Časopis Naše řeč
en cz

O názorové pluralitě a hledání konsenzu v lingvistice

Petr Sgall, Václav Cvrček

[Články]

(pdf)

-

Diskuse o kodifikační platnosti Naší řeči, kterou na stránkách tohoto časopisu rozpoutal R. Adam[1], hned v počátcích poukázala na jeden z největších problémů současného pohledu na spisovnou normu, tj. na problém práva jazykové regulace (to byl také hlavní důvod, proč se do diskuse jeden z autorů tohoto článku zapojil[2]). Souhlasíme s R. Adamem[3], že tím se diskuse stočila na jiné, podle našeho soudu však závažnější a obecnější téma. V reakcích redaktorů NŘ[4] se totiž ukázalo, že v české jazykovědě je poměrně rozšířený pocit, že regulaci by měla podléhat nejen jazyková praxe mluvčích, ale i kodifikační praxe lingvistů (máme na mysli především návrh na zřízení kodifikační komise při jednom z bohemistických ústavů, která by oficiálně udělovala jednotlivým příručkám kodifikační status). To je postoj, se kterým nemůžeme souhlasit, protože v principu zabraňuje svobodnému vědeckému vývoji v této oblasti.

V Adamově článku jsou zastánci méně intervenčního (méně preskriptivního) přístupu označeni jako libertariáni, což je termín převzatý z politologie, ale jeho užití v lingvistice zůstává v článku nevysvětlené, tedy pochopitelné především na základě kontextu. Smysl daných formulací v článku by mohl (navzdory autorovu záměru) naznačovat, že jde o označení negativní, depreciativní, protože autorův postoj je spojen s tím, že na argumenty libertariánů se nemusí odpovídat, jejich práce není proč uvádět. Ani není proč si všímat, že jsou jazyky jako angličtina, které docela dobře žijí bez úředně schvalované a monopolní kodifikace (a tedy i bez komise, která by dávala povolení lingvistům vypracovat kodifikaci podle vlastního uvážení a na základě zvolené metodologie[5]). Vnášet ideologická stanoviska do diskurzu o kodifikaci je bezpředmětné a zavádějící, protože se tímto způsobem dá omluvit nebo naopak dehonestovat jakákoli snaha o změnu kodifikační politiky. Méně intervenční přístup tak může být interpretován buď jako levicová anarchie, popř. projev plebejství, nebo jako pravicový „libertarianismus“, současná intervenční praxe (preskriptivní kodifikace) může být nazírána [133]jako pravicově konzervativní, bránící tradiční hodnoty, nebo připomínající levicové plánování hospodářství a společnosti. Záleží pak už jen na konkrétních postojích a názorech, které nálepce se dostane ohodnocení pozitivního a které negativního.

Bez uvedeného depreciativního kontextu se můžeme za libertariány považovat, ale upozorňujeme přitom, že prvním libertariánem v české lingvistice byl Vilém Mathesius, hlavní zakladatel Pražského lingvistického kroužku. Právě on v polemice s puristy ve třicátých letech prosazoval přiblížení české jazykové kultury k liberálnějšímu postoji obvyklému v anglosaském světě (jeho výroky na toto téma připomínají Hajičová a Schmiedtová[6]). I Naše řeč pak postupně od brusičství a purismu upustila a měli jsme dojem, že se už propast mezi ní a Slovem a slovesností, resp. stanovisky Pražského lingvistického kroužku nebude obnovovat.

Diskuse mezi zastánci a odpůrci pojmu spisovnost založeného na kodifikaci tím ovšem neskončila. V poslední době na Mathesiovy myšlenky navázalo 11 autorů v časopisu Český jazyk a literatura[7] a v Slově a slovesnosti vyšel článek upozorňující na vhodnost co nejdůkladnějšího přechodu od černobílé spisovnosti k pojmu standardního vyjadřování psaného i hovorového[8], tzn. od tradic francouzsko-německých (langue littéraire, Schriftsprache) právě k tradici anglosaské.

Připomínáme zároveň, že argumentovat v těchto otázkách tradicí současného přístupu k jazykové regulaci je bezpředmětné. Jednak je tato tradice po řadu desetiletí předmětem sporů, nelze tedy tvrdit, že jsme si už „zvykli“ na současný stav, a konsenzus mezi lingvisty je zatím v nedohlednu[9]. Za druhé si musíme uvědomit, jak rozsáhlá je tradice preskriptivního přístupu, který se v našich podmínkách uplatňuje v té či oné intenzitě zhruba od národního obrození, ve srovnání s tradicí „libertariánského“ přístupu (ne vždy ve smyslu plného laissez faire), který je běžný v mnoha jazycích v různých částech světa (včetně nejrozšířenější a nesporně kulturní angličtiny).

Pokud argumenty dosud uváděné někoho nepřesvědčují ani natolik, aby na ně odpověděl, upozorňujeme znovu na naléhavost takových otázek, jako jsou tyto:

(a) Kdo je oprávněn rozhodovat o tom, jak má být kodifikace formulována, resp. kdo by určoval složení jakési kodifikační komise (ve které by asi měli patřičné — ale jaké — zastoupení dostat i libertariáni, stejně jako preskriptivisté)?

[134]Stejně jako není shoda mezi lingvisty v otázkách spisovnosti, resp. standardu, neexistuje konsenzus ani v oblasti lingvistické metodologie. Není oprávněný strach, že případná kodifikační komise by se neomezovala jen na otázky jazykové kultury, ale posuzovala by i obecnější postoje? Diference mezi spisovnosti a standardem (nejde o termíny, ale o rozdílné přístupy!) je totiž součástí širších lingvistických metodologických konceptů. Kodifikace vytvořená na podkladě korpusu by tak např. mohla být před kodifikační komisí v nevýhodě proti tradičnímu zpracování. Spisovnost prvku není z jazykových prostředků tak přímo poznatelná[10] jako např. hodnoty jmenného rodu, proto by mluvnice založená na korpusovém výzkumu nemusela se spisovností prvku vůbec pracovat, i když by jistě měla rozlišovat stylové funkce tvarů ap. Nemělo by ovšem jít jen o změny tak povrchní, jako nahrazení spisovnosti („správnosti“) termínem standardní (s tím, že by se snad všechno ostatní mělo chápat jako „substandardní“).

(b) Když R. Adam píše, že by se jednotné a závazné kodifikační příručky měly pravidelně aktualizovat, domnívá se, že velká (jaká?) část naší veřejnosti opravdu očekává, že se za každých několik let bude kodifikace upravovat a že tedy bude třeba přeučovat se?

Pluralita kodifikací a jejich vzájemná konkurence není cílem liberálního přístupu k jazykové regulaci ale pouze prostředkem k odstranění tlaku preskriptivní kodifikace na jazyk, který považujeme za neoprávněný a nežádoucí. Pokud je pravda — jak píše R. Adam ve svém druhém příspěvku — že „libertariánská lingvistika vlastně vychází z takového chápání (jazykové) svobody, které s ní většina společnosti nesdílí“ (s. 202), pak se tradiční kodifikace nemá čeho obávat. V případné konkurenci jednoznačně zvítězí, mluvčí svým výběrem kodifikace dají jednoznačně přednost preskripci před deskripcí a stávající kodifikace se opět stane monopolní.

I liberálnější příručky by standard vymezovaly, ohraničovaly, a to především na základě toho, co dnes o úzu víme z korpusů psaných i mluvených textů. Ale dnes už není reálné pomýšlet na pravidelné změny kodifikace týkající se vždycky malých skupin tvarů. Podstatně lepší cestu naznačuje brněnská Příruční mluvnice[11], která pracuje s pojmem standard a mluví o tvarech do něho pronikajících.

(c) Je opravdu možné v přechodu od preskriptivismu k pojmu standard vidět snahu odstranit standardní (spisovné) vyjadřování v těch situacích, pro které se hodí? Jestli někdo rád chodí v šortkách, znamená to, že chce oblek a kravatu odstranit jako „zbytečný balast“ (srov. neadresné vyjádření K. Olivy v Týdeníku Rozhlas 31/2006, kde autor ostatně vhodně charakterizuje zaměření Ústavu pro jazyk český AV ČR na funkční hodnocení tvarů)?

(d) Má lingvistika právo nabídnout mluvčím jednoznačná řešení, jednotnou kodifikaci, když se jazyková realita jeví jako mnohovrstevnatá, kolísající a nejednotná? [135]Jakou metodu zvolíme pro vytváření této jednotné kodifikace? Bude to strukturalistická, funkční, korpusově založená, generativní, formální či jiná metodologie? Není tedy upřímnější (a metodologicky čistší) odpovědí na požadavky mluvčích a z hlediska věrného popisu jazyka lepší namísto jedné monopolní kodifikace umožnit vytváření několika vzájemně si konkurujících kodifikací bez zbytečného diktátu lingvistů ať už v oblasti jazykové praxe (výběru jazykových prostředků) nebo v oblasti kodifikační politiky? Nemyslíme si přitom, že by to pro studenty znamenalo nutnost učit se několik paralelních kodifikací; taková situace by hypoteticky mohla nastat, pokud by existovaly vzájemně si konkurující kodifikace s výrazným preskriptivním působením. Pluralita kodifikací, která zakořeněnou představu o „správných“ a „špatných“ prostředcích ze své podstaty rozvolňuje, je podle nás nejpřímější cestou k odstranění přežívajícího preskriptivismu ve školách.

Jistě je možné mluvit o spisovnosti jako o kulturní hodnotě (nehledě na to, že je to pojem nejasně specifikovaný a že jeho vymezení do značné míry závisí na kodifikaci, viz výš pozn. 10). Ale hierarchie hodnot je trochu jiná v Čechách a jiná na většině Moravy a Slezska, kde silnější místní rozrůznění jazyka vede k účinnější motivaci spisovného vyjadřování. Vlastní kultura vyjadřování se týká ne tolik výběru koncovek a jiných tvarů, jako bohatství slovní zásoby, vhodné volby slov a jejich spojení a širší myšlenkové kultury, jak o tom už v r. 1962 psal P. Novák.[12] Navíc preference mluvčích a jejich očekávání, které by kodifikace měla naplňovat, se různí (od postojů požadujících rychlou změnu, podporujících progresivní tvary obecné češtiny, po konzervativní mluvčí požadující především stabilitu v jazyce); žádná jednotná kodifikace nemůže uspokojit všechny, pravděpodobně však ani většinu.

Ve shodě s R. Adamem se domníváme, že úkolem lingvistů je především zprostředkovávat mluvčím znalosti o jazyce. Pokud bychom ovšem nepopisovali jazyk tak, jaký ve své podstatě je, nebo pomocí nástrojů, které jeho podstatě odpovídají, dělali bychom veřejnosti medvědí službu, ačkoli bychom se mohli tvářit, že plníme její přání. V situaci, kdy není jednoznačný konsenzus o tom, jakou metodu použít, jakými způsoby jazyk hodnotit, znamená jednotná kodifikace (navíc úředně schvalovaná) omezení možností vývoje v této oblasti bádání a bezprecedentní upřednostnění jedné metodologie či koncepce (u nás zejména teorie jazykové kultury) na úkor jiných.

Abychom se v závěru vrátili k tématu, které celou diskusi odstartovalo. Časopis Naše řeč je podle našeho soudu cennou platformou, na níž se odehrávají spory o jazykovou regulaci. Přispívá tak k pluralitě názorů na daný problém, z níž můžou vzejít racionální řešení. Pouze otevřenou diskusí a v podstatě svobodnou soutěží myšlenek, která není omezována kodifikačními komisemi a podobnými regulačními mechanismy, se může vývoj v této oblasti posouvat vpřed, doufejme, že směrem k tolik potřebnému konsenzu.


[1] R. Adam, K otázce kodifikační pravomoci, NŘ 88, 2005, s. 198—201.

[2] V. Cvrček, Za ještě tvrdší kodifikační diktát?, NŘ 89, 2006, s. 26—29.

[3] R. Adam, Znovu a šířeji o formě kodifikace, NŘ 89, 2006, s. 198—203.

[4] Nejprve v reakci na článek R. Adama: M. Jelínek a kol., Má Naše řeč kodifikační pravomoc?, NŘ 88, 2005, s. 202—206, a poté v reakci na článek V. Cvrčka: M. Jelínek, O kodifikaci spisovné češtiny, NŘ 89, 2006, s. 30—32.

[5] Viz např. mluvnici R. Quirk — S. Greenbaum — G. Leech — J. Svartvik, A comprehensive grammar of the English language, Longman, London 1985, s. 13—23.

[6] E. Hajičová, V. Schmiedtová, Standardní čeština a korpus, SaS 67, 2006, s. 262—266.

[7] P. Sgall, N. Bermel, F. Čermák, E. Hajičová, J. Hronek, L. Janda, H. Kučera, K. Kučera, V. Schmiedtová, J. Suk, C. Townsend, Umějí děti česky?, Český jazyk a literatura 52, 2001—2002, s. 237—243.

[8] F. Čermák, P. Sgall, P. Vybíral, Od školské spisovnosti ke standardní češtině: výzva k diskusi, SaS 66, 2005, s. 103—115.

[9] Je to možná způsobeno právě tím, že od 60. let nejsou některé zásadní výtky respektovány a často jsou přecházeny mlčením, nebo dokonce poukazem na to, že se jedná o výtky staré a známé, a tudíž pravděpodobně nepotřebující zodpovězení (?!). Zdaleka zde přitom nejde jen o naše připomínky; můžeme se otázat, jak se česká lingvistika vypořádala s kritikou teorie jazykové kultury z pera Z. Starého či F. Čermáka.

[10] Viz V. Cvrček, Spisovnost a její zdroje, SaS 67, 2006, s. 46—60.

[11] P. Karlík, M. Nekula, Z. Rusínová (red.), Příruční mluvnice češtiny, 2. vyd., NLN, Praha 1996.

[12] P. Novák, O smysl diskuse o obecné češtině, SaS 23, 1962, s. 266—272.

Naše řeč, ročník 90 (2007), číslo 3, s. 132-135

Předchozí Jan Chromý: Tzv. hyperkorektnost a její vztah ke kodifikaci češtiny

Následující František Štícha, Pavla Chalupová: Aljašan nebo Aljaščan? aneb O tvarové variantnosti jmen obyvatelských

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1