Časopis Naše řeč
en cz

K problému kompozicionality jazykového významu

Martin Beneš

[Články]

(pdf)

On the problem of compositionality of linguistic meaning

The first part of this article documents the fact that all four possible combinations of the Czech adjectives železniční (rail) and silniční (road) and nouns podjezd (underpass) and nadjezd (overpass) can refer to both of the two possible kinds of grade-separated road/railway crossings. The second part of the article discusses this particular fact in connection with the notion of compositionality and interprets it using the procedural model of language constructed by the Polish linguist Dorota Zielińska. It is argued that compositionality cannot be viewed as a phenomenon defined in a binary manner, but rather, that being (non-)compositional is a matter of degree.

Key words: compositionality, the procedural model of language, selective language function, theory of communicative field
Klíčová slova: kompozicionalita, procedurální model jazyka, selektivní funkce jazyka, teorie komunikačního pole

[1]0. Úvod

V první části práce je demonstrován fakt, k němuž předběžně odkážeme jako ke „zvláštní (zajímavé) situaci v dílčí sémantické oblasti jazyka“: Spojení adjektiv železniční a silniční se substantivy podjezd a nadjezd (ve všech čtyřech možných kombinacích; viz dále) mohou odkazovat k oběma možným způsobům mimoúrovňového křížení železnice a silnice. Ve druhé části je tento fakt komentován v souvislosti s principem kompozicionality jazykového významu a interpretován pomocí tzv. selektivní funkce jazyka a teorie komunikačního pole – tj. na základě dvou klíčových konceptů nového, tzv. procedurálního modelu jazyka, jehož autorkou je polská lingvistka Dorota Zielińska-Długosz[2] (viz Zielińska, 2007). Tato interpretace si klade za cíl: (i) stručně představit vybrané aspekty rodícího se teoreticky závažného modelu jazyka; (ii) přispět k objasnění statusu principu kompozicionality [58]jazykového významu a (iii) v rámci toho upozornit na typ spojení, který D. Zielińska při kvalitativní (explanační) aplikaci svého modelu nezmiňuje.

 

1. Doklady

V první části příspěvku budeme z onomaziologického pohledu (význam → forma) sledovat, jakými kombinacemi adjektiv (a) železniční a (b) silniční se substantivy (1) podjezd a (2) nadjezd lze odkázat ke dvěma stavům mimojazykové reality, ke dvěma stavům světa – tj. ke stavu světa, v němž se mimoúrovňově kříží železnice se silnicí tak, že [1] železnice je pod silnicí / silnice nad železnicí, a ke stavu světa, v němž se mimoúrovňově kříží silnice a železnice tak, že [2] železnice je nad silnicí / silnice pod železnicí.[3] Je-li to možné, vybíráme záměrně takové příklady, z nichž je stav světa, k němuž dané formy odkazují, zřejmý z textového kontextu (kotextu); tj. takové příklady, v nichž je reference k danému stavu světa přesvědčivě určena a prokázána právě kotextem.[4]

Podívejme se, jakými kombinacemi uvedených slov se v psaných textech odkazuje ke stavu světa [1], tj. k železnici pod silnicí / silnici nad železnicí:[5]

STAV SVĚTA [1]: železnice pod silnicí / silnice nad železnicí – (a) železniční, (b) silniční; (1) podjezd, (2) nadjezd:

(a1) železniční podjezd:
„Například v Mladé Boleslavi se takto rozdělovalo čtyřicet milionů korun. Za ně se mimo jiné začne stavět (a1) železniční podjezd pod třídou Václava Klementa v okresním městě.“

(b1)[6] silniční podjezd:
„Na vlastní tramvajové trati Hlubočepy – Barrandov byla použita celá řada pasivních i aktivních protihlukových opatření. […] Výborné řešení z architektonického i funkčního [hlediska] představuje vícefunkční využití protihlukových opatření. Prvním takovým jsou dva (b1) silniční podjezdy (malé tunely o délce 206 m a 155 m). Hlavním důvodem je zajištění mimoúrovňového (bezkolizního) křížení frekventované silnice s tramvajovou tratí. Zároveň oba podjezdy jsou [59]vhodnými opatřeními pro ochranu obyvatel před hlukem, protože trať zde projíždí dvěma oblouky o malém poloměru.“

(a2) železniční nadjezd:
„Hasiči vytahují Škodu Forman, která havarovala na (a2) železničním nadjezdu mezi obcemi Chomoutov a Pňovice na Olomoucku. […] Auto, jehož řidič měl škodu za desítky tisíc korun, nepoškodilo železnici.“

(b2) silniční nadjezd:
„Příkladem může být stavba (x) železničního nadjezdu ve Svítkově u Pardubic, která byla předána v pátek v poledne. (b2) Silniční nadjezd trati byl předán dva měsíce před termínem.“

Všemi čtyřmi možnými kombinacemi sledovaných výrazů se odkazuje i ke stavu světa [2], tj. k železnici nad silnicí / silnici pod železnicí:

STAV SVĚTA [2]: železnice nad silnicí / silnice pod železnicí – (a) železniční, (b) silniční; (1) podjezd, (2) nadjezd:

(a1) železniční podjezd:
„V Ostravě přívaly vody zatopily silnici pod (a1) železničním podjezdem v ulici Mariánskohorské tak, že v ní uvízla dvě nákladní auta.“

(b1) silniční podjezd:
„Téměř čtvrtroční oprava (b1) silničního podjezdu pod železniční tratí neboli viaduktu v Lomech u Kunžaku, který je součástí úzkokolejné tratě z Jindřichova Hradce do Nové Bystřice, skončila.“

(a2) železniční nadjezd:
„O okamžik později jiný roztržitý řidič strhl trolej pod (a2) železničním nadjezdem v Otakarově ulici v Michli a zkomplikoval tím dopravu na celé dopoledne.“

(b2)[7] silniční nadjezd:
„(b2) silniční nadjezd na trati Cheb – České Velenice; Schirnding – Cheb, (b2) silniční nadjezd na trati, technická zpráva, plány, statika; Brno – Havlíčkův Brod, (b2) silniční nadjezd na trati, plány, statika.“[8]

[60]Tím je doložen stav, v němž se z onomaziologického pohledu (význam → forma) ke každému ze dvou odlišných stavů mimojazykové reality [1] i [2] odkazuje čtyřmi způsoby: spojeními (a1) železniční podjezd, (b1) silniční podjezd, (a2) železniční nadjezd a (b2) silniční nadjezd. Ze sémaziologického pohledu (forma → význam) je pak doložen stav, v němž každá z kombinací slov (a) železniční a (b) silniční se slovy (1) podjezd a (2) nadjezd odkazuje jak ke stavu světa [1], tj. železnice pod silnicí / silnice nad železnicí, tak ke stavu světa [2], tj. železnice nad silnicí / silnice pod železnicí.[9]

 

2. Interpretace

Nabízí se vysvětlení, že ilustrovaný stav způsobuje čistě sémantika adjektiv silniční a železniční. Ta jsou totiž (v SSJČ) definována jako ‚příd. k silnice‘ a ‚příd. k železnice‘ – znamenají tedy ‚jsoucí v nějakém vztahu k silnici/železnici‘. Spojení silniční/železniční podjezd/nadjezd pak znamenají jen ‚podjezd/nadjezd jsoucí v nějakém vztahu k silnici/železnici‘, a lze je proto interpretovat dvěma způsoby: (i) železnice/silnice je to, co podjíždí/nadjíždí, nebo (ii) železnice/silnice je to, co je podjížděno/nadjížděno. V našem příspěvku se pokusíme s důležitou pomocí dvou klíčových konceptů procedurálního modelu jazyka D. Zielińské (2007) nabídnout hlubší analýzu: Ukážeme, že ilustrovaný stav je naopak způsoben primárně výrazy podjezd a nadjezd.

 

2.1 Princip kompozicionality jazykového významu

Doložený stav je zajímavý tím, že porušuje princip kompozicionality (jazykového významu). Tento jev bývá spojován se jménem německého logika Gottloba Fregeho[10] (1848–1925) – zakladatele tradice moderní analytické filosofie –, stal se klíčovou součástí mnoha sémantických teorií (aby měla sémantická teorie kompozicionální charakter, požaduje např. Donald Davidson) a je základním předpokladem mnoha logických systémů. O kompozicionálním charakteru určité soustavy částí a celků (kterou je i přirozený jazyk) se hovoří tehdy, jestliže „význam složeného výrazu lze složit z významů jeho složek“ (Peregrin, 2003, s. 10). Má-li význam v přirozeném [61]jazyce kompozicionální charakter, mělo by platit, že „význam jakéhokoli složeného výrazu [je] jednoznačně určen významy jeho částí a způsobem jejich kombinace“ (Peregrin in: Marvan – Hvorecký, 2007, s. 157) neboli že „[t]he meaning of a complex expression is fully determined by its structure and the meanings of its constituents“[11] (Szabó, 2007/2004). Na jednu stranu platí, že odmítneme-li princip kompozicionality, je obtížné vysvětlit, jak je možné, že rozumíme velkému množství nových slovních spojení a vět, které jsme předtím nikdy neslyšeli (fakt jazykové kreativity/produktivity). Na druhou stranu lze v jazyce nalézt mnoho typů konstrukcí, u nichž je princip kompozicionality evidentně porušen.[12]

Silný protipříklad poskytuje i stav ilustrovaný v části 1, a to proto, že např. dvě odlišná spojení železniční podjezd a silniční nadjezd mohou (potenciálně) odkazovat k témuž stavu světa; nebo proto, že např. spojení železniční podjezd může odkazovat ke dvěma odlišným stavům světa. Význam jakéhokoli ze sledovaných složených výrazů nelze (bez pomoci kotextu aj.; viz dále) předvídat na základě významů jeho složek; význam daných složených výrazů není významem jejich složek plně determinován.

D. Zielińska (2007) vypracovala svůj procedurální model jazyka s cílem vyřešit (mj.) právě tento rozpor, který spočívá v nemožnosti trvat na (uvedeným způsobem definovaném) absolutním kompozicionálním charakteru jazykového významu a v jeho současné „potřebnosti“ pro vysvětlení faktu jazykové kreativity/produktivity.[13] Výsledkem přístupu D. Zielińské je reinterpretace principu kompozicionality jazykového významu, který je podle autorky „v přístupech matematické lingvistiky chápán příliš přísně/důsledně a v kognitivní gramatice příliš volně“ (Zielińska, 2007, s. 55; překlad MB). Model vysvětluje, jak je možné, že zcela samozřejmě rozumíme novým kombinacím slov i přesto, že jazykový význam každého složeného výrazu přísně vzato není – jak o tom svědčí mnohé příklady – v uvedeném smyslu kompozicionální (viz dále). Cílem modelu je tedy (mj.) „objasnění vztahu mezi významem složených výrazů a významem částí, z nichž jsou složeny“ (tamtéž, s. 58).

Tento cíl spojuje sledovaný model s dalším moderním přístupem k jazyku – konstrukční gramatikou (Construction Grammar). Srov. např. vyjádření Mirjam Friedové a Jana-Oly Östmana (2004, s. 22) v textu, který supluje zatím chybějící „úvod [62]do konstrukční gramatiky“ a v němž se explicitně tematizuje fakt, že na základě vlastností složkových komponentů nelze ve většině případů odvozovat vlastnosti celku: „For example, it has been shown for various kinds of data which cannot be simply dismissed as standard idioms […] that phrases and sentences are not always, and not even most of the time, simple projections of their lexical heads. […] It follows that the overall interpretation associated with a given construction may not be – and in fact seldom is – just sum of its parts.“[14] Zmínění autoři (Fried – Östmann, 2004, s. 22; kurziva MB) dále uvádějí, že „[o]ne of the most important characteristics that are unique to Construction Grammar is its commitment to systematically incorporate this observation […]“.[15] Víme-li ovšem o existenci procedurálního modelu jazyka, je nutné toto vyjádření o jedinečnosti konstrukční gramatiky ve smyslu jejího závazku počítat při popisu jazyka s existencí neplně kompozicionálních složenin korigovat – cílem procedurálního modelu jazyka je přesně totéž.

 

2.2 Procedurální model jazyka: Selektivní funkce jazyka a komunikační pole

V tomto oddíle – s ohledem na cíl tohoto článku, kterým je interpretace/vysvětlení stavu ilustrovaného v části 1 – proto vybereme a popíšeme pro náš účel důležité aspekty dvou výše uvedených konceptů procedurálního modelu D. Zielińské (2007), který je představen v autorčině práci nazvané Proceduralny model języka.

Důležitou myšlenkou modelu je, že význam určitého spojení nemůže být ve výše uvedeném smyslu kompozicionální, protože informace předávaná tímtéž složkovým lexémem je v rámci různých složených výrazů (určitým způsobem) kontextově proměnná. Předávají-li některé lexémy jako součásti odlišných složených výrazů (v určitých mezích) odlišnou informaci, nelze počítat s tím, že by význam jednotlivých složených výrazů mohl být plně odvoditelný (predikovatelný) jedině z významu jejich částí, tj. být (v uvedeném smyslu) kompozicionální. Řešení problému kompozicionality spočívá v tom, že procedurální model poskytuje (přinejmenším[16]) nástroj k tematizaci (zachycení, postižení, vymezení, kontrole) této „kontextové proměnlivosti informace předávané stejnými lexémy v odlišných složených výrazech“. [63]Možnost vymezit, určit, ohraničit proměnlivost informace předávané stejným lexémem v rámci různých složených výrazů pak na druhou stranu vysvětluje fakt jazykové kreativity/produktivity. Je-li v každém konkrétním případě možné stanovit, ohraničit předávanou informaci, je možné rozumět i novým, dosud neslyšeným složeným výrazům. Jak model funguje? Zachycení proměnlivosti předávané informace je uchopeno na základě selektivní funkce jazyka (SF) a komunikačního pole (KP).

Charakter SF jazyka lze v nutné zkratce nejlépe přiblížit autorčinou instruktivní metaforou:[17] „SF jazyka lze […] přirovnat k situaci, v níž házíme oblé smyčky z provázku[18] na [plastický model] krajiny a zkoumáme tvar, jaký zanechá část krajiny vymezená povrchem nacházejícím se uvnitř dané smyčky. V takovém případě slouží nevelké množství informace obsažené v prostém [původním] tvaru a velikosti smyčky k vyznačení, poukázání na bohatou informaci uloženou v krajině“ (Zielińska, 2007, s. 60–61). Velikost a tvar smyčky představuje kódovaný, lexikální nebo systémový význam určitého lexému. Plastický model krajiny představuje indikované KP. Smyčkou ohraničená, tzv. vybraná část povrchu krajiny pak reprezentuje „aktuální“ význam daného lexému, rozsah informace, kterou bude (jako součást určité konstrukce nebo i izolovaně) v konkrétním kontextu předávat.

Na charakteru KP (členitosti povrchu krajiny) se spolupodílí jak systémový, lexikální význam složek dané jazykové konstrukce, tak i činitele kontextové – obecné znalosti o světě, znalosti o průběhu a kontextu dané komunikace, jazykový kotext aj. KP indikované uvedenými činiteli má pak vliv na informaci předávanou lexémem, který na pozadí daného KP interpretujeme. Povrch krajiny, na nějž smyčka dopadne, může v určitých mezích ovlivňovat její tvar a určovat tak aktuální rozsah předávané informace. Velikost a tvar smyčky, daný v původním, systémovém stavu, získává při vhození na různě indikované krajiny (tj. KP) odlišný tvar – mění se tak informace, kterou daný lexém předává (povrch krajiny ohraničený smyčkou). Tvar smyčky, který po dopadnutí na krajinu ohraničuje a tím vybírá její část, je však samozřejmě limitován jejím původním „systémovým“ tvarem – informace předávaná určitým lexémem je na pozadí různých KP limitována lexikálním, systémovým významem tohoto lexému.

Podívejme se na několik autorčiných příkladů, které dokládají závislost informace předávané lexémem hodně na KP indikovaném různými kotexty (tamtéž, s. 71; číslování originálu):

1a. Honza koupil hodně litrů mléka.
1b. Honza koupil hodně litrů paliva.

2a. Honza koupil hodně litrů mléka.
2b. Nemocnice koupila hodně litrů mléka.

[64]3a. Tento podnik produkuje hodně litrů mléka.
3b. Tento podnik vyplýtvá hodně litrů mléka.

4a. Honza koupil Marii hodně květin.
4b. Honza koupil hodně květin do svého hotelu.[19]

Vidíme, že „v jednotlivých příkladech byla indikována odlišná KP, kterým odpovídají různé škály možných velikostí objektu vyjádřeného předmětem (mléko, palivo, květiny). Lexém hodně operuje teprve na hodnotách založených touto škálou, a to tím, že poukazuje na horní části vybraných škál“ (tamtéž, s. 72).

Podívejme se na jiný autorčin příklad – konstrukce žlutá slunečnice, žluté kolo a žlutá plastelína. Lexém žlutý v nich má díky různě založeným KP jiný rozsah, předává v jejich rámci jinou informaci. Žlutá plastelína je žlutá úplně celá; zatímco slunečnice a jízdní kolo jsou žluté „jen někde“ (tj. na okvětních lístcích, resp. na rámu). To, že jsme schopni určit ty části předmětu, které můžou být žluté, není dáno vyčerpávajícím způsobem jen lexikálním, systémovým významem tohoto slova. Jako mluvčí musíme mít znalosti o světě, jež nám řeknou, které části daných spojení mohou být žluté. Význam celých spojení pak není plně určen významem jejich složek, je dourčen naší znalostí o světě, kterou představovaný model D. Zielińské uchopuje v jeho podílu na stavbě KP. Pokud by k takové interakci mezi KP a lexémy v jeho dosahu nedocházelo,[20] označovala by všechna daná spojení buď slunečnice se žlutým stonkem i listy a kola se žlutými šlapkami, pneumatikami, sedly, řetězy atd., nebo bychom museli připustit, že informace předávaná lexémem žlutý má při každém použití jiný rozsah, tj. vlastně že lexém má pokaždé jiný význam (přičemž by nebylo možné tematizovat, kontrolovat a vysvětlovat jeho významovou proměnlivost – museli bychom počítat s tím, že k jeho významu patří i to, co znamená v rámci všech odlišných složených výrazů, v nichž se vyskytne).

Rozsah předávané informace složkového lexému je v závislosti na jeho uplatnění v různých konstrukcích proměnný (čímž se porušuje výše definovaný princip kompozicionality). Podle autorky není možné počítat s principem kompozicionality v přísném slova smyslu tak, jak byl výše definován a jak se s ním počítá pro „rekurzivní pravidla generativních gramatik (i sémantik), jejichž cílem je zachycení jazykové pravidelnosti (např. výpočet významu nominální skupiny modrá plastelína na základě významu lexémů modrý a plastelína)“ (tamtéž, s. 58; kurziva originálu).

Tento rozsah však není podle D. Zielińské ani natolik proměnný, abychom kvůli tomu při reálné komunikaci nedokázali na základě složek predikovat, určovat vý[65]znam celého složeného výrazu (zachování kreativity/produktivity jazyka). Autorka se tedy vymezuje nejen vůči generativistům (v širokém slova smyslu), ale i proti kognitivistům. Ti podle ní naopak princip kompozicionality chápou velmi volně, když říkají, „že v jazyce převažují složené výrazy, jejichž význam pouze připomíná [je motivován (Lakoff[21]), sankcionován (Langacker[22])] významy složkových lexémů“ (tamtéž, s. 58). Procedurální model jazyka totiž na rozdíl od těchto přístupů umožňuje vztah významu složkových lexémů a významu celého složeného výrazu díky SF a KP uchopit, postihnout a vysvětlit.

Princip kompozicionality je tedy nutné redefinovat: „Zavedení SF jazyka a KP navrací jazyku pravidelný charakter jeho jazykových spojení, tato kompozicionalita je však chápána novým způsobem – nikoliv jako možnost predikce významu libovolného složeného výrazu na základě znalosti významu jeho složek, ale jako možnost vybrat z daného komunikačního pole objekt, který nejlépe odpovídá významu jednotlivých prvků složeného výrazu. […] V každém případě závisí možnost tohoto výběru na existenci KP, které bude poskytovat prvky [opce], z nichž budeme provádět výběr“ (tamtéž, s. 92). Procedurální model jazyka velmi dobře vysvětluje rozpor mezi potřebností principu kompozicionality a jeho neudržitelností,[23] o níž svědčí řada protipříkladů (mezi nimi i ten náš), a to díky naznačené interakci složkových lexémů složeného výrazu s indikovaným KP.

 

2.3 Spojení železniční/silniční podjezd/nadjezd ve světle SF jazyka a KP

Pro náš případ lze z hlediska KP (KP → význam) říci, že v případě sledovaných konstrukcí železniční/silniční podjezd/nadjezd je indikováno takové KP, které zasahuje adjektiva železniční/silniční způsobem, který nijak nepomáhá „dourčení“ jejich významu ‚týkající se nějakým způsobem silnice/železnice‘. Lze to vyjádřit i tak, že příslušné KP generované sledovanými konstrukcemi je příliš slabé na to, aby zasáhlo a tím „dourčilo“ informaci předávanou adjektivy železniční/silniční.

Z hlediska SF jazyka (SF → KP) pak můžeme říci, že charakter vygenerovaného KP je takový, že sledované konstrukce silniční/železniční podjezd/nadjezd si v něm nedokážou jednoznačně vybrat „objekt, který nejlépe odpovídá významu jednotlivých prvků složeného výrazu“. Deverbativní substantiva podjezd a nadjezd si totiž [66]i jako deverbativa zachovávají intenční (tj. sémanticky valenční) vlastnosti motivujících sloves podjíždět a nadjíždět – konkrétně jejich dvojaktantovou intenční strukturu (agens – VF – patiens) (viz MČ 2, s. 136). Zmíněné konstrukce tak generují KP o dvou opcích (na příkladu složeného výrazu železniční podjezd):

(i) něco /agens/ podjíždí něco jiného /patiens/ → podjezd železnice /agens/ pod silnicí /patiens/ = železnice podjíždí ← železniční podjezd (viz příklad 1-a1)

(ii) něco /patiens/ je podjížděno něčím jiným /agens/ → podjezd železnice /patiens/ silnicí /agens/ = železnice je podjížděna ← železniční podjezd (viz příklad 2-a1)[24]

Adjektivům železniční/silniční pak KP kvůli opcím (i) a (ii) nedokáže zajistit (dourčit) jednoznačnost informace, kterou v rámci dané konstrukce předávají[25] – v důsledku to vede k tomu, že (za určitých okolností) nemusíme vědět, vybírají-li si sledované konstrukce silniční/železniční podjezd/nadjezd z indikovaného KP pro informaci předávanou jejich adjektivními složkami funkci jednoho nebo druhého aktantu – agentu nebo patientu. Proto jim KP mohou pro danou konstrukci přidělit jak agentní, tak i patientní přenášenou informaci a vzniklé spojení může sloužit (jak jsme viděli v č. 1) k odkazování na oba stavy světa [1] i [2].

Neurčitost reference kombinací uvedených v oddíle 1 je primárně způsobena charakterem komunikačních polí, která indikují „dvouaktantová“ deverbativní substantiva podjezd a nadjezd ve spojení s adjektivy silniční/železniční, jež znamenají „příliš obecně jen“ ‚týkající se silnice/železnice‘. KP nabízí dvě opce a sledované konstrukce si z nich nedokáží jednoznačně vybrat jen jednu z nich. Za použití metafory se smyčkou a krajinou můžeme říci, že smyčka na krajině vymezí takové území, v němž se nacházejí obě opce. Jednoznačný výběr je však zajištěn tehdy, pokud je některá z opcí vyloučena tím, že na generování KP se podílejí i další lexémy z kotextu (jako tomu je v našich příkladech v č. 1), nebo znalosti mimojazykového [67]kontextu vůbec (mluví se o stavu světa, který je účastníkům komunikace předem známý [tematizuje se ‚železniční podjezd v naší vesnici‘ a všichni vědí, že zde silnice podjíždí trať][26]). Pokud kotext ani předběžná znalost daného stavu světa jednoznačný výběr z obou opcí KP nepodpoří, jsou taková užití sledovaných spojení potenciálně nejednoznačná, srov.:

„‚Takovou investici si město s více než půlmiliardovým ročním rozpočtem dovolit může. Silniční podjezd (stav světa [1] vs. [2]?) by způsobil bolestivý a nesmazatelný šrám do místní lokality,‘ míní poslanec Antonín Sucharda, který inicioval změnu původního záměru.“

„Na přibližně kilometrovém úseku poblíž železničního nadjezdu (stav světa [1] vs. [2]?) už stavbaři v minulém týdnu odfrézovali svrchní část asfaltu.“

Slovem potenciálně je myšlen fakt, že konkrétní čtenář (posluchač) může referenci daného spojení neboli jím přenášenou informaci určit/rozpoznat jednoznačně, protože nejednoznačnost daného spojení si vůbec nemusí uvědomit (spojení je v tu chvíli pro něj s největší pravděpodobností jednoznačné, i když může – přinejmenším vzhledem ke korpusu vět mnoha mluvčích – označovat dvě odlišné skutečnosti, stavy světa [1] a [2]). Je proto velmi nepravděpodobné, že by z perspektivy posluchače (percepce) i mluvčího (produkce) byl jakýkoli ze sledovaných složených výrazů polysémní. O polysémii (typu forma a1 → významy [1], [2]; b1 → [1], [2]; a2 → [1], [2]; b2 → [1], [2]) by bylo možné mluvit jedině vzhledem ke korpusu textů různých mluvčích (jakým jsou např. databáze ČNK), kde se s danými formami takto zachází.[27] Poté, co jsme v oddíle 1 ukázali, že každé takové spojení může [68]v textech odkazovat ke dvěma stavům světa, je však dobře možné, že dané spojení posluchač/čtenář interpretuje sice jednoznačně, ale jinak, než si představoval mluvčí/pisatel (který si také potenciální dvojznačnost neuvědomuje). Pak lze říci, že komunikační partneři si v danou chvíli nerozumějí a že o tom nevědí.[28]

Narazili jsme tedy na zvláštní typ vztahu významu složkových lexémů k významu složeného výrazu, při němž operace výběru (SF) – není-li podpořena širším kotextem nebo předem sdílenou informací o stavu světa – „selhává“.[29]

Podobně se chovají i jiné konstrukce složené z dvojaktantových (víceaktantových?) deverbativních substantiv a adjektiv, srov. návštěva Novákových (kdo návštěvu vykonal a kdo byl navštíven?); Martinovo zabití (Martin byl zabit, nebo někoho zabil?); předjíždění pendolina (pendolino něco předjíždí, nebo je předjížděno?) apod.[30] Můžeme proto vyslovit předběžnou hypotézu: Ilustrovaný typ vztahu významu složkových lexémů k významu celého složeného výrazu je charakteristický zřejmě pro složené výrazy s těmi deverbativními substantivy, u jejichž motivujících sloves mohou být agens i patiens obsazovány výlučně (nebo statisticky dominantně) těmi typy lexémů, které jsou charakteristickým způsobem rovnocenné nebo symetrické. Tato rovnocennost nebo symetričnost lexémů obsazujících jmenované aktanty by byla dána tím, že u nich dochází dostatečně často ke střídavému, recipročnímu obsazování jednotlivých aktantů. Jde o dvojice, jejichž jednotlivé členy-lexémy obsazují střídavě (s podobnou frekvencí) jak agens, tak i patiens (u nichž je možná a běžná záměna rolí).[31] Kromě našeho příkladu s podjezdem a nadjezdem to – zdá [69]se – budou především slovesa, jejichž aktanty jsou obsazovány lexémy označujícími osoby. Tato hypotéza by si zasloužila další výzkum.[32]

Tradiční binaristické pojetí kompozicionality jazykového významu (jazykový význam buď kompozicionální charakter má: +, nebo nemá: –) je neudržitelné. Korektivní, zde ilustrovaný přístup můžeme popsat tak, že kompozicionalita jazykového významu je jev stupňovitý (skalární) – určité složené výrazy jsou „kompozicionálnější“ než jiné. Různým typům složených výrazů lze na ose zcela kompozicionální – zcela nekompozicionální přiřadit různé hodnoty. Absolutně kompozicionální složené výrazy by mohl reprezentovat např. typ žlutá plastelína (je žlutá celá, význam složeného výrazu lze predikovat z významu částí), o něco méně kompozicionální jsou spojení typu žluté kolo, žlutá slunečnice (musíme vědět, jaká část předmětu je žlutá, lexém žlutý to sám o sobě neříká; jsou dourčitelná i bez kontextu, díky znalostem o světě), ještě o něco méně kompozicionální by byla spojení typu žlutý čtverec (nevíme, jaká část čtverce je žlutá: je žlutě vybarvený, nebo nevybarvený a žluté jsou jen jeho strany?; obecné znalosti o světě nám nepomáhají, bez kontextu jednoznačně nedourčitelné[33]). Na zcela opačné straně škály by pak stály frazémy a idiomy, které jsou zcela nekompozicionální (pokud jejich význam neznáme předem, jsou nesrozumitelné).

Co se námi sledovaných spojení železniční/silniční podjezd/nadjezd týče, můžeme říci, že jsme objevili (D. Zielińska se o něm nezmiňuje) typ složených výrazů, které jsou na samé dolní hranici kompozicionality – nevíme, k jakému stavu světa konkrétní spojení odkazuje, obecné znalosti o světě nám nepomáhají, význam je bez kontextu nedourčitelný: jsme nuceni rozhodovat se mezi dvěma protikladnými možnostmi.

 

[70]PRAMENY

 

Český národní korpus. Ústav Českého národní korpusu FF UK. Praha 2006. Dostupný z WWW: < http://www.korpus.cz >.

HRÁDEK, Š. (2000–2008): Protihluková opatření na tramvajové trati Hlubočepy – Barrandov. I tramvaj může být tichá… IZOLACE.CZ © 2000–2008 [cit. 12-12-09]. Dostupné z WWW: < http://www.izolace.cz/index.asp?module=ActiveWeb&page=WebPage&DocumentID=2335 >.

REGISTRATURNÍ POMŮCKY. [cit. 14-12-09]. Dostupné z WWW: < http://www.nacr.cz/Upload/pomucky/id_21_2_md1.pdf >.

 

LITERATURA

 

AITCHISON, J. (2000): The Seeds of Speech. Cambridge: Cambridge University Press.

ALTMANN, G. T. M. (2005): Výstup na babylonskou věž. Praha: Triáda.

FRIED, M. – ÖSTMAN, J.-O. (2004): Construction Grammar. A thumbnail sketch. In: M. Fried – J.-O. Östman (eds.), Construction Grammar in a Cross-Language Perspective. Amsterdam: John Benjamins. Dostupné z WWW: < http://www.lingvistika.cz/download/knihovna/fried_ostman_construction_grammar.pdf >.

LAMPRECHT, A. – ŠLOSAR, D. – BAUER, J. (1986): Historická mluvnice češtiny. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.

MARVAN, T. – HVORECKÝ, J. (eds.) (2007): Základní pojmy filosofie jazyka a mysli. Nymburk: O. P. S.

MČ 2 : KOMÁREK, M. – KOŘENSKÝ, J. – PETR, J. – VESELKOVÁ, J. (eds.) (1986): Mluvnice češtiny 2: Tvarosloví. Praha: Academia.

PEREGRIN, J. (2003): Úvod do teoretické sémantiky. Praha: Karolinum.

SSJČ : Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971). Praha: Nakladatelství ČSAV.

STARÝ, Z. (1995): Ve jménu funkce a intervence. Praha: Karolinum.

SVOZILOVÁ, N. (2003): Jak dnes píšeme / mluvíme a jak hřešíme proti dobré češtině. Praha: Nakladatelství H&H.

SZABÓ, Z. G. (2007/2004): Compositionality. Stanford Encyclopedia of Philosophy © 2007 [cit 12-12-09]. Dostupné z WWW: < http://plato.stanford.edu/entries/compositionality >.

ZIELIŃSKA, D. (2007): Proceduralny model języka. Językoznawstwo z pozycji teorii modeli nauk empirycznych. Kraków: Wydawnictwo Uniwersytetu Jagiellońskiego.

[1] Příspěvek vznikl v rámci projektu specifického výzkumu „Slovo, jazyk, smysl“ (číslo 261103).

[2] Dorota Zielińska-Długosz je polská lingvistka působící v současné době jako odborná asistentka na katedře anglistiky [Instytut Filologii Angielskiej] Jagellonské univerzity v Krakově [Uniwersytet Jagielloński]. V minulosti působila též v laboratořích zabývajících se fyzikou elementárních částic – (mj.) v Japonské národní laboratoři v Cukubě (KEK) nebo v Národních laboratořích E. Fermiho v USA. Je spoluredaktorkou amerického časopisu The Journal of Technical Writing and Communication a stálou recenzentkou časopisu The Journal of Pragmatics.

[3] Uvedená spojení nemusí nutně označovat jen dva popsané stavy světa, na něž se v naší analýze zaměřujeme. Lze však předpokládat, že daná spojení vždy budou odkazovat ke křížení komunikací (typu železnice–železnice, silnice–silnice, železnice – komunikace pro pěší / chodník, silnice–cyklostezka apod.). „Nadjezd“ silnice/železnice nad řekou nebo údolím nebude s největší pravděpodobností označen jako nadjezd Vltavy nebo údolí Lužnice, ale jako most přes Vltavu a most přes údolí Lužnice atp.

[4] Kromě toho se snažíme posílit průkaznost uvedených dokladů tím, že vybíráme příklady, v nichž jsou obsažena data, např. názvy ulic nebo místní jména, podle nichž je možné odkaz ke sledovanému stavu světa ověřit i fakticky, tj. „v terénu“, případně na mapě.

[5] Pokud není uvedeno jinak, pocházejí níže uváděné doklady z databází SYN Českého národního korpusu.

[6] Ukázka pochází z textu Hrádek (2000–2008). Výskyty, v nichž by spojení silniční podjezd odkazovalo ke stavu světa [1], tj. k železnici pod silnicí / silnici nad železnicí, jsou ze všech spojení odkazujících ke stavu světa [1] nejméně časté.

[7] Uvedené příklady pocházejí z internetové stránky Registraturní pomůcky (14. 12. 2009).

[8] Výskyty spojení silniční nadjezd, které by odkazovaly ke stavu světa [2], tj. k železnici nad silnicí / silnici pod železnicí, nejsou časté. V databázích ČNK je nelze nalézt vůbec, velmi těžce se hledají i pomocí internetových vyhledávačů. U uvedených dokladů lze navíc pochybovat, zda skutečně odkazují ke stavu světa [2], tj. k železnici nad silnicí / silnici pod železnicí. Kotext – zdá se – jednoznačně přesvědčivý důkaz neposkytuje (silniční nadjezd na trati nemusí nutně znamenat, že trať nadjíždí silnici). Na podporu toho, že jde skutečně o relevantní doklady, je možné uvést fakt, že ve stejném dokumentu se objevují i výskyty typu „Ostrava, silniční nadjezd nad drahou Mariánské Hory – Brušperk; [s]ilniční nadjezd nad tratí Přerov–Bohumín, technická dokumentace“. Lze tedy předpokládat, že chce-li autor odkázat ke stavu světa [1], tj. k železnici pod silnicí / silnici nad železnicí, činí tak pomocí konstrukce silniční nadjezd ve spojení s předložkou nad (čím). Nejsou-li ani přesto uvedené doklady přesvědčivé, je stále možné představit si alespoň potenciální výskyty dané formy silniční nadjezd odkazující ke stavu světa [2]. Chceme tím říct, že uměle vytvořené věty typu „železniční trať Praha-Vysočany – Lysá nad Labem poté po silničním nadjezdu překonává/nadjíždí rychlostní silnici R10 a vjíždí do stanice Praha – Horní Počernice“ nejsou nijak nepravděpodobné, neakceptabilní apod.

[9] Symbolicky (a přehledně) lze tedy daný stav vyjádřit též takto – onomaziologicky (význam → forma): [1] → a1, b1, a2, b2; [2] → a1, b1, a2, b2 (ke každému z popsaných stavů světa lze odkázat jakoukoli ze sledovaných forem); sémaziologicky (forma → význam) pak takto: a1 → [1], [2]; b1 → [1], [2]; a2 → [1], [2]; b2 → [1], [2] (jakákoliv ze sledovaných forem může odkazovat k oběma popsaným stavům světa).

[10] Frege sám jej ovšem – jak se uvádí – nikdy nedefinoval, ve svých pracích se však o něj opíral a implicitně s ním počítal.

[11] „Význam (určitého) složeného výrazu je vyčerpávajícím způsobem determinován jeho vlastní strukturou a významy jeho složek“ (překlad MB).

[12] Jde např. o spojení typu ptačí chřipka: „Nesetkali-li jsme se nikdy s výrazem ‚ptačí chřipka‘, nebudeme, přestože rozumíme výrazům ‚ptačí‘ i ‚chřipka‘ i způsobu jejich spojení, této složenině rozumět – nebudeme totiž vědět, zda se jedná o chřipku, která ptáky postihuje, či kterou ptáci přenášejí, či která třeba způsobuje, že nemocní vypadají jako ptáci […]“ (Peregrin in: Marvan – Hvorecký, 2007, s. 157).

[13] Srov.: „Východiskem této práce je předpoklad, že nejdůležitějšími aspekty jazyka, které by měly být jeho modelem zachyceny, jsou: 1) vysvětlení kompozicionality [jazykového významu] […]“ (Zielińska, 2007, s. 55; překlad MB).

[14] „Na různých typech dat, která nemohou být jednoduše odmítnuta s tím, že jde o běžné idiomy, bylo např. ukázáno, že fráze a věty nejsou, a to dokonce ve většině případů, jednoduše projekcemi jim příslušných lexikálních hlav. […] Z toho vyplývá, že celková interpretace dané konstrukce nemusí být – a ve skutečnosti většinou není – jednoduše dána součtem interpretací svých jednotlivých částí“ (překlad MB).

[15] „Jednou z nejdůležitějších vlastností, která je charakteristická pouze pro konstrukční gramatiku, je její požadavek zahrnout systematicky toto zjištění [do popisu jazyka]“ (překlad MB).

[16] Nástroj umožňuje v každém případě úspěšné kontrolované srovnávání této kontextové proměnlivosti významu; vyloučena však není podle mého názoru ani jeho psychologická interpretace, kterou sama autorka nenaznačuje. Možnosti psychologické interpretace modelu se zde věnovat nebudeme (zasloužila by si samostatnou práci).

[17] Podobně založenou metaforu používá Z. Starý (1995) pro ilustraci přístupů k jazykové kultuře.

[18] Originál má z drutu, tj. z drát(k)u.

[19] Příklady 3ab a 4ab ukazují obecnou primárnost sémantiky před syntaxí; vliv na informaci předávanou lexémem hodně mají větné členy, které s ním nejsou v žádném formálněsyntaktickém vztahu (v případech 3ab podmět, v případech 4ab předmět a příslovečné určení).

[20] D. Zielińska (2007, s. 66, pozn. 40) píše, že pojem (komunikační) pole si lze představit analogicky např. k elektrickému poli, které má vliv na chování/vlastnosti jiných fyzikálních objektů nebo jevů v jeho dosahu.

[21] D. Zielińska odkazuje na práci Lakoff, G. (1987): Women, Fire and Dangerous Things. Chicago: UCP.

[22] D. Zielińska odkazuje na práci Langacker, R. (1987): Foundations of Cognitive Grammar, vol. 1. Stanford: SUP.

[23] Samozřejmě, jak správně uvádí J. Peregrin (in: Marvan – Hvorecký, 2007, s. 157), princip kompozicionality lze odmítat tehdy, chápeme-li jej jako empirickou tezi. Pokud používáme princip kompozicionality jako teoretické, konstitutivní východisko pro určitý typ sémantiky, který je schopen něco zásadního vypovědět o jazykovém významu, má tento princip status axiomu, a není tedy něčím, co by mělo smysl odmítat.

[24] Definice slov podjezd a nadjezd (např.) v SSJČ nám návod pro výběr mezi možnostmi (i) a (ii) dávají. Jestliže je podjezd definován jako ,jízdní dráha, po které se převádí komunikace pod jinou komunikací‘ a nadjezd jako ,most, po kterém se převádí jedna komunikace přes druhou, nadjezdný most‘, je zřejmé, že bychom (podle slovníku) měli vždy volit výběr, při němž adjektiva železniční/silniční vybírají ze dvou opcí generovaných KP agentní variantu (i): železnice/silnice je to, co podjíždí/nadjíždí. (Např. železniční/silniční nadjezd je most, tj. [něco], co nadjíždí něco jiného.) Jak jsme však viděli, reálný úzus jednoznačnost této volby nepotvrzuje. Naopak – příklady, kdy je vybírána patientní opce (ii) – železnice je to, co je podjížděno – dokonce převažují. Podle toho, co uvádí slovník, by se např. případy, v nichž se železnice nachází nad silnicí, neměly označovat jako železniční podjezd (železnice by podle slovníku měla vždy podjíždět, ne být podjížděna). V dokladech z databází psaného jazyka ČNK je to však zcela běžné (viz např. příklad 2-a1 v části 1). Spojení železniční podjezd by naopak (podle slovníku) mělo označovat jen situaci, v níž je trať pod silnicí (železnice by měla podjíždět, ne být podjížděna), takový doklad je však v databázích ČNK jediný (viz příklad 1-a1). Autoři slovníku tedy při definici z možností (i) a (ii) preferovali v úzu méně častý – agentní – výběr (i).

[25] Samozřejmě – výběru jedné ze dvou opcí může pomoci to, že na indikaci KP se bude (tak jako v našich příkladech v části 1; viz též dále) podílet např. širší kotext.

[26] Velmi zajímavé by bylo zkoumat, zda k variaci ve způsobech odkazování dochází i v tomto případě. Odkazuje se např. v rámci jedné komunikace o všeobecně známém, sdíleném stavu světa [železniční podjezd v naší vesnici] k tomuto stavu jen jedním způsobem? Je možné, že při další komunikaci o tomtéž se k tomuto stavu odkazuje způsobem jiným? Hraje zde nějakou roli „priming“, tj. opakují všichni účastníci komunikace ten způsob odkazování, který byl v komunikaci jedním z jejích účastníků použit jako první? Je možné, že v rámci jedné komunikace se způsob odkazování ke známému stavu světa (systematicky) proměňuje? Nebo různí účastníci ke známému stavu světa odkazují konsekventně různými způsoby, tj. jeden důsledně nějak a jiný důsledně jinak? Mění se v průběhu komunikace způsob odkazování u jednoho mluvčího, tj. jsou mluvčí v průběhu jedné komunikace v odkazování konsekventní, nebo ne? Je odkazování konečně zcela nesystematické, kolísavé? Zdá se, že přinejmenším jisté způsoby naznačených variací vyloučeny nejsou a že mluvčí být zcela konsekventní nemusí. V databázích psaného jazyka ČNK lze nalézt např. tuto větu: „V Ústí nad Orlicí se v rámci stavby koridoru (= železniční tratě; MB) musí rekonstruovat silniční podjezd na ulici Lázeňské směr Litomyšl, železniční podjezd z ulice Třebovské na ulici Moravskou, […].“ Nahlédnutím na mapu Ústí nad Orlicí se lze přesvědčit, že jde v obou případech o náš stav světa [2] – v obou případech tím, co podjíždí železnici, je silnice (železnice vede nad silnicí). Výrazová stránka prostředků, které k danému stavu světa odkazují, je však odlišná (srov. též příklad 1-b2).

[27] Označíme-li pracovně korpus textů různých mluvčích jako E-jazyk a korpus textů jednoho mluvčího jako I-jazyk, můžeme říci, že to, co platí (v tomto případě o polysémii sledovaných jednotek) v E-jazyce (o složeném výrazu může dávat smysl uvažovat jako o polysémním), nemusí platit v I-jazyce (z hlediska jednoho mluvčího/posluchače v konkrétní komunikační situaci jednotka s největší pravděpodobností polysémní není; mluvčí/posluchač si potenciální víceznačnost neuvědomuje; jako doklad k tomu viz závěr pozn. 26). Tento vztah mezi E-jazykem a I-jazykem je neprávem podceňován. Drtivá většina vyjádření lingvistů typu „v češtině je sedm pádů“ se vztahuje k E-jazyku. Za důležité bych považoval ověřit, zda výroky, které se vztahují k E-jazyku (jenž je vždy abstrakcí), jsou v konkrétních případech platné i pro jednotlivé I-jazyky. Dočteme-li se např., že v češtině, tj. v E-jazyce, kolísá slovo x mezi vzorem y a z, měli bychom se také ptát, zda toto tvrzení automaticky platí i o všech I-jazycích (o češtinách jednotlivých mluvčích).

[28] Srov. klasický příklad, který uvádí Jean Aitchison(ová) (2000, s. 16): „‘We are now at take-off’, said the pilot of Boeing 747. He meant: ‘We are now in the process of taking off.’ The air-traffic controller assumed he meant: ‘We are waiting at the take-off point.’ In consequence, 583 people died as two aeroplanes collided on a runway in Tenerife.“ [„‚We are now at take-off‘, řekl pilot Boeingu 747. Myslel tím: ‚Právě vzlétáme.‘ Pracovník řízení letového provozu však předpokládal, že tím myslí: ‚Čekáme před ranvejí a jsme připraveni ke startu.‘ V důsledku toho zahynulo 583 lidí – na letišti v Tenerife se srazila dvě letadla.“; překlad MB].

[29] Což např. u výše komentovaných typů interakce složkových lexémů s indikovaným KP (žlutá slunečnice, žluté kolo, žlutá plastelína; Honza koupil mnoho květin do svého hotelu aj.) nenastává.

[30] Na nejednoznačnost spojení adjektiv s „dějovými jmény“ upozorňuje také např. Svozilová (2003, s. 49–50), která uvádí další příklad, a to spojení kritika polského delegáta.

[31] V tomto smyslu je nerovnocenná nebo asymetrická např. dvojice lexémů řezník a prase (jako lexémy dosazované na místa aktantů slovesa porážet). Naše „zkušenost se světem“ nám jednoznačně říká (na rozdíl od spojení jako předjíždění pendolina, kde k jednoznačnému výběru z obou opcí zkušenost se světem nijak nepomůže), že řezník musí být vždy agentem a prase patientem (opačná situace je absurdní). Nemůže tedy docházet k nejednoznačnému výběru ze dvou opcí KP – ze spojení porážka prasete… je zřejmé, že porážku nevykonávalo prase. (Tento jev je známý a zkoumaný v psycholingvistice; viz např. Altmann [2005, s. 243–244].) V našem světě jsou v konkrétních případech (porážka prasete; železniční podjezd) jednotlivé výběry mezi agentní nebo patientní opcí (v závislosti na typu spojení a na ko[n]textu) jednoznačné v různé míře.

[32] Hypotézu můžeme (nepřímo) podpořit fakty z historického vývoje jazyka. Ve staré češtině se genitiv-akuzativ (potřebný pro jednoznačné formální odlišení tvaru subjektu a objektu při volném slovosledu, tj. i pro rozlišení agentu a patientu) prosazuje nejpozději u těch gramatikalizujících se životných jmen, u nichž je zřejmé, že nebudou v konstrukcích, do niž vstupují, obsazovat pozici agentu (zvířata, podřízené osoby), tj. u lexémů obsazujících pozici patientu, které nejsou v uvedeném smyslu reciproční se svými protějšky obsazujícími v totožné konstrukci pozici agentu, srov. příklady jako vdova ten vepř zabila, tento kóň tobě dám, hospodin vsielá anděl boží, potočichu posel brzý (= vyslali rychlého posla) (viz Lamprecht – Šlosar – Bauer, 1986, s. 134–135).

[33] Ovšem z hlediska souboru textů mnoha mluvčích (E-jazyka). Jednotliví mluvčí – jak jsme uvedli výše – rozumí danému výrazu s největší pravděpodobností jednoznačně. Různí jednotliví mluvčí to ovšem mohou dělat odlišně.

Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Letenská 4, 118 51 Praha 1
benes@ujc.cas.cz

Naše řeč, ročník 94 (2011), číslo 2, s. 57-70

Předchozí Z dopisů jazykové poradně

Následující Marta Koutová: Psaní velkých písmen v názvech svátků a období církevního roku pravoslavné církve