Časopis Naše řeč
en cz

Denostupeň

Ludmila Uhlířová, Veronika Štěpánová

[Drobnosti]

(pdf)

Denostupeň (Day-degree)

This article discusses the meaning, use and origin of the Czech technical term denostupeň (‚day-degree‘).

Denostupeň je přesně vymezený a dlouhodobě užívaný technický termín, uváděný už po několik desetiletí v technických slovnících (např. už v Technickém naučném slovníku z r. 1981) a zaznamenaný v různých dalších textech z oblasti techniky, které lze dobře dohledat i na internetu. Nenajdeme ho však zatím v žádném výkladovém slovníku češtiny a neobsahují ho ani běžné pravopisné či slovotvorné příručky, přestože z hlediska pravopisného a slovotvorného si pozornost rozhodně zaslouží.

Denostupeň je hodnota sloužící k určení spotřeby energie především při vytápění. Stručně řečeno, denostupně „ukazují, jak chladno (teplo) bylo po určitou dobu a jaké množství energie je tedy potřeba pro vytápění (nebo chlazení) budovy“[1]. Je to mezinárodně užívaná[2] technická jednotka vyjadřující násobnost. Základní výpočtový vztah (vzorec) pro denostupeň je definován součinem proměnných a k jeho výpočtu slouží tzv. denostupňová metoda. Počet denostupňů je určen součinem počtu dnů v otopném období a rozdílu teplot mezi vnitřní teplotou vytápěného prostoru[3] a střední venkovní oblastní teplotou v otopném období.

Novější Technický slovník naučný (2002) samostatné heslo denostupeň neuvádí, pouze odkazuje na synonymní termín graden. Termín graden (a gradenová metoda stanovení spotřeby tepla) je podle sdělení anonymního odborného recenzenta tohoto příspěvku historický název pro denostupeň používaný před zavedením mezinárodní soustavy fyzikálních veličin SI.[4] Na základě dokladů v další technické literatuře nezbývá než konstatovat, že podoba slova graden kolísá: Píše se i gradden, grad – den, gradoden, Grad – den atp. s odkazem na spojení slova grad ve významu ‚stupeň‘ a výrazu den.[5] Posouzení vhodnosti pravopisných variant tohoto termínu vzhledem [271]k jeho současné neustálenosti ponecháme v tomto příspěvku stranou.

Rovněž o pravopisné správnosti termínu denostupeň byly nedávno vysloveny pochybnosti, a jak by bylo možno doložit z úzu, v pravopisné podobě se někdy (byť nepříliš často) chybuje. Nicméně náležitá pravopisná podoba je jediná, a to denostupeň s jedním -n-, což vyplývá ze slovotvorné struktury daného výrazu. Jde o slovo složené ze substantiv den a stupeň, která jsou spojena konektem (spojovací samohláskou) -o-. Způsobem utvoření – přítomností konektu – patří denostupeň formálně mezi čistá kompozita koordinačního typu.

Pravopis substantiva *dennostupeň a od něj odvozeného adjektiva *dennostupňový by byl v pořádku pouze v případě, že by přední člen těchto složenin tvořilo adjektivum denní a zadní člen substantivum stupeň, resp. adjektivum stupňový, tj. že by tato složená slova byla utvořena z atributivního syntagmatu, a jeho složky by tudíž byly v determinačním vztahu. Složenina *dennostupeň by měla význam ‚denní stupeň‘, což však neodpovídá tomu, jak je tento pojem definován a užívan; nebylo by možné např. utvořit spojení denní denostupeň a věty jako Denní denostupně se sečtou a tvoří týdenní, měsíční a roční sezónní hodnoty by nedávaly smysl.

Z širšího slovotvorného pohledu se však slovo denostupeň může jevit jako nesystémově utvořené. V důsledku historického zániku a vokalizace jerů není v žádném pádovém tvaru substantiva den s výjimkou nominativu a akuzativu jednotného čísla přítomna základová samohláska. Podoba *dnostupeň ale v úzu doložena není. V jiné složenině, totiž ve slově dnovládce (archaický doklad z díla Antala Staška v Příručním slovníku jazyka českého), je substantivum den jako přední člen složeniny uplatněno právě v podobě bez základové samohlásky. (Tato složenina je ovšem jiného typu; jejím základem je verbální syntagma s významem ‚ten, kdo vládne dni/dnům‘, např. slunce.) K termínu denostupeň tak lze mít sice z jazykového hlediska námitky, avšak prosazení jiné podoby se jeví vzhledem k dlouhodobému užívání denostupně jako nereálné. Jistou výhodu zachování samohlásky lze navíc spatřovat např. v tom, že vylučuje asociaci s neutrem dno, a tak zabraňuje potenciální homonymii.[6]

Budeme-li ve slovní zásobě češtiny, a to v odborné terminologii, hledat složeniny systémově blízké, najdeme je převážně mezi slovy přejatými nebo hybridními. Mluvnice češtiny 1 (1986) na s. 471 uvádí dva příklady, a to tunokilometr a tunomíle (obě složeniny jsou uvedeny také v Slovníku spisovného jazyka českého) a sémanticky tato kompozita přiřazuje – jako zvláštní skupinu – ke spřežkovým mutačním determinativům, a to k podtypu ampérhodina, tedy k podtypu, který slouží „potřebám odborné terminologie (zejména fyzikální a technické)“. V petitové poznámce (tamtéž) se pak píše: „Sama terminologie, hlavně chemická a fyzikální, využívá některých dalších speciálních typů nevlastních spřežek nebo mechanicky tvořených determinačních kompozit (složených uměle, mechanickým řazením určujících slovních, ale i značkových a číselných komponentů za sebou a oddělovaných někdy spojovníkem)“.

Právě potřeba utvořit technický termín specifického násobného významu způsobem, jakým byly již utvořeny termíny stejné či příbuzné sémantické kategorie, tedy mechanickým složením či spřažením obou komponentů, vysvětluje, proč denostupeň dostal tu podobu, kterou má (v daném případě s využitím konektu). Pozornost může vzbuzovat tím, že obě jeho složky jsou slova domácí, není [272]to však jediná taková složenina. Z rozšíření v úzu známe např. člověkoden (neboli čas odpovídající práci jedné osoby po dobu jednoho pracovního dne), dále člověkohodinu, člověkoměsíc, osobokilometr, osobohodinu, osoboden[7] či hodinostupeň aj.[8]

K výrazům tohoto druhu je třeba poznamenat, že před 60 lety vyšel v Naší řeči článek zabývající se právě termíny typu člověkohodina, které se tehdy začaly objevovat nově (viz Sochová – Štindlová, 1953). Autorky zde konstatují, že složeniny typu člověkohodina neodpovídají českým slovotvorným pravidlům, a dále uvádějí: „Je to zcela neobvyklý způsob skládání dvou podstatných jmen, z nichž ani jedno není odvozeno od základu s dějovým významem. Mezi členy těchto mechanických složenin není ani vztah předmětový, ani vztah souřadnosti; nejde v nich ani o neústrojné vyjádření přívlastkově určovacího vztahu. Složeniny typu ‚člověkohodina‘ (nebo též ‚člověk-hodina‘) nelze přiřadit k žádnému z obvyklých typů substantivních složenin v našem jazyce. Tyto složeniny mají označovat matematický součin dvou činitelů, jejich spojení v jedno slovo má naznačovat, že jde o vzájemné násobení. (Proto někteří odborníci říkají ‚člověk krát hodina‘.) Jde o t. zv. složeniny násobné, které sice v češtině máme (na př. kilowatthodina, kilogrammetr), ale jejich skládání je češtině úplně cizí. Buď byly přejaty přímo hotové z cizího jazyka, nebo byly podle cizího vzoru mechanicky napodobeny. Ale ve všech případech jde vždy o složení dvou slov anebo alespoň o jedno slovo cizího původu, a to většinou o slova dnes už mezinárodní, která jsou ve většině případů pojmenováním pro přesné měrné jednotky, jako je na př. metro-, tuno-, kilogram- atp. Je však takovýto způsob skládání nepřípustný, jsou-li oběma členy obecná, neterminologická slova domácí.“ (Sochová – Štindlová, 1953, s. 209–210).

Na základě porad s dalšími odborníky pak autorky doporučují termíny typu člověkohodina nahradit pomocí vysvětlujícího obratu přepočtený na (tj. např. počet dní přepočtených na jednoho pracovníka). Jsou si však vědomy toho, že ani tento výsledek není neproblematický, a připouštějí možnost dalších diskusí o ještě vhodnějším řešení.

S podrobnou sémantickou analýzou, kterou Z. Sochová a J. Štindlová provedly, nelze nesouhlasit, přesto však užívání slova denostupeň (a tento typ termínů vůbec) v technických textech nepovažujeme za nevhodné, a to zejména z důvodu jejich funkčnosti a dnes již i vžitosti.[9] Vždyť – řečeno s Mluvnicí češtiny 1 (1986, s. 471) – „spoluvytvářejí metajazyk vědy a techniky“.[10]

LITERATURA

Český národní korpus – SYN [online]. Praha: Ústav Českého národního korpusu FF UK. Cit. 2013-03-06. <http://www.korpus.cz>.

Mluvnice češtiny 1 (1986). Praha: Academia.

Příruční slovník jazyka českého (1935–1957). Praha: Státní nakladatelství / SPN.

[273]Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971). Praha: Nakladatelství ČSAV.

SOCHOVÁ, Z. – ŠTINDLOVÁ, J. (1953): K novým ekonomickým termínům typu „člověkohodina“. Naše řeč, 36, s. 207–212.

Technický naučný slovník (1981). Praha: SNTL.

Technický slovník naučný (2002). Praha: Encyklopedický dům.


[1] < http://cbs.grundfos.com/GCZ_Czech_Republic/lexica/AC_Degree_day.html >, cit. 2013-02-05.

[2] V angličtině se tato jednotka obvykle nazývá day-degree, případně degree day, v němčině Gradtag(zahl).

[3] Jedná se o vnitřní teplotu celého vytápěného prostoru určovanou váženým průměrem podle objemu jednotlivých místností.

[4] Soustava jednotek SI vznikla v roce 1960, v Česku vyplývá povinnost používat soustavu jednotek SI ze zákona č. 505/1990 Sb. ze dne 16. listopadu 1990. Podle vyjádření recenzenta se měl se zavedením soustavy jednotek SI rozdíl teplot uvádět v kelvinech, protože právě kelvin je v této soustavě základní jednotkou teploty. Termíny denokelvin, resp. denokelvinová metoda však odborná veřejnost odmítla ve prospěch termínů denostupeň a denostupňová metoda. Zde se o nich zmiňujeme jen proto, že jsou příkladem sice nepřijatých, avšak zajímavě utvořených složenin s hybridní slovotvornou strukturou s předním členem domácím a druhým přejatým.

[5] Termín graden tedy pravděpodobně nebyl převzat z žádného cizího jazyka, jak by se (pokud jde o jeho formu) mohlo na první pohled jevit.

[6] Slovo složené ze substantiv dno a stupeň se však v jazyce nevyskytuje, z tohoto důvodu označujeme homonymii pouze jako potenciální.

[7] V korpusu SYN ČNK lze nalézt několik desítek výskytů výrazů tohoto typu s prvním komponentem člověko- a osobo-.

[8] K hodnocení pedagogické efektivity na vysoké škole se běžně užívá veličiny zvané studentohodina; vypočítá se jako součin počtu studentů a výukových hodin; jinou (jen příležitostnou) veličinou je studentokredit.

[9] V korpusech ČNK sice přímo termín denostupeň nenalezneme (evidentně totiž neobsahují texty z oborů, kde se užívá), avšak četné výskyty v odborné technické literatuře i na internetu jeho vžitost přesvědčivě dokazují.

[10] Text vznikl s podporou RVO: 68378092. Autorky děkují oběma anonymním recenzentům za cenné připomínky a náměty na doplnění.

Ludmila Uhlířová
Nýřanská 12, 153 00 Praha 5
lidauhlirova@seznam.cz

Veronika Štěpánová
Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Letenská 4, 118 51 Praha 1
stepanova@ujc.cas.cz

Naše řeč, ročník 96 (2013), číslo 5, s. 270-273

Předchozí Pavlína Jínová: Ohlédnutí za prvními třemi ročníky Studií z aplikované lingvistiky (SALi)

Následující Petra Hádková, Radovan Vlha: Otevírají, nebo otvírají žáci žákovské knížky?