„Slovník roku 2006“

František Daneš

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Tento „čestný titul“ získal Slovník slovesných, substantivních a adjektivních vazeb a spojení, který zpracovaly tři pracovnice Ústavu pro jazyk český AV ČR, Naďa Svozilová (vedoucí týmu), Hana Prouzová a Anna Jirsová, a vydalo nakladatelství Academia. Je to dílo velmi rozsáhlé (čítá 579 trojsloupcových stran velkého formátu), ale především užitečné či přímo potřebné, a jak ukážu dále, i zdařilé. Jeho potřebnost plyne hlavně ze dvou skutečností: jednak z toho, že vazebné údaje nejsou soustavně a v dostatečné míře uváděny v standardních slovnících výkladových, zadruhé pak z výrazného aktuálního vývojového pohybu slovních (a to nejen slovesných) vazeb, jak se s ním setkáváme denně při čtení a poslechu i při vlastním našem vyjadřování (zmiňovat se o něčem / něco; expert na něco / v něčem / pro něco; přiměřený něčemu / k něčemu / pro něco aj.).

Heslář Slovníku je založen na materiálu 2. vydání Slovníku spisovné češtiny (SSČ), ovšem s jistými restrikcemi a doplňky. Autorky měly k dispozici navíc materiál lexikálního archivu ÚJČ a uskutečnily vlastní cílenou excerpci. Při konečné verzi hesláře pak vyloučily všechny výrazy, které nenalezly v Českém národním korpusu. (Tento poslední krok se mi však jeví jako málo zdůvodněný; spíše bych pokládal za smysluplné naopak výrazy, které v ČNK chybějí, do něj doplnit.) Celkově byly z hesláře vypuštěny ty položky SSČ, které mají charakter okrajový (které v poněkud nezvyklé terminologii autorek nepatří do „standardní spisovné češtiny“) a nenajdeme tu některá hesla nebo významy anebo vazby nově se objevující a rychle se zabydlující (např. odb. dokladovat, rozklíčovat).

Speciální restrikce pak byly potřebné při výběru substantiv a adjektiv. Rozhodující při něm byla „relevance jejich vazeb“, což znamená především vypouštění těch slov, jejichž vazby či ustálená spojení jsou více méně paradigmatického rázu (genitivní atributy, vazby derivovaných jmen shodné s vazbami slov základových, např. u deverbativ, deadjektivní substantiva na -ost apod.). Myslím, že tento zvolený postup je dobře promyšlený, byť s sebou nevyhnutelně nese jistou arbitrárnost rozhodování o tom, zda jde či nejde v jednotlivých případech o vazbu „relevantní“.

Pokud jde o slovesa, neuvádějí se pochopitelně ta, která vazbu nemají, a též u těch sloves, která mají vedle významu (významů) vazebného (vazebných) i význam nevazebný, se tento nevazebný význam neuvádí. Tuto mezeru pokládám za nemilou, vždyť právě tendence užívat sloves předmětových (často kauzativních) též v konstrukcích bezpředmětových je součástí onoho aktuálního vývojového pohybu. Uvedu několik příkladů, které jsem zachytil v úzu: benzin zdražuje; obrana NATO oslabila; válka zrychluje; nátlak posiluje; obdobně: vláda by měla konat; najdou se i příklady opačného postupu: kouzelník ho nechal zmizet; rozchytat brankáře; hlasovat zákon. Myslím si, že i neuvádění „eliptického“ bezpředmětového užívání předmětových sloves několika typů, jako já už nekouřím, ten hoch rychle chápe, už dohráli aj., představuje ochuzení relevantní informace. Rozumím tomu, že autorky provedly tyto restrikce z důvodů rozsahových a že tak učinily s těžkým [204]srdcem, nicméně zůstala tím nevyužita vhodná příležitost úplnější prezentace současného stavu jazyka v dané oblasti.

Autorky správně upozorňují, že jim šlo o zachycení jevů povahy lexikální i gramatické a že „jde vlastně o slovník vybraných jevů gramatických“. (Vždyť „slovo“ představuje základní jednotku jak gramatickou, tak lexikální, a to by se mělo zásadně reflektovat při jakémkoli jazykovědném výzkumu. Ostatně valenční slovník „Slovesa pro praxi“ byl výslovně proponován jako komplementární složka „Větných vzorců v češtině“.) V názvu Slovníku se objevují termíny vazba a spojení, v textu Úvodu pak ještě rekce, přimykání, valence a vazebné kolokace (jako synonymum ke spojení). Přiznám se, že mi pojmový obsah a vzájemný vztah těchto termínů není zcela jasný. Zdá se, že nejširší význam má termín gramatické kolokace, které jsou kolokacemi vazebnými, přičemž vazby se chápou v širokém smyslu, tj. dané nejen rekcí (formálně řízenou), ale i přimykáním. Podle toho se tedy označení „a spojení“ v názvu Slovníku vztahuje k přimykání. Autorky uplatňují ovšem i hledisko valenční a obecně je vymezují tak, že „vazby jsou realizací valenčních schopností slov“ (s. 7). Konkrétně pak za valenci u sloves pokládají strukturně nezbytná doplnění, kdežto „vazby u substantiv a adjektiv se takovouto obligatorností nevyznačují“. Avšak vzápětí se říká, že „u substantiv jde o (valenční) atributy, u adjektiv mluvíme o valenci tehdy, uplatňují-li se ve jmenném nebo slovesně jmenném přísudku“. Slovesná valence (ve smyslu představeném ve „Větných vzorcích v češtině“, 1981) se liší od rekce tím, že zahrnuje navíc také sféru levovalenční (podmětovou) a obligatorní/potenciální adverbiální určení. Na rozdíl od zmíněné starší práce téhož autorského týmu („Slovesa pro praxi. Valenční slovník nejčastějších českých sloves“, 1997) je v recenzovaném slovníku levovalenční sféra zachycována jen neplně, totiž jen tam, kde je pravovalenční doplnění nějak závislé na levovalenčním, a navíc pak se levovalenční participant často objevuje v celovětných příkladech. Stranou však nebyly ponechány ani některé větné složky fakultativní (nevalenční, většinou adverbiální), a to tehdy, kdy by se použití daného slovesa bez ní jevilo „jako příznakové, nikoli běžné“ (je to sice kritérium vágní, ale někdy se takovým kritériím lze v analytické praxi stěží vyhnout).

Repertoár „vazeb a spojení“ je u každého heslového slova, resp. u jednotlivých jeho významů, prezentován formou obvyklou u výkladových slovníků, tedy neurčitými zájmeny v příslušném pádu (samozřejmě i v předložkovém) nebo zájmenným příslovcem (někdy též explicitně, např. z nějaké příčiny); v případech participantu propozičního charakteru pak uvedením spojky odpovídající věty závislé, resp. zkratkou Vvzt (věta vztažná). Hojné jsou ovšem vazby vícečlenné (i vzhledem k zařazování fakultativních adverbiálií) a poměrně dnes časté jsou u některých vazeb varianty (rozumí se u téhož slovesného významu; možné sémantické odstíny těchto variant naznačuje pak výběr vhodných ilustrativních příkladů). — K užívání zájmen musím připojit jednu kritickou připomínku. Zájmeno kdo a jeho složeniny mají význam „osobovosti“, vztahují se k lidským bytostem a jen výjimečně ke zvířatům (srov. Mluvnici češtiny 2, s. 103); na jiné živé bytosti a ovšem také na věci poukazujeme zájmeny co, něco. Autorky slovníku však kupodivu užívají důsledně zájmeno někdo (v různých pádových tvarech) i ve vztahu ke všem živočichům. Několik příkladů: chovati někoho4 (o zvířatech); připustit2 někoho4 (o hospodářských apod. zvířatech); připlácnout na něco {něco, někoho4 (o hmyzu); něco někomu}.

Každé heslové slovo, resp. jednotlivé jeho významy — podle potřeby identifikované stručnou, většinou výstižnou definicí — jsou pochopitelně opatřeny také údajem o slovním druhu (u sloves též o vidu) a charakteristikou stylovou, resp. frekvenční (repertoár těchto charakteristik je rozumně [205]omezen na nepříliš velký počet základních). Pokud jde o definice, jsou mimo mnohé případy jiné téměř důsledně provedeny u zhruba tří set sloves, která se podílejí na nerodové diatezi typů vybrat něco odněkud (‚vyhledat a odstranit‘) // něco (‚zbavit obsahu, vyprázdnit‘); oloupat něco (‚zbavit slupky‘) // něco z něčeho (‚odstranit slupku‘), natřít, dolít atd. atd. (Jen u hesla stáhnout (králíka // kůži z králíka) jsem toto rozlišení nenašel, ač jako apendix je uveden příklad # Hajná stáhla zajíce…)

Pro názornost uvedu nyní příklady na zpracování polysémních heslových slov, z nichž bude patrno též příležitostné uvádění levointenčních participantů a rozlišující definice daného významu. (Příkladové věty neuvádím, vrátím se k nim později.)

LÁKAT ned

1. (o člověku) někoho4 {něčím; za něj. účelem; někam} (‚budit v někom touhu‘)

2. (o něj. jevu) někoho4; někoho4 {za něj. účelem; někam}; za něj. účelem; někam (‚přitahovat‘)

3. něco (na někom; od někoho; z někoho) (‚dožadovat se, mámit‘)

DOMLOUVAT SE ned

1. s někým; na něčem; o něčem; na něco; na někdy; že; Vvzt; prostřednictvím něčeho; s někým

{na něčem; o něčem; na něco; na někdy; že; Vvzt; prostřednictvím něčeho}

2. nějak; něčím; s někým {nějak; něčím} (‚mluvit něj. jazykem, používat něj. jazyk‘)

VRČET ned

1. (o zvířeti) na někoho, na něco

2. expr. na někoho (‚bručet, hubovat‘)

LOAJÁLNÍ příd

1. k někomu, k něčemu; vůči někomu, vůči něčemu, nověji někomu (‚oddaný, věrný‘)

2. k někomu, k něčemu; vůči někomu, vůči něčemu; nověji někomu (‚respektující, podporující zájmy druhého‘)

EXPERT m

na něco; v něčem; pro něco; nověji expr. přes něco

SOUSTRAST ž

s někým, s něčím; nad něčím; k něčemu

Vypouštění některých typů informací, k němuž autorky musily nakonec přistoupit, postihlo bohužel i tzv. selektivní sémantické rysy (tendence), které vystihují volbu typů slovních (nebo i větných) jednotek, jimiž lze obsadit různé valenční pozice (jinak řečeno, jde o diferenční vymezení sémantické povahy možných participantů). Jsou to takové rysy, jako např. [anim] ‚živá bytost‘, [hum] ‚člověk‘, [natur] ‚přírodní jev‘, [opus] ‚lidský výtvor‘, [loc] ‚místní určení‘, [sit] ‚situace (děj, činnost, stav)‘. Kupříkladu u slovesa bát se ve významu, jaký má ve větě Jan se bál tam jít, je levovalenční participant [anim], pravovalenční [sit]. Samy autorky přiznávají, že jejich rozhodnutí znamená „velké ochuzení popisu, protože právě odlišnými sémantickými rysy lze mnohdy vysvětlit diferenciaci vazeb“ (s. 9 — lze to ukázat i na slovese bát se). Přitom, dodejme, identifikace selektivních sémantických rysů je úkol dost náročný, byť zajímavý (což ostatně autorky poznaly už při práci na svém předešlém opusu, v němž se o takovouto identifikaci se zdarem pokusily). Toto manko se autorky snažily nahradit výběrem vhodných příkladů, z nichž lze tyto rysy vyčíst.

[206]Čím autorky naopak nešetřily, je právě exemplifikace. Uznání si zaslouží nejen poměrně velký počet příkladů, či spíše dokladů u jednotlivých významů (třeba i 10), ale i jejich promyšlený výběr, jejich exemplifikační názornost a dokumentárnost. Autorky se nespokojily uváděním obvyklých jednoduchých, nepříliš výmluvných „lexigrafických“ příkladů typu kočka mňouká, zápalka dohořela nebo pampeliška je bylina. Výrazně se to projevuje především u sloves; jejich vazby jsou dokládány celými větami, podle okolností i delšími souvětími, přičemž tyto doklady představují promyšlený (a nepochybně pracný) výběr citací z literatury (ovšem nejen beletristické), většinou soudobé, nebo i z běžného úzu a velmi vhodně kontextem osvětlují daný význam, jejich rozsah není samoúčelný. Uvedu několik pěkných ukázek:

Elena prošla skoro celou knihu, až tu pasáž našla. Před deštěm kapříci rejdí u hladiny a lapou ovády a komáry. Hedvika snila o manželovi, který by ji vyvedl z nuzných poměrů. „Zatracená slepice,“ lála babka už ve dveřích. Ty si ty šmouhy na obličeji nemyješ, ty je spíš rozmazáváš! Porazili jsme starou višeň a teď z ní sesekáváme větve. Kája patlá kaši po stole. Řada obyvatel zatopené obce Troubky nesplatila ještě půjčky na nové bydlení. Různé mafie korumpují politické činitele a nejen je. Žádáme cestující, aby ustoupili za bílou přerušovanou čáru. Kouká ti sukně. Ty jsi ten vtip nepochopila? Vlašské ořechy rozlouskáme a jádra nastrouháme nebo umeleme.

Dalo by se říci, že tento slovník představuje vlastně i užitečnou sbírku (čítanku) živých českých výpovědí. Ne všechny příklady jsou ovšem tak bohaté (někdy až opulentní), najdou se i chudší (patrně vykrácené) a méně živé, jako třeba Kostelník rozsvěcí svíce. Krotitel práská bičem. — Substantiva a adjektiva se ovšem dokládají jen typickými, často běžnými a ustálenými spojeními nevětné povahy, a to velmi početnými. Tak např. zatímco Slovník spisovného jazyka českého (1960—1971, SSJČ) u hesla neshoda1 uvádí jen 3 příklady, náš slovník jich přináší 8 a mnohem živějších. Podobně je tomu také u adjektiv: kupř. u rozdílný uvádějí naše autorky pět různých vazeb (v něčem; něčím; od někoho, od něčeho; oproti něčemu), dokládají je příklady a navíc připojují speciální užití (taková užití označují jako „apendix“ #): výrobky rozdílné co do ceny, kdežto SSJČ neuvádí vazbu žádnou a ani jeden z příkladů není vazebný. Apendixy jsou ovšem uváděny i u substantiv a sloves a vhodně dokumentují situačně typická vazebná spojení, leckdy ustálená nebo/a metaforická; např. Nesnáším, když mi někdo lže do očí. Smůla se mu lepí na paty. Srdce hyne touhou. Osud mu házel klacky pod nohy. Komerční televize krmí diváky bulvárními informacemi.

Jako recenzent jsem pochopitelně nemohl projít celé značně rozsáhlé dílo heslo za heslem, ale při své sondáži jsem objevil velmi mnoho zajímavě a přínosně zpracovaných hesel, jak jsem už naznačil.

Najdou se ovšem, a je to u takovéhoto díla zcela přirozené, některé nedůslednosti či nedotaženosti, popř. některé přehlédnuté chyby. Týkají se například členění/nečlenění na významy, uvádění/neuvádění adverbiálních určení, nepřesné formulace. Např. definice významu 10 u hesla dojít ‚být pochopen‘ není výstižná, spíše asi ‚pochopit něco‘, u hesel záviset/závislý se evidentně prosadila dříve nedoporučovaná vazba od někoho/něčeho a měla by být uvedena. Zjistil jsem také namátkou, že chybějí některá slova vazebně nepochybně relevantní, jako třeba právě adj. relevantní a též ekvivalentní a důležitý; dále subst. specialista a slovesa opatrovat, zrežírovat a snad i nová jako skenovat, digitalizovat apod.; také dnes živě a mnohdy vhodně tvořené dokonavé předponové odvozeniny od obouvidových přejatých sloves, jako kupř. dofinancovat, přetransformovat, rekodifi[207]kovat, naskenovat by si myslím zasloužily, v rozumném výběru, bohatší zastoupení (početné odvozeniny slovesa telefonovat a u některých dalších uvedeny jsou).

Chyb tiskových jsem objevil minimum, což u textu graficky tak promyšleně složitého, jako je tento slovník, svědčí o tom, že autorky svému dílu věnovaly velikou péči i po stránce technické. (Na jedno přehlédnutí přece jen upozorním: K slovesnému heslu zodpovědět je přihnízdováno substantivum zodpovědnost, které by podle zásad slovníku mělo tvořit samostatné heslo.)

Jestliže o valenčním slovníku sloves z roku 1997 („Slovesa pro praxi“) bylo konstatováno, že představuje žádoucí lexikografický komplement „Větných vzorců v češtině“, o recenzovaném „Slovníku… vazeb a spojení“ bychom zase mohli říci, že je žádoucím komplementem děl lexikografických. Jeví se mi jako obdivuhodné, že nevelký tým pracovnic akademického Ústavu pro jazyk český (kromě tří uvedených to byly v slovníku z r. 1994 i předčasně zesnulé kolegyně E. Macháčková a M. Švehlová) dokázal během osmi let publikovat dvě objemná, vědecky fundovaná materiálová díla (dohromady téměř tisíc stran velkého formátu), jejichž zpracování vyžadovalo velké pracovní úsilí, soustavnost, trpělivou vytrvalost, a ovšem vědeckou fundovanost, předpokládající odbornost gramatickou i lexikologicko-lexikografickou. Právě ona lexikálně-syntaktická komplementárnost představuje jeden z velkých kladů obou slovníků. Titul „Slovník roku 2006“ představuje jistě spravedlivé uznání, ale je, jak jinak, přece jen věcí efemérní. Avšak tento slovník (stejně jako předchozí) představuje hodnotu povahy nesporně trvalé, patří mezi nemnohá velká základní díla české bohemistiky z posledního období; je to dílo potřebné a užitečné, ne-li nepostradatelné, jak pro shromážděné aktuální materiálové bohatství, tak pro jeho promyšlené zpracování. A poučení mohou v něm hledat a nacházet nejen bohemisté a další odborníci, ale i běžní uživatelé češtiny.

Naše řeč, ročník 90 (2007), číslo 4, s. 203-207

Předchozí Markus Giger: Jít s sebou a podobná spojení v ČNK a na internetu

Následující Iva Nebeská: Co čeština vypovídá o proměnách společenského klimatu?