Deset konferencí Komise pro slovanskou slovotvorbu při Mezinárodním komitétu slavistů

Ivana Bozděchová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

Ten conferences of the Committee of Slavic word-formation of the International committee of Slavists

This article summarizes the programme of the ten conferences of the Committee of Slavic word-formation in the years 1996-2007.

Na plenárním zasedání Mezinárodního komitétu slavistů ve dnech 20.–21. 10. 1994 byla ustavena a v návaznosti 27. 2. 1995 písemně potvrzena jeho Komise pro slovanskou slovotvorbu pod vedením Igora Uluchanova. První konference komise se uskutečnila ve Volgogradu (1996, Stav a perspektivy zkoumání slovotvorby slovanských jazyků), druhá v Magdeburku (1997, Nové cesty slavistického výzkumu slovotvorby), třetí v Innsbrucku (1999, Interaktivní slovotvorba v jazykovém systému – interdisciplinarita jako předmět zkoumání. Slovotvorba a její vztah k jiným jazykovým sférám), čtvrtá v Katovicích (2000, Slovotvorba a další způsoby nominace), pátá ve Wittenbergu (2001, Slovanská slovotvorba: sémantika a kombinatorika), šestá v Minsku (2003, Problémy teorie a historie slovanské slovotvorby), sedmá v Bratislavě (2004, Motivované slovo v lexikálním systému jazyka), osmá v Berlíně (2005, Jazykové kategorie a slovotvorba), devátá v Minsku (2006, Funkční aspekty slovotvorby) a jubilejní desátá v Sofii (2007, Slovotvorba a lexikologie). S touto pracovní historií patří slovotvorná komise v Mezinárodním komitétu slavistů mezi nejaktivnější; v současné době ji tvoří 40 členů ze 17 zemí (při založení v roce 1994 měla 30 členů ze 14 zemí).[1]

Jak je z přehledu uvedených témat patrné, konference se zabývají aktuálními a společnými otázkami tvoření slov – obecně, konfrontačně i v zaměření na jednotlivé slovanské jazyky, v pohledu [261]převážně synchronním s případným diachronním doplněním. Míra obecnosti a specifičnosti obsahu referátů na příslušná konferenční témata odráží současné potřeby slovotvorného výzkumu, zároveň bývá ovlivněna odborným zaměřením a specializací členů komise. Z nich vyplývá skladba a šíře tematického záběru příspěvků; díky záslužné snaze organizátorů konferencí se je daří vesměs pravidelně publikovat[2]. Konferenční sborníky představují důležité zdroje teoretických pojednání i dokladového lexikálního materiálu pro synchronní i diachronní bádání v oblasti slovanské slovotvorby a lexika; prezentují názory, koncepce, metody a mohou inspirovat, příp. i ovlivňovat další vývoj těchto lingvistických disciplín. Zveřejňováním referátů v původních jazycích, v nichž také zaznívají na konferencích, poskytují sborníky vedle obsahových sdělení zároveň možnost užitečné konfrontace slovanských odborných textů včetně slovanské lingvistické terminologie a v různé míře i konkrétního ilustračního slovotvorného a lexikálního materiálu příslušných jazyků. Jisté praktické problémy přináší distribuce a propagace sborníků, a tak jejich dostupnost i povědomí o nich bývají zpravidla pro širší odbornou veřejnost bohužel omezeny. Náš příspěvek je tedy psán i se snahou nepatrně v tomto směru informačně pomoci.

Stručně se zde ohlédneme za posledními dvěma konferencemi slovotvorné komise (Minsk 9.–14. října 2006 a Sofie 1.–6. října 2007) a připomeneme některé důležité příspěvky a myšlenky, které na nich zazněly. Podrobněji se věnujeme první z obou konferencí, abychom zároveň představili i sborník jejích referátů, který již byl publikován (Funkcyjanal’nyja aspekty slovaǔtvarènnja. Daklady IX Mižnarodnaj naukovaj kanferèncyi. Kamisii na slavjanskamu slovaǔtvarènnju pry Mižnarodnym kamitèce slavistaǔ. Minsk/Belarus’ 9–14 kastryčnika 2006 h. Minsk : VTAA „Prava i èkanomika“, 2006, 361 s.).

 

MINSK 2006

Konference v Minsku naznačila význam funkčních aspektů slovotvorby slovanských jazyků a předznamenala jejich hlubší výzkum. Její program vyplnily referáty (23 členů komise z 11 zemí v 10 slovanských jazycích: ruštině, bulharštině, polštině, běloruštině, ukrajinštině, češtině, chorvatštině, srbštině, makedonštině a slovinštině) obecněkoncepční povahy (především úvodní referát předsedy komise I. S. Uluchanova o podstatě a perspektivách výzkumu funkční slovotvorby) [262]i příspěvky věnované dílčím tématům a rozpracovávající hlavní téma na základě rozličných teoretických východisek, metodických přístupů i materiálových zdrojů.

I. S. Uluchanov (Moskva) zdůraznil zaměření slovanské slovotvorby na zákonitosti a pravidla fungování gramatických jednotek (spolu s jednotkami jiných rovin jazykového systému) při vyjadřování obsahu, na zákonitosti a tendence fungování motivovaných slov v textu (slovotvorba a text), na propojování kontextu se sémantikou motivovaných slov a na stylistické využití slov obsahujících slovotvorné morfémy (slovotvorná stylistika). Využívání statistických údajů o fungování slov různých slovotvorných typů se jeví jako jeden z přínosů výzkumu slovotvorby z lexikologického pohledu: sledování frekvence užívání slov naznačuje především lexikální centrum a periferii daného slovotvorného typu. Za nejdůležitější otázky současné funkční slovotvorby autor považuje fungování motivovaných slov v textu, popis od významu (funkce) k formě a frekvenci užívání motivovaných slov; podrobnější typologický a diachronní výzkum může napomoci vyjasnit nová fakta a zákonitosti slovotvorného systému.

Rozpracování systému základních pojmů slovotvorby označila Z. A. Charitončiková (Minsk) za nejdůležitější roli při odhalování principů systémového uspořádání slovní zásoby. Díky pravidelné povaze slovotvorných procesů se upevňují systémové vztahy mezi lexikálními jednotkami a tvoří se vztahy nové – vznikají tak pravidelné a systémové sémantické vztahy organizující dostatečně velký počet lexikálních jednotek určitým způsobem strukturovaných hyperohyponymicky.

Na nové impulsy výzkumu v teorii gramatikalizace, které v poslední třetině 20. století vyvstaly v souvislosti s řadou typologických prací o formování gramatické vrstvy jazyka (Leman, Chajne, Baibi), ve svém příspěvku reagovala J. V. Petruchinová (Moskva). Podle jejího názoru se úloha slovotvorby nedoceňuje a především v typologických pracích o gramatikalizaci se nevěnuje dostatečná pozornost slovanským jazykům. Tyto práce se zaměřují na širokou problematiku formování a rozvoje gramatických kategorií (zákonitosti gramatikalizace slov nebo vazeb předtím autonomních a nezávislých). Na gramatických procesech se podílí modifikační slovotvorba, která se ve slovanských jazycích jeví jako nejpravidelnější, nejproduktivnější a těsně související s gramatickým systémem. U gramatické derivace (tvoření tvarů slovesného vidu, času, čísla podstatných jmen, krátkých adjektivních tvarů apod.) jde z hlediska sémantických vztahů těchto gramatických tvarů o modifikaci významu. V lingvistice jsou rozdíly mezi gramatickými a slovotvornými kategoriemi ve flektivních jazycích obecně vymezeny; autorka tedy zdůrazňuje potřebu vyjadřovat gramatické a slovotvorné významy. Gramatikalizaci mohou komplikovat protikladné procesy (lexikalizace gramatických forem), což se projevuje především v obohacení gramatického významu o doplňující sémantické prvky a ve sbližování funkcí gramatických a slovotvorných formantů.

Úlohou slovotvorby ve funkčně-kategoriální gramatice jazyka se zabývala N. F. Klimenková (Kyjev). Podle autorky je slovotvorba současného ukrajinského jazyka charakterizována fungováním slovotvorných jednotek v textech různých stylů a značnou dynamikou, projevující se zejména tvorbou neologismů, internacionalizací slovní zásoby, konkurencí domácích a přejatých prvků, hybridním tvořením jako reakcí jazyka na rychlé pronikání nejrůznějších cizích prvků, nárůstem kompozičního tvoření při nominačních procesech, překladem internacionálních terminologických sousloví a jejich zapojováním do afixálního tvoření, vznikem nových slovotvorných modelů, „agresí“ expresivních vrstev jazyka a pronikáním jejich prvků do neutrální i odborné slovní zásoby. – Většinu uvedených rysů lze shodně konstatovat i pro současnou češtinu.

[263]Dílčím funkčním aspektům slovotvorných procesů byly věnovány příspěvky všech bulharských členek komise ze Sofie: C. Avramovová se zaměřila na pragmaticko-stylistické funkce utvořených slov, J. Baltovová na funkční klasifikaci slovotvorných formantů a V. Raděvová na funkce složených formantů u denominálních sloves. Poslední referentka poukázala na nedůsledné rozlišování pojmů mnohoznačnost a polyfunkčnost slovotvorných prostředků; z hlediska vnitrosystémového je charakteristika slovotvorných prostředků spojována s jejich funkční zatížeností včetně výběru při tvoření jednotlivých slovotvorných kategorií. Podle autorky má při výzkumu prefixálního slovesného tvoření smysl rozlišovat termíny význam a funkce derivačních formantů: funkce zahrnuje větší dynamičnost, význam utvářejí oddělené, ustálené a trvalé elementy. Autorka používá označení konfix pro dvouafixální morfém (formální prostředek jednoho aktu morfologické slovotvorby, plnící stejné funkce jako prefix a sufix). Na rozdíl od sufixálních struktur zahrnují konfixální slovesa sémantické komponenty „celost, plnost, intenzita“, což vede ke kvalitativní změně výsledného slovesného děje.[3]

Tvoření sloves se týkal také příspěvek R. Belenčikové (Magdeburg) o slovesných neologismech v současné ruštině ve vztahu k dvoujazyčné lexikografii. Autorka konstatovala, že ačkoli se od 60. let 20. století rozvíjí neografie jako speciální disciplína lexikografie, do současnosti se nevěnovala dostatečná pozornost slovesné neologii, přestože je zastoupení nových sloves poměrně značné, viz její údaje z roku 1981: 57 % substantiv, 31 % adjektiv, 7,4 % sloves. (Obdobnou situaci se zpracováním slovesné neologie lze zaznamenat i v české lingvistice.) Autorka připomněla některé důležité aspekty neologie sloves: hybridní tvoření a jeho rozlišení od přejímání sloves, aktivnost sloves v procesech sémantické derivace, slovotvornou aktivnost sloves při utváření typů slovotvorných paradigmat, tvoření ustálených slovesných spojení, „vnitřní přejímání“ sloves z nespisovných vrstev aj.

Slovotvorné lexikografii byl věnován i příspěvek I. Stramljičové Breznikové (Maribor) ilustrující uspořádání zkušebního elektronického slovníku slovotvorných hnízd ve slovinském jazyce. Na problematiku současné slovanské derivatografie (problémy, směr a typy slovníků) se zaměřil V. K. Ščerbin (Minsk) a ilustroval ji na příkladu Krátkého slovníku slovotvorných termínů (Němčenko, Moskva 1984): z více než tisíce slovotvorných termínů v něm zaznamenaných se jich jen sedm vztahuje k derivatografii. Podle autora souvisí počátek současné slovanské derivatografie s praxí sestavování: 1. jednojazyčných slovníků kořenů, 2. kořenových slovníků etymologického typu, 3. slovotvorných slovníků, 4. vícejazyčných srovnávacích slovníků kořenných slov.[4]

Několik referátů rozšířilo tradiční morfologické pojetí slovotvorby: M. I. Konjuškevič (Grodno) referátem o funkčním potenciálu plnovýznamových slov při tvorbě předložek; autor popsal prepozicionalizaci jako proces systémový a zákonitý, při němž je využívání plnovýznamových slov ve funkci neplnovýznamových (pomocných) motivováno funkčně. A. V. Nikitěvič (Grodno) si zvolil slovní spojení v derivační funkci a text. Podle autora derivace jako proces tvo[264]ření slov závisí na vztazích mezi rovinami v systému jazyka; nasvědčují tomu jím zaznamenané údaje: z 5 115 sloves různých slovotvorných typů jich 3 623 koresponduje se slovními spojeními obsahujícími příbuzné slovo. Součinnost slovotvorného a syntaktického podsystému se projevuje v tom, že některé slovotvorné významy lze vyjádřit různými slovními spojeními, která mohou vystupovat v derivační funkci a mohou zastoupit odpovídající derivovaná slovesa. I. Bozděchová (Praha) popsala víceslovné odborné názvy s využitím pojmu (termínové) kolokace, terminologicky rozlišila pojmenovací jednotky slovníkové a v textu, předložila jejich základní strukturní typy a naznačila problematiku jejich delimitace a zapojování do textu. K. Kleszczowová (Katovice) pojednala o derivátech v konkurenci s jmennými skupinami pojatými jako funkční, textové ekvivalenty derivátů; z diachronního hlediska jsou syntaktické konstrukce primárně jednotkami textu a sekundárně, jako výsledek ustálení, se mohou stát jednotkami lexikálními. Konkurence obou typů prostředků je jeden z faktorů vyplývajících z evoluce jazyka, přičemž faktor slovotvorný stimuluje přeměny syntaktické. Z. Rudniková-Karwatowová (Varšava) nazvala svůj příspěvek příznačně Mezi analytismem a syntetismem ve slovotvorbě slovanských jazyků; v průběhu posledních 15 let v nich totiž lavinovitě vzrostla řada struktur složenin jako biopalivo, ekoprodukt apod.[5] Při spojování částí těchto pojmenování nedochází na jejich rozhraní k žádným morfematickým změnám, bývají tedy považovány za projev tendence k posilování různých typů charakteristických pro analytické jazyky a někdy charakterizovány jako kvazisloženiny. V souvislosti s jejich tvořením se oslabuje derivace adjektiv s úplnými flektivními formami (afixálními sufixy).

Slovotvornou kompresí demonstrovala (na materiálu ruského a polského jazyka) E. I. Koriakowcewová (Siedlce) intenzivní narušování systému norem charakteristické pro současný vývoj jazyků; základní příčinou tohoto narušování se podle autorky jeví přestavba vědomí jazykového společenství podmíněná změnou kvality společenského života, jeho priorit a rychlosti. Autorka se zaměřila na strukturně-sémantické tvoření pseudotermínů pomocí lexikalizovaných formantů terminologické povahy, které se podobá „spleti“ rozvinuté terminologické nominace v terminokompresát. Při tvoření pseudotermínů-kompresátů se jako při terminologizaci ignoruje ohraničení spojitelnosti morfémů dané slovotvornou normou spisovného jazyka. Zákonitosti tvoření pseudotermínů tak zcela odpovídají současným jazykovým tendencím k rozrušování stylistických bariér a k maximální ekonomii jazykových prostředků a řečové námahy.

G. P. Něščimenková (Moskva) připomněla, že poznatky o tvoření pojmenování žen nemají jen poznávací hodnotu, ale mohou mít význam i při řešení řady aktuálních teoretických problémů, jako je v moderním světě např. vztah mezi kodifikací a systémovými zákonitostmi jazyka, mezi kodifikací a normou. Doložený jazykový materiál může naznačit směřování kodifikační politiky i tendence rozvoje jazykové etikety, která dosud patří k nejméně prozkoumaným aspektům jazykové kultury. Autorce se jeví, že některá ohraničení v oblasti slovotvorby feminativů lze vysvětlit v kontextu problematiky jazykové etikety a že jsou zpravidla podmíněna právě celkovou kodifikační politikou (v níž mimo jiné hraje roli i vliv cizích jazyků), méně často systémovými jazykovými zákonitostmi.

[265]Některé příspěvky zohlednily konfrontační aspekty slovotvorby: I. S. Rovdo (Minsk) konstatoval o modelech komparativního výzkumu slovotvorných systémů dvou jazyků, že k popisu jakékoli části jazykového systému je zapotřebí několik modelů umožňujících představu specifického na základě univerzálního. Krajním případem rozdílů lexikálních systémů jsou mezijazykové dvojice „slovo výchozího jazyka srovnání – lexikální laguna druhého jazyka zaplněná analogickou nominací“ vstupující do několika modelů slovanských (i neslovanských) jazyků. Prakticky konfrontační zaměření měl referát B. Tošoviče (Štýrský Hradec) o derivačních rozdílech v srbštině, chorvatštině a bosenštině.

Diachronní pohled na slovotvorbu přinesl např. T. G. Trofimovič (Minsk): ve staroruských předmětných nominacích zaznamenal při analýze kompozitních pojmenování aktualizaci spojení zcela zřetelných příznaků (agentně-subjektových, numerativně-temporálních, numerativně-objektových nebo atributivně-objektových); historicko-dialektologickým rozměrem obohatil tematiku J. Sierociuk (Poznaň) referátem o generačních rozdílech v tvoření názvů ve venkovské mluvě.

V. Maldžievová (Toruň) se věnovala roli metafory ve slovotvorbě; přestože značnou část slovotvorných inovací představují deriváty s metaforickými rysy, nebyla metafora ve slovotvorné teorii dosud systematicky popsána. Proto se autorka snaží vypracovat model popisu metaforické derivace z hlediska struktury sémantického derivátu, jejích částí a vztahů mezi nimi. V. N. Vinogradovová (Moskva) demonstrovala slovotvornou synonymii a antonymii v básnickém textu a T. N. Volyněc (Minsk) uplatnění derivátů v publicistice.

 

SOFIE 2007

Do Sofie se sjelo 28 členů komise z 11 států a jejich referáty zazněly v 9 slovanských jazycích: ruštině, bulharštině, polštině, běloruštině, ukrajinštině, češtině, chorvatštině, srbštině a slovinštině.

Problematiku a možné aspekty vztahu slovotvorby a lexikologie jako hlavního tématu konference naznačil úvodní referát I. S. Uluchanova, zaměřený na aktuální a dosud málo zpracované otázky lexikální soustavy slovotvorných typů (její centrum a periferie, vztahy se slovy jiných slovotvorných typů i se slovy nemotivovanými) a pravidelné polysémie motivovaných slov. Vztahem slovotvorného a lexikálního významu slov a jejich slovotvorné a morfémové struktury se zabývala řada referátů (J. V. Petruchinová, S. Mengelová, Halle, A. A. Lukašaněc, Minsk) různě teoreticky založených, koncipovaných a materiálově orientovaných, viz např. slovotvorná parametrizace lexikální sémantiky slova (N. F. Klimenková), vnitřní forma a sémantika pojmenování jako mody reprezentace významů v jazykovém systému (Z. A. Charitončiková), alternativní motivace derivační struktury slova v kontextu problematiky vnitřní formy slova a tendence k jazykové ekonomii (G. P. Něščimenková), závislost slovotvorby na struktuře lexikálně-sémantického pole (J. Sierociuk), slovotvorná a morfémová struktura adjektiv internacionálního původu v bulharštině – ve srovnání s jinými slovanskými jazyky (L. Selimski, Bulharsko – Polsko), denotace a konotace v morfémové struktuře slova (I. G. Miloslavskij, Moskva) aj. V tomto kontextu zazněly i příspěvky o případech nerealizace slovotvorného procesu (a příslušné formy): slovotvorné laguny v lexikálních podsystémech jazyka (A. V. Nikitěvič), slovotvorné zábrany pojmenování slovesných dějů ve slovanských jazycích (B. Tošovič). Další okruh utvořily referáty o některých slovotvorných (strukturních) typech pojmenování, viz téma lexém a fráze – slovní spojení (A. Nagórková, Berlín) nebo odvozená slova jako strukturační [266]jednotka slovní zásoby (V. Raděvová). Další skupina referátů byla vymezena dílčími lexikologickými tématy: antonymie a slovotvorba (K. Kleszczowová v polštině, I. Brezniková ve slovinštině) nebo dynamika/neologie a slovotvorba: odvozená slova a archaizace (O. Jermaková, Kaluga), role slovotvorných inovací ve stratifikaci současného ukrajinského jazyka (J. A. Karpilovská, Kyjev), slovotvorné neologismy ve spisovné chorvatštině (B. Štebichová, Záhřeb), hranice mezi neosémantismy a slovotvornými neologismy (K. Vaszakowová, Varšava), adaptace a derivace (C. Avramovová) aj. Utvořená slova byla dále vymezena také komunikačně a stylově: produktivní slovotvorné modely – sociokulturní a systémová determinovanost jejich fungování (E. Koriakowcewová), vztah motivovaných a nemotivovaných slov v básnickém textu (V. N. Vinogradovová), slovotvorba a terminologie (I. Bozděchová), funkce slovotvorby ve slovníku žargonu (J. Reke, Tibingen), lexikálnost a gramatičnost v argotickém tvoření slov (J. Lukašaněcová, Minsk) apod. Zapomenuta nebyla ani témata orientovaná lexikograficky (derivační sémantika a lexikografie – B. Čorič, Bělehrad, korespondující slovníky prefixů a prefixálních sloves – M. Krongauz, Moskva, prefigovaná jména jako lexikografický problém – C. Georgievová, Sofie) a konfrontačně (některé zvláštnosti slovesného tvoření v arabštině a bulharštině – P. Samsarevová, Sofie).

Na konferenci opět zazněla konstatování a charakteristiky současných slovotvorných prostředků a procesů, které se ve značné míře potvrzují i v češtině, viz např. posilování víceslovného a hybridního tvoření. Ukázalo se také rozšíření odborného zájmu o slovotvorbu např. ve smyslu komunikačního a stylového využití slovotvorných prostředků, o syntaktické tvoření, slovnědruhové přechody a tvoření sloves, internacionalizaci slovní zásoby, nové přístupy a postupy v derivatografii apod. Mnohé z teoretických podnětů by bylo záslužné využít – počínaje mj. „dluhem“, který pro českou slovotvornou teorii znamená nedokončený (nepublikovaný) celek akademického Tvoření slov v češtině ze 70. let 20. století (svazky o tvoření adjektiv a sloves zůstávají dosud v rukopisech, ač by o ně měla zájem i slavistická lingvistická veřejnost…).

 

Jednáním v Sofii se uzavřela první desítka slovotvorných konferencí. Personálně (fyzickou účastí a konferenčními příspěvky) v ní byl úsek české slovotvorby zastoupen. Konstantou v úctě a jako skutečná vědecká autorita vzpomínanou a připomínanou zůstává osobnost a dílo představitele a zakladatele novodobé české slovotvorné teorie Miloše Dokulila. Především vzhledem k jeho zásluhám, ale i vzhledem k tradici a roli současné české slovotvorby a lexikologie (O. Martincová, J. Filipec, F. Čermák) je však přinejmenším s podivem, že se v seznamu míst konání těchto významných mezinárodních lingvistických událostí dosud neobjevila Praha a Česká republika. Nenastane tedy v druhé desítce konferencí, která se otevře rok po letošním všeslovanském sjezdu Mezinárodního komitétu slavistů ve Skopje, pro českou slovotvornou vědu příhodný čas naplnit výzvu a dokázat, že jako slovotvorná velmoc, za níž je díky Dokulilovi stále ještě považována, nežije již jen svou minulostí…?![6]

---

[1] Údaje o složení komise poskytla její vědecká tajemnice E. Koriakowcewová.

[2] Viz sborníky: Neue Wege der slavistischen Wortbildungsforschung 2. Tagung der Internationalen Kommission für slavische Wortbildung, Magdeburg, 9.–11. 10. 97. Renate Belentschikow (Hrsg.). Frankfurt am Main 1999; Wortbildung interaktiv im Sprachsystem – interdisziplinär als Forschungsgegenstand. Словообразование в его отношениях к другим сферам языка. Materialien der 3. Konferenz der Kommission für slawische Wortbildung beim Internationalen Slawistenkomitee, Innsbruck, 27. 9.–2. 10. 1999. Ingeborg Ohnheiser (Hrsg.). Innsbruck 2000; Słowotwórstwo a inne sposoby nominacji. Materiały z 4 konferencji Komisji Słowotwórstwa przy Międzynarodowym Komitecie Slawistów. Katowice 27–29 września 2000 r., red. Krystyna Kleszczowa, Ludwig Selimski. Katowice 2001; Slavische Wortbildung: Semantik und Kombinatorik (Materialien der 5. Internationale Konferenz der Kommission für slavische Wortbildung beim Internationalen Slavistenkomitee. Lutherstand Wittenberg, 20.–25. September 2001), Swetlana Mengel (Hrsg.). LIT-Verlag, Münster–Hamburg–Berlin–London (= SLAVICA VARIA HALENSIA, t. 7), 2002; Праблемы тэорыі і гісторыі словаўтварэння. Рэд. А. А. Лукашанец, З. А. Харытончык. Мінск, 2004; Функцыянальныя аспекты словаутварэння. Рэд. А. А. Лукашанец, З. А. Харытончык. Мінск, 2006.

[3] Viz podrobněji nejnovější autorčinu monografii V sveta na dumite. Struktura i značenie na proizvodnite dumi. Sofie : Universitetsko izdatelstvo „Sv. Kliment Ochridski“, 2007, 312 s.

[4] České kořeny byly dosud lexikograficky zpracovány pouze jednou a částečně, viz SLAVÍČKOVÁ, E. Retrográdní morfematický slovník češtiny s připojenými inventárními slovníky českých morfémů kořenových, prefixálních a sufixálních. Praha : Academia, 1975.

[5] O těchto složeninách v češtině viz např. sborníky Internacionalizmy v nové slovní zásobě. Sborník příspěvků z konference Praha, 16.–18. června 2003. Praha : Ústav pro jazyk český AV ČR, 2003, nebo Neologizmy v dnešní češtině. Praha : Ústav pro jazyk český AV ČR, 2005.

[6] Text vznikl v rámci grantového projektu VZ MSM 0021620825 „Jazyk jako lidská činnost, její produkt a faktor“.

Ústav českého jazyka a teorie komunikace FF UK
nám. Jana Palacha 2, 116 38 Praha 1
ivana.bozdechova@ff.cuni.cz

Naše řeč, ročník 91 (2008), číslo 5, s. 260-266

Předchozí Lucie Rychnovská: O Němcové a s Němcovou

Následující Robert Adam: Ledovka