Časopis Naše řeč
en cz

Monografie o tvoření slov v nářeční skupině východomoravské

Marie Janečková

[Posudky a zprávy]

(pdf)

A book on word formation in East Moravian dialect group

The article is a review of Zuzana Hlubinková: Tvoření slov ve východomoravských nářečích. Brno: Masarykova univerzita, 2010. 275 s.

Zuzana Hlubinková: Tvoření slov ve východomoravských nářečích. Brno: Masarykova univerzita, 2010. 275 s.

Slovotvorné publikace nejsou v české jazykovědě časté, zvláště nářeční slovotvorba nebývá samostatným předmětem bádání. Autorka monografie Zuzana Hlubinková z dialektologického oddělení Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., se věnuje nářeční slovotvorbě dlouhodobě a systematicky. V úvodu monografie připomíná, že „v České republice se těžiště zájmu badatelů přesunulo k problematice jazykové a mimojazykové komunikace, zatímco otázkám systému jazyka se věnuje jen málo badatelů“. Stručně a výstižně informuje o vývoji české nářeční slovotvorby jako jazykovědné disciplíny, která navázala na slovotvorná bádání Miloše Dokulila (s. 11–14). Oceňuje i velký přínos české historické slovotvorby spjaté se jmény Dušana Šlosara, Zdenky Rusínové a Jany Pleskalové. Konstatuje však, že nářeční tvoření slov bylo dlouho opomíjeno, a pokud se vyskytl pokus o slovotvornou analýzu, „nepostihoval celý slovotvorný systém dialektu, nýbrž pouze vybrané diferenční jevy“.

Autorka si stanovila cíl postihnout slovotvorný systém východomoravských dialektů jako vnitřně spjatý s ohledem na jazykovězeměpisnou situaci. Dalším jejím záměrem byla snaha odlišit výsledky živých slovotvorných procesů od postupů již neproduktivních. To je však úkol nelehký, neboť velká část slovotvorby tradičních dialektů je téměř nebo zcela mrtva, jak sama zjišťuje. Neopomenutelným faktem také je, že do nářečí se dostávají nové hotové útvary ze spisovné češtiny, stávají se součástí nářeční slovní zásoby a vytěsňují zanikající nářeční slova. O určité slovotvorné živosti lze mluvit jen u typů transpozičních. Některé slovotvorné kategorie se v nářeční slovotvorbě nerozvinuly vůbec.

Stavba monografie je promyšlená a metodologicky důsledná. To obojí přispívá k přehlednosti a srozumitelnosti podaného slovotvorného obrazu. Za základ je vzato dělení podle slovních druhů. Nejprve je popisována derivace substantiv, adjektiv, verb, adverbií. Substantiva i adjektiva jsou členěna podle slovního druhu základového slova a následně podle významu; podobně je tomu u adverbií. U sloves je hlavním kritériem způsob derivace, jsou tedy rozdělena na utvořená sufixací a prefixací. Ze slovního druhu zájmen a číslovek jsou sledovány jen druhy se slovotvornou strukturou. V kategorii předložek se autorka zaměřila na nepůvodní a složené. V rámci slovních druhů jsou vymezeny slovotvorné kategorie a v nich pak slovotvorné typy. U každého slovotvorného typu je uvedena morfologická charakteristika a z ní vyplývající flektivní vzor, alternace a spojitelnost formantu s typy základů. Dokladový nářeční materiál tvoří apelativa, jen ojediněle propria. Oceňujeme, že je připojena i charakteristika stylistická, rozlišují se útvary expresivní a terminologické. Při tvoření apelativ i proprií se v nářečí často využívá periferních prostředků a postupů. Tyto skupiny tvoří ve srovnání s nocionálními apelativy tzv. parasystémy. Autorka dále rozlišuje slova domácí a přejatá, všímá si adaptace přejatých slov. Derivační popis je doplněn také o útvary vzniklé kompozicí.

Monografie má pečlivý poznámkový aparát. Konfrontačně jsou uváděni autoři, kteří se více nebo alespoň částečně ve svém nářečním popisu slovotvorbou zabývali. Nejvíce však autorka odkazuje na nepublikovanou disertační práci Karla Fice Tvoření slov v hanáckých nářečích (1984). [99]Tvořivost v oblasti slovotvorby reprezentují v některých případech synonyma a tautonyma, která jsou také součástí slovotvorného popisu. K názornosti výkladu přispívají i četné mapky. Utvořená slova mající vztah k zeměpisné diferenciaci nářečí jsou na dvoubarevných mapách. Ty jednak zachycují slovotvorné rozdíly v rámci jednoho slova, jednak deriváty se společným slovotvorným základem a stejným významem. Tyto deriváty mají figurální značky, zkoumané obce jsou značeny písmeny nebo zkratkami s využitím písmen. Ke třetině mapek autorka připojila i zestručnělé popisy map z 1.–5. dílu Českého jazykového atlasu (ČJA), asi u pětiny map jsou doplněny informace o mapách z Atlasu slovenského jazyka II (ASJ, 1. 1981, 2. 1978) a III (1. 1981, 2. 1978). Materiál získaný výzkumem v terénu a potvrzený mluvčími zachovávajícími tradiční dialekt je spolehlivý a průkazný. Retrográdní seznam všech motivovaných výrazů na konci slovotvorného popisu každého slovního druhu ukazuje, s jakým množstvím materiálu autorka pracovala.

Naše recenze nemůže podat detailní kritickou analýzu všech částí práce. Chceme jen upozornit na některé příznakové jevy při tvoření slov ve východomoravských nářečích.

V kapitole o tvoření substantiv je např. slovotvorná kategorie jmen podle příslušnosti k místu. V ní je vedle sufixu -an příznakový typ -jan pojící se s redukovaným základem toponym se sufixy -ovice a -ice: Hradčovice – Hračovjan, Bohuslavice – Búslavjan. Varianta -čan (ďeďinčan) je řídká. Sufix -ák (Hustopeč – Hustopečák) se při derivaci od toponym na -ice opět spojuje s redukovaným základem, stejně tak jeho varianta -ják (Kunovice – Kunovják). Příznakové je i spojení sufixu -ák s apelativním označením místa (ďeďiňák proti ďeďinčan).

Názvy míst, převážně volných prostranství, mají regionálně produktivní sufix -isk(o) (malenisko; porubisko), méně častá je nářeční varianta -išče (hnojišče). Autorka připomíná, že tato varianta sufixu -iště se uplatňuje vlivem spisovné češtiny. Zeměpisné rozšíření derivátů znázorňuje mapka 3/41. Nedějové názvy míst mají jako základový sufix nářeční -ň(a) (cihelňa) a jeho rozšířenou variantu -árň(a) (cukrárňa). Sufixu -ň(a) silně konkuruje polyfunkční -k(a): kúpelňa – kúpelka, prádelňa – prádelka (mapky 4/41 a 5, 6/43).

Příznakovou částí v oddílu jmen přechýlených je dodatek o přechylování příjmení (s. 48–50). Kromě sufixu -ová slouží k přechylování jmen manželek sufixy -en(a) (Burda – Burďena) a -ic(a) (Fojtík – Fojtica). Překvapující je autorčino zjištění, že sufixu -en(a) silně konkuruje sufix -k(a) (Bartoň – Bartoňka), mapka 5/51. Připomeňme ještě specifika při označování rodiny jako celku (s. 54–57). Vedle tvarů nominativu plurálu substantivizovaného adjektiva posesivního (typ Novákovi) se při označení rodiny užívají tvary nom. plurálu s konverzními formanty -(i) (Mrštíci, Nováci), nebo -(é) (Gajdúšké, Hlavicé), mapka 11/56. Adjektivní příjmení mají ve východomoravských nářečích také nom. pl. (Mokrý – Mokří).

Názvy hromadné zachovávají tradiční formanty. Příznakové jsou varianty konverzního , jako -č(í), -áč(í), -ič(í). Vznikají synonymní výrazy (dubí//dupčí//dubáčí; vrbí//vrbáčí//vrbičí).

Jména zdrobnělá mají mnoho variantních sufixů, z nichž některé jsou užívány ve větší míře, nebo jde o nářeční variantu. U maskulin je např. častější sufix -íč(e)k proti -ín(e)k (taťíček – taťínek), u feminin sufix -ičk(a) proti -enk(a) (mamička – mamjenka) a -ink(a). Příznakové jsou spíše řídké varianty -íš(e)k, -úš(e)k (konýšek ‚konec‘, hrnúšek), -étk(a) (izbétka) a sufixy neuter: -enk(o), -íšk(o)/-ýšk(o) (očenko, jablíško, okýško).

Zveličelá jména se liší pouze variantou sufixu -sk(o) (babsko, krafsko). Z ostatních formantů se užívají např. nářečně obměněné sufixy -izň(a), -eň(a), -ica (babizňa, lebeňa, Jiřiňica). Přimykající [100]se skupina specifických názvů odrostlejších mláďat se tvoří od základu nepřímých pádů nářeční variantou -ck(o) (prasacko, telacko). Tyto příznakové tvary převládají nad běžným typem telisko (mapka 18/66).

V kategorii názvů nositelů vlastnosti autorka shromáždila nejproduktivnější slovotvorné typy se sufixy typickými i méně obvyklými. Některé z nich mají varianty: např. -ák -ják, -ňák (makovják, krčišňák/krťišňák); s nářečním příznakem jsou -áň, -oň, -ál, -úch, -úš(e)k (okáň, hłuchoň, okál, mrzúch, svatúšek apod.). Výrazně příznakové jsou sufixy feminin -ul(a), -aň(a), -uš(a), -en(a), jimiž se tvoří názvy zvířat podle jejich vlastností (šedula, okaňa, bachruša, lysena).

Ve skupině substantiv tvořených ze sloves se vyskytuje jen málo příznakových formantů. U jmen činitelských vytváří expresivní názvy osob podle nápadné činnosti sufix -ák (piščák, skuhrák). Příznaková expresivní pojmenování spoluvytvářejí i méně produktivní sufixy: u maskulin fňukala, skrbl, smraďúch, tahún, žrút aj., u feminin fňugna/fňukna, chvalena, ťápalena; fňukaňa, řehula.

Materiál poskytl jen málo adaptovaných pojmenování. Formanty užívané k adaptaci přejímek z němčiny, případně z latiny, jsou podobné jako na ostatním území českých nářečí. Odlišností není mnoho (např. špilek ‚špejle‘). Příznaková jsou však některá východomoravská nářeční kompozita (chlubiďúra, mlatihuba, oblizmisa).

V kapitole o tvoření adjektiv nás zaujalo tvoření adjektiv individuálně přivlastňovacích. Vedle základního sufixu -úv se užívají i varianty Frantúch, Frantúj, Fran. U některých adjektiv druhově posesivních se drží varianty -ac(í), -ec(í) (prasací, prasecí), příp. prasačí, prasečí. Adjektiva relační místní od proprií na -ovice a -ice se odvozují z redukovaného základu (Popovice – popofský). U adjektiv deverbativních autorka upozorňuje na prostupnost adjektiv rezultativních pasivních a aktivních. Při zohlednění jejich významu lze k rezultativním pasivním řadit vedle kupovaný, přikrytý i tvary nakúslý, ohlý, k rezultativním aktivním vedle náležitého napuchlý, uvadlý tvary vylezený, omdletý/omdlitý. Adjektiva se zesilujícím významem mají v tomto nářečí odlišnou distribuci sufixů tvořících komparativy: bjelší, zdrafší (sufix -š(í) se pojí s prvotními adjektivy), chudobňejší, pichlavjejší (-ejš(í) s ostatními adj.). Často však existují alternativy: novjejší/novjéjší i nofší. Pro nářečí jsou typické ještě útvary s infixy (hebulinký, hebulilinký, teňiňenký, teňuňinký, teňuňiňinký). K intenzifikaci slouží i jiné formanty a jejich varianty: širokajzný, širočajzný, -čazný; kyselúcí, kyselúcný; širokúcný, širokúcený. K zeslabení významu slouží kombinované formanty, které se od běžně užívaných téměř neodlišují.

V kapitole o tvoření sloves je nejprve představena sufixace. Slovesa jsou rozdělena do šesti slovesných tříd podle kmene infinitivního. Do páté třídy jsou vřazena slovesa typu sázat, obracat, protože ve východomoravských dialektech převažují formy nepřehlasované. Za zmínku stojí odlišné formanty, jimiž se tvoří iterativní nebo frekventativní protějšky sloves jiných tříd, jako např. typ bijávat ke slovesům 1. třídy, typ pracúvat k nedokonavým ova-kmenům, ojediněle také typ choďúvat k i-kmenům. Tvary zakončené na -úvat jsou typické jen na východě a na jihu zkoumaného území (kupovatkupovávat/kupúvat), mapka 50/153. Slovesa ova-kmenová vytvářejí imperfektiva k prefigovaným perfektivům 4., 5. a 1. třídy. Konkurenční imperfektivní tvary zachycuje mapka 53/166 (přisolitpřisolovatpřisálat), z nichž přisálat je příznakové, ale menšinové. Naopak v konkurenci imperfektiv typu ohryzovat, ohryzávat a příznakového ohrýzat k perfektivu ohryzat je většinové ohrýzat (52/161). Příznaková jsou i okamžitá slovesa tvořená vedle -nút i sufixem -it, (lisknútliščit), 49/153.

[101]Výrazným specifikem jsou intenzifikační a expresivní formanty vytvářející protějšky a-kmenovým slovesům. Typicky nářeční intenzifikační modifikace mají před tématem -a- formanty -ýň-/-úň-/-úzň-/-ýzň-/-ázň- (hihýňat, vrzúňat, řehúzňat sa, řehýzňat sa, lomázňat ‚lomozit‘). Tyto varianty dokládá tabulka 51/161. U sloves 6. třídy je připojen výklad o slovesech adaptovaných z němčiny, francouzštiny a latiny. Vesměs jsou to slovesa užívaná starší generací ve všech českých nářečích a v interdialektu obecná čeština (piglovat; maródovat, mašírovat; rekvírovat), která však z užívání postupně mizí.

Slovesná prefixace je zachycena se zřením na některé rozdíly při derivaci sloves prefixy. Mapky znázorňují teritoriální rozložení tautonym: obuditzbuďitprobuďit (56/169), pomlítzemlítumlít (57/175) a prospatpřespat (58/175). Kapitolu uzavírá retrográdní i abecední seznam všech sledovaných sloves (s. 183–192).

Tvoření adverbií se autorka věnuje dlouhodobě. Příznaková jsou některá adverbia vzniklá způsobem prefixálně-konverzním (pobiłu // pobíle oblečený) a adverbia ze sloves, u nichž se kromě sufixu -ky užívají i varianty -ačky, -aci (klečačky/klekačky, klečaci). Adverbia z ustrnulého tvaru přechodníku (kleča/kleče aj.) jsou běžně užívána, ale jejich počet je omezený.

Monografie ukazuje také rozmanitost adverbií odvozených ze zájmen. Vedle formálních vznikají i odlišnosti významové, např. u adverbií pojmenovávajících místní cíl děje. Východní Morava (kromě jižního okraje) užívá místo směrového kam adverbium kde označující místo i směr. Komparativ adverbií má také své zvláštnosti. Největší územní rozšíření si drží varianta -éj (tepléj/teplej), dále pak -ejší (teplejší/tepléjší), mapka 77/218. Výklad o slovotvorbě adverbií doplňuje seznam užívaných postfixů (s. 221). K příznakovým patří útvary s -kaj/-kej (toťkaj/toťkej), -k (gdesik, tadyk/tudyk), -ma (kadyma/kudyma), -vá/-ivá (vedlevá/vedlivá) a několik adverbií složených, s prvními členy stady-, stamo, stu- (stadyocáď, stamocáď, stuocáď/stuotáď).

Podobně pestrý obraz poskytuje popis derivace zájmen. Zde k příznakovosti přispívají nářeční prefixy (toten, toťten, tudyten, henten, henkajten) i postfixy (tente, tentok), kterými se zpřesňuje ukazovací zájmeno ten. Variantní prefixy se objevují také u zájmen neurčitých, z nichž se územně diferencují obměny prefixu leda(s)-. Na celé východní Moravě jsou varianty bárgdo, bárco; lecido, lecico (mapky 80/223, 81/230).

V závěru monografie autorka výstižně shrnuje zkoumanou problematiku a vyzdvihuje specifické rysy, jimiž se tvoření slov na východní Moravě odlišuje od spisovného jazyka. Autorčina analýza je cenná zvláště tím, že vychází z novějšího materiálu, získaného přímým výzkumem ve třinácti obcích východní Moravy ve druhé polovině 80. let 20. století. Úsilím o komplexní zpracování bohatého dokladového materiálu, důslednou metodologií a konfrontací zjištěných poznatků s jinými studiemi a s výsledky ČJA i ASJ dospěla autorka k přesvědčivým závěrům.

Monografie Zuzany Hlubinkové svým pečlivým zpracováním a uspořádáním přispívá nejen k poznání slovotvorby výrazné a vnitřně bohatě diferencované nářeční skupiny východomoravské, ale může se stát vzorem i pro další komplexně pojaté studie o nářeční slovotvorbě.

Ústav bohemistiky FF JČU
Branišovská 31a, 370 05 České Budějovice
janecm@ff.jcu.cz

Naše řeč, ročník 96 (2013), číslo 2, s. 98-101

Předchozí Jaroslav David: Barokní jazyk Jaroslava Durycha

Následující Zdeňka Hladká: Český jazykový atlas zakončen dodatkovým svazkem

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1