Časopis Naše řeč
en cz

Psaní velkých písmen v názvech svátků a období církevního roku pravoslavné církve

Marta Koutová

[Články]

(pdf)

Capital letters in the names of holidays and periods of the Orthodox liturgical year

Writing capital letters in the names of holidays and periods of the liturgical year creates problems for many writers, because the codification concerning this matter is relatively insufficient. This fact causes volatility of usage not only in Czech Orthodox texts, but in Czech religious texts in general. This article summarizes the opinions on this topic in the literature and offers some suggestions.

Key words: church holidays, capital letters, codification, orthography
Klíčová slova: církevní svátky, velká písmena, kodifikace, pravopis

[1]Charakteristickým rysem náboženských textů je specifický úzus psaní velkých písmen. V této pravopisné oblasti se sakrální texty často řídí víceméně vlastními pravidly, mimo jiné i proto, že Pravidla českého pravopisu (PČP) se této oblasti věnují jen velmi sporadicky. Větší poučení o psaní velkých písmen v náboženské terminologii skýtá příručka kolektivu autorů J. Šimandla, O. Mádra, J. Bartoně a J. Hlavsové Jak zacházet s náboženskými výrazy (2003) a také Internetová jazyková příručka Ústavu pro jazyk český AV ČR. Ani zde však pisatelé náboženských textů nenajdou vždy dostatečně návodný výklad a jasná pravidla, podle kterých by si mohli pravopis příslušného výrazu sami odvodit.[2]

Tato situace samozřejmě přispívá k značné rozkolísanosti a nejednotnosti pravopisu velkých písmen v náboženských textech. Nejinak je tomu i v textech české pravoslavné církve. Potřeba jednotného úzu v těchto textech, zvláště pak v materiálech určených širší veřejnosti, jako např. v článcích časopisu Hlas pravoslaví, vedla k založení pravopisné komise, jejímž cílem je sepsání pravidel pravopisu pro náboženské texty pravoslavné církve. Jedním z problémů, kterými se tato komise zabývá, je i téma tohoto příspěvku – psaní velkých písmen v názvech svátků a období církevního roku. Spousta otázek zatím bohužel zůstává nedořešena, proto i tento příspěvek nabídne spíše otázky a návrhy než jednoznačná řešení.

 

[72]Funkce velkého písmene

Jak uvádí Šimandl a kol., „v užívání velkých písmen najdeme kromě jevů z hlediska správnosti jednoznačných (Francie) několik velmi početných skupin případů, kdy je na pisateli, aby způsobem psaní vyjádřil své pojetí nebo specifický význam: Jako název jedinečné instituce se píše Ministerstvo kultury, jako označení stupně nebo druhu instituce ministerstvo kultury. […] Je-li jedinečnost vyjádřena rozvíjejícími větnými členy, plně dostačuje malé písmeno: vzkříšení Ježíše Krista, posvátná tradice; při jednoslovném vyjádření se jedinečnost signalizuje velkým písmenem: Vzkříšení (tj. vzkříšení Ježíše Krista, ne např. Lazara), Tradice (tj. posvátná tradice)“ (Šimandl a kol., 2003, s. 113). Autoři tu zdá se záměrně nehovoří o tom, že by velkými písmeny byla označována vlastní jména, ale hovoří šířeji o signalizování jedinečnosti. Tak mohou být do této skupiny zařazeny i výrazy jako Vzkříšení a Tradice. Signalizování jedinečnosti u těchto výrazů je však podle našeho názoru již na přechodu k další funkci velkých písmen, která je pro náboženské texty velmi příznačná, a to vyjadřování úcty. Do této skupiny pak můžeme zařadit nejen výrazy označující křesťanského Boha, jako Bůh, Otec, Syn Boží apod., u nichž je velké písmeno v rámci křesťanských textů v podstatě jediné možné, ale např. také zájmena vztahující se k Bohu (On, Jeho apod.) a některé výrazy povahy terminologické, jako např. Eucharistie, u nichž je sice základní podoba s malým písmenem, ale pisatel má možnost pomocí velkého písmene signalizovat náboženskou úctu (srov. Šimandl a kol., 2003, s. 114).

U náboženských svátků, význačných dnů a období církevního roku je situace poněkud komplikovaná, protože se tu mísí tři faktory užití velkého písmene: odlišení vlastních názvů od jmen obecných, signalizování jedinečnosti a vyjadřování úcty[3]. Jak si ale ukážeme dále, ani jeden z těchto faktorů nebudeme moci brát jako výlučné kritérium pro psaní velkého písmene.

 

Psaní velkých písmen u jednotlivých dnů církevního roku

Jednodenní svátky a význačné dny církevního roku se píšou (a podle PČP vždy psaly) s velkým písmenem (srov. i Salajka, 1980): Velký pátek, Velký čtvrtek = Zelený čtvrtek, Velká sobota = Bílá sobota, Květná neděle, Svatodušní neděle, Svatodušní pondělí.

Dny před Velkým čtvrtkem se nazývají Velké pondělí, Velké úterý, Velká středa, dny v týdnu po Kristově vzkříšení Světlé pondělí Světlá sobota. Tyto dny se sice [73]takto jednotlivě neuvádějí příliš často, systémové by ale podle nás bylo, aby se u všech pojmenování se shodným atributem psalo u adjektiva velké písmeno – srov. např. i katol. označení Škaredá středa, které uvádějí i PČP.

Kam ale umístit velké písmeno v případě opačného pořadí substantiva a atributu? Není-li k tomuto pořadí důvod, doporučujeme užít obvyklé pořadí atribut – substantivum. V opačném případě doporučujeme pravopis, který pro tento případ uvádějí PČP, tj. velké písmeno u prvního slova: Neděle květná, Neděle svatodušní, Pondělí svatodušní (tedy nikoli *neděle Květná, jak uvádí Salajka). Tento pravopis má svou logiku: spojení typu Květná neděle Neděle květná jsou funkčními celky s propriální podstatou, které mají svou paralelu např. v pojmenováních Boží hod vánoční Hod boží vánoční, která uvádějí PČP.[4]

Větším problémem je ovšem fakt, že některé dny (např. některé neděle církevního roku) mají vlastní označení buď pomocí neshodného atributu, nebo ještě komplikovaněji pomocí přívlastku shodného i neshodného. Např. v době před velkým postem najdeme v církevním kalendáři NEDĚLI CELNÍKA A FARIZEJE a NEDĚLI MARNOTRATNÉHO SYNA. Po nich následují NEDĚLE SYROPUSTNÍ a NEDĚLE MASOPUSTNÍ. Podle pravidla, které jsme zmínili výše, by se mělo psát Neděle masopustní a Neděle syropustní, popř. Masopustní neděle a Syropustní neděle. Když už bychom tedy psali s velkým písmenem tyto dvě neděle, neměly by se analogicky, tj. rovněž s velkým písmenem, psát i neděle označené pomocí neshodného atributu? Praxe v pravoslavných textech je spíše taková, že se tyto neděle píšou s malým písmenem ve všech slovech. Cítíme v tom ale jakousi disproporci – proč Neděle masopustní s velkým N, ale neděle celníka a farizeje s malým n? Psát tedy analogicky Neděle celníka a farizeje?

Od začátku velkého postu až po Květnou neděli máme pět nedělí, z nichž každá má dvojí pojmenování: první pojmenování tvoří příslušná řadová číslovka + spojení „neděle velkého postu“, tj. např. PRVNÍ NEDĚLE VELKÉHO POSTU, DRUHÁ NEDĚLE VELKÉHO POSTU atd. Druhé pojmenování těchto nedělí je zpravidla podle jména světce (např. sv. Řehoře Palamy, sv. Jana Klimaka, sv. Marie Egyptské); první neděle však nese označení NEDĚLE VÍTĚZSTVÍ PRAVOSLAVÍ (někdy zkráceně pouze NEDĚLE PRAVOSLAVÍ). Z předchozích úvah vyplývá, že bychom název této neděle měli psát jako První neděle velkého postu[5] nebo Neděle vítězství pravoslaví (Neděle pravoslaví).

Nahlédneme-li však do příručky Šimandla a kol., najdeme zde pojetí jiné: uvádějí se tu příklady neděle Pravoslaví, neděle Zmrtvýchvstání a třetí neděle veliko[74]noční. Příklad neděle Pravoslaví by nasvědčoval principu, že se v těchto typech pojmenování, tj. pomocí spojení slova označujícího den v týdnu a genitivního atributu, píše první slovo s malým písmenem a druhé s písmenem velkým (slovo pravoslaví je apelativum, a píše se tedy jinak s malým písmenem). Tomuto principu by tedy odpovídal pravopis neděle Celníka a farizeje, neděle Marnotratného syna, neděle Mrtvicí raněného atd. Proti tomuto pojetí ale podle nás mluví nejen jistá disproporce mezi pravopisem názvů typu Neděle květná, Neděle masopustní na jedné straně a typu neděle Pravoslaví, neděle Celníka a farizeje na straně druhé, ale i příklady, které uvádějí PČP: Den vítězství, Den české státnosti (nikoli *den Vítězství, *den České státnosti). Pojetí, které uvádí Šimandl a kol., má však analogii v pravidlech o psaní velkých písmen v jiných oblastech, jako je např. psaní názvů kostelů a jiných církevních staveb, u nichž je většina názvů tvořena spojením podstatného jména obecného chrám, kostel, kaple apod. a tvaru 2. p. jména dalšího (vlastního nebo obecného), mezi něž bývá vloženo přídavné jméno svatý. S velkým písmenem se podle PČP a Internetové jazykové příručky ÚJČ píše jen jméno ve 2. p.: chrám sv. Barbory, kostel sv. Rodiny, kaple sv. Kříže.[6]

Máme zde tedy tři možnosti zápisu, pro které bychom našli logické zdůvodnění a v druhém a třetím případě i oporu v PČP: neděle celníka a farizeje, Neděle celníka a farizeje, neděle Celníka a farizeje. Domníváme se však, že nabídnout pisatelům všechny tři možnosti by nebylo žádoucí. V závěru článku proto navrhneme řešení.

 

Psaní velkých písmen u jednodenních svátků

Nejdůležitějšími jednodenními svátky v pravoslavné církvi je dvanáct svátků, které se týkají událostí spojených s Ježíšem Kristem a Pannou Marií (v pravoslavné církvi nazývanou přesvatá Bohorodička či přesvatá Bohorodice[7]). Tyto svátky jsou souhrnně označovány jako tzv. svátky dvanáctera. Píšeme je s velkým písmenem: Narození Páně, Obětování Páně, Zjevení Páně neboli Epifanie (též Křest Páně v Jordáně), Proměnění Páně, Vjezd Páně do Jeruzaléma (Květná neděle), Nanebevstoupení Páně, Seslání Ducha svatého neboli (sv.) Padesátnice[8], Povýšení svatého Kříže, Narození přesvaté Bohorodice, Uvedení přesvaté Bohorodice do chrámu, Zvěstování přesvaté Bohorodice a Zesnutí přesvaté Bohorodice. S velkým písmenem píšeme i jednodenní svátky, které nepatří do dvanáctera: Obřezání Páně, Stětí Jana Křtitele atd.

[75]Pokud se ale o těchto událostech nezmiňujeme jako o svátcích, měli bychom je psát s písmenem malým (srov. i Šimandl a kol. – epifanie × svátek Epifanie, seslání Ducha svatého × svátek Seslání Ducha svatého), srov. např.:

Dějiny spásy lidstva mají tři období: 1) dlouhá příprava na příchod Spasitele – od pádu Adama a Evy do zvěstování Bohorodičce, 2) od zvěstování do seslání Ducha svatého, 3) dějiny církve – příprava na druhý příchod Spasitele.

 

Psaní velkých písmen u vícedenních svátků

Podle předchozího vydání PČP z r. 1957 a článku M. Salajky (Salajka, 1980) by se vícedenní svátky a období církevního roku měly psát s písmenem malým. Nejnovější PČP z r. 1993 však zavedla psaní Vánoce, Velikonoce, Svatodušní svátky. Tyto tři nejvýznamnější církevní svátky se tedy píšou s velkým písmenem, i když trvají déle než jeden den[9].

Zavedením velkého písmene u Vánoc, Velikonoc a Svatodušních svátků však autoři PČP způsobili nejistotu, jak psát názvy ostatních vícedenních svátků, a s tím související rozkolísanost úzu (to ještě podtrhuje fakt, že Svatodušní svátky se podle PČP sice píšou s velkým písmenem, ekvivalentní označení letnice však PČP uvádějí s písmenem malým[10]). Na tento problém upozorňuje mimo jiné Š. Blažková (2009) v souvislosti s pravopisem svátků židovských.

 

Psaní velkých písmen u vícedenních období církevního roku

Nejasnosti se dále objevují v psaní vícedenních období církevního roku, která nejsou přímo svátkem. PČP i příručka Šimandla a kol. shodně uvádějí psaní slova advent s malým a. Díky tomu by se nabízelo, že i jiná vícedenní období církevního roku by se psala s malým písmenem. Např. týden před Paschou je v pravoslavné církvi označován jako VELKÝ TÝDEN, SVATÝ TÝDEN či STRASTNÝ TÝDEN, týden po Pasše jako SVĚTLÝ TÝDEN. Příručka Šimandla a kol. však uvádí tato označení s velkým písmenem: Velký týden, Svatý týden, Strastný týden[11], Světlý týden.

[76]Další důležitá období církevního roku, a to názvy vícedenních postů, tatáž příručka uvádí s malým písmenem: velký půst, uspenský půst (analogicky by se tedy psaly i zbývající dva vícedenní posty pravoslavné církve, tj. petropavlovský a filipovský). Nutno podotknout, že v pravoslavné církvi jsou postní období, zvláště pak velký půst[12], považována za velmi důležitá, jedná se o duchovní přípravu na významné svátky. Bylo by tedy těžké rozhodnout, která vícedenní období církevního roku „už mají nárok na velké písmeno a která nikoli“. Pokud bychom např. zavedli pravidlo, že posty píšeme s malým písmenem a označení týdnů s písmenem velkým, psali bychom např. i Masopustní týden[13] a Týden celníka a farizeje[14]?

Mohli bychom se také řídit pravidlem, že všechna vícedenní období církevního roku, která mají speciální pojmenování, se budou psát s velkým písmenem. Zdálo by se, že proti tomuto pravidlu nelze nic namítat: velké písmeno by zde plnilo funkci 1) označení názvu, 2) signalizování jedinečnosti (např. u spojení velký půst bychom použitím velkého písmene zabránili druhové interpretaci tohoto výrazu ve smyslu ‚významný půst‘) a 3) v některých případech i vyjádření úcty (někteří pravoslavní autoři právě z tohoto důvodu píšou zásadně Velký týden, Velký půst apod.). Přesto však můžeme najít důvody proti tomuto pravopisu. Jedním z nich je již zmíněný PČP kodifikovaný pravopis slova advent, který je jedinou analogií vícedenních období pravoslavného církevního roku, o kterou se můžeme v PČP opřít. Druhým důvodem je fakt, že u některých období bychom mohli teoreticky nalézt více možných „oficiálních“ pojmenování, jako např. velkopostní období, paschální období, předvánoční půst apod. (Lidový sborník modliteb a bohoslužebných zpěvů pravoslavné církve uvádí např. spojení doba předpostní a velkopostní a doba velkonoční /paschální/). Když k tomu přidáme ještě výše zmíněné rozpaky, které by vzbuzovalo psaní Masopustní týden a Týden celníka a farizeje s velkým písmenem, vyplývá z toho podle našeho názoru logické pravidlo psát všechna vícedenní období církevního roku s malým písmenem, s výjimkou tří důležitých vícedenních svátků, jimiž jsou Pascha (Velikonoce), Vánoce a Svatodušní svátky (Letnice). Toto pravidlo by podle nás i „ulevilo“ pravoslavným textům, které jsou již tak „přetíženy“ velkými písmeny.

Svátky jednodenní a dny církevního roku, které mají vlastní označení, bychom však kvůli zachování systému doporučovali psát s velkými písmeny, a to, jak již bylo výše naznačeno, tím způsobem, že by se velké písmeno psalo vždy u prvního slova funkčního celku, tj. např. Svatodušní neděle, Neděle svatodušní, Neděle sv. otců, Neděle celníka a farizeje / Neděle o celníku a farizeji. U nedělí označených řadovou číslovkou bychom však doporučovali psát malé písmeno u prvního i druhého slova. [77]V případě nedělí velkého postu to sice může působit trochu nesystémově, protože např. v Lidovém sborníku jsou tyto neděle uváděny právě pod těmito označeními (tedy DRUHÁ NEDĚLE VELKÉHO POSTU[15], nikoli Neděle sv. Řehoře Palamy), přesto bychom doporučovali i tady psát malé písmeno, protože připuštěním velkého písmene v tomto případě bychom museli kodifikovat velké písmeno u všech nedělí, které nemají speciální název a jsou pouze označovány řadovou číslovkou, jako např. 30. neděle po Padesátnici (těchto nedělí je v pravoslavném církevním kalendáři většina). Doporučujeme tedy pravopis druhá neděle velkého postu, třicátá neděle po Padesátnici atd.

Jsme si vědomi toho, že náš návrh nikdy nebude bezvýhradně akceptován, protože lze najít přesvědčivé argumenty a analogie i pro pojetí jiná. V této pravopisné oblasti bude tedy vždy třeba počítat s určitou mírou kolísání.

 

LITERATURA

 

Akademická pravidla českého pravopisu (1994). Praha: Academia. (PČP)

BISKUP GORAZD (1951): Lidový sborník modliteb a bohoslužebných zpěvů pravoslavné církve. 2. vydání, Praha: Pravoslavná církev v Československu.

BLAŽKOVÁ, Š. (2009): Velká písmena ve jménech náboženských svátků, zejména židovských. Naše řeč, 92, s. 26–32.

HRUŠKOVÁ, Z. (1999): Vánoce, Velikonoce, letnice. Naše řeč, 82, s. 268–269.

Internetová jazyková příručka (2008) [online]. Cit. 2010-09-29. < http://prirucka.ujc.cas.cz/ >.

KOLKOVÁ, T. (2008): Písanie velkých písmen vo vlastných menách v náboženskom jazyku s dôrazom na publicistický štýl. In: Onomastika a škola. Sborník příspěvků z celostátního onomastického semináře. Hradec Králové: Gaudeamus, s. 133–143.

Pravoslavný kalendář na rok 2010 (2009). Praha: Pravoslavné vydavatelství.

SALAJKA, M. (1980): Aktuální pravidla pravopisu pro českou církevní mluvu. Theologická revue církve československé husitské, 13, s. 2–12.

ŠIMANDL, J. – MÁDR, O. – BARTOŇ, J. – HLAVSOVÁ, J. (2003): Jak zacházet s náboženskými výrazy. Praha: Academia.


[1] Příspěvek vznikl v rámci projektu specifického výzkumu „Slovo, jazyk, smysl“ (číslo 261103).

[2] Tématem psaní velkých písmen v náboženské terminologii se zabývali také autoři článků v odborných časopisech či sbornících, jako např. M. Salajka (1980), T. Kolková (2008) či Š. Blažková (2009).

[3] V otázce vyjadřování úcty v případě náboženských svátků jsme jiného názoru než Š. Blažková, která ve svém článku píše, že „vyjádření úcty užitím velkého písmene se týká především slov jako Bůh, Boží a výrazů k nim zástupných […], Bible, Talmud, Korán a některých málo dalších. Vyjadřování úcty svátkům, byť náboženským, se nám nezdá v tomto významu náležité“ (Blažková, 2009, s. 28). My se domníváme, že i v případě svátků je relevantní hovořit o náboženské úctě. V pravoslavné církvi je zvláště Pascha předmětem velké úcty, je proto také nazýváná „svatou Paschou“ a „Svátkem svátků“.

[4] PČP uvádějí slovo boží s malým písmenem, v náboženských textech je však obvyklá podoba s velkým písmenem, tj. Boží; relevantní je pro nás to, že při inverzním slovosledu zůstává velké písmeno u prvního slova.

[5] Jak uvádí T. Kolková, v slovenském katolickém prostředí je pravidlem psát označení všech nedělí s velkým písmenem: Prvá veľkonočná nedeľa, Druhá nedeľa po Narodení Pána. (Kolková, 2008)

[6] Podle Pravidel slovenského pravopisu se v těchto typech spojení píše první slovo s velkým písmenem, tedy např. Kostol svätého Mikuláša, Dóm svätého Martina, Bazilika Panny Márie Sedembolestnej, Katedrála svätého Jána Krstiteľa. (Kolková, 2008)

[7] Z církevněslovanského Bogorodica.

[8] Označení Padesátnice je odvozeno od skutečnosti, že Duch svatý byl na apoštoly seslán 50. den po Kristově vzkříšení.

[9] Zahrnuje se do nich i přípravné období a tzv. svátková doba, tj. období následující po nejdůležitějším dni tohoto svátku.

Největším vícedenním svátkem v pravoslavné církvi jsou Velikonoce, častěji se však pro ně užívá původem řeckého slova Pascha. Nejdůležitějším dnem tohoto svátku je Neděle velikonoční, která je označována jako Vzkříšení Pána našeho Ježíše Krista (Lidový sborník), svátek Vzkříšení Kristova, svátek Kristova vzkříšení apod. V pravoslavné církvi je u tohoto svátku častý i přívlastek „světlé“, ten ale není součástí názvu, proto se píše s malým písmenem: „Slavíme světlé Kristovo vzkříšení.“

[10] Této nelogičnosti si všímá Z. Hrušková (1999) a přimlouvá se, aby se i letnice psaly s velkým písmenem. K tomuto pojetí se přikláníme též.

[11] Zajímavé je, že ekvivalentní pojmenování pašijový týden uvádí tato příručka s písmenem malým.

[12] Šest týdnů trvající půst před Velikonocemi.

[13] Týden od pondělí po Masopustní neděli do následující soboty.

[14] Týden od pondělí po Neděli celníka a farizeje do následující soboty.

[15] V Lidovém sborníku je to „šalamounsky“ psáno verzálkami.

Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Letenská 4, 118 51 Praha 1
koutova@ujc.cas.cz

Naše řeč, ročník 94 (2011), číslo 2, s. 71-77

Předchozí Martin Beneš: K problému kompozicionality jazykového významu

Následující Pavel Štěpán: Prefixálně-sufixální substantiva v pomístních jménech v Čechách

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1