Časopis Naše řeč
en cz

Přitažlivá etymologie

Jan Balhar

[Posudky a zprávy]

(pdf)

Appealing etymology

Review of Aleš Bičan - Eva Havlová (eds.): Dobrodružství etymologie. Články Františka Kopečného z prostějovského časopisu Štafeta. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. 227 s. Studia etymologica Brunensia.

Dobrodružství etymologie. Články Františka Kopečného z prostějovského časopisu Štafeta. Editoři Aleš Bičan a Eva Havlová. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. 227 s. Studia etymologica Brunensia.

 

František Kopečný patřil k našim předním jazykovědcům. Byl opravdu všestranný: vynikl jako etymolog, slavista, syntaktik, jako dialektolog. Vyznal se v klasických jazycích, v jazycích slovanských, indoevropských i neindoevropských.

Z jeho rozsáhlé bibliografie připomeňme tu alespoň Základy české skladby (1952), Etymologický slovník jazyka českého (1952; spolu s J. Holubem), Etymologický slovník slovanských jazyků. Slova gramatická a zájmena (1973), Nářečí Určic a okolí (1957) nebo Průvodce našimi jmény (1991). Dále napsal stovky statí, studií, příspěvků, recenzí. Málo se však ví, že se Kopečný věnoval také popularizační činnosti. U příležitosti stého výročí jeho narození připravila Eva Havlová a Aleš Bičan, oba pracovníci etymologického oddělení Ústavu pro jazyk český AV ČR, soubor [213]Kopečného příspěvků publikovaných v časopise prostějovského okresu Štafeta. Tam Kopečný uveřejňoval od vzniku časopisu v r. 1969 větší i menší články (často na pokračování) až do své smrti.

Editoři seskupili Kopečného texty z uvedeného časopisu do tematických celků. Najdeme tu pojednání o jménech dní, o názvech drahokamů, o názvech tělesných údů a orgánů, o názvech nápojů a potravin. Zvláštní oddíl tvoří pojednání o jménech prostějovských říček (s. 96–104), o jménech obcí prostějovského okresu (s. 113–166) a o našich rodných jménech. Z tohoto členění se poněkud vymyká pojednání o novějším členění slovanských jazyků (Kopečný je dělí na severní a jižní), o polabských Slovanech (v publikaci najdeme otčenáš v polabštině), o jazyce a jménu Romů a o hanáckých „skorodvojnících“ Kašubech. Větší stať je věnována nářečí Prostějovska a jeho současnému vývoji. O hanácké dialekty se Kopečný ostatně zajímal už od mládí a nemusíme zdůrazňovat, že nářečí jako rodák od Prostějova výborně aktivně ovládal.

Psát o komplikovaných jazykovědných problémech, o klasifikaci jazyků, o posledních polabských Slovanech, o vývoji dialektu není snadné, když uvážíme, že pojednání mají číst i čtenáři v jazykovědě neškolení. A tu je třeba vyzvednout Kopečného dar vyložit i složité otázky přístupným jazykem tak, aby jim všichni rozuměli. Kopečný v tom směru může sloužit jako příklad, že i o nejsložitějších jazykových otázkách lze pojednat srozumitelně, a dokonce poutavě. Zvolená témata budou jistě zajímat nejširší okruh čtenářů. Vždyť kdo by nechtěl vědět, jakého původu je jeho jméno, jakou etymologii má název jídla, které denně konzumuje, kdo by se nechtěl dovědět něco bližšího o obci, v níž bydlí?

Pozoruhodný je zde např. rozsahem menší článek o původu slova klas. Srovnávají se v něm pracovní procesy starých žní s novými a vypočítávají se motivace pojmenování tohoto slova.

Kopečný vhodně přizpůsobuje vzhledem k široké čtenářské obci také styl jazyka. Nemohu zde nevyzvednout jeho neotřelé, trochu hovorové obraty. Posuďte sami: Neoživí pojednání o hláskoslovném vývoji dialektu konstatování, že „přehláska skočí do sousedních Přemyslovic“ (s. 34)? Pro radost tu uvádím ještě např. „hlavní, centrální typ jsme odbyli“ (s. 14), „tento nářeční jev dnes taje jako sníh na slunci od jihu k severu“ (s. 4 ), „původním nářečím je odzvoněno“ (s. 35), „nebojte se, neošidím vás“ (s. 174), „jako nekořalečník se nechci míchat do výrobní techniky pálenky“ (s. 62), „stůjž zde na protest“ (s. 163). Takových obratů bychom v textu našli bezpočet. Kopečný jich užil záměrně a vhodně, aby odborný text přiblížil i čtenáři lokálního časopisu. Ojediněle se najdou též obraty nářeční, např. no hale debe e (= no ale kdyby i). Je také chvályhodné, že se autor snažil pokud možno vyhnout odborným termínům. Např. místo protetického v užívá novotvaru předkladné v.

Pokud jde o zasvěcené pojednání o vývoji hanáckého dialektu a o vytváření nadnářečního útvaru, nelze než s autorem naprosto souhlasit. Snad by se k znakům hanáckého interdialektu mohly ještě uvést tvary 3. os. množ. čísla nosijou, dělajou atd. Kopečný ve shodě s mnohaletou tradicí označuje střídnice za původní u, y literami O, E (podle Kopečného otevřené samohlásky), např. kOs (= kus) × kos (= pták kos), sEn (= syn) × sen (= od snít). Rozhodující je, že v tomto hanáckém dialektu jsou dva fonémy s rozlišující významovou schopností. Experimentálně máme nově zjištěno, že spíše než široké samohlásky O, E (pro ucho Hanáka široké) jsou v těchto nářečích úzké (pro uši všech Nehanáků) samohlásky odpovídající spisovným e, o. Zavedením liter E, O se text stal pro běžného čtenáře zbytečně málo čtivým.

Kopečného výklady místních jmen obsahují někdy i stručná pojednání o historii lokality nebo o nějaké zajímavé skutečnosti vážící se k ní. Tak informuje např. o případné existenci školy v obci, [214]o řemeslnících, o autobusovém spojení, o význačných místních rodácích. Své výklady samozřejmě konfrontuje s výklady Ladislava Hosáka a Rudolfa Šrámka[1]. Konstatujeme, že téměř nikdy Hosákovy a Šrámkovy výklady neodmítá a jen výjimečně se přiklání v případě dvou možných pojetí k jedinému. Často je Kopečný obšírnější, podrobně někdy vykládá hláskoslovné proměny, jimiž místní jméno během historického vývoje prošlo. Např. u jména Čunín najdeme celou dlouhou pasáž, v níž je vysvětleno, proč toto jméno nesouvisí se slovem čuně (= prase), ale s osobním jménem Čuňa (Čunín je tedy ves lidí Čuňových).

Pasáž o rodných (křestních) jménech bude čtenáři jistě nejvyhledávanější. Kopečný zde shromáždil značný počet těchto jmen a k nim pak doložil celé rozsáhlé řady domáckých forem, např. jen v maďarštině jich máme od jména Marie na sedmdesát. Kopečný také přesvědčivě vysvětlil příčiny této variability. (Jména osob „nemají význam“, a proto se mohou libovolně obměňovat, na rozdíl např. od slova pes. U podob pejsek, psíček, psisko musí být vždy vidět spojitost se slovem pes, „na psu musí být vidět to ‚psovství‘“. [s. 171]) Kde jinde bychom se dověděli, proč se např. jméno Marie dlouho dětem nedávalo? Dělo se tak v úctě k Marii, matce Ježíšově; do 18. stol. bylo jméno Marie vlastně tabu. Překvapivě se dovídáme, že podoba Máňa patřila původně k jménu Markéta. Té se také říkalo Mařena, Mára, dokonce i Maruša! Máňa byla i domácká podoba k mužským jménům Matúš, Matěj, Marek, Martin.

Pasáže o rodných jménech a příjmeních od nich odvozených jsou neobyčejně poutavé. Dočteme se, odkud se vzala např. příjmení Brůža, Broš, Brom aj. (k Ambrož), Justl, Gust aj. (k Augustin), Bartoněk, Bartoš, Bareš, Bareček atd. (k Bartoloměj), Kabrda, Kabula, Kabus (ke Gabriel). Řadu téměř bez konce tvoří příjmení vzniklá od jména Jakub (např. Kubelík, Kuba, Kuběnka, Kubera, Kubuš…). Přemnohá jsou také příjmení od jména Jan.

Ke kapitole o křestních jménech editoři připojili rejstřík zvláštních příjmení od těchto jmen odvozených. Čítá celých deset stran tištěných petitem ve dvou sloupcích.

Kopečný nikde nezapře skvělého znalce srovnávacího materiálu a etymologa. Jeho výklady jsou vždy naprosto srozumitelné i pro laika, i když některé řádky bude čtenář možná přeskakovat. Totiž ty, v nichž se autor odvolává na příbuzná slova nejen z řečtiny a latiny, ze starogermánštiny, maďarštiny, holandštiny, hebrejštiny nebo litevštiny, ale dokonce i z tocharštiny, staré indičtiny, baskičtiny, z jazyků čerkeských, perských aj.

Publikace Dobrodružství etymologie obsahuje také úplnou bibliografii doc. Kopečného. Zabírá dvanáct hustě psaných stran.

Závěrem mohu všem posuzovanou knihu vřele doporučit. Není to publikace jen k poučení. Zejména by to mohla být jedinečná příručka pro naše učitele; některé pasáže z ní by se skvěle uplatnily i při výuce a žáci by se v hodinách češtiny s Františkem Kopečným jistě nenudili.


[1] HOSÁK, L. – ŠRÁMEK, R. (1970–1980): Místní jména na Moravě a ve Slezsku. Praha: Academia.

Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Veveří 97, 602 00 Brno
balhar@ujc.cas.cz

Naše řeč, ročník 94 (2011), číslo 4, s. 212-214

Předchozí Pavlína Jínová: Novátorská studie o slovosledu ve starší češtině

Následující Martin Beneš: Furlan(d)sko, Furlánsko nebo Friulsko?

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1