Časopis Naše řeč
en cz

Zpracování gramatiky českého jazyka v učebních materiálech češtiny pro cizince

Ana Adamovičová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

Description of the Czech grammar in the teaching materials of Czech for foreigners

Review of: Milan Hrdlička: Gramatika a výuka češtiny jako cizího jazyka. Praha: Karolinum, 2009. 162 s.

Milan Hrdlička: Gramatika a výuka češtiny jako cizího jazyka. Praha: Karolinum, 2009. 162 s.

 

Učebnic češtiny pro cizince, obzvlášť pro začátečníky, je na domácích knižních pultech nepřeberné množství, teoretických prací zabývajících se výukou češtiny jako cizího jazyka je však podstatně méně, je jich přímo pramálo. Recenzovaná publikace Milana Hrdličky Gramatika a výuka češtiny jako cizího jazyka nese podtitul K prezentaci gramatiky českého jazyka v učebnicích češtiny pro cizince a je tedy jednou z mála knížek věnujících se metodám zpracování gramatické složky v učebních materiálech domácí i zahraniční provenience a možnému dopadu toho kterého přístupu na průběh učení se cizímu jazyku, úspěšnost jeho zvládnutí a jeho adekvátního osvojení.

Práce je členěna do šesti plynule na sebe navazujících kapitol. Čtenář se hned v úvodu dozvídá o jejích cílech: autorovi, jak je již z názvu patrné, jde především o gramatiku, jednu z klíčových oblastí lingvodidaktiky, a to nejen o určení jejího místa a role ve vyučovacích metodách cizích jazyků, ale také o širší zmapování jejího pojetí a vývoje. Najdeme zde také stručný nástin jednotlivých kapitol, především však celou řadu podnětných otázek. Zmiňme alespoň pár stěžejních okruhů: Jakou roli má gramatika v kompetenci jazykové a potažmo v kompetenci komunikační? Které cesty vedou k náležitému zvládnutí této systémové složky jazyka? Které optimální postupy vedou od jazykových znalostí k vytváření řečových dovedností a návyků? Jakým způsobem vykládat podstatu jazykových jevů, které ve výchozím jazyce neexistují (např. aspekt)? Existuje určité přirozené pořadí osvojování si gramatických jevů v mateřském jazyce? Jakému postupu ve výuce cizího jazyka dát přednost – indukci, nebo dedukci? Je vhodnější zvolit přístup sémaziologický, nebo onomaziologický? Jak účinně předcházet jazykovým chybám? V průběhu práce se autor při uvedení četných příkladů a po provedení důkladné analýzy postupně snaží nabídnout ke každé zmíněné otázce (a mnoha dalším) uspokojivou odpověď anebo naznačit cestu dalšího výzkumu.

První čtyři kapitoly představují teoretické východisko pro následnou analýzu a závěrečnou syntézu (pátá a šestá kapitola). První kapitola pojednává o základních podmínkách, způsobech a koncepcích nabývání znalosti cizího jazyka, probírá se zde rozdíl mezi učením se cizímu jazyku a osvojováním si cizího jazyka, mezi nimiž autor správně nespatřuje analogii, anebo mezi výukovou metodou gramaticko-překladovou a přímou. Druhá kapitola nabízí poměrně ucelený průřez vývojem gramatiky a lingvistického myšlení od prvopočátků až po současnost. Na malé ploše se zde zmiňují všechny důležité lingvistické školy a směry. Podkapitola o pedagogické gramatice má klíčový význam pro další autorův výzkum a prezentaci závěrů, k nimž dospěl. Čtenář zde najde také zajímavé příklady (převzaté ze zahraniční literatury, ale také vlastní) ilustrující různé didaktické postupy (str. 32–38). Třetí kapitola je věnována gramatice a vyučovacím metodám cizích jazyků. Jsou zde zmíněny všechny obecně známé metody, jež v jednotlivých vývojových fázích měly své místo a opodstatnění (gramaticko-překladová, přímá, situační, audioorální aj.). Celá čtvrtá [257]kapitola je věnována metodě komunikační, jíž autor přičítá syntetizující význam a kterou pokládá za vyvrcholení všech předchozích, neboť je v ní každá ze čtyř řečových dovedností zastoupena stejnou měrou, tj. žádná není upřednostňována na úkor některé další. Autor zde upozorňuje též na směšování pojmu „komunikační“ a „komunikativní“ vedoucí v běžné praxi a v teoretických úvahách k mnoha nedorozuměním a vymezuje tři základní okruhy problémů souvisejících s chybnou aplikací komunikační metody v oblasti češtiny jako cizího jazyka. Jde především o nevhodné pojetí role gramatiky v komunikační metodě. Autor na s. 63 uvádí: „[…] ke komunikativnosti rozhodně nepřispívá deformování nebo obcházení jazykového systému, agramatičnost, vyhýbání se některým obtížným pasážím české gramatiky“. Dále se autor zamýšlí nad způsobem prezentace tvarů a lexémů českého jazyka na ose spisovnost–nespisovnost a nad nedostatečně obsaženou komponentou psaného projevu ve výuce jinojazyčných mluvčích. Zatímco první dvě pozorování opírá o analýzu učebních materiálů, třetí závěr autor vyvozuje ze svých zkušeností z praxe (např. na s. 72 uvádí: „[…] v našem prostředí je běžnou skutečností, že se i u mnohých jinojazyčných mluvčích s pokročilou znalostí českého jazyka setkáváme s neuspokojivým písemným projevem.“) a zpětně jej vztahuje na většinově pravděpodobný průběh výuky v jednotlivých typech kurzů. Pátá kapitola, v níž autor srovnává tři desítky vybraných domácích a zahraničních učebnic češtiny pro cizince (podle SERR jde o úrovně A1–B1, výjimečně B2), tvoří jakési analytické jádro práce. Z perspektivy podrobně vymezeného metodologického východiska obsaženého v předchozích kapitolách autor podrobuje analýze zpracování vybraných důležitých gramatických kategorií a jevů, a to jak po stránce formální, tak i funkční (např. prezentace deklinačních paradigmat substantiv, přídavných jmen přivlastňovacích, osobních zájmen a některých číslovek; prezentace slovesných tříd včetně pojednání o způsobech výkladu aspektu a imperativu; prezentace předložek a spojek). Pozornost je zde věnována též otázkám stratifikace a prezentace jazykových kódů, autor však také vyzdvihuje důležitost charakteru předmluvy v jednotlivých učebnicích. Paleta témat je tedy značně široká, autor systematicky upozorňuje na řadu nedostatků opakujících se v učebních materiálech na mnoha místech, navrhuje alternativní způsoby řešení a podněcuje svými pozorováními k dalším úvahám a diskusím. Poslední, šestá kapitola, v níž autorovi jde o formulaci výstižného mluvnického pravidla v učebnicích češtiny pro cizince, představuje syntézu předchozích pozorování. Na pozadí komunikační metody autor vyzdvihuje preskriptivní pravidlo, deduktivní metodu, sémaziologický přístup a některé další důležité atributy adekvátního gramatického pravidla: komplexnost (instrukce by měla být systémová, založená na relevantních faktorech centrální povahy a na frekvenci), adresnost (autoři učebnic by neměli ztrácet ze zřetele, komu je práce určena), výstižnost (správné zachycení relevantních parametrů příslušného gramatického jevu) a kompatibilita (plynulá, promyšlená a logická koncepční návaznost na předchozí mluvnický výklad).

Práce je velmi přehledně a systematicky členěna, má konzistentní strukturu, jednotlivé kapitoly na sebe logicky navazují. Čtenář jistě ocení také to, že každá kapitola a podkapitola končí stručným shrnutím předneseného problému. Teoretické východisko práce je opatřeno bohatým odkazovým materiálem – autor prostudoval snad všechny významné publikace z mnoha lingvistických disciplín, domácích i zahraničních, které vhodně cituje, syntetizuje, poukazuje na jevy překonané, anebo pouze z jeho hlediska neakceptovatelné. Je jisté, že ne všichni musí s nabídnutým konceptem souhlasit. Ale o to zde právě mimo jiné jde: podnítit plodnou diskusi, hledat nové cesty, účinnější řešení, lepší a efektivnější uchopení problémových jevů, na něž se z mnoha aspektů a na různých [258]místech publikace poukazuje. Podněty, náměty a nápady kniha přímo oplývá. Text je přitom čtivý, srozumitelný, poutavý, část teoretická a praktická jsou dobře vyváženy.

Ve snaze o úplnost autor však místy přeceňuje studentovu „kapacitu“ a poněkud opomíjí skutečnost, že v každé fázi výuky jde o výseč, o segment probírané látky, o kamínek, který má zapadnout do celkové mozaiky, jež se nutně musí vytvářet postupně, horizontálně i vertikálně: do hloubky i do výšky, jak lineárně, tak v koncentrických kruzích (centrum–periferie, spisovnost–nespisovnost). Výstižnost a opodstatněná nedeformující simplifikace, která umožňuje ve vyšších fázích výuky na již probranou látku plynule navázat, rozvinout ji a adekvátně doplnit novým, prohloubeným výkladem, jsou mnohem důležitější než počáteční úplnost vedoucí k zahlcení a případnému odrazení studenta (viz některá doporučení na s. 95, 99 aj.). Navíc bych chtěla podotknout, že kladná role učitele má také klíčový, avšak poněkud nedoceněný dopad na celkový průběh osvojování učiva a budování oné pomyslné mozaiky. I s málo záživnými či nedostatečně propracovanými materiály se dají dělat divy. Platí to samozřejmě též obráceně.

Z hlediska praktické přehlednosti a snazší manipulace by čtenář zřejmě uvítal, kdyby seznam učebnic podrobených analýze (konec stránky 79, str. 80 a začátek stránky 81) byl vytištěn zvlášť – třeba na konci knihy. V tomto případě by se nemusel vždy vracet zpět a stále se probírat poněkud málo přehledným abecedním označením uvedeným za názvy učebnic (A–O). Je to ovšem poznámka rázu výlučně technického, popřípadě subjektivního.

Publikace Gramatika a výuka češtiny jako cizího jazyka Milana Hrdličky je bezesporu velmi zdařilým počinem zaplňujícím mezeru v teoretickém bádání v oblasti výuky češtiny jako cizího jazyka. Je rovněž cennou analýzou praktických dopadů stávajících metod využitých v učebních materiálech široce používaných během posledních dvou desítiletí. Má tedy neocenitelný význam nejen pro didakticky orientovanou lingvistiku, ale také pro všechny prakticky zaměřené odborníky, domácí i zahraniční, publikující učební materiály v oblasti češtiny jako cizího jazyka. Některé poznatky však mají ráz natolik obecný, že jsou vhodným přínosem pro zamyšlení nad problematikou výuky a prezentace cizích jazyků obecně.

Ústav bohemistických studií FF UK
náměstí Jana Palacha 2, 116 38 Praha 1
ana.adamovicova@ff.cuni.cz

Naše řeč, ročník 94 (2011), číslo 5, s. 256-258

Předchozí Eliška Kleňhová: Pojetí interjekcí v některých českých mluvnicích

Následující Lucie Jílková: Romové a cikáni v internetových diskusích