Jaké gramatiky češtiny dnes a zítra?

Jan Kořenský

[Články]

(pdf)

-

Nejprve vymezím téma: slova gramatika můžeme užívat v zásadě dvojím způsobem. (a) Gramatikou lze rozumět všechny předpoklady řečového jednání, které se neoznačují slovem slovník, slovní zásoba, ale mohou zahrnovat např. i tzv. nadvětnou syntax, syntax textu. Mathesiovsky řečeno, jde o vše, co zahrnuje nauka o usouvztažnění, tedy funkční syntax, v jazycích typů češtiny tedy pochopitelně nejen formální, ale i funkční tvarosloví. Z hlediska sémiotického jde o syntax jako o sémiotickou dimenzi. V tom případě budeme mluvit o gramatice v užším smyslu, třebaže z hlediska zcela tradičního je možno chápat gramatiku ještě úžeji. Zdá se však, že toto „rozšířené pojetí“ gramatiky v užším smyslu koresponduje nominálně např. s pojetím gramatiky ve Štícha, 2006[1]. (b) Jestliže však budeme užívat slovo gramatika k označení všech nezbytných jazykových předpokladů řečové činnosti, pak půjde o gramatiku v širším smyslu.

V dalších úvahách mi půjde o gramatiky v širším smyslu, neboť je zřejmé, že při hledání mezí a možností české gramatiky se reálně uplatňuje i argumentace sémantická, tedy z oblasti teorie pojmenování v širokém slova smyslu, a pochopitelně i argumentace komunikační, sémioticky viděno pragmatická.

Lze se setkat s názorem, že při úvahách o gramatikách, které mají sloužit širší odborné veřejnosti, tedy např. učitelům středních škol, vysokoškolským učitelům, o gramatikách, které se mají stát základem vysokoškolské výuky buď přímo, nebo v nějak zprostředkované podobě (např. v tom smyslu, že se na jejich základě píší specializované učební texty), není třeba zabývat se otázkou jejich metodologických východisek. Slýcháme a čítáme, že problémy novějších gramatik češtiny (tzv. akademická Mluvnice češtiny, Příruční mluvnice češtiny, Čeština — řeč a jazyk) spočívají v nevyhraněnosti empirické, materiálové báze, např. proto, že jsou založeny zčásti na introspekci autorů / rodilých mluvčích, zčásti na klasických materiálových excerpcích, které však netvoří v žádném případě jednotný korpus. Lze jen konstatovat, že námitka, týkající se materiálových východisek, je oprávněná. Stejně tak není již dnes třeba obhajovat myšlenku, že každá příští gramatika má být po empirické stránce založena na korpusech typu ČNK. Stále ještě však přežívá někdy představa, že takovýto korpus jaksi sám generuje objektivitu gramatiky, a to do té míry, že není nutno (nebo jen v nepatrné míře je třeba) zabývat se metodologickými otázkami. Soudí se, že postačí zůstat metodologicky u „popisné tradice“, což u nás [170]znamená oddílovou, stratifikační gramatiku v tradičním řazení hláskosloví, tvarosloví, slovotvorba, větná a nadvětná syntax, případně syntax textu, eventuálně i stylistika. Přítomnost slovotvorby, popř. určitých lexikologických výkladů, zejména pak syntaxe textu a stylistiky, vede však někdy k jistým rozpakům týkajícím se označení slovem gramatika. Mluví se pak tedy o tom, že jde o práci na hranicích mezi naukou o jazyce a gramatikou. V této chvíli je však podstatné konstatovat, že materiál v podobě ČNK nezaručí sám o sobě adekvátnost a věrohodnost daného díla, je tedy dnes nepochybně nutným předpokladem, nikoli postačující podmínkou.[2] Podívejme se na výše uvedená gramatická díla podrobněji: Není snadné je charakterizovat takovými termíny, jako je např. taxonomie, procedurálnost, strukturalismus, generativní nebo transformační charakter, minimalismus atp., tj. není snadné je charakterizovat metodologicky zřetelnými, „čistými“ kritérii. Charakteristiku je spíše možné založit úvahou o cílech a účelech, vzhledem ke kterým vznikly. Jsou, zdá se, všechny určeny stejné skupině „odběratelů“, ta je však dost heterogenní, řekněme od učitelů českého jazyka na středních školách přes vysokoškolské studenty až k jejich učitelům. Slýcháme ovšem, že např. třísvazková Mluvnice češtiny je i pro vysokoškolskou výuku příliš náročná. Není třeba ani dodávat, že to mají být mluvnice spisovné češtiny, „nadřazené“ kompetenci mluvčího i posluchače atp. Všechny mluvnice ctí domácí tradici: popisují jazyk ve smyslu klasického langue a v selektivní míře informují o způsobech užívání tzv. jazykových prostředků. Znamená to, že popisují i funkční stránku jednotlivých prostředků, nikoli však jednotným aparátem a zcela soustavně. Jsou to mluvnice stratifikační, avšak nikoli ve formálním smyslu toho slova.[3] Jejich stratifikační charakter spočívá spíše v tom, že kompozičně respektují navyklou posloupnost oddílů jazykovědy, tedy hláskosloví, tvarosloví, skladba, text/stylistika. Uplatňují s jistými diferencemi zejména „erbovní“ metodologické prostředky strukturalistického období české jazykovědy — v oblasti hláskoslovné a tvaroslovné fonologické myšlení, pojem tzv. gramatických, [171]morfologických kategorií, dokulilovské nebo s ním srovnatelné pojetí slovotvorby, více méně systematicky propracovanou teorii slovních druhů se systematickým uplatněním asymetrického dualismu v oblasti slovnědruhového znaku. Na tom je pak založeno lišení primárních, sekundárních, popř. terciárních funkcí slovnědruhových forem a teorie slovnědruhových transpozic.[4] Syntaktické výklady přinášejí prezentaci větného základu a jeho derivátů na principu teorie větných vzorců a valenční teorie. Sice v různé míře, ale všechny mluvnice zachovávají věrnost i klasickým výkladům větněčlenským. Zapomenuto pochopitelně není ani na domácí pojetí teorií aktuálního členění výpovědi, výpovědního dynamismu. To odhaluje i další charakteristický rys: mluvnice chtějí být zároveň i jakousi encyklopedií tradičních, obvyklých i nejnovějších metodologických postupů v české jazykovědě. Pokud jde o autorské týmy, uplatňoval se vedle hledisek regionálních (Příruční mluvnice češtiny — brněnská FF, Čeština řeč a jazyk — FF v Praze) i záměr založit jednotlivé části výkladů na osobnostech, které se již předtím příslušnou problematikou monograficky zabývaly. Tím ovšem vzniká značný autorský rozptyl. Nejen to — autoři jsou obvykle metodologicky sami sobě zavázáni, aby i v mluvnici obhájili své dřívější monografické pojetí dané problematiky. Tím se pochopitelně oslabuje ještě více metodologická konzistence. Tento problém se řeší s různou mírou úspěchu úvodními výklady k jednotlivým částem. Mluvnice se tak stávají příležitostí k sebeprezentaci pracovišť a osobností. Srovnejme např. syntaktické výklady v Mluvnici češtiny, které reprezentují Danešovu školu, se syntaktickými a textovými výklady v práci Čeština — řeč a jazyk, které představují školu Hrbáčkovu. Je tím vším nepochybně posilována kvalita co do hloubky zpracování jednotlivých témat, nikoli však konzistence teoretická.

Cílem těchto řádků nebylo pochopitelně kritizovat jednotlivé mluvnice češtiny nové doby, tím méně je vyčerpávajícím způsobem porovnávat. To bylo ostatně učiněno ve své době v dostatečné míře recenzemi.[5] Chtěl jsem naopak upozornit na to, že tu je soubor společných znaků, které jaksi vymezují představu, co to je současná a budoucí mluvnice češtiny.

Vzniká tedy otázka, jak dále, jestliže chceme uvažovat o nějakých dalších mluvnicích češtiny. Jeví se tyto možnosti:

1. Zůstat u výše rekapitulované tradice a pokračovat pod heslem „za mluvnici stručnou a ještě stručnější“. Předností takových mluvnic je jejich komerční přitažlivost a časově nenáročná zpracovatelnost. Nevýhodou je minimální odborný přínos a pravděpodobnost, že bude vzhledem k dosavadním mluvnicím odstraněno vše to, co představuje hlubší propracování, a zůstane jen triviální kostra.

[172]2. Zůstat u výše rekapitulované tradice a postupovat pod heslem „co nenajdeme v parole důsledně ztělesněné korpusem, to nezařadíme do langue“. Vznikne mluvnice, která bude dobře ilustrovat konflikt mezi „potencionálností jevů jazykových“ a jevů doložených územ na základě korpusem daného kritéria. Taková mluvnice nebude schopna rozlišit jevy, které skutečně chybějí v kompetenci komunikantů, od jevů s nulovým nebo nízkým výskytem.[6] To je zvláště závažné při posuzování komplexnějších syntaktických struktur, kde při ověřování „gramatičnosti“ jevů s nízkým výskytem je třeba využít všech dosavadních teoretických prostředků (interpretace pomocí teorie syntaktických vzorců, transformačních pravidel…), aby byly zjištěny nejen formálně syntaktické, ale i sémantické a pragmatické podmínky jejich „gramatičnosti“.

3. Zůstat u výše rekapitulované tradice a pokusit se o vyvážený komentář k mluvnici z hlediska kodifikačního. Dobře víme, že soustavný kodifikační popis tvarosloví, skladby a textové „roviny“ nám zcela chybí. Musel by to být pochopitelně vyvážený a velmi jemný popis funkční stylistické podmíněnosti variantních vyjadřovacích prostředků od tvarosloví až po větné vzorce, ne-li po vzorce textové. Znamenalo by to vykonat veliký kus velmi užitečné práce, pro kterou je již mnohé připraveno, mnohé však zejména v oblasti mluvené komunikace ještě chybí. Je tu ovšem několik problémů: stačí pouze odkázat na současnou široce a různorodě probíhající diskusi o spisovné češtině a jejím místě v celku národního jazyka, abychom si uvědomili, jak obtížné by bylo dosáhnout alespoň minimálního konsenzu. Na druhé straně myslím, že již dnešní stav korpusu vytváří pro takovou práci dobré podmínky.

4. Pokusit se bez závislosti nebo jen s minimální „nutnou“ závislostí na rekapitulované tradici odděleně o mluvnici psaného a mluveného jazyka. Slýcháme, že je čirý nesmysl gramaticky popisovat jakkoli odděleně příslušné kompetence, jsem však přesvědčen o opaku. Byl by to opět velký kus užitečné práce, který by ovšem v prvých fázích musel být adresován odborné veřejnosti a teprve v dalších verzích by mohl být směřován k širšímu přijetí.

5. Pokusit se za podmínek viz 4 a případně i v kombinaci s 3 o oddělenou gramatiku mluvčího a posluchače.

6. Pokusit se o dílo, které by bylo vyváženou kombinací výkladového slovníku a gramatického popisu v rámci jediného svazku. Lexikální výklad by byl jen v nutné míře encyklopedický a soustřeďoval by se na popis příslušných slovnědruhových forem z hlediska jejich užití v typech textů. Po stránce gramatické slovníkové informace by v rámci hesel bylo systematicky odkazováno ke gramatickým výkladům [173]v díle obsaženým.[7] Již z lingvistické literatury druhé poloviny 20. stol. je dostatečně zřejmé, že proporční vztahy mezi slovníkem a gramatikou jsou záležitostí přístupu a interpretace, nikoli ontologickou daností. Není snad ani třeba dodávat, že i po této stránce jsou korpusy připraveny.[8]

Předcházející malá úvaha na téma jak dál s mluvnicemi češtiny může být shrnuta takto:

— Na sklonku minulého století vznikl dostatečný počet popisů češtiny, v současnosti není tedy třeba vyplňovat nějaké „prázdné místo“, plnit nějaký dluh české bohemistiky.

— Je shoda v tom, že materiálovým východiskem každé příští gramatiky budou korpusy typu ČNK.

— Žádná příští gramatika češtiny by neměla být lhostejná k vývoji lingvistického myšlení v druhé polovině 20. století. (To souvisí zejména s tím, co je výše řečeno v bodech 4, 5, 6.)[9]

 — Není žádoucí směřovat ke gramatikám z hlediska uživatele orientovaným příliš všeobecně a metodologicky „neutrálním“, tedy neurčitým a konfúzním. Nejde o jedinou gramatiku „pro všechny, a tedy pro nikoho“, ale o gramatiky metodologicky vyhraněné, se zřetelnou orientací na určitý typ uživatele — gramatikou pro interdisciplinární vědeckou komunikaci počínaje až po specializované gramatiky s didaktickými cíli.

— Mohlo by jít o jakési řady metodologicky specifikovaných gramatik ve schématu „experimentální vědecká gramatika“ — „konkrétní metodologicky zřetelné didaktické aplikace“.

— Bylo by žádoucí, aby se na takových projektech reprezentativně podílela celá česká bohemistika, nikoli pouze institucionálně vázané nebo dokonce nahodilé týmy.

---

[1] F. Štícha (ed.), Možnosti a meze české gramatiky, Praha 2006.

[2] Jestliže se dnes již setkáváme řidčeji s vírou, že korpusy typu ČNK „samy o sobě“ generují objektivní gramatiku, pak přetrvává představa, že více méně organizovaným pozorováním výstupů komunikace lze nazírat objektivní zákonitosti komunikace a jejích předpokladů. „Z výzkumu struktury textů či jejich elementárních výpovědních jednotek — vět — pak lingvisté vyvozují i pravidla jejich tvorby; tato pravidla tedy nejsou pravidla uměle vytvořená lingvisty, nýbrž jsou to pravidla obsažená právě ve struktuře textů. Zkoumá-li lingvistika tímto (obecně formulovaným) způsobem texty, zkoumá tím i celou naší ‚řeč‘ a nakonec i ‚jazyk‘ jako systém z této řeči abstrahovaný.“ (F. Štícha, d. cit. v pozn. 1, s. 14.)

Tento empirický noetický optimismus je v rozporu s převládajícími názory přinejmenším v druhé polovině 20. stol., které berou na vědomí zákonitou aproximativnost (přibližnost) vědních teorií a modelů. Jde tedy o „pravidla … vytvořená lingvisty“ (F. Štícha, d. cit. v pozn. 1, s. 14), a to — jak ukazuje stav lingvistiky přinejmenším od 2. poloviny 20. stol. — velmi rozmanitými způsoby.

[3] V dané souvislosti rozumím stratifikačními gramatikami ve formálním smyslu přístupy, které lze v naší literatuře nalézt již u B. Trnky, On the linguistic sign and the multilevel organization of language, TLP 1, 1996, s. 33—40), a u P. Sgalla, Generativní popis jazyka a česká deklinace, Praha 1967.

[4] Tato část ve druhém svazku Mluvnice češtiny je příkladem toho, že lze určité mluvnické výklady podat tradičně, ale po obsahové stránce v podobě, která by snadno umožnila procedurální prezentaci.

[5] Srov. např. J. Kořenský, Mezi mluvnicí a naukou o jazyku, SaS 58, 1997, s. 35—42, jako příklad určitého srovnání přístupů v Čeština — řeč a jazyk a Mluvnice češtiny.

[6] Tím pochopitelně není popřen význam kvantitativních zjištění a jejich relevance pro gramatické výklady. Hrají významnou roli např. i při rozpoznávání vztahů mezi vývojem, vývojovými tendencemi a pružnou stabilitou systému v synchronním smyslu.

[7] Ke vztahům gramatiky a slovníku v uvedeném smyslu srov. J. Kořenský, Slovo v textu, Jazykovědné aktuality 35, zvl. číslo, 1998, s. 83—88, nebo J. Kořenský, Gramatika plus slovník, nebo slovník plus gramatika? in: Čeština — univerzália a specifika 4, Praha 2002, s. 112—122.

[8] Srov. F. Čermák (ed.), R. Blatná (ed.), Korpusová lingvistika: Stav a modelové přístupy, Praha 2006, a F. Čermák (ed.), M. Šulc (ed.), Kolokace, Praha 2006.

[9] Srov. též J. Kořenský, O možných nových podobách soustavného lingvistického popisu jazyka, in: Studia Bohemica VIII, Olomouc 2000, s. 167—171, nebo J. Kořenský, Snění a myšlení o příštích gramatikách přirozených jazyků, in: Tradicie a perspektivy gramatického výskumu na Slovensku, Bratislava 2003, s. 15—18.

Naše řeč, ročník 90 (2007), číslo 4, s. 169-173

Předchozí Richard Straberger: Z dopisů jazykové poradně

Následující Martin Prošek: Konstanty a proměnné morfologických dotazů v jazykové poradně