Časopis Naše řeč
en cz

Úskalí odborné lingvistické komunikace. Pavel Novák: Lingvistika a jazyková realita

Martin Beneš

[Posudky a zprávy]

(pdf)

The rigors of communication in linguistics. Pavel Novák: Linguistics and the Reality of Language

The article is a review of Jan Křivan – Jiří Januška – Jan Chromý (eds.): Pavel Novák. Lingvistika a jazyková realita. Výbor z díla. Praha: Akropolis, 2010, 340 s.

Jan Křivan – Jiří Januška – Jan Chromý (eds.): Pavel Novák. Lingvistika a jazyková realita. Výbor z díla. Praha: Akropolis, 2010, 340 s.

0 Úvodem

Ve Slově úvodem k meta/historiografickému dvojčíslu časopisu Naše řeč 4–5/2010 (s. 169) se konstatuje, „že v posledních letech vzniklo v české lingvistické bohemistice hned několik projektů, které různým způsobem uchopují dějiny české jazykovědy“. Mezi příklady se kromě Kapitol z dějin české jazykovědné bohemistiky vyjmenovávají typy projektů, které jsou označeny jako biografické, memoárové a epistolární. Mezi projevy „zvýšené pozornosti k dějinám české lingvistiky“ lze však jistě zařadit i soubory nebo výbory z díla. V současné době totiž existuje v podobě sebraných nebo vybraných spisů předních českých lingvistů (tj. v nejdůležitějších textech shromážděných podle osobnostního klíče „na jednom místě“, a proto velmi snadno dostupných) již poměrně četný soubor pramenů.[1] Jejich řady v roce 2010 rozšířil díky práci editorů Jana Křivana, Jiřího Janušky a Jana Chromého[2] i první výbor z díla obecného lingvisty, bohemisty a albanisty Pavla Nováka (5. 1. 1932 – 14. 3. 2007).

[152]1 Edice

Kromě vlastního výboru 51 Novákových chronologicky řazených textů, které byly publikovány v letech 1958–2007[3], obsahuje sledované vydání i důležité a zajímavé doplňky, čímž se v pozitivním smyslu výrazně liší od většiny existujících výborů.

Na začátku, před samotnými Novákovými statěmi, tyto doplňky tvoří jednak stručná editorská předmluva, a jednak Komentář k výboru z díla (s. 11–18), jehož autorem je hlavní editor Jan Křivan. Ten v něm v časovém přehledu podává přehled témat, jimž se Pavel Novák věnoval (aplikace matematiky v lingvistice – použití matematických modelů, použití kvantitativních metod, strojový překlad, třírovinná syntax, kultura jazyka; zkoumání lingvistického vyjadřování, otázka účelnosti klasifikace; příprava akademické Mluvnice češtiny, studium pádů, aktuálního členění, pravopisu, ale i etymologie atp.).

Po Komentáři následují ještě tři kratší, pro výbor vyžádané stati Novákových kolegů – Zdeňka Starého, Jana Kořenského a Petra Sgalla. K textu Novákova kolegy a blízkého přítele Zdeňka Starého nazvanému À propos Pavel Novák (s. 19–23)[4] se vrátím v druhé části recenze věnující se Novákovým textům. Jan Kořenský v textu s názvem Pavel Novák gramatik (s. 24–27) stručně shrnuje gramatická témata, na něž se Pavel Novák v průběhu jednotlivých desetiletí zaměřoval, a v závěrečném odstavci podává charakteristiku Pavla Nováka jakožto gramatika. Celý úvodní oddíl statí, které předcházejí samotným Novákovým textům, uzavírá osobněji laděný, diachronně uspořádaný příspěvek Petra Sgalla (s. 28–33) na téma „já a moje spolupráce s Pavlem Novákem“. Vzhledem k tomu, že nikde v textu není fakt vyjádřený v titulu tematizován, je Sgallova stať pro mě poněkud nepochopitelně nazvána Nadějný mladý lingvista. Příspěvek na většině plochy svého textu působí dojmem, že se Petr Sgall snaží jeho prostřednictvím přiblížit spíš odborné působení vlastní než Novákovo.[5]

Na konci knihy, za samotným výborem Novákových statí, pak kromě ediční poznámky, z níž si lze udělat dobrou představu o tom, s jakou pečlivostí editoři k vydání Novákových prací přistoupili, nalezneme Rozhovor s Pavlem Novákem (s. 301–306), který původně vyšel v Jazykovědných aktualitách v r. 1997 (Diskuse a rozhovory, 1997) u příležitosti autorových šedesátin.[6] Pavel Novák v něm odpovídá (mj.) na otázky týkající se doby svých studií, vzpomíná na své učitele a žáky a zamýšlí se nad vztahem učitel–žák vůbec a předestírá svou představu o vývoji jazykovědy. Následují autorova heslovitě zpracovaná Životopisná data s literaturou o něm [153](s. 307–309), založená na jeho vlastním životopisu nalezeném v pozůstalosti. Závěrečný oddíl je pak uzavřen kompletním Soupis[em] díla Pavla Nováka (s. 311–320), který obsahuje 165 položek. Velmi kladně je třeba hodnotit zvláště zařazení soupisu Novákova díla, který se podle sestavovatele Jiřího Janušky „snaží být úplným“, a také jmenného i věcného rejstříku – ani kompletní (!) autorská bibliografie, ani rejstříky totiž nebývají (v případě rejstříku je jednoznačně nutné říct bohužel) v publikacích sledovaného typu samozřejmostí.

Důležitým doplňkem knihy jsou také internetové stránky <http://pavelnovak.ff.cuni.cz> umístěné na webu Ústavu obecné lingvistiky FF UK v Praze. Oproti recenzované publikaci tyto internetové stránky obsahují navíc ještě krátké úvodní slovo, stručné informace o editorech a o projektu vydání knihy a v sekci bibliografie, v níž je zveřejněn výše zmiňovaný soupis díla Pavla Nováka, jsou ve formátu pdf on-line dostupné Novákovy texty, které do recenzovaného výboru nebyly zařazeny (podle editorů jde především o dobové texty vyjadřující se k tehdejšímu aktuálnímu lingvistickému dění: zprávy o konferencích, nové literatuře atp.). V neposlední řadě tu lze nalézt vlastní výběrovou bibliografii, kterou vytvořil sám Pavel Novák v roce 2005 a která je důležitá tím, že v ní sám označil ty položky, „jichž si […] zvláště cenil“ (viz Křivan, 2010).

Srovnáme-li tento autorský výběr ceněných statí se statěmi zařazenými do recenzovaného knižního vydání, nebude přehnané tvrdit, že na výběru článků pro posuzovaný výbor se do značné míry ne/přímo podílel i Pavel Novák – z 31 prací, které sám označil jako cenné, jich bylo do souboru zařazeno 26.[7]

Mezi česky psanými statěmi obsahuje recenzovaná kniha (na rozdíl od některých jiných výborů[8]) i autorovy nepřeložené práce cizojazyčné (do výboru zařazené důsledně podle uplatněného chronologického klíče) – sedm textů anglických, jeden text ruský[9] a jeden text německý.

Po formální stránce je publikace i přes nepříliš četné drobné nedostatky[10] připravena velmi dobře, editoři přistoupili k přípravě knihy s velkou pečlivostí. Jediným výraznějším nedostatkem [154]je podle mého názoru velikost písma patových poznámek pod čarou, s nimiž si nedokázaly zcela bez potíží poradit ani mé mladé a zdravé oči. Kladně lze naopak hodnotit pracné, ale formální jednotu výboru zaručující sjednocení způsobu bibliografického odkazování (převedení odkazů z poznámek pod čarou do vlastního textu, odkud odkazují na seznam literatury za článkem). Všechna svá rozhodnutí týkající se obsahu a uspořádání edice editoři pečlivě popisují a v různých výše jmenovaných editorských textech přesvědčivě podkládají argumenty – v tomto smyslu nejsou obsah ani uspořádání výběru náhodné. Čtenáři se tak díky sledovanému výboru dostává do rukou mnohostranný portrét Novákovy odborné práce.[11] Celá kniha je kvalitní i esteticky a nezbývá než konstatovat, že editoři odvedli svou práci na výbornou.

Sledovanému výboru už věnovalo pozornost několik recenzentů (viz Vykypěl, 2011; Ondrejovič, 2011; Vasiljev, 2012). Přestože jde o knihu, u níž lze kvůli její úzké odbornosti a čtenářské náročnosti předpokládat spíš menší cílovou skupinu čtenářů, byla jednou (na druhém místě a Robertem Ibrahimem) zmíněna v anketě Lidových novin[12] o nejlepší knihu roku 2010.

2 Texty

Pavel Novák se ve výše uvedeném rozhovoru, jenž je součástí sledované knihy, (na s. 301) zmiňuje o osudu svého článku o Vladimíru Skaličkovi (Nad dílem profesora Vladimíra Skaličky (s. 166–171)). Vyjadřuje zde lítost nad tím, že článek, do nějž vložil „hodně intelektuální práce“, kterého si cenil a který původně připravil pro rubriku Rozhledy časopisu Slovo a slovesnost, vyšel nakonec v rubrice Kronika, takže si i obvyklí čtenáři jeho textů mysleli, že jde o běžný jubilejní text, a článek proto zapadl. Na stejném místě, tj. v rubrice Kronika Slova a slovesnosti, vyšly i texty Zdeňka Starého (1992; 2002; 2007), které přinášejí přesné charakteristiky lingvistického myšlení Pavla Nováka. Jelikož jsou tyto tři texty naplněny informacemi, které svým charakterem přesahují to, co bychom očekávali od běžného jubilejního textu, byla by škoda, kdyby zůstaly nenápadně schovány ve společenské rubrice, a kdyby je tak potkal stejný osud, jaký Novák konstatoval u svého textu o Skaličkovi. Tyto tři texty prostředkují Novákovu charakteristiku v zásadě vyčerpávajícím způsobem;[13] není tedy podle mě nutné – kromě textů Zdeňka Starého též proto, že přehled Novákova odborného působení výborně shrnul Jan Křivan v Komentáři k výboru z díla (na s. 11–18; viz výše v č. 1) – přicházet s charakteristikou novou, vlastní, která by nejspíš musela jen jinými slovy opakovat to, co už bylo na výše uvedených místech velmi dobře popsáno. Proto zde základní Starého charakteristiky jen velmi stručně zopakuji a rozvedením podstatných témat Novákovy lingvistiky, které dobře vystihuje motto výboru, se pokusím o (implicitní) dialog Novákových textů se současným lingvistickým diskurzem, do nějž díky práci editorů vstupují.

Novákovo lingvistické myšlení je podle Starého charakteristické ve třech ohledech: Pavel Novák je (i) badatelský typ tíhnoucí k lingvistice jako činnosti, jako procesu neustálého pře[155]mýšlení o vybraných částech vlastní předmětné oblasti, z čehož podle něj plyne, že Novákova lingvistika je (ii) do značné míry lingvistikou ústní (v protikladu k psané; Starý (1992, s. 320; 2002, s. 154) ji přirovnává k peripatetickým disputacím).[14] Konkurovat Starého textům zde tedy nemůžu a nechci už z tohoto důvodu: neměl jsem na rozdíl od něj bohužel možnost sledovat Novákovou lingvistiku „celou“, dokonce ani její větší část.

Pro mě jako čtenáře Novákových textů je zásadní (iii) jeho zájem o metalingvistickou problematiku. Je to právě tento aspekt, kvůli kterému by měl být Novák stále čten a promýšlen. Co se za touto metalingvistickou problematikou skrývá, naznačuje citát, který editoři příhodně zvolili jako motto celého výboru (a jeho část jako titul celé knihy). Body (a), (b) a (c) v souladu s editory vnímám jako zkratkovitou formulaci zmíněných podstatných témat Novákovy lingvistiky – jejich vysvětlení, textové doložení a rozvedení tvoří strukturu pro následující výklad. Motto k výboru zní:

„V lingvistice je po mém soudu třeba stále obnovovat kontakt s ‚jazykovou realitou‘, snažit se, aby [a] ‚teorie‘ byly teoriemi a ne ideologiemi, a [b] kultivovat k tomu přijatelné (neškodlivé, snesitelné, dokonce vhodné) způsoby vyjadřování. A [c] nemusí to pořád dělat všichni, stačí, když to dělá někdo a je slyšen.“

Mnohé Novákovy texty velmi dobře ukazují, že ani v oblasti odborné vědecké komunikace, v níž jde o maximálně přesné, explicitní, jednoznačné vyjadřování a zprostředkování vlastních poznatků zbylým členům vědecké komunity, nejsou zmíněné kvality samozřejmostí, ale že se o ně musí bojovat. Z jeho textů se lze přesvědčit o tom, že je to často i naopak. Že je to právě odborný diskurz, v němž platí, že přestane-li se o přesnost a co nejexplicitnější otevřené podání informací usilovat, hrozí nám nejen prosté neporozumění, ale též (jako autorům) předání nebo (jako čtenářům) převzetí jiných informací, než jsme (jako autoři) zamýšleli sdělit nebo jež jsme měli (jako čtenáři) z textu získat. Daný fakt je o to horší, že kvůli falešnému vědomí bezpečnosti zajišťované diskurzem, jehož komunikáty máme tendenci vnímat jako neproblematické, si předání/převzetí odlišné informace často vůbec nemusíme uvědomit. Tento fakt je způsoben dvěma faktory, které dobře postihuje citované motto výboru.

(a) Prvním faktorem, který takové ne-rozumění i předání odlišné informace může způsobit, je nutná přítomnost široce pojatých předpokladů (teorií, hypotéz, východisek, metodologie atp.), s nimiž ke svému vědeckému (lingvistickému) úkolu musíme nutně přistoupit. Absence takového explicitního popisu našich východisek působí nejasnosti. Závažným upozorněním na jednu z nich je Novákova (a Sgallova) otázka po epistemologickém statusu jazykového systému v pojetí Pražského lingvistického kroužku (PLK), uveřejněná v článku On the Prague [156]functional approach (s. 90–95). Oba autoři citují nejprve klasickou představu PLK o systému: „The following words may serve as an example of the formulations of the structural attitude: ‚Language is a system whose component parts are mutually interrelated in various ways and at the same time condition one another.‘“[15] Poté konstatují, že epistemologický status této představy je nejasný: „It is difficult to decide whether this formulation was intended primarily as a recognition of the subject matter, as a hypothesis – a component part of a linguistic theory, or as a methodological principle. Probably we are not mistaken if we say that it was meant in all the three (or more) meanings“ (s. 90). Dané tvrzení tuto absenci jednak potvrzuje, jednak je popisem jádra a vystižením nejbolestivějšího místa již konstatovaného důsledku toho, že členové pražské školy věnovali reflexi vlastní epistemologie jen malou pozornost (a to i v takto zásadních otázkách).

Není-li v konkrétní lingvistické práci přítomen alespoň elementární popis těchto předpokladů, začne tento fakt působit potíže. Spouštěcí mechanismus takových problémů Novák postihuje slovy: „Odhaduji totiž, že v tomto ohledu [jde o názory na vnímání jazykověkulturní problematiky; MB] chovají různí z nás v skrytu duše různé nesamozřejmé a dost odlišné představy, ty však právě považují za tak samozřejmé, že zmiňovat se o nich ani netřeba“ (s. 262). Bez odhalení a co nejdůkladnějšího popisu (a obhajobě) těchto „představ“ (ať už vědeckých, majících podobu teorie, hypotézy atp., nebo podobu osobních postojů, např. v oblasti jazykové kultury) není možné vzájemné porozumění ani diskuse.

Pavel Novák přesně tento nežádoucí důsledek absence popisu vlastních východisek odhaluje ve sporu o stylové hodnocení několika jazykových prostředků, který probíhal v rámci dobové diskuse o spisovné češtině. V textu O smysl diskuse o mluvené češtině (s. 55–61) píše: „Hodnocení [daných prostředků] se rozchází opravdu značně. Těžko však předpokládat, že by šlo o spor v rovině lingvistické […]. Kloním se proto spíše k názoru, že jde o spor mluvčích. Pak ovšem jde o spor zbytečný, neboť pravdu v tomto případě mají jistě obě strany (vypovídají přece o svém povědomí)“ (s. 57).

V neposlední řadě Novák v souvislosti s nutnou existencí zmíněných široce pojatých předpokladů (teorie, hypotéza, přístup, metodologie atd.) explicitně upozornil i na další důležitý nežádoucí proces, jímž je ontologizace původně jen metodologických nástrojů nebo z teorie vyplývajících předpokladů, které mimo danou teorii, přístup atp. nemají reálnou existenci:[16] „[N]ejde jen o to, že badatel může pracovat s tendenčně vybranými, jen pro jeho teorii mluvícími údaji, nýbrž hlavně o to, že se může domnívat, že své strukturace v dokladech přímo ‚vidí‘, ‚pozoruje‘. Např. tzv. celostní (obecný) význam členů morfologických protikladů, hypotetickou entitu, považuje za empirickou danost“ (s. 172), tj. neoprávněně ontologizuje svůj vlastní teoretický konstrukt (existující jen v rámci jeho teorie), protože ho kvůli pohledu z pozice své teorie považuje za součást objektivní předmětné reality.[17]

[157](b) Druhým faktorem, který často takové ne-rozumění i přenos odlišné informace způsobuje (a který souvisí s výše popsaným faktorem prvním), je způsob textového podání daného poznatku a způsob jeho přečtení.

V článku K voprosu o «strukturnom analize» jazyka (s. 74–78) Pavel Novák (s Petrem Sgallem) ukazuje, že za formou (označujícím) „strukturní analýza“ (strukturnyj analiz) bylo v různých fázích rozvoje strukturní lingvistiky i v různých kontextech vyjadřováno 6 různých pojmů (označovaných). Možnost nesprávného (odlišného než zamýšleného) přenosu informace je zde nasnadě. Mechanismus je zřejmý: Jakmile někdo užije dané spojení bez dostatečně explicitního vysvětlení, co jím míní, např. jako nositele pojmu (1), je možné, že adresát daného sdělení jej snadno může interpretovat jako nositele jednoho z pojmů (2)–(6). Mezi pisatelem a adresátem tak dojde k nesprávnému předání informace, aniž by o tom jeden i druhý věděl. V takto daném modelovém případě je vina za přenos odlišné informace primárně na straně autora textu.

Existují však příklady neporozumění, kde vina za přenos odlišné informace leží primárně na adresátovi. Je to patrné z jednoho z Novákových příkladů směšování funkčních úseků uvedeném v článku Poznámky o jazyce lingvistiky (O směšování funkčních úseků textu v lingvistice) (s. 176–182) – na příkladu posunu významu slova generovat:

„Je známo, že procesuální způsob vyjadřování (pomocí výrazů pro procesy) v gramatické analýze může budit zdání, že lingvista, který ho užívá, má na mysli dostatečně specifikovaný model procesu lidské komunikace. V počátcích šíření idejí generativní gramatiky se formulace obsahující výrazy generovat, odvozovat, transformovat, které podle původních definic označovaly formální operace s řetězy symbolů, které může provádět lingvista, samočinný počítač apod., přes výslovná upozornění mnohdy interpretovaly tak, jako by se zároveň vztahovaly k procesům probíhajícím v mluvčím […]“ (s. 176; kurziva PN).[18]

K předání zamýšlené informace tedy nemusí dojít i kvůli adresátovi. Ani sebepečlivější formulace předcházející nežádoucím interpretacím totiž – jak vidíme (srov. též spojení „i přes výslovná upozornění“ výše) – nemusí vést k porozumění a předání dané informace tak, jak chtěl autor.

V rámci odborného diskursu není přenos autorem zamýšlené informace k adresátovi vůbec samozřejmý. Novák se proto v citátu, který udal strukturu podstatné části 2. oddílu této recenze, vyjadřuje o možnosti podat co nejpřesnější popis jazykové reality silně skepticky (srov. „kultivovat k tomu přijatelné (neškodlivé, snesitelné, dokonce vhodné) způsoby vyjadřování“ (kurziva MB)).

(c) Tento fakt na nás klade důležité nároky jak jako na autory, tak jako na čtenáře. Víme-li díky Pavlu Novákovi o popsaném nebezpečí a máme-li ho doloženo v jeho díle na přesvědčivých příkladech, měli bychom přijmout to, že popsaným nežádoucím efektům je třeba s maximálním úsilím předcházet. Je jistě pravda, že ne každý lingvista musí být hned (čistým) teoretikem lingvistické metodologie nebo epistemologem (srov. „nemusí to pořád dělat všichni, stačí, [158]když to dělá někdo a je slyšen“). Naznačené problémy však mají – kromě toho, že se mohou stát předmětem reflexe samy o sobě – také praktický rozměr. Nejde jen o to, aby teoretik byl slyšen; jde také především o to, aby každý lingvista (ať už jako pisatel odborného textu nebo jako jeho recipient) uplatnil a dokázal počítat s Novákem popsanými fenomény při své textační i čtenářské praxi. Aby (jako autor) v každém textu explicitně deklaroval pozice, z nichž přistupuje k řešení úkolu, a v maximální možné míře se snažil vyjadřovat jednoznačně a pokoušel se předcházet možným neporozuměním ze strany svých čtenářů. A aby se (jako čtenář) vždy snažil podle dostupných indicií za textovými formami vždy vidět ty pojmy, které za nimi viděl i autor, aby přečteným formám ihned automaticky nepřiřazoval ten pojmový obsah, jejž dané formy mají pro něj, ale aby se zamyslel, zda tentýž pojmový obsah vidí za použitými formami i jeho autor. P. Novák v této souvislosti v textu Conditio sine qua non (s. 262) připomíná středověké disputace: „Tvrdím, že i kdybychom se velmi snažili, […] texty druhých čtli, a nejen čtli, nýbrž snažili se jim dobře porozumět, nebo dokonce – ó zářná pravidla středověkých disputací – kdybychom se přímo u autora, s nímž diskutujeme nebo hodláme diskutovat, předem snažili ověřit, zda mu rozumíme […].“ Vybraný citát pak zároveň ústí v další, ještě explicitnější vyjádření skepse nad možností plnohodnotně úspěšného předání zamýšlené informace. Citát totiž končí vyjádřením, že i v takovém případě „bude v naší […] diskusi, její kvalitě, něco podstatného scházet“. Moment vyřešení, konečného obejití popsaných úskalí se mění v nikdy nekončící proces snahy o eliminaci ilustrovaných negativních důsledků.

V tomto smyslu je myslím třeba drobně korigovat Novákovo vyjádření, že toto vše „nemusí […] pořád dělat všichni, [že] stačí, když to dělá někdo a je slyšen“. To jistě platí o teoreticích jazyka zabývajících se v širokém smyslu jakýmikoli meta-lingvistickými otázkami. Odborná komunikace má však samozřejmě i svůj praktický rozměr. Poznatky je třeba předat ostatním členům odborné komunity. Pak je nezbytně nutné, abychom se v rámci své formulační (i čtenářské) praxe, „snažili, aby ‚teorie‘ byly teoriemi a ne ideologiemi, a kultivovali k tomu přijatelné (neškodlivé, snesitelné, dokonce vhodné) způsoby vyjadřování“ všichni, kdo se této komunikace účastníme.

LITERATURA

Diskuse a rozhovory (1997). Jazykovědné aktuality, 34, s. 42–67.

HAVRÁNEK, B. – HORÁLEK, K. – SKALIČKA, V. – TROST, P. (1958): Thesis. In: Sbornik otvetov na voprosy po jazykoznaniju k IV Meždunarodnomu s"jezdu slavistov. Moskva, Izdateľstvo akademii nauk SSSR, s. 50–53.

KŘIVAN, J. (2010): Pavel Novák (1937–2007). Docent obecné lingvistiky [on-line]. Praha: Ústav obecné lingvistiky FF UK v Praze. Cit. [2013-02-19]. <http://pavelnovak.ff.cuni.cz>.

LEŠKA, O. – NOVÁK, P. (1966): Nad dílem Louise Hjelmsleva. Slovo a slovesnost, 27, s. 141–153.

NAGY, M. (2008): Novák, Pavel [biografické heslo]. In: J. Černý – J. Holeš (eds.), Kdo je kdo v dějinách české lingvistiky. Praha: Libri, s. 463–465.

NOVÁK, P. (1967): K jednomu modelu stylistické složky jazykového kódování II. Slovo a slovesnost, 28, s. 36–45.

NOVÁK, P. (1971): Systematizace žánrů vědecko-technické literatury [výzkumná zpráva]. Praha: FF UK.

NOVÁK, P. (1983): Za profesorem Milanem Romportlem. Slovo a slovesnost, 44, s. 156.

[159]NOVÁK, P. (1989): K interpretaci formulací klasiků marxismu-leninismu o jazyce (VI). Bulletin ruského jazyka a literatury, XXX, s. 165–186.

ONDREJOVIČ, S. (2011): Pavel Novák: Lingvistika a jazyková realita. Výber z diela [recenze]. Jazykovedný časopis, 62, s. 131–132.

PEREGRIN, J. (2003): Je realismus problémem? In: J. Peregrin, Filosofie a jazyk. Praha: Triton.

STARÝ, Z. (1992): À propos Pavel Novák. Slovo a slovesnost, 53, s. 317–320.

STARÝ, Z. (2002): À propos Pavel Novák po deseti letech. Slovo a slovesnost, 63, s. 153–155.

STARÝ, Z. (2007): Pavel Novák – lingvista, kolega, přítel. Slovo a slovesnost, 68, s. 318–319.

VACHEK, J. (1964): A Prague School Reader in Linguistics. Bloomington, IN: Indiana University Press.

VASILJEV, I. (2012): Pavel Novák: Lingvistika a jazyková realita: Výbor z díla [recenze]. Slovo a slovesnost, 73, s. 217–220.

VYKYPĚL, B. (2011): Pavel Novák: Lingvistika a jazyková realita. Výbor z díla [recenze]. Linguistica Brunensia, 59, s. 354–355.

PRAMENY

ČERMÁK, F. (2007):[19] Frazeologie a idiomatika. Česká a obecná. Praha: Karolinum.

ČERMÁK, J. – ČERMÁK, P. – POETA, C. (eds.) (2012): Pražský lingvistický kroužek v dokumentech. Praha: Academia.

DANEŠ, F. (1999): Jazyk a text I. Část 1. a 2. Výbor z lingvistického díla Františka Daneše. Praha: FF UK.

DANEŠ, F. (2000): Jazyk a text II. Výbor z lingvistického díla Františka Daneše. Praha: FF UK.

DANEŠ, F. (2009): Kultura a struktura českého jazyka. Praha: Karolinum.

DOKULIL, M. (1997): Obsah, výraz, význam. Výbor z lingvistického díla Miloše Dokulila. Praha: FF UK.

DOLEŽEL, L. (2013): Život s literaturou. Praha: Academia.

ERTL, V. (2011): Dobrý autor. Výbor z jazykovědného díla. Praha: Akropolis.

GREPL, M. (2011): Jak dál v syntaxi? Brno: Host.

HALLER, J. (2007): Dar jazyka. Deset statí o češtině. Praha: Herrmann a synové.

HAUSENBLAS, K. (2003): Miscellanea. Praha: FF UK.

HAVRÁNKOVÁ, M. (ed.) (2008): Pražský lingvistický kroužek v korespondenci. Korespondence z let 1923–1974. Praha: Academia.

HAVRÁNKOVÁ, M. – TOMAN, J. (eds.) (2001): Quadrilog: Bohuslav Havránek, Zdeňka Havránková, Roman Jakobson, Svatava Pírková-Jakobsonová. Vzájemná korespondence 1930–1978. Praha: Karolinum.

CHROMÝ, J. – LEHEČKOVÁ, E. (2007–2010): Rozhovory s českými lingvisty I–III. Praha: Dauphin – Akropolis.

JANYŠKOVÁ, I. – KARLÍKOVÁ, H. (eds.) (2011): Václav Machek: Korespondence I., II. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.

KOPEČNÝ, F. (2009): Dobrodružství etymologie. Články Františka Kopečného z prostějovského časopisu Štafeta. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.

[160]KOŘENSKÝ, J. (1998): Proměny myšlení o řeči. Praha: FF UK.

MACHEK, V. (2012): Sebrané spisy Václava Machka I a II. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.

MAREŠ, F. V. (2000): Cyrilometodějská tradice a slavistika. Praha: Torst.

MATHESIUS, V. (1982): Jazyk, kultura, slovesnost. Praha: Odeon.

MATHESIUS, V. (2009): Paměti a jiné rukopisy. Praha: Karolinum.

MORÁVKOVÁ, A. (ed.) (1997): Roman Jakobson. Z korespondence. Praha – Litomyšl: Paseka.

NĚMEC, I. (2009): Práce z historické jazykovědy. Praha: Academia.

RUSÍNOVÁ, Z. (2010): Pokušení struktury. Brno: Host.

SGALL, P. (2006): Language in its Multifarious Aspects. Praha: Karolinum.

SGALL, P. (2011): Jazyk, mluvení, psaní. Praha: Karolinum.

SKALIČKA, V. (2004–2006): Souborné dílo. Praha: Karolinum.

ŠLOSAR, D. (2010): Opera Bohemica Minora. Brno: Host.

TOMAN, J. (2011/1995): Příběh jednoho moderního projektu. Pražský lingvistický kroužek 1926–1948. Praha: Karolinum.

TROST, P. (1995): Studie o jazycích a literatuře. Praha: Torst.

ULIČNÝ, O. (2006): Jazyk – jazykověda – komunikace. Výbor z lingvistického díla Oldřicha Uličného [AUC Philologica 3/2003 – Slavica Pragensia XXXVIII]. Praha: Karolinum.

VEČERKA, R. (2011): Opera Slavica et Palæoslovenica Minora. Brno: Host.

VYKYPĚL, B. (2008): Život a dílo Adolfa Erharta. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.


[1] K dispozici je soubor díla Vladimíra Skaličky (2004–2006) a Václava Machka (2012) a výbory z díla Viléma Mathesia (1982), Pavla Trosta (1995), Miloše Dokulila (1997), Jana Kořenského (1998), Františka Daneše (1999–2000; 2009), F. V. Mareše (2000), Karla Hausenblase (2003), Petra Sgalla (2006; 2011), Oldřicha Uličného (2006), Jiřího Hallera (2007), Františka Kopečného (2009), Igora Němce (2009), Dušana Šlosara (2010), Václava Ertla (2011), Miroslava Grepla (2011), Zdeňky Rusínové (2011) a Radoslava Večerky (2011). Do značné míry je výborem z díla, i když tematicky zaměřeným a doplněným o některé práce původní, též kniha Františka Čermáka (2007). Zmínit lze v této souvislosti i Vykypělovu (2008) práci o „životě a díle“ Adolfa Erharta. Kromě toho existují jednak edice rozhovorů a vzpomínek (viz např. Chromý – Lehečková, 2007–2010; Doležel, 2013), jednak edice korespondence (viz např. Morávková, 1997; Havránková – Toman, 2001; Havránková, 2008; Janyšková – Karlíková, 2011). V neposlední řadě se lze v této souvislosti zmínit o řadě publikací mapující činnost Pražského lingvistického kroužku (viz např. Mathesius, 2009; Čermák – Čermák – Poeta, 2012; Toman, 2011/1995). Mluvíme-li o existujících výborech z děl českých lingvistů, je v této recenzi výboru z díla Pavla Nováka na místě (jako inspiraci pro další ediční práci) zmínit i jeden výbor neexistující. Vede mě k tomu Novákovo (s. 301) vyjádření lítosti nad absencí výběrového sborníku prací jeho učitele Karla Horálka.

[2] Jan Křivan je doktorand a asistent Ústavu obecné lingvistiky FF UK, Jiří Januška je doktorand téhož ústavu a asistent katedry středoevropských studií FF UK, Jan Chromý je odborný asistent Ústavu českého jazyka a teorie komunikace FF UK.

[3] Z toho dva jsou dosud nepublikované strojopisy z pozůstalosti. Jde o texty Jazykové roviny (s. 154–185) a Co jsou syntaktické vztahy? (s. 148–149).

[4] Tento text – jak na to sám autor v poznámce upozorňuje – vychází do značné míry z jeho dřívějších statí publikovaných u příležitosti Novákových významných životních výročí (viz Starý, 1992; 2002).

[5] Srov. formulace jako „Když jsem dostal možnost […] představit výzkum v matematické lingvistice širší odborné veřejnosti, Pavel [Novák; MB] ovšem nechyběl v autorském kolektivu, který jsem sestavil.“; „Měl jsem tedy v Pavlovi [Novákovi; MB] oporu jak v teoretických pohledech na lingvistické otázky, tak v problémech aplikací důležitých pro praktický dosah lingvistického výzkumu […]“ (s. 31). Značně odlišně a pro mě velmi překvapivě tento Sgallův text interpretuje Ivo Vasiljev (2012, s. 218) ve své recenzi výboru z Novákova díla publikované ve Slově a slovesnosti.

[6] Kdo konkrétně ho vedl, editoři neuvádějí a není to zřejmé ani z příslušného výtisku Jazykovědných aktualit. V něm se jen v úvodu a v závěru povšechně uvádí, že „se redakce rozhodla rozvíjet vznikající tradici jubilantských rozhovorů“ (Diskuse a rozhovory, 1997, s. 42) nebo že „[r]edakce Jazykovědných aktualit děkuje všem za rozhovor“ (ibid., s. 67).

[7] Z Novákem označených prací nebyly do nynějšího výboru zařazeny texty: Novák – Leška (1966) a Novák (1967; 1971; 1983; 1989).

[8] Editoři souboru díla Vladimíra Skaličky (2004–2006) se např. rozhodli chronologicky řazené cizojazyčné stati přeložit; editor prvního dvoudílného (a třísvazkového) výboru z textů Františka Daneše (1999–2000) se rozhodl autorovy cizojazyčné (anglicky psané) práce shrnout v samostatném svazku – druhém díle.

[9] Rozhodnutí cizojazyčné texty nepřekládat je nepochybně legitimní. V případě textů anglických a textu německého lze předpokládat, že cílová skupina čtenářů sledovaného výboru (tj. především odborníci-lingvisté a pokročilejší studenti filologických oborů) nebude mít s jejich přečtením problém. Problematičtější je dané rozhodnutí v případě vynikajícího textu ruského, který – obávám se – zejména studenti nepřečtou, a který tak nejspíš zůstane upozaděn. Právě studentům by však tento text mohl být velmi užitečným doložením toho, že jedna a tatáž forma může být užívána jako formální protějšek pro několik odlišných pojmů.

[10] Na důkaz jejich marginálnosti je zmíním jen v této poznámce pod čarou. V hlavním textu i v textu patových poznámek se překlepy objevují zcela výjimečně (p. *mnogósciowy, *teoria mnogósci m. mnogościowy, teoria mnogości; p. *teoreticznie m. teoretycznie (s. 79); č. *mámo co dělat m. máme co dělat (s. 119, pozn. 15); grafém ý (*ýже) v ruském textu m. ruského grafému y (уже) (s. 75)). Trochu víc nepřesností a překlepů obsahují seznamy literatury za jednotlivými články (srov. namátkou objevené příklady: r. *Finkcii m. [f]unkcii; r. *matematičeskoj linvistike m. matematičeskoj lingvistike (s. 51); p. *proklitiky m. proklityki; (s. 41); p. zdań *oznamujących m. zdań oznajmujących (s. 297); p. *W prowadzenie do… m. Wprowadzenie do… (s. 61); p. *Łodź m. Łódź (s. 70); p. Kraków: *Polskiej akademii nauk m. Kraków: [?] Wydawnictwo polskiej akademii nauk (s. 136)).

[11] Za stručnou zmínku snad stojí, že knížka přináší nejen tento „portrét“ figurativně užitý (i když o ten tu jde samozřejmě především), ale i jeho portrét skutečný – kniha je vybavena čtyřmi Novákovými kvalitními portrétními fotografiemi, jimiž jsou od sebe odděleny jednotlivé oddíly knihy.

[12] Viz KNIHA ROKU 2010 (2010). Lidové noviny [on-line] [cit. 2013-02-19]. < http://www. lidovky.cz/ln-kniha-roku.asp?autor=60&o=I >.

[13] Ukazuje na to i fakt, že svůj příspěvek o Pavlu Novákovi pro sledovaný výbor (viz výše v části 1) v podstatě zkompiloval Zdeněk Starý z uvedených dvou článků (Starý, 1992; 2002; viz též pozn. 4 této recenze).

[14] Píše o tom také Jan Křivan v Komentáři k výboru z díla (s. 11). Co to znamená a jak se tento ústní charakter Novákovy lingvistiky projevuje, lze myslím dobře ilustrovat dvěma až anekdoticky působícími vzpomínkami Ladislava Nebeského, které jsou zveřejněny ve třetím díle Rozhovorů s českými lingvisty (viz Chromý – Lehečková, 2010, s. 132; kurziva originálu): „Během jedné naší procházky mě [Pavel Novák; MB] velmi podrobně a zároveň poutavě seznamoval s obsahem článku, který připravoval. Když jsem si po nějaké době mohl ve Slově a slovesnosti článek přečíst, byl jsem poněkud zmaten: to, o čem mi tak poutavě vyprávěl, bylo v článku přítomno jen v náznaku. […] Asi před pěti lety jsem Pavla uviděl v přízemí filozofické fakulty. Mířil ke mně s významným úsměvem. Oznámil mi, že mi sdělí dvě své nové myšlenky. Když mi je předal, velmi spokojeně odešel, asi je tím považoval za uveřejněné.“

[15] Novák se Sgallem zde citují Havránkův, Horálkův, Skaličkův a Trostův (1958) text ze sborníku odpovědí na lingvistické otázky pro IV. mezinárodní sjezd slavistů v Moskvě ve Vachkově (1964) anglickém překladu.

[16] Viz o tom přehledně např. v Peregrinově (2003) článku Je realismus problémem?

[17] V souvislosti s vědomím existence více různých, odlišných východisek, zde konečně stojí za to odcitovat následující Novákovo vyjádření: „Z toho, že bývá více správných pojetí světa (některé z jeho ,oblastí‘), a navíc pojetí, z nichž některé jsou k sobě vzájemně protikladné […], neuzavírejme, že je správná kdejaká pitomost, byť je součástí jejího názvu adjektivum alternativní“ (s. 243).

[18] Dodejme, že zde podíl na popisovaném posunu může mít – i „přes výslovná upozornění“ – pokušení daný procesuálně popisovaný nástroj ontologizovat (viz výše v bodě [a]) jako proces probíhající v mluvčím.

[19] K zařazení této práce do oddílu prameny viz pozn. 2.

Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.,
Letenská 4, 118 51 Praha 1
benes@ujc.cas.cz

Naše řeč, ročník 96 (2013), číslo 3, s. 151-160

Předchozí Zina Komárková: Nářeční pojmenování velkého kusu chleba

Následující Adam Kříž: Jak mluví Moravané v Praze?

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1