Druhý díl popularizační příručky

Jakub Dřímal

[Posudky a zprávy]

(pdf)

Second volume of a popular book

This article is a review of the book O češtině 2 edited by Markéta Pravdová and Jitka Saturková.

Markéta Pravdová – Jitka Saturková (eds.): O češtině 2. Praha: Edice České televize, 2008. 201 s.

 

S ročním odstupem vyšel v listopadu 2008 druhý díl popularizační publikace O češtině. Kniha vznikla podle předlohy stejnojmenného televizního pořadu, který připravuje Česká televize ve spolupráci s Ústavem pro jazyk český AV ČR – z těchto pracovišť pocházejí také autoři jednotlivých kapitol a jejich částí. Stejně jako první díl (Saturková, 2007) obsahuje i kniha O češtině 2 všechny základní typy komunikátů, které tvoří zmíněný pořad, převedené do psané nebo obrazové podoby. Každá z dvaceti kapitol je tak uvedena několikastránkovým výkladem o určitém jazykovém prob[161]lému, následuje „odpovědna“, tj. stručnější odpovědi na konkrétní jazykové dotazy, fotokomiks na téma profesní češtiny a rozhovor se známou osobností českého kulturního života.

V prvním díle byl velký prostor věnován tématům sociolingvistickým, pragmatickým, stylistickým ad. (mluva mužů a žen, vojenský slang, zdvořilost v rozhovoru, čeština v mobilech, …; viz také Tůmová, 2008). Druhý díl se více zaměřuje na problémy pravopisné, gramatické, ale také např. onomastické. Nejvíce výkladových pasáží je věnováno pravopisu.

M. Pravdová shromáždila množství praktických informací v kapitolách o vyjmenovaných slovech, zkratkách a interpunkci, oddělování přívlastků čárkami je věnován zvláštní příspěvek od A. Černé. Velkými písmeny se zabývají kapitoly Psaní velkých písmen v názvech významných dnů a svátků (M. Pravdová) a Víte, kde bydlíte? aneb Jak píšeme názvy ulic (A. Černá). Nástin vývoje českého pravopisu, rozlišení dějových a účelových adjektiv a obhajobu diakritiky obsahuje příspěvek M. Pravdové I slova mají své háčky aneb o diakritických znaménkách, táž autorka provádí čtenáře „labyrintem“ akademických a vědeckých titulů.

Další kapitoly jsou věnovány tématům z oblasti morfologie, slovotvorby, syntaxe, onomastiky aj. H. Mžourková je autorkou výkladu o čísle podstatných jmen, K. Smejkalová pojednává o pravopise, skloňování a stupňování adjektiv a popisuje atypické skloňování antických vlastních jmen. A. Černá sestavila návod k přechylování různých typů příjmení, kapitola Slovíčka, slůvka a sloviska H. Mžourkové pojednává o deminutivech a augmentativech. Stejná autorka přispěla výkladem o shodě podmětu s přísudkem, L. Uhlířová přístupným způsobem objasňuje základní principy českého slovosledu. Zajímavé příklady tabuizovaných slov uvádí v kapitole Byla Matka Boží boží matka aneb náboženské výrazy a jazyková tabu B. Hošková, výklad o změnách významu slov a jazykovém vývoji vůbec napsala K. Smejkalová. A. Černá pojednává o volbě křestních jmen a M. Harvalík ve dvou kapitolách objasňuje příčiny kolísání rodu některých místních jmen a shromažďuje zajímavé údaje o přezdívkových obyvatelských místních jménech, jako jsou Všestary, Skury, Tukleky aj.

Vzhledem k popularizačnímu zaměření kniha neobsahuje mnoho nových informací, které bychom nenašli v jiných jazykových příručkách. Jde v ní především o zpřístupnění těchto výkladů přitažlivou formou a o zprostředkování údajů z publikací, které nejsou všem čtenářům běžně dostupné. Na základní tituly související s probíranými tématy a jazykovými jevy upozorňuje zájemce seznam „pramenů, použité a doporučené literatury“.

Výklady však neobsahují pouze přeformulované informace z jiných zdrojů. Např. postoj některých autorů k Pravidlům českého pravopisu (PČP) a jiným kodifikačním příručkám není vždy zcela souhlasný. V kapitole o tvarosloví antických jmen soudí K. Smejkalová o skloňování Tigris – Tigrisu, že by „nesvědčilo o erudovanosti autora“, pokud by bylo použito např. v historickém pojednání; různé tvary těchto jmen je třeba volit podle typu textu a komunikační situace (s. 127). PČP však takové rozlišení nezmiňují a variantní podoby Tigridu/Tigrisu, Parida/Parise, Erota/Erose apod. jsou v nich uvedeny vedle sebe jako rovnocenné. S takovým doplněním Pravidel (nebo snad „opravou“ – údaje v PČP implikují, že mezi variantami žádný rozdíl není) lze souhlasit. Podobně v kapitole o náboženských výrazech uvádí B. Hošková, že označení křesťanského Boha se píše s velkým písmenem a možnost variantního psaní bůh v tomto významu, kterou připouštějí PČP i jiné příručky, nezmiňuje. Stejně tak doporučuje pouze s velkým písmenem adjektivum Boží ve spojení Boží vůle, Matka Boží apod. (s. 40). Nabízí se zde otázka, zda neměla být odlišnost pojetí [162]těchto problémů v knize explicitně zmíněna – takto mohou čtenáři považovat odchylky od jiných příruček za nezáměrné „chyby“.

Většina výkladových pasáží je napsána živým popularizačním stylem. Autoři čtenáře oslovují, kladou jim otázky, řečnicky je „zkouší“ ze znalostí o češtině, udržují jejich pozornost citacemi z populárních filmů a literatury nebo volbou vtipných jazykových příkladů…

Na některých místech však vede snaha o oživení textu a zpřístupnění vykládané problematiky k určitým nepřesnostem. Např. z věty „Vždyť kdyby se jazyk nevyvíjel a neměnil, mluvili bychom dnes možná staroslověnsky.“ (s. 16) lze snadno vyvodit mylný závěr, že staroslověnština byla jednou z vývojových fází češtiny. V kapitole o čísle podstatných jmen je v pasáži o jménech pomnožných uvedeno, že u nich množství „vyjadřujeme pomocí tzv. druhových číslovek, např. máme dvojí šaty (to znamená, že máme různé druhy, třeba jedny květované a druhé s pruhy); anebo pomocí souborových číslovek, v dílně leží dvoje nůžky […]“ (s. 76). Množství, resp. (určitý) počet ve spojení s pomnožnými jmény však vyjadřují jen číslovky souborové. Číslovky druhové vyjadřují pouze počet druhů, ze spojení dvojí šaty se nedozvíme, zda se jedná o dvoje, nebo více šatů, ale pouze to, že jsou dvojího druhu a jejich počet je větší než jedna.

Jak již bylo zmíněno, obsahuje kniha O češtině 2 také rozhovory se známými osobnostmi, většinou herci a hudebníky (např. Jan Vodňanský, Lukáš Hurník, Karel Šíp, Naďa Konvalinková, Jiří Suchý, Radovan Lukavský, Rudolf Křesťan, Bořek Šípek aj.). Otázky jim klade moderátor pořadu Aleš Cibulka. K rozhovorům jsou ve dvou případech připojeny také další texty: J. Vodňanský složil na požádání básničku o pořadu O češtině, R. Křesťan napsal fejeton Nevěřte rčením! na stejné téma. Na závěr knihy jsou uvedeny krátké rozhovory se všemi autory z ÚJČ.

Témata rozhovorů se známými osobnostmi se někdy volněji, někdy těsněji dotýkají češtiny, moderátor se ptá na jejich vztah k mateřštině, postoje k různým jazykovým problémům apod. Názory těchto lidí se v některých případech dostávají do rozporu s texty lingvistů v knize, např. hodnocení současného stavu češtiny jako hluboce úpadkového u většiny z nich není v souladu s pohledem na vývoj jazyka v kapitole Změny významů slov a slovních spojení. Některé prezentované soudy o jazyce jsou nepřesné nebo zcela mylné: např. Bořek Šípek tvrdí, že gurmán znamená „maniak čili žrout“ (s. 62); Otakar Brousek ml. se domnívá, že „čeština má vždy důraz na předložce“ (s. 122); Vladimír Franz zase vyslovuje názor, že „český jazyk je krásný mimo jiné i tím, že se několik staletí vůbec nevyvíjel“ (s. 32). Čtenáři přitom zřejmě předpokládají, že kniha, na jejíž přípravě se podíleli pracovníci ÚJČ, neobsahuje mylné informace, byť z úst nelingvistů.

Jako autor „profesní češtiny v komiksech“ je uveden J. Doubrava, režisér pořadu O češtině. Scénáře, podle nichž fotokomiksy vznikaly, napsaly J. Matějková a A. Vebrová. Jejich děj je zpravidla založen na nedorozumění způsobeném použitím slangu jedním mluvčím a neznalostí těchto výrazů na straně jeho komunikačního partnera. Čtenář se tak seznamuje s množstvím výrazů z prostředí jazzmanů, kameramanů, hasičů, hodinářů, fotbalistů aj. Za slangovými pasážemi následuje vždy překlad do spisovné češtiny, „překládají“ se zde však také výrazy z obecné češtiny, popř. se text pouze zbavuje expresivních prostředků.

Někdy je souvislost několika po sobě jdoucích replik obtížně pochopitelná, komiksový dialog postrádá koherenci – např. v rozhovoru kuchaře a návštěvnice restaurace (s. 61):

Kuchař: Fond musí být z kvalitního masa a drezírovat se musí podle posledních trendů. U specialit podniku se neobejdeme bez šemizírování a blanšírování.

[163]Návštěvnice: Tak moment, vy nazýváte lidi masem a krádeže specialitami podniku?! Jestli někdo potřebuje drezuru, tak vy! Musím se ještě hodně učit…

Kuchař: V tom případě si kupte nové nože na turnírování.

Je zřejmé, že hlavní funkcí komiksových mikropříběhů je tvořit zábavný rámec použitým slangovým výrazům. Přesto – anebo právě proto – by tyto dialogy neměly působit dojmem násilně spojených, více či méně nesouvisejících výpovědí. Přidá-li se k tomu nízká kvalita fotografií, představují komiksy (bohužel značně nápadnou) slabinu knihy.

Přes uvedené nedostatky obsahuje kniha O češtině 2 především v textech autorů-lingvistů množství užitečných i zajímavých informací. Lze ji proto doporučit všem čtenářům, kteří se jazykem nezabývají profesionálně, čeština jim však není lhostejná.

 

LITERATURA

SATURKOVÁ, J. (ed.) (2007): O češtině. Praha: Edice České televize.

Pravidla českého pravopisu (2003). Praha: Academia.

TŮMOVÁ, Š. (2008): Užitečná popularizační příručka. Naše řeč, 91, s. 141–142.

Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Letenská 4, 118 51 Praha 1
drimal@ujc.cas.cz

Naše řeč, ročník 92 (2009), číslo 3, s. 160-163

Předchozí Marek Nagy: Kapesní průvodce pro zlé časy

Následující Jiří Kraus: Vzpomínka na Jaroslava Kuchaře