Monografie o enklitikách v češtině období baroka

Ludmila Uhlířová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

On enclitics in Baroque Czech

Pavel Kosek: Enklitika v češtině barokní doby. Brno: Host, 2011. 358 s.

 

Enklize je v klasické odborné literatuře definována jako jev svou podstatou prozodický, a to jako „spojení nepřízvučného slova se slovem předcházejícím, přízvučným v jeden přízvukový celek“ (NASCS, s. v.); někdy se v témže významu píše o „přiklonění“ s poukazem na řecký původ termínu. Chování nepřízvučných slov neboli enklitik ve větě však zdaleka není výlučně povahy prozodické, resp. výlučně povahy slovosledné, tj. nejde jen o to popsat rytmické mechanismy a slovosledné pozice, které v důsledku své prozodické závislosti enklitika zaujímají za svým přízvučným „hostitelem“ či „oporou“[1]. Zásadní otázkou je, kterých jazykových elementů se enklize vůbec týká a jaké jsou jejich fonologické, morfologické, syntaktické, sémantické a textové vlastnosti. Je známo, že některými svými vlastnostmi se mohou lišit nejenom jednotlivá enklitika v určitém jazyce, a dokonce v konkrétním vývojovém období, ale jak ukazují četné současné typologické studie[2], (en)klitikon je termín „střechový“, pod který spadají – v různých jazycích – elementy, které nemají téměř nic společného. Úkol, který si vytkl Pavel Kosek ve své nové monografii Enklitika v češtině barokní doby, tedy popsat slovosled enklitik v barokní češtině, byl proto mimořádně náročný. Přestože tak zvaná stálá enklitika jsou uzavřenou třídou prvků a jak barokní, tak dnešní čeština jich znala/zná jen malý počet, bylo třeba včlenit jejich analýzu do širokého rámce poznatků o vývoji morfologického systému sloves, zájmen, spojovacích prostředků a dalších slovních druhů, o místě enklitik v syntaktické struktuře věty a v neposlední řadě o jejich fungování ve struktuře textu, zejména se zřetelem k aktuálnímu členění. O to se Kosek pokusil a právě komplexnost přístupu je hlavní devizou jeho práce. Náročnost Koskova úkolu byla tím větší, že se rozhodl soustředit na období baroka, tedy na období, které lze chápat v určitém smyslu jako vývojový střed na časové ose od češtiny staré k češtině moderní. V tomto období se enklitika proměňovala a vývojově stabilizovala, ale dosavadní poznatky o enklitikách, resp. o jejich slovosledu v barokní češtině, byly dosud velice skromné. Zásluhou Koskovou se zaplňuje velké bílé místo v české historické jazykovědě. Navíc Kosek přispívá mnoha novými argumenty k řešení dosud ne zcela vyjasněných otázek týkajících se současné teorie gramatické a rytmické struktury české věty, souvětí a textu.

K napsání monografie se Kosek připravoval dlouho a s mimořádnou důkladností. Pro svou analýzu nejprve sestavil databázi textů. Z každé, uvážlivě zvolené barokní památky vybral reprezentativní sondu, ručně ji přepsal, uložil do počítače (v textovém editoru Word) a s korpusem takto vytvořeným pak pracoval.[3] Jedná se o korpus textů z téměř tří desítek památek [97]vydaných v letech 1650 až 1775 a zastupujících různé stylové sféry. Už samo pořízení takového speciálního korpusu představuje časově velice náročnou filologickou práci; vždyť v podobných případech je korpus zpravidla dílem týmu, nikoli jednotlivce. Korpus je nyní autorem používán při pedagogické a výzkumné práci se studenty a doktorandy a představuje tak samostatnou, trvalou materiálovou hodnotu.

Knihu zahajuje patero úvodních kapitol. Spolu s přehledným vytyčením cílů je tu charakterizována metoda práce, pojmenovaná autorem – příliš skromně a určitě ne zcela výstižně – jako metoda „deskriptivní a empirická“. Důležité podle mého názoru je, že „empirii a deskripci“ Kosek zasadil do pevného teoreticko-metodologického rámce. Prostudoval, utřídil, kriticky zhodnotil, promyslel a „vstřebal“ obrovské kvantum starší i nejnovější domácí a zahraniční odborné literatury[4], zvážil argumenty nejrůznější povahy, závažnosti a závaznosti, o kterých se v literatuře dočetl – a přitom ve své vlastní koncepci nesklouzl do eklekticismu. Teoreticky se přihlásil především k tradicím české syntaxe, ze současníků nejvíce ke Greplovi, Karlíkovi a k autorům Příruční mluvnice češtiny; nechal se inspirovat také nejnovějšími poznatky generativistického přístupu. Ze starších autorů si váží zejména Ertla[5]. Přihlášení se k Ertlovi je důležité. Je totiž všeobecně známo, že Ertlův rozbor českého slovosledu odmítl Mathesius jako „pochybený a nesprávný“ (Mathesius, 1947). Fakt, že se Kosek s velikou úctou vrací k Ertlovi ještě dnes, téměř po stu letech, lze považovat za dobré připomenutí a dobrou korekturu významu Ertla jako českého gramatika dvacátého století. – Další úvodní kapitoly Koskovy monografie jsou věnovány názorům na periodizaci historického vývoje češtiny, zdůvodnění výběru analyzovaných památek, dále je tu kapitola o transkripci (ta je klíčová nejen pro počítačové zpracovávání dat) a je vymezen inventář enklitik a jejich skupin.

Enklitika jsou pak předmětem podrobné analýzy v šesti kapitolách, které tvoří jádro monografie. Jsou to – po řadě – tato enklitika a jejich skupiny: ť; li; auxiliár préteria (j)sem, (j)si/s, jest, jsme, jste, jsou; auxiliár kondicionálu bych, bys, by, bychom, byste, by; pronominální klitika mi, ti, ho, mu, tě, se, si; však. Kapitoly mají analogickou strukturu. Začíná se vždy přehledem paleolingvistických východisek, probírá se etymologie příslušného analyzovaného výrazu (výrazů), následuje výklad o formách, funkcích a významech příslušných enklitik v barokních textech a podrobná analýza a interpretace jejich slovosledných pozic včetně vzájemných pozic při souvýskytu v enklitických posloupnostech. Konfrontují se poměry v textech různých stylů a žánrů. Poznatky a závěry z nich vyvozené jsou vždy podloženy kvantitativními daty. Velký počet tabulek a grafů s absolutními a relativními četnostmi pozorovaných jevů, které výklad provázejí a které autor komentuje z hlediska jejich statistické reprezentativnosti, svědčí nejen o autorově smyslu pro interpretaci kvantity v jazyce a textu, ale stejně tak o jeho pečlivosti – a samozřejmě trpělivosti. Pokud byly k dispozici různojazyčné paralelní texty (originální vs. překladové, latinské nebo německé), studuje Kosek také shody, rozdíly a vlivy mezijazykové. To vše by byl ovšem nemohl provést bez vynikajících znalostí porovnávaných jazyků, bez mimořádného jazykového citu pro fungování enklitik v textech, bez bohaté dosavadní publikační aktivity a bez dlouholeté editorské zkušenosti s vydáváním barokní literatury.[6]

[98]Český jazyk barokní epochy je Koskovým primárním, možná celoživotním zájmem. Problematika enklitik, vědecky obtížně uchopitelná, která do barokní češtiny patří, je v monografii pojednána na vysoké teoretické úrovni, plně odpovídající té, na níž se o (en)klitikách aktuálně píše ve světové literatuře. Navíc se kniha dobře čte. Ačkoli se v ní analyticky, do hloubky zpracovává složité téma, je napsána jasným, přehledným výkladovým stylem, jímž autor čtenáře zaujme a přesvědčí. Je až téměř nadbytečné dodávat, že knize – vytištěné čistě, úhledně a bez překlepů i přes grafickou nesnadnost reprodukce zejména příkladových partií – nechybějí formální náležitosti vědeckého spisu, jako jsou české Závěry a anglické shrnutí, seznam zkratek, seznam pramenů a sekundární literatury a rejstříky – slovní, jmenný a věcný. Kniha patří k tomu nejlepšímu, co bylo v současné době u nás o barokní češtině napsáno.

 

LITERATURA

ERTL, V. (1917): O postavení podmětu po členech úvodních. Naše řeč, 1, s. 33–38, 75–79, 109–114, 136–141, 172–177, 200–210.

ERTL, V. (1924): Příspěvek k pravidlu o postavení příklonek. Naše řeč, 8, s. 257–268, 293–309.

GEBAUER, J. (1926): Gebauerova mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské. II., Skladba. 9. opravené vyd. Nově zpracoval Václav Ertl. Praha: Československá grafická Unie.

HUDSON, R. (2001): Clitics in Word Grammar. In: C. Iten – A. Neeleman (eds.), UCL Working Papers in Linguistics. London: University College of London, s. 243–294. Dostupné též na < https://www.ucl.ac.uk/pals/research/linguistics/publications/wpl/01papers/hudson >.

KOSEK, P. (2013): Ale však – však ale v dějinách češtiny. Naše řeč, 96, s. 181–196.

MATHESIUS, V. (1947): Základní funkce českého pořádku slov. In: Čeština a obecný jazykozpyt. Praha: Melantrich, s. 327–352.

NASCS: Nový akademický slovník cizích slov (2005). Praha: Academia.

ZWICKY, A. (1994): What is a clitic. In: J. A. Nevis – B. D. Joseph – D. Wanner – A. M. Zwicky (eds.). Clitics. A comprehensive bibliography 1892–1991. Amsterdam: John Benjamins, s. 12–20. Dostupné též na < www.stanford.edu/~zwicky/what-is-a-clitic.pdf >.

---

[1] K termínům hostitel či opora (resp. k jejich anglickému ekvivalentu host) viz např. Zwicky (1994).

[2] Za mnohé uveďme typologickou studii o klitikách v angličtině, francouzštině a srbochorvatštině, kterou její autor R. Hudson uvedl takto: „Clitics are a challenge for any view of the architecture of grammar because they straddle the boundaries between words and morphemes and between syntax and morfology.“ (Hudson, 2001, s. 243).

[3] Pro svou analýzu využíval ovšem i dalších internetových databázových zdrojů (jejich seznam viz v knize).

[4] Odkazy na literaturu zabírají v knize téměř dvacet stránek.

[5] Viz Ertl (1917, 1924), Gebauer (1926).

[6] V knize je uvedeno třináct referencí na práce, jichž je Kosek autorem, ev. spoluautorem; od vydání knihy k nim však přibyly další, srov. např. Kosek (2013).

Nýřanská 12, 153 00 Praha 16
lidauhlirova@seznam.cz

Naše řeč, ročník 98 (2015), číslo 2, s. 96-98

Předchozí Marie Čechová: Komentář k Akademické příručce českého jazyka

Následující Martin Prošek: Maximalistické miniatury