Furlan(d)sko, Furlánsko nebo Friulsko?

Martin Beneš

[Drobnosti]

(pdf)

Furlan(d)sko, Furlánsko or Friulsko?

This article discusses the variants of the name of the Italian region of Friuli and its language.

Drobnost se zabývá způsobem, jímž se v češtině označuje region, který se italsky nazývá Friuli (německy Friaul, anglicky Friuli, slovinsky Furlanija), a jazyk, jímž se na daném území mluví. Jde o historické území v severovýchodní Itálii při hranicích se Slovinskem, na jih od Alp (centrem oblasti je město Udine). Dnes jde o severní část italské autonomní provincie Friuli-Venezia Giulia. Jazyk, jenž se na daném území používá, patří do rétorománské podskupiny románských jazyků[1] a má dnes zhruba 500–800 tisíc aktivních mluvčích (pro bližší informace viz Mruškovič, 2008, s. 237–240; Perissutti, 2010).

Pro příslušné toponymum se v českých slovnících a příručkách (a samozřejmě i v textech na internetu nebo v databázích ČNK) setkáme s několika podobami: Jungmannův Slovník česko-německý (1835–1839) uvádí v hesle furlanský toponymum Wéwodstvj Furlanské; podobu Furlansko dále nalezneme v Riegrově Slovníku naučném (1860), v Kottově Slovníku česko-německém (1878), v Ottově slovníku naučném (1895), v Ottově slovníku naučném nové doby (1936) a v příručce Státy a území světa (2009, s. 346).[2] Podobu Furlánsko doporučují příručky (vydávané Českým úřadem zeměměřickým a katastrálním) Index českých exonym (2006, s. 30) a Jména států a jejich vybraných územních částí (2005, s. 30) / Jména států a jejich územních částí (2009, s. 13).[3] Podobu Furlandsko nalezneme v Masarykově slovníku naučném (1926),[4] v Malé československé encyklopedii (1985), v Geografickém a místopisném slovníku světa (1993), ve Všeobecné encyklopedii ve dvou svazcích (1996)[5] a v Indexu českých exonym (2006, s. 30).[6] Kromě toho se lze setkat i s podobami, které žádná příručka nezaznamenává; jde o Friulsko, Friaulsko, Friaul (gen. Friaulu) a Friul (gen. Friulu).

Přibližná frekvence výskytu těchto podob je (podle internetového vyhledávače Google[7]) zhruba takováto:

[216]Furlansko	cca 25 000 / 259 000 výskytů
Furlandsko	cca 13 500 / 142 000 výskytů
Furlánsko	cca 2 500[8] / 500 výskytů
Friulsko	cca 3 600 / 3 000 výskytů
Friaulsko	cca 100 / 5 výskytů
Friaul	cca 2 135[9] / 2 výskytů
Friul	cca 1 550[10] / 0 výskytů

Kolísá i podoba pro české glottonymum. Nejčastěji se ve slovnících a příručkách uvádí podoba friulština. Zaznamenává ji první vydání příručky Státy a území světa (Fojtík – Liščák, 1998, s. 373),[11] F. Čermák (2001, s. 309) v knížce Jazyka a jazykověda, Encyklopedie jazyků Evropy (Price et al., 2002, s. 363), Atlas jazyků (Comrie et al., 2007, s. 40) a také Nový akademický slovník cizích slov (2009, s. 873).[12] Podobu furlanština uvádí jako „vedlejší“ variantu první vydání příručky Státy a území světa (Fojtík – Liščák, 1998, s. 373; viz též pozn. 11) a Jiří Rejzek (2001, s. 13), který ve svém Českém etymologickém slovníku mluví v přehledu jazyků o furlanském dialektu rétorománštiny. Podobu furlánština zaznamenává druhé vydání příručky Státy a území světa (Liščák, 2009, s. 345)[13] a Atlas jazyků světa (Breton, 2007, s. 14, 16 a 48).[14] A konečně – Nový akademický slovník cizích slov (2009, s. 873) doporučuje podobu furlandština (viz též pozn. 12).

Přibližná frekvence výskytu uvedených podob je (podle internetového vyhledávače Google; viz též pozn. 7) zhruba taková:

furlanština	cca 1 000 výskytů
furlandština	cca 150 výskytů
furlánština	cca 3 000 výskytů
friulština	cca 28 000 výskytů
friaulština	3 výskyty

[217]Podobná rozkolísanost není u názvu malého, méně známého, a proto v úzu poměrně málo frekventovaného území i jazyka sama o sobě překvapivá a zajímavá. Svým rozsahem se např. zdaleka nemůže měřit s rozkolísaností při označování třetí nejvyšší hory světa (v jednom ze znění Kančendženga), pro niž F. Štícha (2009, s. 107–110) dokládá 19 odlišných způsobů zápisu. Na daném stavu jsou zajímavé dvě věci.

Zaprvé – překvapující je výskyt podob s d – Furlandsko a furlandština. Zarážející je vysoká četnost výskytu těchto variant i to, že jsou zachyceny hned v několika příručkách (viz výše). Vložené d je zde totiž etymologicky nenáležité a zůstává otázkou, jak a proč se do českého toponyma a glottonyma dostává. Ve výchozím jazyce nacházíme endoetnonymum (název vlastního etnika ve vlastním jazyce) Furlan(s) a endoglottonymum (název vlastního jazyka ve vlastním jazyce) furlan. Kromě toho se s vloženým d nelze setkat ani v žádném z evropských jazyků, které při označení daného území nebo jazyka vycházejí ze základu furlan (srov. slovinsky Furlanija, a nikoliv *Furlandija; slovinsky furlanščina, německy Furlanische Sprache, a nikoliv *furlandščina, *Furlandische Sprache). Etymologicky původní jsou podoby  (jako Dán-sko aj.) a  (jako dán-ština aj.). Hláska/písmeno d se do českého toponyma i glottonyma dostává (nověji[15]) zřejmě vlivem mylné analogie s frekventovaným zeměpisným jménem Holandsko (kde jde ovšem etymologicky skutečně o element -land; srov. Hol-, tj. snížený, dolní, z germ. hol-, hal-, a -land, tj. země [viz Lutterer – Kropáček – Huňáček, 1976, s. 196]). Že by skutečně mohlo jít o mylný příklon k morfému -land, tj. země (Furlan-sko > Fur-land-sko, pod vlivem výrazu Holandsko; furlan-ština > fur-land-ština pod vlivem výrazu holandština), naznačuje i nulový výskyt podob *Furlándsko a *furlándština. Podle Rejzkovy (2009) klasifikace jde o lidověetymologický proces aradikace. Obě podoby s d bychom proto (přes jejich poměrně vysoký výskyt, zvláště v případě toponyma, i přes zachycení v příručkách[16]) k užívání nedoporučovali.

Zadruhé – z přehledu četnosti výskytu jednotlivých variant je zřejmé, že česká toponyma a glottonyma jsou tvořena od dvou různých základů. Podoby typu Fri(a)ul(sko) – fri(a)ulština jsou utvořeny od základu fri(a)ul, který se objevuje v endotoponymu (názvu vlastního území ve vlastním jazyce) Friûl. Podoby typu  –  jsou naopak tvořeny od základu , který se objevuje v endoglottonymu (furlan a v endoetnonymu Furlans).[17] Překvapi[218]vé dále je, že v případě toponyma jsou výrazně frekventovanější (a příručkami jedině doporučované) podoby se základem , zatímco jako české glottonymum je výrazně frekventovanější varianta friulština utvořená od základu friul (s tím rozdílem, že část příruček doporučuje i podoby se základem ). Absolutní četnost výskytu (a v případě toponyma i doporučení jazykových a geografických příruček a slovníků) by konstituovala dvojici toponymum – glottonymum : Furlansko – friulština, tj. dvojici, v níž je každý člen tvořen od jiného základu. K tomu se nám nepodařilo nalézt (minimálně pro území a jazyky srovnatelné velikosti) žádnou paralelu.

Vliv na tento stav mají dva související faktory: Částečně je to způsobeno (1) tím, že v jednom zdroji se toponymum vyskytuje současně s glottonymem spíše výjimečně.[18] Jednotliví autoři pak (a) tvoří/doporučují podobu glottonyma bez přihlédnutí k toponymu.[19] Navíc jde (b) o autory publikací s odlišným předmětem zájmu, a tedy i s jiným odborným zázemím – o lingvisty a geografy. Toponyma se objevují (mimo jiné, ale především) v příručkách a slovnících geografických, glottonyma (především) v různých přehledech a atlasech jazyků (konkrétní díla jsou patrná z přehledu uvedeného výše). Druhým zásadním faktorem je (2) to, že příslušné toponymum je v č. starší, „tradiční“. Doloženo je v podobě Furlansko/furlanský již v textech z 19. století (viz pozn. 15). Potřeba tematizovat jazyk a použít české glottonymum je mladší než potřeba používat k označení daného území toponymum – intenzivnější zájem a péče o menší, regionální jazyky a dialekty je záležitostí poslední doby. Když se objevila potřeba použít glottonymum, začali pro něj autoři příruček a jazykových atlasů (lingvisté) i mluvčí/pisatelé volit (zřejmě pod vlivem cizích jazyků, srov. italské lingua friulana; anglické friulian language; francouzské frioulan; ruské Фриульский язык) častěji podobu friulština, [219]která je utvořena z jiného základu, než je ve starším, tradičním toponymu objevujícím se nejčastěji v podobě Furlansko.

Vyjdeme-li z toho, že toponymum i glottonymum by měly být tvořeny od stejného základu (jde o požadavek zcela smysluplný, představíme-li si, že v jednom textu je potřeba použít toponymum i glottonymum – doporučovat pro takový případ varianty tvořené od různých základů a psát např., že „ve Furlansku se mluví friulsky“ nedává dobrý smysl; nepoučený čtenář by si mohl myslet, že jde o jiný/cizí jazyk), jsme postaveni před otázku, ve prospěch kterého základu sjednocení provést. Zde může pomoci náš hrubý statistický přehled.

Podoba se základem furlan je jako toponymum 50× častější, ale jako glottonymum jen 9× méně častá než podoba se základem friul, u níž je tento poměr opačný. Podle těchto přibližných údajů (a dodejme také kvůli tradiční ustálené a příručkami jedině doporučované podobě ) je výhodnější sjednotit označení území a jazyka ve prospěch základu furlan.

K výběru nejvhodnějšího jednotného označení tedy zbývají dvojice Furlansko – furlanština a Furlánsko – furlánština. (Dvojici Furlandsko – furlandština jsme odmítli výše.) Jako toponymum je výrazně častější podoba s krátkým a (Furlansko), zatímco jako glottonymum je naopak frekventovanější podoba s á dlouhým (furlánština). Názvy jazyků se tvoří příponou -ina od adjektiv na -ský (viz např. Šmilauer, 1971, s. 59); názvy států a (ú)zemí zakončených na -sko jsou historicky substantivizovaná jmenná adjektiva (tamtéž, s. 51) – tvoří se tedy také od adjektiv na -ský, a to příponou -sko. Bezprostředním motivujícím základem pro obě podoby by muselo být adjektivum  (odvozené z obyvatelského jména ). Pro toponymum bychom pak předpokládali slovotvornou řadu  >  > ; pro glottonymum řadu  >  > . Toponymum a glottonymum tedy nejsou odvozeny od sebe navzájem; u glottonyma nelze předpokládat dloužení kořenové samohlásky.[20] Znamená to, že konstituovat dvojici Furlansko – furlánština (jejíž členy jsou v rámci své pojmenovávací kategorie nejčetnější) je – kromě toho, že jde o výrazy s různými základy[21] – problematické i z formálně-gramatického hlediska. Toponymum i glottonymum by měly mít stejný základ (buď furlan-, nebo furlán-) a jeho „správnou“ podobu by mělo určovat motivující adjektivum (odvozené z obyvatelského jména).

Povědomí uživatelů jazyka o uvedených slovotvorných řadách však nelze u sledované periferní skupiny výrazů předpokládat (srov. už jen to, že toponyma se tvoří od jiného základu než glottonyma). Obyvatelská jména jsou navíc (vůči toponymům i glottonymům) poměrně málo frekventovaná[22] a ještě více rozkolísaná (jen od základu  se lze setkat s podobami Furlani/Furlané/Furlanové, Furláni, Furlánci/Furlanci, Furlandi). Uživatelé neberou při jejich užití podobu motivujících členů s největší pravděpodobností v potaz. Obyvatelská jména nejsou též obvykle zachycena v příručkách nebo slovnících.[23] S jejich podobou proto nelze [220]počítat jako s relevantním kritériem pro rozhodnutí o délce/krátkosti kořenového a u početnějších a v povědomí uživatelů jazyka (potenciálně) pevněji ukotvených glottonym, a zejména toponym. Nejvhodnějším kritérium pro konečné sjednocení pojmenovacího základu nám proto znovu poskytne frekvence výskytu obou variant.

Absolutní frekvence hovoří jednoznačně ve prospěch dvojice Furlansko – furlanština. Varianta Furlansko je totiž zhruba 95× častější než podoba Furlánsko, zatímco podoba furlánština je jen zhruba 3× častější než podoba furlanština.

Jako nejvhodnější se tedy ve světle uvedené analýzy jeví používat toponymum Furlansko a glottonymum furlanština (pro obyvatelské jméno používat výraz Furlané/i a pro adjektivum podobu furlanský).

 

LITERATURA

 

BRETON, R. (2007): Atlas jazyků světa. Soužití v křehké rovnováze. Praha: Albatros.

COMRIE, B. – MATTHEWS, S. – POLINSKY, M. (2007): Atlas jazyků. Vznik a vývoj jazyků napříč celým světem. Praha: Metafora.

ČERMÁK, F. (2001): Jazyk a jazykověda. Praha: Karolinum.

DANEŠ, F. – DOKULIL, M. – KUCHAŘ, J. (1967): Tvoření slov v češtině 2. Praha: Academia.

FOJTÍK, P. – LIŠČÁK, V. (1998): Státy a území světa. Praha: Libri.

Geografický místopisný slovník světa (1993). Praha: Academia.

Jména států a jejich vybraných územních částí (2005). Praha: Český úřad zeměměřický a katastrální.

Jména států a jejich územních částí (2009). Praha: Český úřad zeměměřický a katastrální.

JUNGMANN, J. (1989 [1835–1839]): Slovník česko-německý. Praha: Academia.

KOTT, F. Š. (1878): Slovník česko-německý. Díl první. A–M. Praha: Knihtiskárna Josefa Koláře.

LIŠČÁK, V. (2009): Státy a území světa. Praha: Libri.

LUTTERER, I. – KROPÁČEK, L. – HUŇÁČEK, V. (1976): Původ zeměpisných jmen. Praha: Mladá fronta.

Index českých exonym (2006). Praha: Český úřad zeměměřický a katastrální.

Malá československá encyklopedie. II. D–CH (1985). Praha: Academia.

Masarykův slovník naučný. Lidová encyklopedie všeobecných vědomostí. Díl II. (1926). Praha: Československý kompas.

MRUŠKOVIČ, V. (2008): Európa jazykov a národov na prahu tretieho tisícročia. Europa linguarum nationumqve. Martin: Vydavateľstvo Matice slovenskej.

Nový akademický slovník cizích slov (2009). Praha: Academia.

Ottův slovník naučný. Devátý díl. Falšování potravin a pochutin – Genrista (1895). Praha: J. Otto.

Ottův slovník naučný nové doby. Dílu druhého svazek první (1932). Praha: Nakladatelství J. Otto.

PERISSUTTI, A.-M. (2010): Postavení furlánštiny v Itálii. In: M. Krčmová et al. (eds.), Integrace v jazycích – jazyky v integraci. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, s. 295–306.

PRICE, G. et al. (2002): Encyklopedie jazyků Evropy. Praha: VOLVOX GLOBATOR.

RIEGER, F. L. (1860): Slovník naučný. Díl první A–Běžduchové. Praha: Kober a Markgraf.

[221]REJZEK, J. (2001): Český etymologický slovník. Voznice: Leda.

REJZEK, J. (2009): Lidová etymologie v češtině. Praha: Karolinum.

ŠMILAUER, V. (1971): Novočeské tvoření slov. Praha: SPN.

ŠTÍCHA, F. (2009): Jméno třetí nejvyšší hory světa. Naše řeč, 92, s. 107–110.

TROVESI, A. (2005): Rosanna Benacchio: I dialetti sloveni del Friuli tra periferia e contatto. Slovo a slovesnost, 66, s. 231–237 [recenze].

---

[1] Viz Mruškovič (2008, s. 237); dále např. Čermák (2001, s. 309), Price et al. (2002, s. 363), Rejzek (2001, s. 13).

[2] Zde jako český ekvivalent názvu italské autonomní provincie (IAP) Friuli-Venezia Giulia – Furlansko-Julské Benátsko.

[3] Zde jako český ekvivalent názvu IAP Friuli-Venezia Giulia – Furlánsko-Julské Benátsko.

[4] Zajímavé však je, že hned následující heslo „furlanský skot“ je ve slovníku uvedeno bez vloženého d (viz dále).

[5] Ve všech předchozích třech příkladech jako český ekvivalent názvu IAP Friuli-Venezia Giulia – Furlandsko-Julské Benátsko.

[6] Index českých exonym uvádí (na s. 30) dvě varianty: „Furlánsko /Furlandsko“ (zvýraznění, odmezerování a kurziva originálu).

[7] Jelikož databáze ČNK neobsahují u sledovaných podob dostatečný počet výskytů na to, abychom získali adekvátní představu o skutečné četnosti sledovaných označení, použili jsme k přiblížení četnosti výskytů – s vědomím všech nevýhod – internetový vyhledávač Google. Číslo před lomítkem udává frekvenci výskytu samostatně stojících označení „“/„Fri(a)ul(sko)“; číslo za lomítkem udává počet výskytů sledovaných forem jako součástí názvu IAP „-Julské Benátsko“ / „Fri(a)ul(sko)-Julské Benátsko“. Vyhledávky byly prováděny jen na česky psaných stránkách (požadavek „Stránky pouze česky“), a to 20. 1. 2010. Sečteny jsou výskyty pro všechny pády. Jakkoli nemusí být daná čísla zcela přesná a mohou se v průběhu času měnit (a lze je proto chápat spíše jako orientační), jsou rozdíly v četnosti výskytu jednotlivých forem natolik signifikantní, že mají pro naše závěry – věříme – dostatečnou vypovídací hodnotu.

[8] Počet výskytů podoby Furlánsko je silně ovlivněn existencí jména Oldřich Čech z Furlánska (Odorik z Pordenone). Jde o syna českého šlechtice z vojska Přemysla Otakara II., jenž v letech 1316–1330 navštívil (jako jeden z prvních Evropanů) Čínu a vydal o této cestě tiskem zprávu, která jej proslavila. Tvar nominativu se na č. internetových stránkách vyskytuje zhruba 500krát, zatímco tvar genitivu [Oldřich Čech z] Furlánska více než 2000krát.

[9] Údaj je výrazně ovlivněn tím, že nelze zabránit tomu, aby internetový vyhledávač při zadání dotazu „Friaul“ nemíchal doklady z č. psaných stránek s doklady ze stránek jinojazyčných a aby nemíchal toponyma s obyvatelskými jmény. Korigovat toto číslo je možné uvedením počtu výskytů tvaru genitivu/dativu/lokálu „Friaulu“ (202 výskytů).

[10] K nepřesnosti viz pozn. 9. Údaj je možné korigovat počtem výskytů genitivu/dativu/lokálu „Friulu“ (60 výskytů).

[11] Jako „vedlejší“ (v závorce) je uvedena též podoba furlanština; na s. 373 je uvedeno „friulština“ (furlanština)“.

[12] V Novém akademickém slovníku cizích slov je ovšem podoba friulština uvedena jako varianta k podobě furlandština. V hesle friulština se odkazuje na heslo furlandština, kde je uvedeno: „furlandština, friulština dialekt rétorománštiny […]“ (zvýraznění originálu).

[13] První vydání příručky Státy a území světa (1998) tedy zaznamenává podoby „friulština (furlanština)“; druhé vydání téže knihy (2009) pak jen podobu „furlánština“.

[14] V rejstříku na s. 77 je uvedena i položka „friulština“. Odkazuje však jen na heslo „furlánština“. Touto podobou je jazyk důsledně označován na mapách (na s. 14, 16 a 48); v textu je (na s. 16) za podobou „furlánština“ v závorce uvedena i podoba „friulština“.

[15] Nejstarší zdroje, v nichž jsou sledované varianty doloženy (jde především o toponyma), uvádí vždy podoby bez d, srov. Jungmann (1835–1839): „furlanský“; Kott (1878): „Furlansko“; Ottův slovník naučný (1890): „Furlansko“; K. Klostermann – V ráji šumavském (1893): Furláni. Tvary bez d důsledně používá P. J. Šafařík ve svých Slovanských starožitnostech (1837). Naopak – nejstarší slovníkový zdroj, který se nám podařilo objevit a v němž je doložena podoba s d („Furlandsko“), je (teprve) Masarykův slovník naučný (1926) a po něm až Malá československá encyklopedie (1985).

[16] Těžko říci, zda je (1) vysoký výskyt podob s d důsledkem jejich zachycení hned v několika příručkách, zda tedy příručky ovlivnily úzus; nebo zda je (2) jejich zachycení v příručkách důsledkem jejich početnějšího výskytu v textech, tj. zda příručky (jen) odrážejí úzus. Vzhledem k tomu, že vznik těchto podob vykládáme jako mylný příklon k morfému -land, tj. země, přikláněli bychom se spíše k možnosti (2).

[17] Endotoponymum Friûl je „zkomolený“ původní latinský název města Forum Iulii založeného r. 50 př. n. l. Gaiem Juliem Caesarem (dnes se město italsky nazývá Cividale del Friuli,  Cividât, a nachází se 15 km východně od města Udine). Endoglottonymum furlan je původem zřejmě „zkomolené“ latinské adjektivum (lingua) foroiuliensi. To vysvětluje rozdíl základů u endotoponyma (Friûl) a endoglottonyma (furlan). Zajímavé je, že v češtině jako glottonymum převládá podoba se základem friul, od nějž je ve  tvořeno toponymum; a že jako toponymum v ní převládají podoby se základem furlan, od nějž se ve  tvoří glottonymum (a etnonymum). Ve většině evropských jazyků je toponymum i etnonymum tvořeno od (různých variant) základu friul. Jen ve slovinštině a variantně i v němčině, tj. v jazycích, které jsou s furlanštinou v těsném kontaktu, najdeme pro oba názvy podoby od základu furlan (slovinsky Furlanija, furlanščina, německy Furlanische [Sprache]). Je možné, že do češtiny se toponyma se základem furlan dostala ze slovinštiny (srov. též české Benátky ze slovinského Benetke).

[18] Srov. i odlišnou absolutní četnost výskytu toponym a glottonym. Toponyma se (zejména kvůli potřebě přeložit do češtiny označení IAP Friuli-Venezia Giulia) vyskytují výrazně častěji než glottonyma.

[19] Mezi sledovanými tištěnými příručkami je jedinou publikací, v níž se nachází jak české toponymum, tak glottonymum, druhé vydání příručky Státy a území světa (2009). Ani zde však není dvojice území – jazyk zcela totožná, srov. podobu furlánština (na s. 345) vs. Furlansko(-Julské Benátsko) (na s. 346). Těžko říct, zda záměrně, nebo jen z nepozornosti. Další zdroj, v němž lze nalézt jak označení území, tak jazyka (který jsme však kvůli tomu, že jde o článek v odborném periodiku, a nikoli o příručku, nezařadili do výše uvedeného přehledu), je článek A. Trovesiho (2005), kde lze nalézt podoby Furlansko a furlanština. Stejných podob se užívá i v česky psaných textech umístěných na internetových stránkách Furlan di Praghe, viz http://www1.cuni.cz/~cadorini/furlan/. V textu A.-M. Perissutti(ové) (2010) se důsledně používá pro glottonymum podoba furlánština, toponymum se ponechává v původní italské podobě („Friuli se nachází na hranici s Rakouskem…“). Autorka je cizinka, článek však patrně psala česky (u jiných textů v publikaci Krčmové et al. [2010] je fakt, že jde o překlad, signalizován uvedením jména překladatele a jazyka, z nějž se překládalo).

[20] V práci Tvoření slov v češtině 2 (Daneš et al., 1967, s. 379) se uvádí, že při odvozování jmen nositelů vlastnosti příponou -in(a) – tj. i při odvozování glottonym z přídavných jmen – jsou „[a]lternace kmenové samohlásky […] jen sporadické“.

[21] Což jsme odmítli výše v případě základů fri(a)ul a . Základy furlan- a furlán- jsou si sice „podobnější“, konstituovat dvojici Furlansko – furlánština se nám přesto nezdá vhodné.

[22] Plurálový tvar nejfrekventovanějšího obyvatelského jména se základem furlan (Furlani) má na internetu zhruba 300 výskytů, glottonymum se stejným základem má zhruba 1000 výskytů a toponymum až 300 000 výskytů.

[23] Ze sledovaných příruček a slovníků uvádí obyvatelské jméno jen první vydání knížky Státy a území světa (1998), a to v podobě Friulové (s. 373, 673); Malá československá encyklopedie (1985) uvádí heslo Friulové, Furláni; Riegrův Slovník naučný (1860) zaznamenává podobu Furlánci a Masarykův slovník naučný (1926) podobu Furlanci.

Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Letenská 4, 118 51 Praha 1
benes@ujc.cas.cz

Naše řeč, ročník 94 (2011), číslo 4, s. 215-221

Předchozí Jan Balhar: Přitažlivá etymologie

Následující Lucie Jílková: Blog (a také log)