Poznání za mřížemi

Jan Volín a kol.

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Jazykové zkoumání může vycházet z řady různých hledisek a rozdíly mezi nimi je užitečné mít na paměti při posuzování výsledků. Velmi podstatné je například rozlišování výzkumu kvalitativního a kvantitativního, které pomáhá posoudit smysl badatelské činnosti tam, kde praktické aplika[262]ce jsou ještě příliš vzdáleny. V případě práce Jany Vlčkové-Mejvaldové Prozodie — cesta i mříž porozumění (Karolinum, Praha 2006) se pak úvaha o tomto rozdílu stává nutností, neboť se jedná o studii, která nese stopy obého, avšak neplní cíle ani jednoho.

Obecně je možno říci, že kvalitativní výzkum rozebírá zkoumané jevy co nejdůkladněji a co nejsystematičtěji tak, aby o nich bylo možno formulovat hypotézy. A to hypotézy nosné, tedy takové, se kterými je možno dále smysluplně pracovat. Kvantitativní výzkum naopak formulací hypotéz začíná a pomocí určitého množství reálných dat se pro dané hypotézy snaží nalézt pravděpodobnost jejich platnosti.

Jana Vlčková-Mejvaldová se však kupodivu ve své práci většinou obejde bez hypotéz. Nasbírala sice určité kvantum umělého materiálu, avšak co by měl tento materiál doložit, není stanoveno a možná to není jasné ani autorce samé. Nesystematičnost a nedbalost zpracování pak vylučují jakékoli validní závěry z kvantitativních údajů.

Samo téma, které J. Vlčková-Mejvaldová zvolila, je přitom nesmírně atraktivní a odedávna přitažlivé pro výzkum více oborů: projevy afektivních stavů v lidské řeči. Jeho aktuálnost autorka ještě zvýšila tím, že se rozhodla pro mezijazykové srovnání, což je považováno za velmi moderní. Výběrem předmětu zkoumání však klady studie bohužel končí.

Styl svého výkladu (a možná i svého uvažování) prozrazuje autorka hned v předmluvě nazvané Na začátek… Uvádí zde totiž, že čeští žáci a studenti učící se cizí jazyky „…jsou schopni uprostřed noci odříkávat gramatická pravidla.“ (s. 11) Pramen, který by toto tvrzení dokládal, uveden není. Na téže straně se dozvídáme, že různé okolnosti, jako např. „… nedbalá artikulační realizace segmentů“ mohou „… zabránit srozumitelnosti lineární složky výpovědi a prozodie se stává … jediným nositelem informace.“ Není zřejmé, proč si autorka myslí, že lexikálně-sémantická složka nebo syntaktická struktura výpovědi jsou lineární a prozodie naopak. Toto směšování autorčiných dojmů a lidových mýtů s fakty a svévolné nakládání s odborně znějícími termíny pak provází čtenáře všemi dvanácti oddíly studie až po doslov, který je konzistentně s předmluvou nazván … a na konec.

Jedním z problémů, jenž zásadním způsobem zpochybňuje hodnotu publikace, je způsob definování samotného předmětu zájmu. Jádrem studie má být porovnání řečových projevů spojených se sedmi afektivními stavy: strachem, zlostí, překvapením, radostí, vztekem, pocitem nudy a pocitem obdivu. Autorka požádala studenty a některé své kolegy, aby tyto afektivní stavy před mikrofonem předstírali. Respondenti si měli například představit, že jsou staříkem, který jde se svým vrstevníkem na nádraží a vidí, jak jim ujíždí vlak, nebo že jejich přítelkyně Klára je nositelkou Nobelovy ceny. (Této přítelkyni pak z nejasných důvodů měli říci větu: „Kláro, stalo se mi něco nečekaného.“ — s. 104, bod 6.) Protože autorka zřejmě pochopila, že amatérské předstírání některých afektivních stavů je podstatně vzdáleno realitě (před tím ostatně badatelé varují již celá desetiletí[1]), pokouší se problém obejít na úrovni teoretického pojmového aparátu a studované afektivní [263]stavy přejmenovává na postoje. Argumentuje přitom několikrát opakovaným tvrzením, že postoje jsou předstírané, zatímco emoce jsou skutečné, jak sama říká „… projevy jedince bez ohledu na okolí“ (s. 12). Tím ovšem zcela pomíjí podstatnou skutečnost, že vyjádření jak postojů, tak emocí může být mluvčími v reálných situacích do různé míry kontrolováno a že rozdíl mezi emocemi a postoji je dán např. trvalostí, intenzitou, synchronizací s tělesnými pochody, situačním zaměřením, a nikoli tím, že jedno je vždy upřímné a druhé je vždy předstírané.

Jestliže pak autorka v nahrávacím studiu navodí situaci: „Jdete na půdu a vypadne na vás kostlivec“ (s. 105 nahoře) a chce po respondentech, aby reagovali větou „Kláro, stalo se mi něco nečekaného“, pak umělost až fraškovitost pokusu nelze maskovat tím, že projev mluvčího označíme za vyjádření postoje.

V kapitolách první části knihy autorka kromě předmětu svého zájmu informuje také o formách a funkcích prozodických jevů a o prozodických systémech jazyků zastoupených v experimentu (čeština, polština, maďarština, srbština a francouzština).

Výrazným rysem těchto dílčích popisů je jejich naprostá nesourodost. Jde vlastně o soubor na sobě nezávisle vzniklých výpisků. Je-li však studie prezentována jako srovnávací, neměla by být u každého z jazyků věnována pozornost jiným jevům a jevy paralelní by měly být zachyceny jednotným popisným aparátem.

Jak ovšem autorka v knize sama přiznává, tyto popisy byly vypracovány několika jejími pomocníky. Ti spolu zjevně postup nekonzultovali a sjednocení jejich přístupu nebo alespoň sjednocení způsobu zobrazování melodických kontur se nikdo nevěnoval. Díky tomu máme sice možnost dozvědět se o nářečním rozvrstvení srbštiny, trvání samohlásek podle stupně otevřenosti v polštině, nepřízvučných slovech v maďarštině, ale srovnání těchto a jiných jevů v daných jazycích umožněno není.

Čtenář zde bude navíc překvapen povrchností a nepřesností informací. Opakovaně jsou např. směšovány různé roviny fonetického popisu, takže fyzikální, přímo měřitelné parametry zvuku jsou stavěny na roveň jednotkám psychoakustickým. Patří přitom k malé fonetické násobilce držet tyto roviny oddělené, neboť vztahy mezi nimi jsou značně komplikované. Nelze proto jedním dechem hovořit např. o intonaci a intenzitě (viz názvy oddílů 1.2.1 a 1.2.2 nebo s. 95 nahoře), neboť intonace je percepčním korelátem změn základní frekvence hlasivkového tónu, zatímco intenzita je jednotkou čistě fyzikální a její složitý vztah např. k hlasitosti je uspokojivě zmapován pouze u umělých čistých tónů, avšak u zvuků řeči je dodnes předmětem neuzavřeného výzkumu. Také adaptace tabulky ze zahraniční publikace na s. 23 dokládá autorčinu neznalost problematiky: tempo je zde uvedeno jako produkční fenomén, jehož akustickým odrazem je údajně rytmus. V textu nad tabulkou je ovšem tempo uvedeno jako záležitost percepční. Akustická intenzita má podle autorky produkční korelát v síle (není uvedeno čeho) a percepční korelát v něčem, co autorka přeložila jako zvučnost. Tento termín není dále nijak vysvětlen, komentován ani používán. Z jediné věty v textu, která se této nesystematické tabulky týká, vyplývá pouze to, že se autorka k jejímu obsahu hlásí.

Problematické jsou i výroky o prozodických systémech sledovaných jazyků. Obzvláště zarážející jsou u češtiny, která je autorčiným mateřským jazykem. Nejenže češtinu pozorně neposlouchá, ale také o ní zřejmě nečte. Jinak by nemohla tvrdit, že intenzita, frekvence hlasivkového tónu (tj. F0) a trvání hlásek v české přízvučné slabice je vyšší než ve slabikách okolních (s. 33 i jinde v práci). [264]Již Josef Chlumský v r. 1928 psal, že přízvučná slabika v taktu je často nižší než slabika následující.[2] Janota a Palková[3] navíc ve své studii zjistili, že přízvučná slabika v českém mluvním taktu je velmi často dynamicky slabší a kratší než slabika popřízvučná. K podobnému závěru dospěl i Duběda pro souvislou řeč bez emfatického zdůrazňování.[4]

Marně pak bude čtenář očekávat návaznost předložených popisů a druhé části knihy, která se věnuje výsledkům percepčního testu a rozboru některých jednotlivých promluv. Na prozodické aspekty zmíněné v první části knihy se již znovu neodkazuje. Podívejme se tedy alespoň na vlastní testování. O účastnících percepčních testů se např. dozvídáme, že se pro každý z jazyků jednalo o skupinku 12—17 osob ve věku 20 až 32 let. Jejich úkolem bylo slovy autorky následující: „Po posluchačích se během experimentálních percepčních testů chce, aby z celku informací, které prozodická podoba promluvy poskytuje, vybrali tu, která se týká vyjadřovaného postoje. Je to úkol náročný, taková je však realita experimentální práce.“ (s. 189) Tento „náročný“ úkol je pak v práci označován jako rozpoznávání emocí. Z textu však vyplývá, že ve skutečnosti nešlo o rozpoznávání, nýbrž o výběr z nabízených možností. Posluchač zkrátka vyslechl nahrávku se simulovaným afektivním nábojem a musel se rozhodnout, kterou ze seznamu nabízených možností by bylo nejlépe zaškrtnout. Pokud autorka a její pomocníci, kteří zadávali testy, opravdu instruovali posluchače, aby z komplexu prozodických informací vybrali jednu, která se týká vyjadřovaného postoje, pak je stavěli do skutečně bizarní situace.

Bdělý čtenář se nutně musí pozastavit u formulací typu: „Mezi francouzskými větami, jejichž prozodie vyjadřuje vztek, nebyla žádná taková, která by byla jednoznačně správně identifikována rodilými posluchači“ (s. 128). Je z nich zjevné, že autorka neuvažuje o rozdílu mezi prozodií vyjadřující vztek a amatérskými pokusy o imitaci vzteku a nepochybuje o validitě svých výsledků. Uživatelé jazyka se však od sebe velice liší schopností předstírat na požádání něco, co skutečně necítí. I profesionální herec, pokud má vztek dobře zahrát, musí ovládat metody, které mu umožní dočasně ho v sobě opravdu vyvolat. A to zcela pomíjíme otázku různých druhů vzteku, od chladné zlosti přes rozzlobenou frustrovanost po záchvat zuřivosti. V předložené studii je vztek v každém jazyce pouze jeden. Stejně triviálně jsou autorkou pojímány i ostatní zkoumané afektivní stavy.

Jádrem druhé části knihy je tak popis devětatřiceti vět, které mají být jakýmsi prototypem vyjádření daného afektivního stavu v daném jazyce. (Máme 5 jazyků, 7 afektivních stavů, 1 stav neutrální, maďarský obdiv není zastoupen.) U každé z těchto vět autorka uvádí některé popisné parametry, opět však natolik nesystematicky, že smysluplné srovnání není možné. Z jedné věty, u níž mnohdy není jasné, kolika lidmi z jak velké skupiny byla správně přiřazena k nabízeným možnos[265]tem, tedy autorka vyčítá tu průměrné F0, tu minimální a maximální F0 a jindy zase F0 vybraného místa v kontuře. Zcela ignoruje mnohokrát ověřenou skutečnost, že totiž: Stejný melodický vzorec může vyjadřovat řadu někdy i protichůdných postojů. Vždy záleží především na kontextu, a to jak v diskurzním slova smyslu, tak i v čistě gramatickém a lexikálně-sémantickém smyslu.[5]

Tak, jako se domnívá, že v „… celku informací, které prozodická podoba promluvy poskytuje, … (se vybírá jedna) …, která se týká vyjadřovaného postoje“ (viz výše), tak ve svém popisu jednotlivých promluv vybírá určité vlastnosti, o nichž se domnívá, že jsou nápadné, a vydává je za percepčně směrodatné. Že by posluchač mohl vyhodnocovat celek jako takový a každou vlastnost ve vztahu k ostatním, příliš zohledněno není. Motivy posluchačů pro jednotlivá rozhodnutí nebyly nijak monitorovány. Závěry jako: „Prudká stoupnutí a klesnutí základního tónu na úsecích desilo mi se a nešto způsobila, že tato realizace je českými mluvčími identifikována jako překvapení“ (s. 169) jsou přinejmenším unáhlené. Autorka nemůže vědět, co způsobilo takovou či jinou identifikaci. Vzhledem k tomu, že pouze neformálně posuzuje vnějškové podobnosti řečového signálu, neměla by také sebevědomě tvrdit, že: „Pro posluchače české je dostatečně průkazným vyjádřením vzteku závěrečný prudký pokles intonace a vyrovnaná intenzita.“ (s. 163)

Ve výkladu navíc zcela chybí zachycení aktuálních modifikací v zabarvení hlasu, které je v současném výzkumu považováno za jeden z nejdůležitějších faktorů prozodického vyjádření afektivních stavů.[6] Tyto fonační modifikace by ovšem autorka mohla ve svém materiálu vyhodnocovat jen těžko, neboť z vyobrazení oscilogramů v knize je zřejmé, že mnohé z nahrávek jsou nekvalitní. Některé mají výrazně přebuzený signál (12 z 39), jiné naopak signál nedostatečný (4 z 39).

Vyobrazení v knize prozrazují ještě další skutečnosti znehodnocující výzkum. Autorka např. určuje nesprávně hranice slabik (ve více než polovině zobrazených promluv), což má přímý vliv na posouzení relací na bázi trvání. Při interpretaci intonačních kontur nebere v úvahu skutečnost, že F0 v okluzích souhlásek je z hlediska intonace irelevantní (s. 140 — měření intonačního minima 157 Hz v závěru hlásky [d][7]). Občas také nedokáže určit umístění přízvučné slabiky ve vztahu k melodické kontuře (s. 112, 127, 176).

Asertivita, s níž autorka předkládá své domněnky jako fakta nebo vědecké závěry, je vskutku mimořádná. Když např. zjistí, že v jejích příkladech z češtiny a francouzštiny dochází při překvapení ke zpomalení artikulačního tempa, v srbštině ke zrychlení a v polštině a maďarštině se tempo příliš nemění, dokáže učinit závěr: „Na základě tohoto srovnání můžeme konstatovat, že tempo je výrazným faktorem, který ovlivňuje percepci a správnou identifikaci překvapení v prozodii promluvy“ (s. 125). Nejenže se tento závěr opírá o pohled na jedinou větu v daném jazyce, ale současně odhlíží od toho, jak výrazný byl získaný výsledek. Třeba použité příklady „českého překvapení“ rodilí Češi diskriminovali pouze s potížemi, průměrná úspěšnost zůstala necelých 15 % nad hranicí náhody. Jaká byla konkrétní úspěšnost u věty, na jejímž základě autorka generalizuje, není [266]vůbec uvedeno. Stejně tak chybí informace o křížových záměnách různých kontur a různých emocí (konfuzní matice).

Čtenář neznalý problematiky může při četbě studie J. Vlčkové-Mejvaldové podlehnout iluzi, že má v ruce spolehlivý odborný text. Stane se pak snadno obětí věcných omylů, které se mu vymstí, bude-li tento materiál používat jako pramen informací ve své vlastní práci. Pěkné, nosné téma tak bylo „zamřížováno“ do knihy s mříží v názvu. Bylo by nejspíše poučné zjistit, jakou cestou tato nepodařená studie vlastně prošla recenzním řízením v nakladatelství Karolinum. Pokud cestou běžnou, pak by jednotlivé fáze takovéto cesty stály za důkladnou revizi. Ve hře totiž není jenom renomé univerzitního nakladatelství, ale také renomé české jazykovědy.

Jan Volín a kol.[8]

---

[1] D. Crystal, Prosodic systems and intonation in English, CUP, Cambridge 1969, s. 307—308; P. Roach, English Phonetics and Phonology, CUP, Cambridge 1991, s. 165; A. Batliner — K. Fisher — R. Huber — J. Spilker — E. Nöth, Desperately seeking emotions or: Actors, wizards, and human beings, Proceedings of the ISCA ITRW on Speech and Emotion, Textflow, Belfast 2000, s. 195—200; K. R. Scherer, Vocal communication of emotion: A review of research paradigms, Speech Communication 40, 2003, s. 247.

[2] J. Chlumský, Česká kvantita, melodie a přízvuk, Česká akademie věd a umění, Praha 1928, s. 172—173; podobně též B. Hála, Uvedení do fonetiky češtiny na obecně fonetickém základě, ČSAV, Praha 1962, s. 300; nově též H. Spilková, Intonace jednoslabičného slova jako součásti víceslabičného taktu, nepublikovaná diplomová práce, FF UK, Praha 2007, s. 61—62.

[3] P. Janota — Z. Palková, Auditory Evaluation of Stress under the Influence of Context, AUC — Philologica, Phonetica Pragensia 4, Univerzita Karlova, Praha 1974, s. 57, 58.

[4] T. Duběda, Structural and quantitative properties of stress-units in Czech and French, (eds. A. Braun — H. R. Masthoff), Phonetics and its applications, Franz Steiner Verlag, Stuttgart 2002, s. 344; T. Duběda, Intensity as a macroprosodic variable in Czech, Speech Prosody, 3^rd International Conference, Proceedings. TUD, Dresden 2006, s. 187—188.

[5] D. Brazil — M. Coulthard — C. Johns, Discourse intonation and language teaching, Longman, London 1980, s. 99.

[6] Viz např. N. Campbell — P. Mokhtari, Voice Quality: the 4th Prosodic Dimension, Proceedings of the 15th ICPhS, UAB, Barcelona 2003, s. 2417—2420.

[7] Srov. M. E. Beckman, Stress and non-stress accent, Foris Publications, Dordrecht 1986, s. 125—128.

[8] Barbora Hedbávná, Jana Janoušková, Pavel Machač, Zdena Palková, Radek Skarnitzl, David Studenovský, Jitka Veroňková.

Naše řeč, ročník 90 (2007), číslo 5, s. 261-266

Předchozí Alena Jaklová: Leoš Šatava o jazykovém chování a etnické identitě Lužických Srbů

Následující Eva Hošnová: Český jazyk a literatura, ročník 53–56