Leoš Šatava o jazykovém chování a etnické identitě Lužických Srbů

Alena Jaklová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V roce 2005 vyšla nová monografie předního českého etnologa Leoše Šatavy s názvem Sprachverhalten und ethnische Identität a s podtitulem Sorbische Schüler an der Jahrtausendwende. Monografii, jejíž rozsah tvoří 288 stran a je psána německy, vydalo Ludowe nakładnistwo Domowina (Domowina-Verlag) v Budyšíně (Bautzen) pod číslem 39 v řadě označené Schriften des Sorbischen Instituts / Spisy Serbskeho instituta.

Etnolog Leoš Šatava se otázkou jazyka ve vztahu k etnické identitě zabývá již delší dobu. Ve své monografii Migrační procesy a české vystěhovalectví 19. století do USA z roku 1989, stejně jako v rozsáhlé studii České etnikum v jinonárodním prostředí z téhož roku věnoval Šatava pozornost užívání češtiny v českých krajanských periodikách vycházejících ve Spojených státech amerických. Otázkou vztahu jazyka a identity etnických menšin se dále zabýval i v monografii, která vyšla v roce 2001.[1]

Rovněž recenzovaná monografie je věnována otázce národní identity zachovávané etnickou menšinou. Centrálním tématem práce je zkoumání etnického povědomí Lužických Srbů projevujícího se zejména v jazykovém chování, ale také v recepci a aktivním užívání původní etnické kultury (četba lužickosrbských novin, časopisů, knih, poslech lužickosrbského rozhlasu, návštěva lužickosrbských bohoslužeb, divadelních představení atd.). Výzkum této problematiky Šatava prováděl po řadu let na přelomu 20. a 21. století a publikoval o něm řadu článků a studií (viz bibliografie v recenzované monografii).

Publikaci Sprachverhalten und ethnische Identität lze označit jako práci ryze sociolingvistickou a sociokulturní nebo také etnologickou založenou na zkoumání řady aspektů lingvistických a pragmatickolingvistických. Práce shrnuje základní výsledky dvou dlouhodobých projektů realizovaných ve druhé polovině 90. let minulého století Lužickosrbským institutem v Budyšíně. Tyto projekty byly orientovány na zjišťování vztahu žáků a žákyň Lužickosrbského gymnázia v Budyšíně k lužické srbštině (případně k němčině) a k lužickosrbské kultuře a dále i na to, jaké problémy s osvojením a užitím lužické srbštiny a lužickosrbské kultury mají žáci základních a středních škol v jádru lužickosrbského území.

Monografie obsahuje sedm základních kapitol, úvodní autorovu poznámku, seznam zkratek, obsáhlé závěrečné resumé mající dvě verze, německou a anglickou, seznam literatury a přílohy, které obsahují tabulky, diagramy, mapy a četné statistické výpočty.

Obsahem první kapitoly jsou teoretické výklady o jazyce a etnicitě Lužických Srbů ve druhé polovině 20. století. Autor poukazuje na skutečnost, že v souvislosti s celkovým vývojem v oblasti lidských práv došlo sice v uplynulých 2 až 3 desetiletích k jednoznačnému posunu v hodnocení jazyka menšin, který už není považován za problém, nýbrž naopak za právo a kulturní bohatství [261]etnické menšiny, že však o to víc dnes o etnickém a jazykovém přežití rozhodují zájmy a vůle těch, kterých se to týká. A do jaké míry o tuto skutečnost usilují sami Lužičtí Srbové, o tom vypovídají výsledky výzkumů, shrnuté v dalších šesti kapitolách.

Během výzkumu se hlavní snahy autora monografie orientovaly na shromáždění potřebného množství výchozího materiálu, na jeho analýzy a interpretaci. Nedílnou součástí této činnosti byl rovněž aspekt statistický, neboť právě ten umožňoval zkoumanou problematiku lépe popsat a vyhodnotit. Výzkum byl prováděn dotazníkovou metodou, při přípravě a realizaci dotazníků byly aplikovány standardizované statistické praktiky. Dotazníky byly vypracovány jednak v lužické srbštině (ty vyplňovali žáci ve školách, kde je lužická srbština vyučovacím jazykem většiny předmětů), jednak v němčině (tyto dotazníky byly určeny žákům německého původu, kteří studují lužickou srbštinu pouze jako jeden z vyučovaných předmětů). Data získaná dotazníky byla zpřesňována a doplňována četnými pozorováními a rozhovory, jež byly vedeny ze tří různých hledisek: z hlediska sociologicko-sociolingvistického, sociálněpsychologického a etnologicko-antropologického. Při vyhodnocování dat byl zohledňován jak typ tříd s vyučovacím jazykem, tak i věk, pohlaví a bydliště respondentů. V jiných případech byly dotazníky vyplněny jednak žáky, jednak i jejich rodiči, což ve zkoumaných tematických oblastech umožnilo zachytit též případný generační posun.

Konstatování plynoucí z výzkumů, detailně specifikovaná v závěrečném resumé knihy, potvrdila tyto hypotetické předpoklady:

1. Lužickosrbská mládež dnes nepředstavuje, pokud jde o její vlastní sebeidentifikaci a z ní plynoucí skutečnosti, homogenní skupinu.

2. Existují relativně významné rozdíly mezi respondenty různého věku, pohlaví a teritoriálního původu.

3. Žáci Lužickosrbského gymnázia v Budyšíně, na němž je ve většině předmětů vyučovacím jazykem lužická srbština, zastávají o něco pozitivnější stanoviska k některým lužickosrbským fenoménům než žáci druhého stupně lužickosrbských základních škol.

Závěrem je potřeba uvést, že Šatavova monografie podává na základě velkého množství údajů a dat plastický obraz o současné jazykové situaci a užívání lužické srbštiny jakožto národního jazyka etnické menšiny i o vnímání vlastní etnické identity samotnými Lužickými Srby. Tato konkrétní zjištění, doplněná obsáhlými teoretickými pasážemi, tak mohou představovat významný faktografický a argumentativní stimul v jazykovém plánování prováděném v Lužici v souvislosti se současnými snahami o zachování a revitalizaci lužické srbštiny i lužickosrbské identity.

---

[1] L. Šatava, Migrační procesy a české vystěhovalectví 19. století do USA, Univerzita Karlova, Praha 1989; L. Šatava, České etnikum v jinonárodním prostředí, in: Češi v cizině 4, Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV a Československý ústav zahraniční, Praha 1989, s. 63—74; L. Šatava, Jazyk a identita etnických menšin, Cargo, Praha 2001.

Naše řeč, ročník 90 (2007), číslo 5, s. 260-261

Předchozí František Štícha: Knížka o valenci českých adjektiv

Následující Jan Volín a kol.: Poznání za mřížemi