(Staro)nová etymologická příručka

Jiří Rejzek

[Posudky a zprávy]

(pdf)

A new and old introduction to etymology

Když vyšla v roce 1978 jako skriptum a v roce 1981 jako kniha příručka Úvod do etymologie, dočkala se u nás i v zahraničí velmi příznivého přijetí. Autorské spojení našeho předního indoeuropeisty Adolfa Erharta a uznávaného slavisty Radoslava Večerky se ukázalo jako šťastné. Publikace se stala hutným, ale střízlivým a přiměřeným úvodem do jazykovědné disciplíny, v níž získal světovou proslulost brněnský učitel obou autorů Václav Machek, a potřebnou a žádanou pomůckou pro vedoucí i účastníky etymologických seminářů, ale i soukromé zájemce o etymologii.

[103]Není divu, že po čtvrtstoletí se objevila myšlenka vydat příručku znovu v přepracované a doplněné podobě. Redakce se ujal R. Večerka (A. Erhart uvedený jako spoluautor zemřel v r. 2003) a k spolupráci přizval i tři brněnské kolegyně – naši nejvýznamnější současnou etymoložku Evu Havlovou, Ilonu Janyškovou a Helenu Karlíkovou. Práce vyšla na konci roku 2006 v nakladatelství Lidové noviny pod novým názvem K pramenům slov: uvedení do etymologie.

Při porovnávání obou verzí vidíme, že text prošel důkladnou revizí. Byly upraveny některé formulace, zpřesněny některé výklady, přidány nové příklady i celé kapitoly. Podívejme se na nejvýraznější proměny textu v jednotlivých kapitolách a jejich celkové vyznění.

Kapitola o vývoji etymologického bádání získala členěním podle jednotlivých období přehlednější strukturu. Prohloubeny a dovedeny do současnosti byly především výklady o vývoji české etymologie, byla přidána část Etymologie a onomastika a také fotografická příloha. Kapitole o vývoji jazyka předchází rozsáhlý úvod, v němž se shrnuje vývoj glotogenetických představ a vztah etymologie a historickosrovnávacího hláskosloví. Další pasáže týkající se rekonstrukce prajazyků a hláskových změn oprávněně nedoznaly větších změn.

Následující kapitola, původně nazvaná Morfologicke změny, dostala ve své první části výstižnější titul Struktura morfologických jednotek a ve výkladech o indoevropském kořeni byla oproti původní verzi zohledněna laryngální teorie. Bez výraznějších změn pak zůstaly pasáže věnované tvoření slov, pouze v části věnované kompozitům byly – snad jako nemoderní – odstraněny staroindické názvy typů složenin (zmínka o nich zůstala v kapitole o vývoji etymologického bádání) a příklady neprůhledných složenin typu gospodь byly – myslím celkem zbytečně – přeřazeny do oddílu Fúze.

Fúze, společně s morfologickou analogií, lidovou etymologií a kontaminací, zůstala pod hlavičkou Morfologické změny, což nepovažujeme za příliš šťastné. Fúzi by se hodilo přiřadit spíš k výše zmíněnému oddílu o struktuře slov (je tam o ní koneckonců zmínka v oddíle 5.1.), zatímco zbývající, od fúze podstatně odlišné procesy, mohly být (společně s rederivací a mylným zpětným tvořením z předchozí kapitoly) vyčleněny jako „formální změny způsobené psychickými faktory“ či něco podobného. Sem by nakonec mohlo být přiřazeno i tabu, jehož zařazení v oddíle sémantických změn nemá žádné opodstatnění.

V kapitole o lidové etymologii byly ponechány některé nepřesnosti. Termín „paronymická atrakce“ nezavedla polská škola, nýbrž až A. Dauzat ve svých pracích z 20. let 20. století. Polský termín asonacja jako název jednoho typu lidové etymologie je přesnější převést jako asonace (místo asonance). Jako příklad tohoto typu je nově uvedeno sloveso protěžovat, to je však typický příklad arradikace, přiklonění k nějakému „silnému“ kořeni na základě paronymie i sémantické reinterpretace, v tomto případě jakoby „prosazovat vahou, tíhou (své osobnosti apod.)“. Konečně, polské głaskać je příkladem kontaminace dvou synonym, nikoli lidové etymologie. České příklady kontaminace (psejk, krumpáč i úpět a motouz) jsou zase dosti sporné, je však pravda, že čeština jasnými příklady tohoto druhu neoplývá.

Kapitola o sémantických změnách byla obohacena novými zajímavými příklady demonstrujícími vztah mezi pojmenováním a starými výrobními technologiemi a materiální kulturou (slova věž, rouno, palice, most, rubl), rozšířena byla i stať o jazykovém tabu. K některým výkladům (již v původní verzi) jsme však skeptičtí; např. k tomu, že tabuovými náhražkami jsou již psl. slova [104]govьno, sьrati, sьcati či že pojmenování lebky jako střep, nádoba je původně dysfemismus a naopak adjektivum *gluchъ eufemismus.

Další kapitola Konkrétní postupy při hledání původu slov materiálně prohloubila především výklady o dvojí etymologické filiaci slov (tedy případy, kdy jeden indoevropský kořen pokračuje v jazyce ve slově domácím a zároveň do něj proniká – často ve zcela odlišné podobě – ve výpůjčkách z cizích jazyků). Přidána byla kapitola o etymologickém výkladu vlastních jmen a ke kapitole o etymologii a archeologii přibyly podobné o etnolingvistice a jazykovém zeměpise. Výrazně byla rozšířena bibliografie předmětu a také rejstříky – vykládaných slov, jmenný i věcný. Na druhé straně, někteří uživatelé mohou oproti původnímu knižnímu vydání postrádat soupis základních indoevropských kořenů pokračujících do slovanštiny.

Ještě poznámka k etymologickým výkladům. V každé podobné práci se najdou takové, s nimiž lze polemizovat. Nová příručka se snaží být v tomto ohledu obezřetnější než původní verze a u některých uváděných výkladů výslovně upozorňuje na jejich nejednoznačnost či menší pravděpodobnost – týká se to např. slov úpěti, gněvati sę z ogněvati sę či příkladů na sporadické změny. Právě u sporadických změn bychom ale asi našli průkaznější příklady než rovnice krasa – litevské grožis, krysa – hryzat či hlen – řecké khlēdos.

Ve světle některých výše uvedených poznámek a u vědomí síly a vědecké erudice autorského kolektivu se možná naskýtá otázka, zda změny a úpravy neměly být ještě rozsáhlejší a hlubší. Kdo však má zkušenosti s podobným typem práce, ví, že upravování již hotového a ve své době dobře fungujícího textu, zvažování, co ponechat, co přeformulovat, přidat či vypustit je v určitých ohledech obtížnější než napsání textu zcela nového. Buďme tedy rádi, že staronová etymologická příručka vyšla v této podobě, a přejme si, aby všem zájemcům o etymologii sloužila ještě lépe než její o generaci starší předchůdkyně.[1]

---

[1] Recenze byla napsána v rámci výzkumného záměru MSM-0021620825.

Naše řeč, ročník 91 (2008), číslo 2, s. 102-104

Předchozí Jana Zmrzlíková: Monografie o masmédiích a reklamě

Následující Běla Poštolková: Kapesní slovník češtiny