celoživotní téma, postrádám v publikaci vysvětlení této místy až přehnané úspornosti sdělení. Pro čtenáře je také velmi náročná struktura publikace – používá se běžně pětimístné desetinné třídění s písmennými pododdíly, jednotlivé větší části nejsou opatřeny žádnými souhrny nebo přehledy, a problematika se tak doslova rozpadá do desítek samostatných typů, které nejsou výkladem dostatečně provázány. Příkladů je často málo a jsou nedostatečně představeny. Publikace je tak spíše jen stručně komentovaným seznamem možných typů souvětí podle představené klasifikace než příručkou, kde by bylo možné najít komplexní poučení o dané problematice.

Za poněkud nešťastné (i když oproti charakteristikám uvedeným v předchozím odstavci je to pouze okrajový jev) považuji také vyhraněně strukturalistické východisko celé práce – že totiž systém jazyka má život sám o sobě a je třeba striktně jej odlišovat od užívání jazyka. Takové východisko vede v práci, která se zabývá celou škálou typů klauzí, k takovým formulacím jako „v těchto [tj. polovedlejších] větách [se] jazykový systém již dostává do kontaktu se světem: uplatňuje se v komunikaci lidí, kteří o sobě vědí, že jsou vybaveni nejen znalostmi systému jazyka, ale také znalostí ‚pravidel‘ užívání tohoto systému jako součástí pravidel sociální interakce“ (s. 85). Jednou z mnoha otázek, které tato formulace vyvolává, je pro mě otázka, zda se autor opravdu domnívá, že ostatní klauze (souvětné členy) jsou používány bez znalosti pravidel sociální interakce. Další je potom otázka, jak si autor představuje kontakt systému se světem etc.

 

Sporná místa

Při čtení publikace se na mnoha místech vynořily otázky, na které výklad nedával jasnou odpověď. Ve zbývající části tohoto zamyšlení se budu těmito místy zabývat blíže. Tato místa podle mého názoru do jisté míry vznikají jako následek omezeného prostoru, který autor pro téma měl, složité provázanosti problematiky, kterou si dal za cíl popsat, i složitého klasifikačního aparátu, který zvolil. Jsou zde komentovány v glosách k jednotlivým problémům, postupuje se přitom od obecnějších problémů ke specifičtějším.

 

[149]Sémantika vedlejších vět

Testování sémantiky jednotlivých vedlejších vět je založeno na substitučním testu pro spojovací prostředky (v příkladech značeno →) – netypické spojovací prostředky jsou substituovány prostředky se zřetelnějšími charakteristikami. V některých případech je však čtenář na pochybách, zda je substituce v pořádku – zda se bez komentáře nedochází k přinejmenším diskutabilním interpretacím. Např. v souvětí Ulekl jsem se, co (→protože něco) jsem rozpoutal (s. 29) je vedlejší věta hodnocena bez komentáře jako příčinná, v souvětí Co (→jestliže) to šlo, vyhýbal se jakýmkoliv osobním kontaktům (s. 29) jako podmínková, v souvětí Přece si neužene druhou kýlu, když (→třebaže) už jednu má jako přípustková (s. 61) a v souvětí [z]ačal jsem proto syčet a potichu vyhrožovat různými sankcemi, jestli halušky z talířů nezmizí je vedlejší věta reformulována na aby halušky z talířů zmizely a interpretována jako účel (s. 68). Podle mého názoru by se v prvním případě dalo mluvit o předmětu, ve druhém o míře, ve třetí o vysvětlování a ve čtvrtém o podmínce. Při takto sporných interpretacích bych čekala alespoň zmínku o alternativách.

V některých kontextech také není jasné, proč od sebe autor odděluje na první pohled velmi podobné příklady. Např. v souvětí [pak] cupitá, co (→kolik) jí síly stačí, k rušné hlavní třídě (s. 29) je věta vedlejší interpretována jako měrová věta s příslovečnou spojkou co, v souvětí Řezník běží, co (→seč) mu síly stačí (s. 27) je však vedlejší věta považována za měrovou větu se vztažným příslovcem. Podobně v souvětí A Ella nežádala nic víc, než aby Maggie zavolala otci a řekla mu, že je v pořádku (s. 75) je vedlejší věta uvozená než aby chápána jako předmětná přirovnávací věta, naproti tomu v souvětí Milosti, nic jiného si nepřejeme, než aby tvou hlavu ozdobila svatoštěpánská koruna (s. 75) je vedlejší věta řazena mezi věty „jedině skutečného děje“.

Podobná nesnáz vzniká v textu z toho, že typy vedlejších vět jsou uváděny velmi detailně a často jen svým názvem a příkladem – na základě příkladu však mnohdy není jasné, zda je daný typ vyčleňován právem, někdy ani to, co se přesně myslí jeho pojmenováním: např. vedlejší věta v souvětí Dokonce se nevyjádřila ani v tom smyslu, zda bude primátor Pardubic hlídán (s. 56) je označena jako „zřetel kladný s významem ‚prostředku‘“ (jednoduché uvozovky autorovy), vedlejší věta v souvětí Spony a uzávěry na většině šatů byly umístěny naprosto bez ohledu na to, zda na ně jejich nositel dosáhne zase jako „zřetel záporný s významem ‚vyloučení‘“ (s. 56) (jednoduché uvozovky autorovy), není přitom jasné, co k takovému označení autora vede, neuvádí se ani žádná alternativní interpretace.

 

Věty přívlastkové a nepřívlastkové

Dále není jasné, podle jakých kritérií se poznají věty vztažné přívlastkové a nepřívlastkové, zvláště v případech jako Pochopil to až v okamžiku, když dorazili ke břehu (s. 81), která je probírána jako vztažná věta nepřívlastková apoziční, zatímco vedlejší věta v souvětí Božena mu vypráví z dob, když ještě bydleli u rodičů (s. 61) se popisuje jako přívlastková lišící se právě od věty apoziční tím, že „vedlejší větu nelze vypustit“ (s. 61). V prvním souvětí však větu vedlejší také vypustit nelze. K vyjasnění vztahu přívlastkových vět a vět apozičních nepomůže ani tvrzení, že v souvětí [p]rávě ve chvíli, kdy k vám mluvím, napájí Prométheus celostátní elektrickou síť (s. 32) se jedná „o větu přívlastkovou, která může být pojata i jako apoziční časová, protože místo příslovce kdy lze užít spojku když“ (s. 32). Žádné kritérium opírající se o spojovací výraz není totiž u apozičních vět uvedeno.

 

[150]Věty apoziční

Nejen uvedené vztažné věty, ale i většina dalších příkladů pokládaných za apoziční věty (což je podle Štěpána typ klauzí systémově blízkých vedlejším větám) je podle mého názoru sporná: např. první vedlejší věta v souvětí My, kdo tu pracujeme, často zapomínáme, jak to tady asi musí působit na jiné lidi (s. 26) je neproblematicky probírána jako neotázková vztažná vedlejší věta, ale v souvětí Ten, kdo chce poznat lidstvo, musí začít u člověka (s. 26) se podle autora jedná o větu apoziční. V souvětí Jde to vyřešit i tak, že zajdu za vaším nadřízeným (s. 82) se zase podle autora vyskytuje prostředková apoziční klauze, ale není jasné, jak se liší od vedlejší věty v souvětí Pomstí se Jeanu Louisovi za všechna příkoří tím, že mu podstrčí za manželku právě to nežádoucí dítě (s. 50), která je řazena mezi prostředkové.

Kritérium vypustitelnosti, které se zmiňuje pouze v průběhu výkladu u jednotlivých případů, ne jako definiční vlastnost apoziční věty, selhává v případech jako Tak, jak přišel, nenápadně zase zmizel (s. 82), Faustovu duši dostane Mefistofeles teprve tenkrát, až Faust zvolá… (s. 83), To bylo tehdy, když ta bomba zničila ambasádu v Libanonu (s. 83) nebo Shora uvedené údaje jsme uveřejnili bez toho, aniž bychom informace dodatečně ověřili (s. 84).

Mnoho příkladů uvedených jako apoziční souvětné členy je tak nejasných – vyplývá to z nestanovení kritérií pro jejich rozlišování od běžných vět vedlejších. (Svoboda u některých těchto typů také mluví o přístavkové větě, tyto věty však nevyčleňuje jako samostatný typ a nemluví u nich o vypustitelnosti ani o jiných charakteristikách, kvůli kterým by je bylo třeba pojímat jinak než jako vedlejší věty – srov. Svoboda, 1972, s. 96–97, 120–121.)

Kromě toho by bylo také vhodné uvést, jaké pojetí apozice autor používá – mluví o ní totiž pouze v rámci začleněnosti, což není zcela obvyklé. Tento problém vyvstane poměrně jasně u hlavních vět apozičních, u nichž se konstatuje pozice „na periferii souvětněčlenského systému“ (s. 100), tedy pro začleněné souvětné členy pozice netypická.

 

Komentování

Komentování je v oddíle o větách se slabou determinací (typ klauzí blízkých vedlejším větám) přiblíženo jako jistá subjektivizace – u souvětí s větou důvodovou nebo přípustkovou toto kritérium funguje – ve vedlejších větách souvětí jako Asi jsem ho přece jenom měla zabít, když (→protože) už jsem měla tu možnost nebo Je jí asi šestnáct let, i když vypadá nejmíň na dvacet (obě souvětí s. 78) se opravdu vyjadřuje názor, nejedná se o kauzální souvislost mezi dvěma fakty ve světě (jak bychom čekali u věty příčinné) ani o její porušení (jak bychom čekali u přípustky) – z tohoto důvodu je podle mého názoru vhodné tyto věty držet stranou od běžných vět vedlejších a upozorňovat na ně. Autor také tvrdí, že tyto věty nejdou převést na nevětný větný člen, což by mohl být silný důvod pro jejich vyčleňování. Tomuto tvrzení ale podle mého názoru odporuje možná reformulace souvětí Na tribunu pod střechu se asi nedostaneme, protože je hřiště oplocené (s. 77) na kvůli oplocení hřiště. Sémantické důvody tak zůstávají nejsilnějším kritériem. Není potom ale jasné, proč jsou k větám s oslabenou determinací a rysem komentování přiřazovány také věty s vyjadřováním výjimky jako Nebyl si jistý ničím kromě toho, že slyší Sebastiánův hlas nebo [ž]ádný oddych si nedopřál kromě toho, když šel k Ruth (s. 78), kde se žádný subjektivní názor nevyjadřuje.

Zatímco u vět blízkých vedlejším se rys komentování mezi příklady dá vysledovat až na věty výjimkové bez větších problémů, u vět hlavních se ve výkladu čtenář ztrácí – souvětí jako Tohle zjištění mě krutě rozlítostnilo, ba přímo zalehlo sebelítostí (s. 96) je pokládáno za [151]souvětí s koordinací a poměrem stupňovacím, ale souvětí Na Dinu už nemyslel, ba dokonce na ni zapomněl (s. 99) se považuje za hlavní věty s oslabenou koordinací právě kvůli rysu komentování.

Některé typy odporovacího poměru jsou řazeny pouze mezi oslabenou koordinaci, protože se u nich konstatuje rys komentování, ale opět se nevysvětluje proč – v souvětích Tudíž jsem věci neodnesla zpátky domů, nýbrž je nechala v práci a Nechci, aby na paničku vrčel, natož štěkal (s. 99) se podle autora vyskytuje oslabená koordinace. Subjektivní usuzování se v těchto případech, troufám si říct, nevyskytuje, autor tedy za komentování považuje celou škálu jevů. Z uvedených příkladů by vyplývalo, že za komentování je považováno i to, že autor něco přeformulovává, nahrazuje. Podstata ani hranice jevů, které do komentování spadají, se však v textu nijak neobjasňují, čtenář je tedy ponechán pouze u takovýchto dohadů.

 

Spojovací výrazy

Spojovací výraz je definován tak, že „má syntaktickou funkci spojovat dvě věty v souvětí a současně vyjadřovat významový vztah těchto dvou vět“ (s. 14). Není přitom jasné, jak se od spojovacích výrazů liší příslovce jako naopak, přitom, dokonce, přesto, zato, která jsou podle autora „souvětně relevantní“, ale zároveň „[m]imo pojem spojovací výraz“ (s. 18). Jako čtenář nevím, co si pod tímto vysvětlením představit.

 

Polovedlejší věty

Jako polovedlejší věty jsou ve sledované publikaci uvedeny i věty [r]ukáv voní trochu odlišnou vůní, než na kterou byl zvyklý (s. 87) a Dostala jsem do sebe dvě decky vína, i když jsem na to nebyla zvyklá (s. 87). Pro identifikaci polovedlejší věty zavádí Štěpán tři kritéria – přítomnost rysu komentování (u polovedlejších vět mluví autor o vyjadřování postoje k obsahu nebo k formě projevu), nemožnost převést celé souvětí na otázku a možnost záměny věty řídící za větu závislou (např. jak jsem už říkal, pojedu v pondělí lze přeformulovat na už jsem říkal, že pojedu v pondělí). V uvedených větách ale podle mého názoru komentování přítomno není a celé souvětí je možno převést na otázku, a tak jediným kritériem, které zůstává, je možnost výměny věty řídící a závislé. Zdá se, že toto kritérium stačí k zařazení daných kontextů mezi polovedlejší věty. Autor ale nijak nevysvětluje, proč tomu tak je.

 

Jednotlivé nejasné kontexty

Na závěr si dovoluji uvést tři zavádějící kontexty bez pojícího tématu, aby se ještě lépe ozřejmilo, co myslím hutností a zkratkovitostí vyjadřování a nejasností používaných kritérií.

Na s. 64 se tvrdí: „Musíme pátrat, dokud ji nenajdeme (SYN2010) → až ji najdeme, protože je zde možné ponětí přecházení děje věty hlavní na větu vedlejší na rozdíl od dokladu Prostě si mě nebudete všímat, dokud mě to nepřejde (SYN2010), kde substituce spojkou není možná“ (podtržení autor). Tento kontext pokládám jednak za zkratkovitý, jednak mi není jasné, co autor míní přecházením děje mezi větami.

Podobně v kontextu „Speciální významový odstín děje věty vedlejší, po němž bezprostředně následuje děj věty řídící v kauzálním vztahu, srov. ojediněle Byl jsem tam dneska ráno, hned co jsem nastoupil na směnu“ (s. 28) bez jasnějšího vysvětlení žádnou kauzalitu nevidím.

[152]Podle autora „adverbium vyjadřuje trvání věty hlavní alespoň od okamžiku, kdy začal platit děj věty vedlejší,“ a jako příklad uvádí Dědeček mě tu řeč naučil, už když mi bylo šest let (s. 60). Nespecifikuje se přitom, z jakého hlediska se na význam daného adverbia bude nahlížet, a o možnosti, že by šlo o zdůraznění mladého věku, se vůbec neuvažuje.

 

Shrnutí

Daná publikace tak přes své nesporné klady vykazuje podle mého názoru mnoho nedořečeností a sporných míst. I když je doporučována pro studenty filologických a učitelských oborů (byť pouze v tiráži, autor se o pedagogických ambicích textu nezmiňuje vůbec), obávám se, že kvůli své roztříštěnosti a nedostatečně vyloženým základům pro klasifikaci, kterou používá, jako uvedení do problematiky souvětí sloužit nemůže a studentům ji příliš doporučovat nelze.

 

LITERATURA

SVOBODA, K. (1972): Souvětí spisovné češtiny. Praha: Universita Karlova.

ŠTĚPÁN, J. (2013): Souvětí současné češtiny. Liberec: Technická univerzita v Liberci. Dostupné též na < https://sites.google.com/site/mluvnicecestiny/publikacni-vystupy >.

Ústav českého jazyka a teorie komunikace FF UK
nám. Jana Palacha 2, 116 38 Praha 1
pavlina.jinova@ff.cuni.cz

Naše řeč, ročník 98 (2015), číslo 3, s. 147-152

Předchozí Alena M. Černá: Lexikum dvou protialkoholních písní z období humanismu

Následující Robert Adam: Časopis Český jazyk a literatura, ročníky 61–64

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdm transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1