Máme v sobě víc nenávisti, nebo lásky? (K jednomu typu přisuzování)

František Štícha

[Články]

(pdf)

Do we have more hatred or love in ourselves? (On one type of predication)

It is only in the new era of large electronic corpora that some low-frequency grammatical structures can be tested for their communicative as well as their systemic status. This is also the case of the complex predicate of the type ‘mít (to have) + abstract noun’ (e.g. mít zkušenost, to have experience) in the sense of ‘být zkušený’ (to be experienced) in contemporary Czech. The expression v sobě (in oneself), if attached to the predicative syntagma of the type ‘mít (to have) + abstract noun’ can make this complex predicate acceptable and grammatical.

Key words: complex predicate, corpora, low-frequency grammatical structures
Klíčová slova: komplexní predikát, korpusy, nízkofrekvenční gramatické struktury

Sloveso mít má dvě rozdílné základní obecné jazykové funkce: je buď samo o sobě ve větě přísudkem[1], nebo je jen elementem přísudku komplexního. V prvním případě obecně vyjadřuje vztah přináležitosti entity vyjádřené doplněním v akuzativu (např. psa) k entitě vyjádřené podmětem věty (např. soused): Soused má psa. Obecný vztah přináležitosti má množství různých specifikací, např. vztah celku a části (Dům má deset místností.); vztah sounáležitosti dvou entit (Dům má zahradu.); vztah sociální přináležitosti jedné osoby k druhé (Ředitel má sekretářku.) aj.[2]

Ve druhém případě je sloveso mít „operátorem“ či „relátorem“ vztahu přisuzování děje, vlastnosti nebo nějaké abstraktní hodnoty nějakému subjektu. Toto přisuzování se děje pomocí přísudku složeného ze slovesa mít a abstraktního substantiva [170](dále AS) v akuzativu, které vyjadřuje onen přisuzovaný děj (např. snahu), onu přisuzovanou vlastnost (např. sklon) nebo abstraktní hodnotu (např. pravdu): Měl jsem snahu, ale nepovedlo se mi to; Eva má sklon přehánět; Máš pravdu.

Přisoudit (predikovat) někomu nějakou vlastnost lze ve větě nejčastěji přísudkem složeným z určitého tvaru slovesa být a adjektiva, např. Eva je chytrá. Méně často k tomuto účelu užíváme přísudku složeného z určitého tvaru slovesa mít a abstraktního substantiva, např. Eva má soudnost. V poměrně málo případech lze užít obou těchto způsobů jako synonym, např. Eva je zkušená – Eva má zkušenost, i když jeden z obou konkurentů může být v úzu (výrazně) frekventovanější. Někdy dochází k jistému více či méně patrnému rozrůznění významu; např. rozvitý komplexní přísudek má s tím (velkou, malou, dobrou, špatnou) zkušenost má jiný význam než nerozvitý komplexní přísudek slovesně-jmenný je zkušený: být zkušený má implicitní význam ‚mít jisté kladné vědomosti, poznatky, dovednosti apod. relevantní vůči nějakým sociálním požadavkům, o něž jde‘, kdežto mít s něčím/někým (svou atd.) zkušenost se vztahuje na znalost týkající se dotyčné věci nebo osoby. Např.: Špatnou zkušenost měl s narkomanem i personál nočního podniku. (ČNK; Mladá fronta dnes).

Děj přisuzujeme ve větě subjektu pochopitelně především verbem finitem. Výjimečně však slovesu konkuruje AS dějového významu; např. v přísudku následující věty:

 

Odsouzení mají snahu svalovat odpovědnost na někoho jiného […].

 

Sloveso mít se ve funkci slovesné části přísudku spojuje v běžném úzu s mnoha desítkami AS. K nejfrekventovanějším z takto vzniklých komplexních slovesně-jmenných (verbonominálních) přísudků patří[3]: mít zájem, možnost, právo, pocit, pravdu, šanci, strach, smysl, dojem, nárok, vliv, radost, chuť, štěstí, důvod, jistotu, přístup, význam, naději, obavy, tendenci, sílu, smůlu, odvahu, příležitost, podobu, představu, hodnotu, povinnost, charakter, zkušenost(i), tušení, úspěch, potíže, sklon, přednost, podporu, ponětí, výhodu, schopnost, potřebu, důvěru, podíl, vztah, podezření, problém, přehled, klid, obavu, převahu, snahu, povolení, starosti, volno, náladu, dopad, pověst, názor, oprávnění, předpoklady, pochybnosti, oporu aj.

Avšak zdaleka ne každé AS se v běžném úzu spojuje se slovesem mít tvoříc tak komplexní přísudek. Mnohá ad hoc utvořená syntagmata tohoto typu bychom dokonce pociťovali za zcela nepřijatelný a negramatický jazykový výraz. V běžném úzu sice např. existuje má touhu vedle slovesného touží, má odvahu vedle je odvážný/á, [171]avšak nikoli *má nenávist[4] vedle nenávidí, *má osamělost vedle je osamělý/á, *má zemdlenost vedle je zemdlený/á, *má zamyšlenost vedle je zamyšlený/á, *má unavenost vedle je unavený/á atd.

Zatím nedokážeme v obecné rovině a úplnosti definovat jazykové vlastnosti a/nebo komunikativní okolnosti, které vedly a vedou k vytvoření nebo nevytvoření úzu komplexního přísudku mít + AS, a tím k jeho „gramatizaci“. Analýza dokladů tohoto typu přísudku získaných z ČNK nicméně ukazuje, že jisté typy rozvití činí přísudek daného typu ve větě použitelným. Jsou to především dva způsoby determinace abstraktního substantiva. Jedním z nich je rozvití atributivním substantivem v genitivu. Např. z negramatických[5] přísudků *má čipernost, *má hbitost lze tímto způsobem determinace učinit přísudky gramatické: má čipernost veverky, má hbitost ještěrky. Srov. následující doklady z ČNK:

 

Třímetrová vozítka se všude vejdou, mají mrštnost kočky a v porovnání ke své váze i dostatečně silný motor. (SYN 2006pub)

Olympijský atlet má pružnost dítěte a mentální a fyzickou sílu dospělého – je dokonalým příkladem maximálního využití tělesných možností. (SYN 2000)

Severní den má jemnost hodiny páté; a kdybych si mohl vybírat, tož dejte mi, jářku, světlo severní. (SYN 2000)

 

Druhým z „gramatizačních“ způsobů determinace daného typu přísudku je specifický typ rozvití přísudku mít + AS výrazem v sobě (tj. spojením předložky v a reflexivního zájmena sobě). A právě tímto způsobem přisuzování se v tomto článku budeme speciálně a podrobněji zabývat.

Je nepochybné, že výraz v sobě (podobně jako v tobě, v hlavě, v knize atd.) vyjadřuje skrze předložku v lokalizaci (tj. implikuje otázku kde?) a skrze reflexivní zájmeno sobě vztah k subjektu. Výraz mít v sobě pak skrze sloveso mít vyjadřuje lokalizaci „vlastnictví“. A protože doplněním (komplementem) slovesa mít v typu komplexního přísudku, jímž se tu zabýváme, je substantivum abstraktní, lze říci, že přísudek typu má v sobě nenávist vyjadřuje „lokalizaci abstraktního vlastnictví v subjektu“. „Abstraktním vlastnictvím“ se přitom rozumí vztah „obsahování“ nějaké abstraktní hodnoty vědomím subjektu; jinak řečeno jde o to, že ve vědomí člověka (subjektu) je obsažena nějaká abstraktní hodnota, tj. např. emoce, myšlenka, pocit něčeho atd.

[172]Syntagma typu mít v sobě + AS[6] má řadu aspektů teoretických, empirických i komunikativních. Jednou z elementárních teoretických otázek, která však patrně nemá žádný vliv na jakékoli jiné analýzy[7], je, zda např. ve větě Olga má v sobě nenávist je (nerozvitým) přísudkem pouze VF má, nebo syntagma má nenávist, nebo syntagma má v sobě, anebo zda lze či je třeba za (nerozvitý) přísudek v této větě (a větách analogických) pokládat vše kromě podmětu. Pokud jde o tuto teoretickou otázku, kloníme se k názoru, že (nerozvitým) přísudkem je celé syntagma má v sobě + AS. Toto řešení lze podepřít následujícími argumenty: (1) VF má v syntagmatu tohoto typu není synonymní s VF vlastní, neboť sloveso vlastnit se nespojuje s AS (*Eva vlastní rozum, zájem, uznání ve významu Eva má rozum, zájem, uznání)[8]; proto v syntagmatu Eva má nelze VF má pokládat za (úplný) přísudek. (2) Syntagma (typu) Olga má nenávist je komunikativně i systémově neúplné, a proto negramatické; lze ho gramatizovat rozšířením o výraz v sobě; (3) Struktura (typu) Olga má nenávist neimplikuje otázku kde? (Kde má Olga nenávist?)[9]; proto výraz v sobě nelze (či alespoň není nutno) pokládat za „určení místa“.

Z dokladů ČNK se dozvídáme, že lidé v sobě mají: bolest, citlivost, drsnost, herectví, hravost, hořkost, hrdost, jemnost, ješitnost, jistotu, kázeň, křehkost, laskavost, lásku, moudrost, nadání, nenávist, něhu/něžnost, neodolatelnost, odevzdání, odhodlání/odhodlanost, odolnost, opovážlivost, osamělost, ošklivost, pátravost, pevnost, poctivost, podřízenost, pochybnost, posedlost, sebekritičnost, sex, smělost, solidnost, spravedlnost, rezervovanost, srdečnost, stálost, soutěživost, svobodu, touhu, tvrdost, únavu, upřímnost, věrnost, vyrovnanost, zběsilost, zdrženlivost, zemdlenost, zkoumavost, zlomyslnost, zodpovědnost.

Syntagmata s těmito AS a výrazem v sobě, která mohou fungovat jako přísudek, jsou někdy synonymní se syntagmaty typu být + adjektivum (s kmenem totožným s kmenem odpovídajícího AS); k nim patří: mít v sobě citlivost – být citlivý, mít v sobě drsnost – být drsný, mít v sobě hravost – být hravý, mít v sobě jemnost – být jemný, mít v sobě ješitnost – být ješitný, mít v sobě křehkost – být křehký, mít v sobě laskavost – být laskavý, mít v sobě moudrost – být moudrý, mít (v sobě) nadání – být [173]nadaný, mít v sobě něhu/něžnost – být něžný, mít v sobě neodolatelnost – být neodolatelný, mít v sobě odhodlání/odhodlanost – být odhodlaný, mít v sobě odolnost – být odolný, mít v sobě opovážlivost – být opovážlivý, mít v sobě osamělost – být osamělý, mít v sobě pevnost – být pevný, mít v sobě poctivost – být poctivý, mít v sobě posedlost – být posedlý, mít v sobě sebekritičnost – být sebekritický, mít v sobě smělost – být smělý, mít v sobě solidnost – být solidní, mít v sobě spravedlnost – být spravedlivý, mít v sobě rezervovanost – být rezervovaný, mít v sobě srdečnost – být srdečný, mít v sobě stálost – být stálý, mít v sobě soutěživost – být soutěživý, mít v sobě tvrdost – být tvrdý, mít v sobě upřímnost – být upřímný, mít v sobě věrnost – být věrný, mít v sobě vyrovnanost – být vyrovnaný, mít v sobě zběsilost – být zběsilý, mít v sobě zdrženlivost – být zdrženlivý, mít v sobě zemdlenost – být zemdlený, mít v sobě zlomyslnost – být zlomyslný, mít (v sobě) zodpovědnost – být zodpovědný.

Analýza dokladů ukazuje, že pouze malá menšina přísudků daného typu obsahuje výraz v sobě fakultativně. Z našich dokladů jsou to pouze mít v sobě nadání a mít v sobě zodpovědnost. Predikátor má nadání je dokonce zcela běžným výrazem plně synonymním s je nadaný/á, a je tedy i obvyklejším výrazem než predikátor má v sobě nadání, doložený v ČNK. Avšak jak ukazuje kontext věty obsahující tento přísudek, je zde explicitní poukaz k tomu, co obsahuje („vlastní“) vědomí člověka[10], plně na místě:

 

Člověk má v sobě nadání pro dobro i pro zlo, a je tedy velice důležité, jaké hodnotové klima pociťuje kolem sebe, vždyť to jej determinuje.

 

Predikátoru mít zodpovědnost je v následujícím kontextu užito proto, že AS zodpovědnost je v rámci zmnoženého přísudku koordinováno s řadou jiných AS:

 

Je výjimečný, má v sobě spravedlnost, sebekritičnost, píli, sebevědomí, solidnost, zodpovědnost, velký talent a citlivost.

 

Jestliže v mnoha případech je třeba „mentální vlastnictví“ vyjádřit predikátorem složeným ze čtyř slov (má + v + sobě + AS), je třeba se ptát, proč nestačí uchýlit se k méně složitému způsobu vyjádření a použít implicitnějšího je + adjektivum, tedy např. namísto má v sobě citlivost napsat jednodušeji je citlivý. Částečnou odpověď nám může poskytnout následující kontext, budeme-li ho správně interpretovat:

 

Nejen že obstojí vedle Curzia Malaparta, ale v mnohém ho i předčí, neboť má v sobě citlivost, kterou poněkud ješitný italský literát a dekadent nemá.

 

Zde jde o to, že citlivost jednoho člověka se srovnává s citlivostí (resp. necitlivostí) člověka jiného. Citlivost je stav „duše“, kterou máme v sobě, a v sobě máme tedy i stavy této duše. Srovnejme následující kontext:

 

[174]A přece až zaráží křehkost a citlivost tohoto muže, schopného rychlých asociací a přesného úsudku.

 

Výraz citlivost tohoto muže bychom mohli vyjádřit explicitním poukazem na to, že tato citlivost „sídlí uvnitř“ onoho muže (tedy uvnitř jeho mozku, uvnitř jeho vědomí, uvnitř jeho osobnosti): citlivost, kterou má v sobě tento muž. Predikátor má v sobě citlivost ve výše citované větě je ovšem komunikativně potřebnější: srovnávají se tu dva psychické stavy dvou lidí, které je vhodné označit substantivem.

Také následující kontexty pěkně ukazují, jak je leckdy významově i stylově přiměřenější pojmenovat stavy našeho nitra substantivem, a chceme-li tyto stavy přisoudit nějaké osobě, jež je ve větě podmětem, musíme tak učinit formou přísudku mít + AS:

 

Měla v sobě jakousi pevnost, stálost, jistotu, která jako by ho opřádala, vábila, přitahovala.

V mnohém se od Samanthy lišila, ale obě měly v sobě jemnost a něhu pod udatným zevnějškem, čehož si u obou dvou Charlie nejvíce vážil.

 

Predikátová substantiva mají navíc tu výhodu, že je lze rozvíjet atributem; tím může být:

 

(a) anteponované adjektivum:

 

Má v sobě jakousi ohromující zarputilost, řekl prý o ní.

A má v sobě navíc provokativní jednoduchost a suverénní neuctivost;

 

(b) postponované substantivum v genitivu:

 

Druhý den tedy okolo páté hodiny vešel se staženým hrdlem a bledou tváří do kuchyně hostince, měl v sobě odhodlanost bázlivců, kterou nic nezastaví.

Jenůfa Zuzany Slavíkové má v sobě odevzdání i tichou bolest zraňované bytosti. Říká se o ní, že má v sobě smyslnost Sophie Lorenové i křehkost Audrey Hepburnové. (Internet);

 

Struktury typu mít (v sobě) + AS + substantivum v genitivu, které obsahují posesivní vztah mezi AS a genitivem, lze transformovat na struktury typu být + adjektivum + jako + substantivum (mít v sobě smyslnost Lorenové – být smyslný jako Lorenová);

 

(c) atributivní věta vztažná:

 

Dokonce i způsob, jakým překřížila nohy, měl v sobě rezervovanost, která komandantovi připadala neodolatelná.

Jeho pevný pohled a nevzrušený výraz připomněly Montgomerymu Neila Thorntona, ale tenhle mladý lékař měl v sobě srdečnost, kterou modrooký chirurg postrádal.

 

[175]Poukaz ke stavu, který „máme v sobě“ a který je pojmenovatelný substantivem, může být někdy chápán jen jako stylizační prostředek jisté textové a komunikativní exkluzivity; tak lze hodnotit např. následující kontexty:

 

A tak leželi oba vedle sebe bez hnutí, oba měli v sobě nesmírnou únavu ze všech zápraží, na nichž bylo třeba stát a klepat a prosit promrzlými ústy, s očima přibitýma na ta zápraží.

Ačkoli byla krásná a bohatá, neměla v sobě laskavost mamky Pat a Isabely, ani smysl pro humor veselé Bobbyiny maminky nebo srdečnost Gladysiny, i když chudě oblečené, ale půvabné matky.

 

V první větě by obsah nerozvitého komplexního přísudku (měli v sobě únavu) bylo možno vyjádřit jednodušeji pomocí adjektiva: byli unaveni; pokud bychom užili adjektiva při transformaci přísudku neměla v sobě laskavost, museli bychom posesivní vztah mezi AS laskavost a genitivem matky vyjádřit pomocí srovnávacího jako: nebyla laskavá jako matka. I zde však význam explicitního poukázání k tomu, co „máme v sobě“, má svou komunikativní i sémantickou hodnotu.

Predikátory s AS a výrazem v sobě jsou někdy synonymní s elementárním přísudkem slovesným; k nim patří: mít v sobě nenávist – nenávidět, mít v sobě lásku – milovat, mít v sobě pátravost – pátrat, mít v sobě pochybnost(i) – pochybovat, mít v sobě touhu – toužit, mít v sobě zkoumavost – zkoumat.

U složených verbonominálních predikátorů tohoto typu lze pozorovat významovou odlišnost od konkurentních přísudků slovesných. Významová specifičnost přísudků daného typu je patrná z následujících kontextů:

 

U podniku mi říkali, že mám v sobě nenávist k Sovětskému svazu a k socialistickému zřízení, nesměl jsem dělat vedoucího, jenom číšníka.

„Mám v sobě lásku k historii a starým věcem vůbec. Můj otec byl knihtiskař a měl v Třebíči tiskárnu a nakladatelství, kde pracovala naše celá rodina. Teď pokračuji v jeho tradici,“ říká Filip.

Masaryk jako cizinec musel brát ohledy, a jeho vtip měl v sobě lásku k člověku a shovívavost k jeho slabostem.

Měly v sobě zkoumavost a pátravost, dívaly se s plnou silou, jako když se dokračuje na celé chodidlo a ohmatává se přitom půda, byly také přísné, ale zejména klidné a uklidňující, i když v nich nechyběla ani určitá dávka potutelnosti.

Většina z nás má v sobě touhu být s druhými. (Internet)

 

Zatímco slovesný přísudek (pátrat po něčem, nenávidět něco, toužit po něčem, milovat někoho/něco atd.) se vztahuje nebo může vztahovat na aktuální, časově omezený proces (někdo po něčem právě teď pátrá, někdo někoho momentálně nenávidí, v dané chvíli či době miluje), verbonominální přísudek typu mít v sobě + AS má funkci přisoudit někomu trvalou vlastnost či dispozici k něčemu. Tento význam vy[176]stupuje výrazně do popředí v implicitním mít to v sobě, kde to odkazuje k vlastnosti či dispozici, která je v dané komunikativní situaci nasnadě. Např.:

 

Pak slyší jednou v noci tatíka, jak povídá matce: „Nech toho kluka hrát boogie-woogie, má to v sobě a to musí ven! a hoch už se cítí fajn …“

Musorgskij je jedním z mých nejoblíbenějších skladatelů. Obrázky z výstavy, má to v sobě, já to cítím, ale i Čajkovský, Dostojevský, literatura, to jsou věci, které jsou moje, cítím se občas i tím idiotem, občas se cítím v tom mrtvém domě.

„Kyrton dokáže předvést kvalitní finiš, má to v sobě. Jenže to těžko prodává,“ tvrdí Nehasil.

 

Mít něco v sobě mohou nejen lidé; tento přísudek mohou mít u sebe i podměty reprezentující jinou entitu, než je osoba. Může to být substantivizovaný děj (např. líčení) nebo psychický stav (např. zármutek, skromnost), jejichž subjektem je člověk, ale může to být i nějaká „věc“ (např. obraz), o níž chceme říci, že něco (zvláštního) obsahuje:

 

Líčení mají v sobě anonymitu kolorovaných pohlednic […]

Její podání mělo v sobě krásu, přímočarost, mladost, klasickou čistotu dráhy komety a i přes parádní rychlost nebylo těžké ho vrátit, jelikož dlouhý elegantní odskok neprovázela žádná faleš ani jedovatost.

I zármutek má v sobě opovážlivost.

Kolik zbabělství má v sobě skromnost!

A myslím, že moje obrazy mají v sobě upřímnost, vytrysklou z momentálního pocitu […]

Divadlo má v sobě neopakovatelnost styku s divákem a také schopnost dále pracovat s hudbou.

 

Mít v sobě lze nejen vlastnost, hodnotu či dispozici pojmenovatelnou abstraktním substantivem, ale také něco, cosi, čemu navzdory jakési neurčitosti přisuzujeme jistý atribut. V přísudku tohoto typu je jeho nominální složkou spojení neurčitého zájmena něco nebo cosi s genitivem adjektiva: něco/cosi záhadného a celý predikátor má pak formu VF slovesa mít + v sobě něco/cosi + genitiv adjektiva (má v sobě něco/cosi záhadného):

 

Byla přibližně stejně stará jako Nur-U-Banu, ale měla v sobě něco dívčího a kupodivu něčím Aidan připomínala Osmana Beje.

Měla v sobě cosi dráždivého.

Byl těžký frajer, jakým by se chtěl stát i Steve, a měl v sobě cosi záhadného a romantického z West Beverly High.

 

Doklady z ČNK ukazují, že tímto predikačním způsobem se častěji přisuzuje entitám neosobním:

 

[177]Všichni obyvatelé toho dne vstali časněji a Hlavní ulice, ačkoli byla plná lidí, měla v sobě cosi pochmurného, jako by se chystala poprava.

Fyziognomie tohoto starce měla v sobě cosi poutavého.

Ta podívaná měla v sobě cosi zlověstného a děsivého.

Černobílá fotografie má v sobě cosi čistého a ryzího.

 

Posledním typem komplexního přísudku se slovesem mít a výrazem v sobě je struktura typu má v sobě něco/cosi z + AS (má v sobě něco z Carmen):

 

Má v sobě něco z raněného štěněte.

Její tužkové záznamy ze života ptáků mají v sobě něco z estetického cítění Dálného východu.

Štíhlé, bledé postavy v takřka životní velikosti mají v sobě cosi ze zjevení půlnočních přízraků.

 

Větu Anna má v sobě něco z Carmen nemůžeme smysluplně redukovat na elementární větnou strukturu Anna má, ani na větu Anna má v sobě, a dokonce ani na větu Anna má v sobě cosi; nejde tu totiž o to sdělit, že někdo má v sobě cosi, ale jde o to sdělit, co kdo v sobě má. Proto musíme za přísudek, jímž něco přisuzujeme podmětu, pokládat celý komplex ‚mít v sobě cosi z něčeho‘.

Velké počítačové korpusy představují dnes pro lingvistiku to, co už kdysi znamenal dalekohled nebo mikroskop pro vědy přírodní. Teprve díky korpusům můžeme poznávat nejen reálné limity jazyka, ale i jeho skutečné možnosti. Jednou z velmi mnoha, ale nikoli bezpočtu těchto možností jsou i způsoby predikativního užití slovesa mít, jak jsme o nich pojednali v tomto článku. Mimo jiné jsme objevili, že nerozvitý komplexní přísudek může být složen i z šesti slov: mít v sobě cosi ze zjevení.

---

[1] Termín přísudek vztahuji v tradičním smyslu jak na materiální element věty, tak na jeho obsah. Vzhledem k daným souvislostem přitom je někdy míněna jak forma, tak obsah, anebo naopak pouze forma, či pouze obsah. Hovořím-li o elementárním přísudku, mám na mysli jeho formu – tou je zpravidla samotné verbum finitum, např. tvar má ve větě Helena má přítele nebo tvar nejsou ve větě Strašidla nejsou. Komplexním přísudkem rozumím takovou formu přísudku, která je spojením slovesného „operátoru“ (zpravidla jde o sloveso obecného relačního významu jako mít, být, provádět, způsobit, dostat atd.) se jménem (nejčastěji substantivem nebo adjektivem), např. Eva má strach či Poslanci způsobili rozruch. Rozdíl mezi „elementárním“ a „komplexním“ přísudkem není nějaký objektivní fakt, nýbrž spíše jde o lingvistický teoretický konstrukt. O řešení tohoto problému v tomto článku ovšem pochopitelně nejde.

[2] Podrobnější poučení o tom viz v našich mluvnicích (zejména: Mluvnice češtiny 3. Praha : Academia, 1987, s. 224n., a GREPL, M. – KARLÍK, P. Skladba češtiny. Olomouc : Votobia, 1998, s. 87n.).

[3] V korpusu SYN 2000 Českého národního korpusu mají více než sto dokladů. Např. mít zájem (kde mít reprezentuje všechny tvary tohoto slovesa) má 3738 výskytů, mít tušení má 313 výskytů a mít oporu má 101 výskytů. V několika případech převládá u AS v daném typu přísudku plurál nad singulárem, např. mít starosti výrazně převládá nad mít starost. Tento typ opozice však není v souvislostech, o které nám jde, podstatný, a proto se jím tu nezabýváme.

[4] Složený výraz mít nenávist v běžném úzu neexistuje jako komplexní přísudek nerozvitý. Např. namísto Ona mě nenávidí běžně neřekneme ani nenapíšeme Ona má ke mně nenávist. Jinak je tomu ovšem, je-li mít nenávist rozvito lokalizačním výrazem: Davy se rozrůstají, mladík objímá rakev na střeše auta a v očích má nenávist (ČNK).

[5] K otázce gramatičnosti tohoto typu přísudku srov. ŠTÍCHA, F. Abstraktní „vlastnictví“ (mít pravdu) z hlediska jazykového úzu a teorie gramatičnosti. Sborník z konference Člověk – jazyk – komunikace, České Budějovice 18. – 20. září 2007, v tisku.

[6] Kromě obecného relátoru mít se v daném typu syntagmatu užívá také specifičtějších sloves nést a skrývat. Poměr výrazů má v sobě : nese v sobě : skrývá v sobě je v korpusu SYN 2005 490 : 32 : 16. Pokud jde o situaci v jiných jazycích, zdá se, že v němčině je poměr obrácený: etwas in sich hegen/tragen převládá nad etwas in sich haben.

[7] A proto její řešení nepředstavuje velký přínos pro poznávání jazyka a žádný přínos nemá pro poznávání reálných vlastností jazyka, jimiž se jeden jazyk liší či může lišit od druhého (od jiných) a jejichž znalost lze aplikovat např. při kontrastivním studiu jazyků.

[8] Věty jako Nikdo nevlastní pravdu lze sice pokládat za komunikativně přijatelné, funkční a plně srozumitelné, avšak jde o jistý typ spisovatelské „licence“, při níž jde o jistý druh nadsázky, ironie, metaforičnosti a stylové exkluzivity. Věty jako Eva přece vlastní rozum mohou být přijatelné jako ironie a výraz vlastnit rozum lze pokládat za stylizační okazionalismus.

[9] Naproti tomu např. věta Olga má angažmá takovou otázku implikuje (Kde má angažmá?).

[10] Kromě toho spojení syntagmatu mít nadání s komplementem pro dobro je neobvyklé, okazionálně funkčně utvořené, a i to podporuje užití explicitního predikátoru „vlastnění“.

Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Letenská 4, 118 51 Praha 1
sticha@ujc.cas.cz

Naše řeč, ročník 91 (2008), číslo 4, s. 169-177

Předchozí Z dopisů jazykové poradně

Následující Jarmila Bachmannová: Nářeční situace na přechodu severovýchodočeské a středočeské oblasti (Na materiálu korespondenčních anket ÚJČ)