Časopis Naše řeč
en cz

Jak mluví Moravané v Praze?

Adam Kříž

[Posudky a zprávy]

(pdf)

How do Moravians in Prague speak?

The article is a review of James Wilson: Moravians in Prague. A Sociolinguistic Study of Dialect Contact in the Czech Republic. Frankfurt am Main: Peter Lang, 2010. 267 s.

James Wilson: Moravians in Prague. A Sociolinguistic Study of Dialect Contact in the Czech Republic. Frankfurt am Main: Peter Lang, 2010. 267 s.

[1]Diskuse o obecné češtině probíhá v české lingvistice již od 60. let minulého století. Během těchto let zaznělo v českém lingvistickém prostředí plno protichůdných mínění o statusu obecné češtiny, jejím funkčním zařazení, zeměpisném rozšíření apod. Vynořily se i názory na jazykové chování Čechů na Moravě a Moravanů[2] v Čechách. Právě do kontextu posledně zmíněných úvah vstupuje kniha anglického slavisty Jamese Wilsona Moravians in Prague.[3]

[161]Wilson se ve své práci zaobírá první částí tzv. kontaktové hypotézy, kterou odvodil z tezí obsažených v publikacích P. Sgalla a jeho kolegů (Sgall – Hronek, 1992; Sgall – Hronek – Stich – Horecký, 1992). Dle kontaktové hypotézy Moravané, kteří se přestěhují do Čech, ve své řeči rychle opouštějí rysy svých rodných dialektů a asimilují formy obecné češtiny (spíše než že by ráz své řeči přibližovali spisovné češtině), kdežto obyvatelé z Čech, kteří se usídlí na Moravě, si neosvojí prvky místních moravských dialektů, a tím podporují rozšiřování obecné češtiny mimo její původní území.[4] Wilson shledává Sgallovo tvrzení jako příliš introspektivní, intuitivní, ideologicky zatížené a vágní. Ve svém zaměření na první část hypotézy si proto klade za cíl poskytnout detailní, empiricky ověřený obraz toho, jak Moravané žijící v Čechách užívají obecnou češtinu.

Autor nejprve čtenáře obeznamuje s akomodační teorií (teoretickým rámcem práce) a s náhledy na dialektový kontakt, zasvěcuje ho též do vývoje spisovné češtiny a do aktuální české jazykové situace. Ve svém výkladu zmiňuje zásadní bohemistické studie zabývající se obecnou češtinou a kontaktem mezi českými dialekty.

Tyto studie mu posloužily k tomu, aby na základě informací v nich obsažených stanovil rysy obecné češtiny, které by mohl podrobit zkoumání. Poznatky z cizích studií o dialektovém kontaktu a domácích studií o obecné češtině mu též napomohly vyřknout určité predikce o akomodaci Moravanů na obecnou češtinu (jaký rys si budou Moravané osvojovat méně, jaký více apod.). Při výběru obecněčeských rysů a při formulování predikcí o jejich asimilaci se opíral o vlastnosti rysů, jako je areálová distribuce, sociální přijatelnost v neformální konverzaci, frekvence, komplexnost a míra, do jaké si je mluvčí uvědomují. Wilson z těchto kritérií zkonstruoval své vlastní měření nápadnosti zkoumaných rysů.[5]

Rysy, které se rozhodl v jazykovém chování Moravanů sledovat, představovaly tři hláskoslovné jevy (vkládání protetického v-, úžení é>í, diftongizaci ý/í>ej) a tři tvaroslovné jevy (odsouvání -l v příčestí činném – př. on řek; rodovou neutralizaci, tedy ztrátu distinkce mezi zájmeny / tvrdými adjektivy rodu mužského životného a zájmeny / tvrdými adjektivy rodu [162]mužského neživotného v 1. p. pl. – př. ty velký pavouci; unifikaci paradigmat, tedy vyrovnávání podob přípon u sloves 3., 4. třídy v 3. os. pl. préz. a odsouvání osobní koncovky sloves vzoru dělat v 3. os. pl. préz. – př. oni trpěj, sázej, prosej, dělaj). Uvedené jevy zkoumal jednak v celistvosti, jednak se vždy zaměřil na konkrétní typy pozic, v nichž se mohou objevit (např. diftongizace v kořeni slov, diftongizace v prefixech vý-).

Kromě těchto jazykových proměnných přihlížel i k proměnným souvisejícím s mluvčími, tedy k sociálním proměnným, které by mohly mít na akomodaci vliv. Informanti byli rozděleni podle pohlaví, délky pobytu v Praze, rodného území a míry začlenění do pražského společenství (v knize nese tato proměnná název network integration). K těmto parametrům, které byly předmětem hlavních analýz, přistupovala ještě sekundární kritéria (viz níže).

Informanty se stali moravští a slezští studenti studující v Praze převážně na Univerzitě Karlově. Až na jeden případ se jednalo o studenty nehumanitních oborů. A pouze jeden informant nestudoval školu vyššího vzdělávání. Wilsonovi se povedlo sestavit početně celkem rovnoměrné skupiny studentů podle rodného území. Skupiny se skládaly z 10 lidí ze střední Moravy, ze 14 lidí z východní Moravy a ze 13 lidí ze Slezska. Každá skupina byla relativně vyvážená podle pohlaví informantů a v každé se nacházeli informanti, kteří pobývali v Praze po různě dlouhý čas. Dva studenti potom byli ze západní Moravy. Jelikož se jejich rodný dialekt v mnoha bodech shoduje s obecnou češtinou, byla řeč těchto studentů analyzována zvlášť od řeči ostatních studentů; výsledky hlavní analýzy se jich tak netýkají.

Data určená k analyzování získal Wilson nahráním neformálních, nestrukturovaných interview, která spolu vedli jednotlivě informanti a Wilsonova přítelkyně Markéta, studentka medicíny s rodištěm v Ústí nad Labem. Její charakteristiky podle Wilsona garantovaly to, že interview bude co nejvíce uvolněné, což umožní sesbírat co nejpřirozenější data. K sesbírání přirozených dat měl přispět i fakt, že Wilson Markétu nijak speciálně neinstruoval a že studenti neměli o skutečném účelu interview ponětí.

Po tomto prvním interview následovalo ještě tentýž den druhé interview. Nahrával a vedl ho s informanty sám Wilson. Primárně se v druhém interview vymezovaly některé sociální proměnné. Wilson pokládal informantům sérii připravených otázek a podle odpovědí každému informantovi připsal určité skóre, které odráželo míru informantova začlenění do pražského společenství. Dále od informantů zjišťoval jejich postoje k obecné češtině.

Rozbor projevů prvního interview počíná Wilson analýzou jazykových proměnných v Markétině projevu, aby mohl data pořízená od informantů porovnávat s řečí rodilého mluvčího obecné češtiny. Posléze se obecně vyjadřuje k tendencím v řeči informantů jako celku. Nezapomíná ve stručnosti popsat užívání jevů, které se nestaly hlavním předmětem jeho výzkumného zájmu (asimilace znělosti, přehlásku u>i apod.). Potom již s ohledem na vybrané proměnné píše, že bylo možno zpozorovat různé typy akomodace včetně obou krajností, kdy si buď participant neosvojil žádnou analyzovanou formu obecné češtiny, nebo si je osvojil všechny a dokázal jich užívat podobně jako rodilý mluvčí. Převažovala však akomodace v různých aspektech částečná.

První velká analýza nahraného materiálu ukazuje, že z obecněčeských rysů byla nejvíce osvojována unifikace paradigmat (a to nejvýrazněji u sloves vzoru dělat), dále fonologické proměnné, a to diftongizace (ovšem nikoli v kořenech slov) a úžení. Nejméně osvojována ze všech proměnných byla proteze. V tabulkách a grafech jsou zobrazeny proměnné, které nejsou do dalších analýz a statistických vyčíslení záměrně zahrnuty, neboť jejich výskyt v řeči informantů byl malý až mizivý. Týká se to odsouvání -l, rodové neutralizace, úžení v adverbiálních [163]konstrukcích a kořenech slov, diftongizace í>ej, vkládání v- za prefix (př. navopak). I tak ale Wilson jejich užívání participanty aspoň komentuje v textu.

V analýzách se vždy v každé pozici vypočítává v procentech a statisticky vyhodnocuje zastoupení obecněčeských forem, k nimž se informanti mohou akomodovat, oproti formám jiným. Wilson proto ignoruje v projevech informantů ty pozice, v nichž se v rodném dialektu informantů nacházejí formy identické s formami obecněčeskými (např. u Středomoravanů nepočítá výskyt diftongizace ve finální pozici, úžení v jiných pozicích než v nepřímých pádech zájmen / tvrdých adjektiv ženského rodu apod.).

Další analýzy odhalují to, jak na akomodaci působí jednotlivé sociální proměnné. Souhrnem lze říci, že se nepotvrdil vliv regionu původu informantů na akomodaci k obecné češtině. Rozdíly byly ovšem patrné mezi pohlavími. Na první pohled se zdálo, že ženy akomodují téměř ve všech pozicích více než muži. Statisticky relevantní je tento výsledek pouze u unifikace paradigmat a v některých pozicích u úžení. Při sledování vlivu délky pobytu na akomodaci vysvítá, že čím déle informant v Praze žil, tím hojněji se v jeho řeči vyskytovaly podoby s protezí. Ostatní výsledky pro zbývající jazykové proměnné podporují hypotézy, že délka pobytu sehrává největší roli v prvotních fázích kontaktu dialektů a že akomodace se po prvních pár letech stabilizuje. S akomodací všech jazykových proměnných nejtěsněji souvisí míra začlenění informanta do pražského společenství. Informanti s nejvyšším integračním skóre užívali celkově obecněčeských forem nejvíce.

Wilson svá zkoumání neomezil pouze na tyto analýzy. Pokusil se určit hierarchii významnosti sociálních proměnných pro akomodaci a zjistit, zda a do jaké míry spolu nezávislé proměnné interagují. Z analýz vyplynulo, že nejdůležitější nezávislou proměnnou je míra začlenění informanta do pražského společenství, která většinou ostatní proměnné přebíjí, než že by s nimi byla v interakci. Ovšem existují některé jazykové proměnné, u nichž sama míra začlenění informanta do pražského společenství nepodmiňuje jejich asimilaci. V tom případě je druhou proměnnou, která napomáhá asimilaci forem, délka pobytu v Praze. Zajímavě Wilson hodnotí vliv pohlaví na akomodaci. Ačkoli se rozdíly mezi pohlavími nejevily jako rozhodující pro asimilaci jazykových forem, Wilson předestírá názor, že ženy akomodují více než muži. K této tezi ho vede fakt, že ve skupině nejintegrovanějších informantů, kteří žili v Praze po zhruba stejnou dobu, ženy muže v užívání obecněčeských forem předčily.

Wilson posléze svou pozornost krátce upíná k analyzování vztahu mezi jazykovými proměnnými a dalšími, vedlejšími sociálními proměnnými, které přitom porovnává se sociálními proměnnými již analyzovanými. Při probírání souvztažností mezi jazykovým chováním a postoji k obecné češtině dospívá k přesvědčení, že tato proměnná měří totožnou dimenzi jako míra začlenění informanta do pražského společenství. Jemnější analýza relace mezi studovaným oborem a akomodací ukazuje na vyšší míru akomodace u sportovců než u studentů jiných oborů. Z informantů roztříděných do skupin podle způsobu, jakým se do vzorku dostali, akomodovali nejméně ti, kteří reagovali na výzvu na plakátu umístěném na koleji Kajetánka. Wilson interpretuje tento výsledek tak, že participanti ozvavší se na plakát postrádali dostatek mimoškolního kontaktu. Proto akomodovali mnohem slaběji než informanti vybraní jinými způsoby. Ostatní skupiny sestávaly z Wilsonových přátel, z přátel jeho přátel, z přátel Wilsonova informátora a z informantů rekrutovaných náhodně během observace participantů. Kromě sumarizace vlivu sociálních proměnných na akomodaci se Wilson zaobírá v závěru své studie ještě zevrubněji i vlivem, který má na akomodaci podoba jazykových proměnných. [164]Konstatuje, že nápadnost je sice nezbytnou, ale nepostačující podmínkou asimilace určitých rysů. Nápadnost ovšem nemůže vůbec osvětlit asimilaci podob 3. os. pl. préz. sloves vzoru dělat, neboť tento jev neodpovídá kritériím nápadnosti, jak si je Wilson sám vymezil (viz výše) ani jak jsou vymezeny jinými lingvisty.[6] Wilson proto nedokáže nalézt příčinu toho, proč si informanti osvojovali tento rys nejvíce.

Autor dodává, že na akomodaci mají větší vliv kritéria týkající se mluvčího než kritéria týkající se jazykových proměnných.

Jádro knihy tkví v nastíněném kvantitativním zpracování dat. Wilson však čistý kvantitativní přístup skloubil v druhém sledu s kvalitativním a etnografickým přístupem. Kvalitativní data získal v druhém rozhovoru a využíval je k interpretaci tendencí v mluvě informantů zjištěných na základě analýzy rozhovoru prvního. Kromě rozhovorů Wilson trávil čas se svými participanty i v jejich běžném prostředí a při různých společenských příležitostech. Tím chtěl dosáhnout hlubšího poznání jejich mluvy.

Již stručné shrnutí obsahu knihy napovídá, že se jedná o teoreticky promyšlený, na české poměry novátorský, ojedinělý příspěvek ke zkoumání mluvené češtiny. Publikace Jamese Wilsona rozšířila spektrum bohemistické literatury snad o první systematickou práci v duchu variační sociolingvistiky. Z těchto perspektiv nelze jinak než autorovu práci vřele uvítat a brát ji za obohacení oboru.

Na druhou stranu nemůžeme pro tento pozitivní vklad, který kniha nesporně má, přehlížet její hlavní nedostatky a nejasnosti.

Mnohé nedokonalosti jsou dány stavem bohemistického bádání. V literatuře se sice hojně diskutuje o obecné češtině, ale v podstatě stále postrádáme přesnou představu o tom, jak vypadá. Citelně chybí precizně provedené studie, z nichž by šlo při přípravě výzkumu toho druhu, jenž Wilson podnikl, vycházet – studie, které by popisovaly aktuální užívání jazyka v Čechách či na Moravě.[7]

Z tohoto důvodu pořádně neznáme oba póly akomodace – výchozí situaci a situaci, na niž se adaptuje. Nejsme schopni vyjádřit míru proměny v řeči informantů[8] a vlastně ani nevíme, jaké rysy v jakém množství musí informanti do své řeči asimilovat, aby se mohlo uvažovat o jejich plné/částečné akomodaci či hyperakomodaci k obecné češtině.

Skutečnost, že Wilson analyzoval projev Markéty, nezaručuje, že jsme schopni bezpečně stanovit, jak rodilí mluvčí obecné češtiny hovoří. Porovnáváním skóre jazykových proměnných u informantů s Markétiným skóre nedostáváme věrnou představu o tom, jak se řeč informantů přibližuje obecným tendencím v řeči rodilých mluvčích obecné češtiny, nýbrž si tvoříme ilustraci pouze toho, jak se jejich řeč podobá řeči jednoho konkrétního člověka. Přitom můžeme předpokládat, že se Markéta jazykově přizpůsobovala informantům. Další problematickou věcí je Markétin mimopražský původ. Lze jen spekulovat o tom, jak moc se Markétina mluva podobá mluvě rodilých Pražanů, tedy obyvatel, s nimiž se informanti pravděpodobně dostávají [165]do styku častěji než s lidmi z Ústí nad Labem, odkud Markéta pochází,[9] a jak moc případné jazykové odlišnosti mezi ní a rodilými Pražany či obecně fakt, že nepochází z Prahy,[10] ovlivňují analyzované jazykové chování informantů. Myslím, že větší čistotě studie by prospělo, kdyby byl mluvčí, s nímž informanti hovoří, rodilý Pražan žijící v Praze po celý život (pokud by to měla být jen jedna osoba).

Stupeň akomodace informantů tedy v studii vysuzujeme z poměřování četnosti obecněčeských variant jazykových proměnných a jejich ostatních variant v analyzované řeči. Zůstává ale otevřeno, o čem takové posuzování něčí akomodace vypovídá, když neexistují přesné sociolingvistické údaje o mluvě Pražanů.

Nejen místo původu osoby, která s participanty vede rozhovor, ale i její pohlaví může různým způsobem formovat pozorované tendence v řeči informantů. Proto by bylo dobré a zajímavé při výzkumu zohlednit i jej (např. udělat dva rozhovory, jednou s ženou, podruhé s mužem).

Konfrontace řeči a charakteristik informantů s Markétinou řečí a jejími charakteristikami nás přivádí k spřízněnému problému. V souvislosti s teorií akomodace vyvstává otázka, zda se ve studii zkoumala dlouhodobá, či krátkodobá akomodace Moravanů na obecnou češtinu. Wilson svůj výklad podává tak, že se zaměřuje na zkoumání dlouhodobé akomodace.[11] Dlouhodobá akomodace počíná tehdy, když permanentně ovlivňuje akomodujícího mluvčího. Mluvčí potom užívá nové, pro svůj rodný dialekt cizí prvky i v situacích, v nichž mluvčí dialektu, který obsahuje tyto cizí prvky, není přítomen (viz Auer – Hinskens, 2005, s. 335). Wilson (s. 11) se o povaze dlouhodobé akomodace vyslovuje ještě tak, že trvale proměňuje jedincův idiolekt. Z hlediska výstavby výzkumu je nesmírně problematické zvolit typy a počet situací, které by jednoznačně prokázaly, kde již jde o dlouhodobou akomodaci. Jeden rozhovor nám rozhodně neřekne nic o permanentní proměně něčího idiolektu. Tušíme, že k tomu, abychom ji identifikovali, potřebujeme disponovat většími a pestřejšími soubory dat. Můžeme se domnívat, že Wilson se je pokoušel sebrat v druhém rozhovoru a především etnografickým přístupem. Během pozorování informantů si mohl všímat, jak informanti mluví v rozmanitých situacích s rozličnými mluvčími. Sám ale přiznává, že každého informanta sledoval po různě dlouhý čas [166]a s každým se stýkal různě intenzivně. To trochu snižuje dalekosáhlost závěrů o akomodaci, které z takového pozorování mohl pro sebe vyvozovat. Čtenáři pak nenabízí dostatečně hluboký vhled do těchto dat, není tedy úplně jasné, co vše z etnografického přístupu pro studii vytěžil. O dlouhodobé akomodaci lze v tomto případě hovořit snad pouze proto, že se informanti zdržují v prostředí hostitelské variety (v Praze) dlouhodobě. Platí ale, že obraz mluvy Moravanů v Praze, jak ho kniha vykresluje, je omezený. K tomu, aby byl plastičtější, by přispěla analýza různorodějšího materiálu (např. rozhovorů Moravanů mezi sebou) nebo aspoň identifikace typů variant jazykových proměnných odchylujících se od variant obecněčeských.[12]

K detailnějšímu pohledu na podobu idiolektů informantů by napomohla i informace o tom, jak mluví, když se na Moravu vracejí. Chápu však, že takové zkoumání překračovalo časové a finanční limity autora. A stejně by k plnému pochopení proměny informantova idiolektu bylo třeba znát jeho jazykové chování, než odjel do Prahy studovat.

Při konstruování sociální proměnné region původu se ovšem Wilson opírá o tradičně definované nářeční skupiny (středomoravskou, východomoravskou, slezskou). Nutno říci, že takové rozdělení informantů do skupin je poněkud umělé. Skupiny ve skutečnosti nemusejí tvořit jazykově vnitřně homogenní celky a z druhé strany ani nemusejí být jazykově ostře oddělené vůči sobě navzájem. Výsledky neprokazující vliv regionu původu na akomodaci zpětně svědčí o problematičnosti tohoto třídicího hlediska.

Námitkám se nemohou vyhnout ani třídicí parametry pro určení stupně informantova začlenění do pražského společenství.[13] Zde naopak výsledky zpětně ospravedlňují Wilsonovy kroky při vytváření integračního indexu (tato sociální proměnná se ukázala být nejdůležitějším prediktorem akomodace informanta).

Obraz akomodace Moravanů pobývajících v Praze může být silně zkreslen tím, kteří Moravané se zúčastnili výzkumu. Při sestavování vzorku se Wilson potýkal s problémy. Nakonec byl nucen uchýlit se k rozličným metodám, jakými informanty oslovit a do výzkumu je zařadit (viz výše). Do způsobu výběru informantů náležela i metoda, kdy student kontaktoval výzkumníka na základě výzvy na plakátu. Začlenit do výzkumu informanty, kteří se sami vybrali, skýtá vždy nebezpečí. V literatuře se píše o tzv. problému participantova sebevybrání (problem of participant self-selection, viz Dörnyei – Taguchi, 2010, s. 63–64), jež s sebou nese riziko zkreslení vzorku. Po zkontrolování výsledků statistické analýzy můžeme tvrdit, že ke zkreslení zřejmě došlo i v tomto výzkumu. Jak již víme, informanti reagující na výzvu na plakátu akomodovali nejméně. Lišili se tedy signifikantně od informantů vybraných jinou metodou. Kdyby se místo této metody zvolila metoda jiná, dobrali bychom se pravděpodobně k jiným výsledkům a závěrům o akomodaci moravských studentů v Praze.

Neměli bychom ztrácet ze zřetele, že obraz o akomodaci Moravanů na obecnou (pražskou) češtinu není kompletní, protože neříká nic o všech sociálních či věkových skupinách Mora[167]vanů. Výsledky se vztahují jen k moravským studentům (převážně nehumanitních oborů). Například jazykové chování pracující vrstvy by se mohlo podstatně odlišovat od jazykového chování studentů. Z tohoto důvodu je titul knihy mírně zavádějící.

Sluší se podotknout, že Wilson si mnoho nedostatků své studie uvědomuje (nevyvážené pozorování všech participantů, absenci výzkumu mluvy informantů v jejich domácím prostředí, omezenost interpretace výsledků na skupinu studentů, problém v metodě výběru informantů). Obzvláště poslednímu mohl ale předejít.

I přes některé výhrady musím zopakovat, že kniha Jamese Wilsona Moravians in Prague představuje inspirativní práci dodávající bohemistickému zkoumání novou dimenzi. Její ohromný přínos tkví jednak v dosažených poznatcích, jednak v tom, že bohemistiku upozorňuje na prázdná místa, která by se měla v nejbližší době zaplnit. Pokud se tato místa skutečně zaplní, získáme komplexnější obraz o mluvené češtině obecně a na recenzovanou studii se bude moci rozumně navázat dalším výzkumem o kontaktu dialektů.

 

LITERATURA

AUER, P. – HINSKENS, F. (2005): The role of interpersonal accommodation in a theory of language change. In: P. Auer – F. Hinskens – P. Kerswill (eds.), Dialect change: convergence and divergence in European language. Cambridge: Cambridge University Press, s. 335–358.

BAYER, L. (2003): Sprachgebrauch vs. Spracheinstellung im Tschechischen: Eine empirische und soziolinguistische Untersuchung in Westböhmen und Prag. München: Verlag Otto Sagner.

DEJMEK, B. (1986): Hierarchizace a dynamika obecněčeských hláskových jevů. Slovo a slovesnost, 47, s. 131–138.

DÖRNYEI, Z. – TAGUCHI, T. (2010): Questionnaires in second language research (construction, administration, and processing). New York – Abingdon: Routledge.

JANČÁK, P. (1974): Frekvence hlavních hláskových jevů v mluvě pražské mládeže. Naše řeč, 57, s. 191–200.

JANČÁK, P. (1997): Mluva v severozápadočeském pohraničí. In F. Daneš (eds.), Český jazyk na přelomu tisíciletí. Praha: Academia, s. 239–250.

KERSWILL, P. – WILLIAMS, A. (2002): „Salience“ as an Explanatory Factor in Language Change: Evidence from Dialect Levelling in Urban England. In M. Jones – E. Esch (eds.), Language change: The Interplay of Internal, External and Extra-Linguistic Factors. Berlin: Mouton de Gruyter, s. 81–110.

SGALL, P. – HRONEK, J. (1992): Čeština bez příkras. Praha: H&H.

SGALL, P. – HRONEK, J. – STICH, A. – HORECKÝ, J. (1992): Variation in language: Code switching in Czech as a challenge for sociolinguistics. Amsterdam – Philadelphia: John Benjamins Publishing Company.

TRUDGILL, P. (1986): Dialects in Contact. Oxford – New York: Blackwell.


[1] Rád bych poděkoval anonymnímu recenzentovi za podnětné poznámky k původní verzi textu.

[2] Pod označením „Moravan“ chápu v textu obyvatele Moravy a české části Slezska.

[3] Jedná se o autorovu doktorskou práci.

[4] Wilson pro účely formulování jasné hypotézy teze P. Sgalla a jeho kolegů samozřejmě zjednodušuje. Autoři sice předpokládají, že Moravané žijící v Čechách rychle přecházejí ze svého nářečí k obecné češtině a že mluvčí z Čech mají tendenci se od obecné češtiny neodchylovat, ale nepředpokládají, že by mluva obyvatel Čech žijících na Moravě odolávala trvale jakýmkoli změnám, jak by se snad mohlo z formulace druhé části hypotézy zdát. Viz např.: „Na druhé straně, když se mluvčí z Čech přestěhuje na Moravu, obvykle to znamená podporu vlivu obecné češtiny na Moravě, i když jen dílčí a ne dlouhodobou, protože často se i takový Čížek postupně přizpůsobí svému prostředí.“ (Sgall – Hronek, 1992, s. 90). Slovo „často“ však odkrývá, že autoři nepokládají mluvčí z Čech žijící na Moravě, kteří svou řeč nepozměnili, za nemožný jev. U Moravanů žijících v Čechách pak nejspíše očekávají, že se k cizímu dialektu (k obecné češtině) akomodují všichni.

[5] Nápadnost je vlastnost jazykové jednotky nebo jazykového rysu, která tyto jevy činí nějakým způsobem percepčně nebo kognitivně výraznými (Kerswill – Williams, 2002, s. 81). Nápadnost potom může například podmiňovat to, zda a jak rychle bude určitý jazykový rys asimilován. Rys, u něhož lze podle Wilsonova vymezení nápadnosti předpokládat, že si ho budou mluvčí osvojovat nejvíce a nejdříve, by měl být pro rodilé mluvčí společensky přijatelný i mimo prostředí neformální komunikace, zeměpisně široce rozšířen, vysoce frekventovaný, odrážející se jasně v povědomí (nerodilých) mluvčích a neměl by být příliš komplexní (tj. rys by neměl být foneticky obtížný k osvojení a jazyková proměnná by měla nabývat ideálně pouze dvou variant, které se bez výjimek /např. lexikálních/ zaměňují).

[6] Např. P. Trudgillem (1986).

[7] Míním práce mapující složitou sociolingvistickou situaci určitého území ve své mnohovrstevnatosti (generační, stylové apod.). V poslední době se tomuto typu práce v něčem přiblížila kniha L. Bayer(ové) (2003) zkoumající mluvu obyvatel západních Čech a Prahy jednou ve formální situaci a jednou v situaci neformální. Pro mnoho nedostatků a nedotažeností se však z této studie dá získat pouze velmi hrubý obraz o mluvě obyvatel z dvou českých regionů.

[8] Informantova reflexe vlastního užívání jazyka není spolehlivým zdrojem údajů.

[9] Wilson (s. 145) sám naráží na to, že užívání protetického v- je v severozápadních a severních Čechách řidší jev než v jiných částech Čech, o čemž napovídá srovnání dříve podniknutých studií z této oblasti (např. Jančákem, 1997) se studiemi z jiných oblastí Čech (např. z Hradce Králové – Dejmek, 1986; z Prahy – Jančák, 1974) a potvrzuje to i jazykové chování samotné Markéty. Její skóre u této proměnné bylo nižší než průměrné skóre informantů v studiích z jiných částí Čech. Samozřejmě můžeme mít pochybnosti o korektnosti srovnávání těchto studií navzájem i o jejich srovnávání s řečí Markéty (studie zkoumají typově jiné vzorky mluvčích; probíhaly také v různých desetiletích – užívání protetického v- mohlo postupně doznávat proměny), můžeme též nadnést myšlenku, že právě u této proměnné se nejvíce projevila Markétina akomodace k řeči informantů-Moravanů, ale přesto všechno nelze zavrhnout názor, že mezi řečí mluvčích z Ústí nad Labem a řečí mluvčích z Prahy existují (aspoň u nějakých jevů) rozdíly. Markéta sice nepředstavuje prototypického mluvčího ze severních Čech, jelikož žije v Praze již delší dobu, za niž se mohla přizpůsobit pražské mluvě, ale o povaze rozdílu mezi její řečí a řečí jiných obyvatel severních Čech se lze jen dohadovat.

[10] Již informace o tom, že Markéta není rodilá Pražanka, mohla mít dopad na vyjadřování informantů.

[11] Na tomto místě dodejme, že úvahy nastíněné v třech předešlých odstavcích získávají na větší relevanci za předpokladu, že se bude na Wilsonovu studii pohlížet jako na studii zachycující krátkodobou akomodaci.

[12] Wilson se ve své studii soustředil pouze na to, zda si mluvčí osvojuje obecněčeské formy, či nikoli; proto v analýzách proti sobě nestaví formy spisovné a nářeční.

[13] Týká se to např. otázky o zaměstnání. Informantovo skóre se ohodnotilo podle toho, zda pracuje, nebo nepracuje, a v případě, že pracuje, zda chodí na brigády nebo do práce na částečný úvazek. Tím však získáme jen hrubou představu o intenzitě informantova kontaktu s mluvčími obecné češtiny. Práce se mohou radikálně lišit v tom, jak často v nich zaměstnanec přichází do styku s lidmi. Navíc kolegové v práci nemusejí být jen obyvatelé Čech.

Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Letenská 4, 118 51 Praha 1
kriz@ujc.cas.cz

Naše řeč, ročník 96 (2013), číslo 3, s. 160-167

Předchozí Martin Beneš: Úskalí odborné lingvistické komunikace. Pavel Novák: Lingvistika a jazyková realita

Následující Michaela Lišková: Přenesené pojmenování reset

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1