Časopis Naše řeč
en cz

Červená karkulka

Kamila Smejkalová

[Drobnosti]

(pdf)

Červená karkulka

This article discusses the orthographic form (capitalization) of the name Červená karkulka.

[1]Tato drobnost se věnuje jednomu pojmenovacímu typu, který zahrnuje jména živých bytostí a bytostí tak pojatých (v tomto případě pohádkové postavy) a který z pravopisného hlediska, konkrétně z hlediska psaní velkých písmen, působí občas uživatelům češtiny potíže, což dokazuje překvapivě velké množství dotazů na toto téma adresovaných jazykové poradně Ústavu pro jazyk český. Jde o jméno pohádkové postavy [Čč]ervená [Kk]arkulka[2].

O rozkolísanosti úzu svědčí i sonda do Českého národního korpusu (ČNK), která ukazuje frekvenci výskytů spojení [Čč]ervená [Kk]arkulka: V korpusu SYN je celkem 1356 výskytů tohoto jména. Pravopisné varianty zahrnují všechny čtyři možné podoby: červená karkulka (25 výskytů), červená Karkulka (117 výskytů), Červená karkulka (517 výskytů) i Červená Karkulka (727 výskytů). Všechny čtyři uvedené varianty se vyskytují jako součást názvu pohádky (O Červené karkulce), jako součást jejího textu (Dívenka se jmenovala Červená karkulka, protože nosila světle červenou čepičku, kterou si pod bradou uvazovala bílou stuhou) i jako přenesené pojmenování nebo přirovnání (Dívka vstupuje do lesa důvěřivě jako Červená Karkulka na cestě k babičce).

Internetová jazyková příručka (2008–2013) uvádí, že jména pohádkových bytostí jako motýl Emanuel, Maková panenka apod. se píšou s velkým počátečním písmenem, čímž se u souslovných spojení míní první slovo takového pojmenování. V příkladech je uvedena i Červená karkulka psaná s velkým počátečním písmenem pouze ve slově Červená, nikoli ve slově karkulka. Karkulka je zde s malým počátečním písmenem coby apelativum. Pravidla českého pravopisu z r. 1993 tuto pohádkovou postavu ve výkladu o velkých písmenech nezmiňují, ale v části slovníkové je uvedena ve stejné pravopisné podobě. Oba zdroje zároveň uvádějí psaní Karkulka s velkým počátečním písmenem v případech, kdy se jméno vyskytuje bez spojení s přívlastkem Červená.

Podle Slovníku spisovného jazyka českého (SSJČ; s. 288) znamenalo apelativum karkulka dříve ‚druh dětského čepečku‘ a tato zdrobnělina je odvozena od substantiva karkule, dříve užívaného ve významu ‚mužská nebo ženská pokrývka hlavy, čepec‘. Podle Příručního slovníku jazyka českého (PSJČ) je to ‚někdejší pokrývka hlavy ženské i mužské, čepec, čepice; dnes též dětský čepeček, karkulka‘. Ve známé lidové pohádce se tedy karkulka (respektive Červená karkulka) nepoužívala jako osobní jméno hlavní hrdinky. Děvčátku se tak říkalo, protože nosila na hlavě červený čepeček, tedy karkulku. Šlo o přezdívku motivovanou tímto typickým vizuálním znakem. Svou motivací i pravopisnou podobou se blíží jménům indiánským jako např. Bílá holubice, Sedící býk apod., která jsou rovněž založena na určitém rysu, znaku, který je s danou osobou spojován a který ji má charakterizovat, individualizovat a odlišovat od ostatních.

Slovníkové příručky, které uvádějí hesla karkulka a karkule a které vznikly až po r. 1900 (PSJČ, SSJČ, SSČ), zmiňují v příkladech vždy zároveň pohádkovou postavu. Jungmannův Slovník česko-německý (1836, s. 30) uvádí u tohoto hesla pouze samotnou definici a souvislost s pohádkou nezmiňuje, z čehož můžeme usuzovat, že v tehdejším jazyce ještě toto slovo spadalo do běžné slovní zásoby a lidé si je přirozeně [59]spojovali s názvem části oblečení, nikoli primárně s pohádkovou postavou. V současné době je toto substantivum vnímáno jako zastaralé. Svědčí o tom výskyty slova karkulka v ČNK, které se týkají pouze pohádkové postavy. Kontexty, ve kterých je slovo užito pouze jako pojmenování pokrývky hlavy bez odkazu k pohádkové postavě, se nevyskytují. O jeho zastaralosti svědčí i fakt, že mnoho mluvčích i přes znalost pohádky netuší, že karkulka není osobní jméno, ale obecné substantivum se svým lexikálním významem. Zmínku z úvodu pohádky o tom, že holčičce se říkalo Červená karkulka, protože nosila na hlavě červený čepeček, si mnozí spojují především s adjektivem červená, podobně jako by se mohlo dívce s jiným jménem přezdívat Červená Lenka nebo Červená Lucie. Ludmila Uhlířová dokonce v příručce Na co se nás často ptáte, v hesle Červená Karkulka, zmiňuje i mylný názor některých uživatelů jazyka, že jde o obdobu vlastního jména Karlička (Černá – Svobodová – Šimandl – Uhlířová, 2002, s. 25).

Ztráta povědomí o motivaci tohoto pojmenování může být jedním z důvodů, proč se v tak hojné míře objevují pravopisné podoby s počátečním velkým K. V ČNK je těchto výskytů 844 (zahrnuty jsou podoby Červená Karkulka i červená Karkulka). Motivací pro tento způsob zápisu může být také přesvědčení pisatele, že víceslovná propria se v češtině píší s velkým písmenem v každém slově. Roli zde může hrát i častý výskyt samotného jednoslovného pojmenování Karkulka (zastupující celé dvouslovné jméno), které se píše podle současné kodifikace s velkým počátečním písmenem.

Vzhledem k tomu, že uživatelé ztrácejí povědomí o motivaci pojmenování, protože samotné archaické apelativum se v běžné slovní zásobě současné češtiny nevyskytuje, je příklon k psaní Červená Karkulka přirozený. Přestože nelze vyloučit ani již zmíněnou možnost, že důvodem pro velké K je chybné chápání psaní velkých písmen ve víceslovných názvech, domníváme se spíše, že uživatelé jazyka už vnímají toto slovo jako proprium, nikoli apelativum, a že na formální i sémantické rovině se zde realizuje proces proprializace (konkrétně antroponymizace). Přestože kodifikace dosud uvádí pouze psaní s malým k, např. příručka Na co se nás často ptáte doporučuje nezamítat pravopisnou formu Červená Karkulka (dokonce se tato pravopisná podoba objevuje přímo v názvu hesla). Ani podle našeho názoru by nemělo být považováno za chybné psaní s písmenem velkým, tedy Červená Karkulka, mimo jiné i proto, že v úzu podle ČNK dokonce pravopisná forma Karkulka převažuje nad formou karkulka (844 výskytů : 542 výskytů).

LITERATURA

Český národní korpus – SYN. Praha: Ústav Českého národního korpusu FF UK. Cit. 2012- 10-31. < http://www.korpus.cz >.

Internetová jazyková příručka (2008–2013) [online]. Cit. 2012-10-31. < http://prirucka. ujc.cas.cz >.

ČERNÁ, A. – SVOBODOVÁ, I. – ŠIMANDL, J. – UHLÍŘOVÁ, L. (2002): Na co se nás často ptáte. Praha: Scientia.

Pravidla českého pravopisu (1993). Praha: Fortuna.

PSJČ: Příruční slovník jazyka českého (1935–1957). Praha: Státní nakladatelství / SPN.

Slownjk česko-německý Josefa Jungmanna, 2. díl (1836). Praha: Academia.

SSČ: Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (1994). Praha: Academia.

SSJČ: Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971). Praha: Nakladatelství ČSAV.


[1] Příspěvek vznikl s podporou grantového projektu GA ČR Psaní velkých písmen v češtině (reg. č. P406/11/2017).

[2] V hranaté závorce jsou uvedeny části jména, které jsou pro uživatele z hlediska psaní velkých písmen problematické.

Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Letenská 4, 118 51 Praha 1
smejkalova@ujc.cas.cz

Naše řeč, ročník 96 (2013), číslo 1, s. 58-59

Předchozí Anna Černá: Šerpa

Následující Z dopisů jazykové poradně

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdm transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1