Prostorové motivy ve frazémech
Marie Čechová
[Articles]
-
O prostoru pojednává mnoho oborů, a tudíž jeho chápání je různorodé. Ze studia filozofické literatury vyplývá, že pojem prostor se jeví jako ne zcela a jednoznačně zvládnutý. Pojmenování prostor se užívá pro různé typy různých „prostorů“, je to tedy výraz vícevýznamový: přirozený prostor se vymezuje na základě lidské zkušenosti jako trojrozměrný (o délce, šířce a výšce) s objekty do něho umístěnými a s procesy v něm probíhajícími; prostor logický je množinou souvislostí; prostor může být také pouze myšlenkový konstrukt — tj. množina možností, prostor potenciální; bytosti se může prostor jevit různě — jde o pojem prostor ‚jevící se‘.
Rozmanité chápání světa a prostoru postihli např. J. Patočka či Zd. Kratochvíl[1] a kolektiv filozofů[2] ve sborníku Prostor a jeho člověk. Ze zmapování pojetí prostoru v uvedených a dalších pracích je patrno, že filozofové zpravidla uvádějí pojem prostor ve vztahu k pojmu čas — tak podle Kanta pohyb znamená změnu místa v čase; Heidegger chápe prostor ve vztahu k času jako sekundární. Fichte pak odlišuje nazírání — jako proces v čase (dodávám) — a nazírané — jako objekt v prostoru (dodávám). Prostor objektivizovaný je to, co poskytuje věcem místo a umožňuje jim pohyb.
I. M. Havel a M. Mitášová[3] pojednávají o prostoru prožívaném jako prostoru k jednání, tj. o prostoru subjektivizovaném.
Lidská bytost může stěží myslet bez ohledu na prostor, v němž prodlévá, jejž zabydluje, jejž užívá a prožívá a v němž se potřebuje orientovat, a proto strukturuje své okolí a tak se v něm může vyznat. Prostor lze chápat jako jev konstituovaný k jednání člověka, tj. jako dějiště, zároveň jako prostor konstituující, tedy jako předpoklad zrodu subjektu z prostoru. Proto lze prostor s J. Mouralem[4] vnímat jako soustavu míst a cest a orientací. Ve všech těchto případech jde nejen o prostor přirozený, zemský, ale i prostor myšlenkový včetně prostoru mystického[5]. Tak s tímto pojmem budeme pracovat i v tomto příspěvku.
Výrazu prostor konkuruje výraz prostředí (v něm existují věci), ev. rozprostraněnost, prostorem se míní někdy svět, země, i kosmos/vesmír — jindy jeho vlastnost; [114]na místě pojmenování prostoru se užívá i pole a krajina. Přitom jde o prostor našeho těla i o prostor mimo ně; lze tak mluvit o prostorovosti člověka — lidská existence je prostorová — jde o životní prostor, osobní prostor, sociální, komunikační aj. Někdy se zjednodušuje pojetí prostoru na místo.
Shrňme: Prostor chápaný v širokém smyslu není jen pozadím nebo jevištěm pro děje fyzikální, biologické a historické, ale také pro vzájemné vztahy a souvislosti mezi objekty, pak se prostor, vlastně svět, jeví jako uspořádaný celek, koexistence dějů a věcí.
Z hlediska lingvistického vycházíme z toho, že autor (i adresát) komunikátu je v prostoru obsažen (uzavřen); vzhledem k tomu pojmenovává jevy i je vzájemně usouvztažňuje a kategorizuje. Vzhledem k tomu je pro nás důležité, co si myslí ten, kdo užívá slova prostor (a jeho ekvivalentu) a kdo pojmenovává jeho dimenze. Prostor je tedy vnímán z určité pozice, stanoviska uvnitř tohoto prostoru, odkud se k němu přistupuje. Podle toho lišíme prostorové dimenze, tj. co je nahoře a dole, vlevo, vpravo, vpředu, vzadu; vše poměřujeme sebou, svým umístěním ve světě; důležitý je vztah subjektu k prostoru, tj. jeho vnímání prostoru, jeho orientace v něm — patří sem vnímání rozměrů, umístění (tady — tam — zde), vzdálenosti (blízko — daleko), směru (odkud — kudy — kam). Relace, např. nahoře — dole, vpravo — vlevo, vpředu — vzadu, jsou tedy ryze subjektové, personální, objektivně jsou neplatné.
Chápání prostoru stejně jako chápání času, ev. dalších dimenzí, je antropocentrické a to se odráží i v jazykovém obrazu světa: svět se jeví jako vztah pozorujícího a pozorovaného, přičemž subjekt je součástí situace, jeho vnímání prostoru zahrnuje vnitřní prostor těla, vnějšku, konkrétního, abstraktního světa, tj. prostor přirozené zkušenosti i prostor myšlený.
Pohled na svět je uložen v jazyce, každý přirozený jazyk obsahuje specifický pohled jazykového společenství na něj; v jazyce je uloženo zkušenostní vnímání tohoto společenství. Výseky lidské zkušenosti se světem-prostorem postihuje frazeologie, a tak se i v ní bohatě uplatňují prostorové motivy — a to jako (prostorové) výrazivo pro vyjádření prostorových vztahů i toto výrazivo pro vyjádření vztahů jiných, neprostorových. Tomu se věnujeme v následujících výkladech — budeme mluvit v obou případech o prostorových frazémech (dále PF).
Shromáždili jsme přes 400 excerpčních lístků s doklady různých prostorových frazémů z živé mluvy současných generací. Doklady byly vybrány z několika tisíc excerpcí studentů FF UK a PF UJEP, jež pořizovali v posledních letech v rámci svých tematicky různě zaměřených seminárních prací, kontrolu a rektifikaci provedla autorka tohoto příspěvku.
Každý excerpční lístek s PF obsahoval znění frazému, výklad jeho významu, v němž ho bylo použito, synonyma a antonyma užitého frazému (mnohá s prostorovými motivy, jiná ovšem nikoli), takže analyzovaný materiál obsáhl kolem tisíce [115]frazémů. Uvedený počet nezahrnuje varianty, ty jsou přičleněny k frazému základnímu (např. koukat/čumět/zírat jako kráva/tele na nový/á/é vrata).
Poznámka:
Za samostatné tedy nepovažujeme nejen frazémy s variantní podobou slova (je/být, má/mít), ale i se stylovou variantností (dívá se / kouká / čumí), s variantním lexikem (kouká jako kráva/tele) nepozměňujícím smysl ani základ obraznosti frazému.
Použití frazémů v kontextu řeči jsme konfrontovali s významy, synonymy a antonymy uvedenými ve Slovníku české frazeologie a idiomatiky (SČFI)[6], pokud v něm byl frazém obsažen, leckdy s výsledky odlišnými. Materiál jsme příležitostně doplnili dalšími variantami z jazykového povědomí autorčina.
Bylo by možné a žádoucí konfrontovat sebraný materiál s Českým národním korpusem, Pražským mluveným korpusem a Brněnským mluveným korpusem a srovnat výsledky, ale to může být předmětem dalšího srovnávání.
Nashromážděný materiál je možno klasifikovat a vykládat na základě uplatnění řady kritérií: podle druhu frazémů — na tradiční/lidové a kulturní[7]; na přirovnání, rčení, slovesná pořekadla a přísloví[8]; podle příslušnosti frazému k jazykovému útvaru (k spisovnému jazyku, obecné češtině, nářečí) či poloútvaru (k slangu, profesní mluvě či k argotu); podle uplatnění v komunikačních a stylových sférách, podle slovnědruhové charakteristiky — zvláště zajímavé je rozdělení na frazémy předložkové a bezpředložkové (jmenné, slovesné a adverbiální) — a v rámci toho z hlediska frekvence, podle konotace na pozitivní a negativní (zřetelně převažují předložkové nad bezpředložkovými a negativní nad pozitivními).
Z hlediska sémantiky lze sebrané frazémy rozčlenit do různých tematických okruhů, např. frazémy z oblasti lesa: Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá, z oblasti společenských her, např.: je ve vlně (má dobrou kartu), má bolesti v krajině dolní (váhá s vynesením karty) nebo podle uplatnění klíčových slov (např. nebe, ráj × peklo; brána, cesta…).
Mezi frazémy s prostorovými motivy se vyskytují všechny druhy frazémů: častá jsou přirovnání (dopadli jako sedláci u Chlumce / jako Kec u Jankova (z narážky na porážku Goetzovu v bitvě u Jankova r. 1645, viz i pusto jak u Jankova ← vesnice v okolí vydrancovány a vypáleny), frazémy neslovesné i slovesné — křížová/trnitá cesta, spálená × zaslíbená země; chodit kolem něčeho jak kolem horké kaše, chodit kolem něčeho kolem dokola — pořekadla (zpívat ve sboru a orat ve vodě umí každý; [116]jedním zadkem na dvou židlích/svatbách sedět nemůžeš), řidší jsou přísloví (např. Sedávej, panenko, v koutě, budeš-li hodná, najdou tě — s aktualizační změnou smyslu … a zůstaneš tam). Vyskytují se, jak patrno z příkladů, tradiční/lidové i kulturní PF (řidší jsou kulturní), četné jsou i neologismy, varianty PF a aktualizace. Př. PF kulturních: hlas volajícího na poušti, království boží/nebeské, Daniel v jámě lvové — s aktualizací: vrhl nás (učitel) do kabiny lvové, nebeská brána / brána do nebes / do ráje, př. regionálního neologismu: Mlčí jako Bezruč ve sloji (= j. zařezaný / j. hrob — aluze na Bezručovy verše Sto roků v šachtě žil, sto roků kopal jsem uhlí).
PF pokrývají celou škálu útvarovou a stylovou: od zastaralých frazémů (Lepší za svým snopem než za cizím mandelem) a knižních přes běžné hovorové a obecněčeské (např. neologismus chechtat se jako boty pod almarou), přes profesní a slangové (stěžovat si na lampárně — hornické a železničářské, zároveň regionální ‚hnát to výš‘, event. ‚nenechat to tak‘ — zapsáno v Kladně a ve vlaku na trati Ústí n. L. — Praha, studentské hrabeš se v tom jako študák v poklopci, nechala si naštěkat do boudy / má naštěkáno v boudě = je těhotná, mariášnické Co tam musí, to tam musí, už povídal sám pan Kusý) až po nářeční — tak se jeví např. na Plzeňsku sebrané má na velkom gruntě malou úrodu, má čelo až po lopatky (srov. má hlavu jako koleno, když vejde, jako když se rozsvítí), vši mu (na hlavě) nezabloudí / má na hlavě klouzačku pro vši nebo z Benešovska — viz už výše motiv Kece u Jankova, nebo: maminka/babička spadla do rejže (se snahou zbavit se /opakovaného/ dotazu dítěte za situace, kdy je b./m. doma nebo velmi blízko, s významem ‚neboj se, nikam neodešla, hned přijde‘) či z Moravy: pochodil jako čučkař za dědinou (špatně), budeš kostelníkem v Bystřičkách (ve vesnici, kde není ani kostel, tj. nebudeš ničím, jede po tobě jako brusle po ledě (z Rožnovska)… Časté jsou mezi frazémy vulgarismy s výrazy synonymními k řiť: zadnice, prdel (lézt někomu do z./p. = podlézat n.), zpívá, j. když ho/ji štípe do z./p…).
Už některé výše vypsané příklady dokládají množství variantních podob PF, některých bez diferencí, jiných s diferencemi útvarovými i stylovými. Srov. frazémy lišící se jen původem, odkud pocházejí: nosit sovy do Athén / samovar do Tuly / víno do vinohradu / uhlí do New Castlu / mouku do mlýna / dříví do lesa (slovenské znění drevo do hory). Proti tomu lze postavit varianty stylově zčásti odlišné být nenápadný jako Eskymák na poušti / sáně na Sahaře / bagr pod listem / slon v jahodách / jako žirafa v ledničce / jako tří-/pětimetrový hovno na dálnici (viz i antonymum nenápadnej j. Cikán v Chánově). Takovéto frazémy se užívají jako synonyma, ev. jako konkurenty, někdy se hromadí v jedné promluvě za sebou k oživení a zpestření řeči; jak je zřejmo z příkladů i k vyjádření ironie. Tu najdeme nepochybně v rodinném frazému V létě chodila na led a v zimě na klásky (nedělala nikdy nic).
Ještě stylově rozmanitější je typ: dívat se / koukat / zírat / vejrat / čumět jako kráva/tele na nový/á/é vrata / do lékárny // j. bacil do lékárny / bacil do pračky // j. husa do flašky či neologismus j. slípka do mikrovlnky. Takovými neologismy jsou nepochybně [117]např. frazémy: sejdeme se na kožním (budeme mít oba AIDS, proneseno po napití z téže láhve) nebo sejdeme se u kožešníka na bidle (jsme na tom oba stejně špatně).
Mezi excerpcemi jsme nalezli varianty a neologismy aktualizační se změnou smyslu, např. Všude dobře, tak co doma na pozadí frazému Všude dobře, doma nejlépe.
Některé ustálené obraty mohou mít význam přímý, ale i nepřímý, jen s ním jsou frazeologické (záleží na jejich kontextovém užití): usedli za kulatý stůl (začali jednat), za zavřenými dveřmi (tajně); i jako frazeologický může být obrat víceznačný: vyskočil jak čertík ze škatulky (rychle, zběsile, ale i rozčileně), jsem v tom (jsem těhotná nebo mám malér — i první případ může být chápán ve významu ‚mám malér‘).
Zaznamenali jsme i nepochybné frazémy individuální (jako při starších frazeologických výzkumech, viz např. NŘ 1986), z nichž se možná některé stanou skupinovými či obecně užívanými: má prsa jak lentilky pod kobercem (srov. po svém dědečkovi/tatínkovi), jezdí kolem komína (necestuje nikam daleko, jezdí jen po okolí), vtipný jako Santa Claus u moře, potahoval kostelníka na věž (posmrkával, popotahoval nosem). K tomu může přispět jejich výskyt v televizním seriálu, ve filmu, v reklamě…
V PF se vyskytují toponyma, názvy místní, a to i ve variantách: všechny cesty vedou do Říma (tj. k stejnému výsledku), tady je to jak v Babylonu (zmatek), ani v Hloupětíně dříve zloděje nevěšejí, až (než) když ho chytí, pro krejcar by hnal blechu až do Prahy (varianta spočívající ve změně druhé části frazému: … by si nechal koleno vrtat), ukážu mu, zač je v Pardubicích perník…, je jako blázen, co ho právě přivezli z Bohnic; odvezou mě do B. / do Havlíčkova Brodu / do Želiva / do Kosmonos / do Dobřan, i názvy pomístní: od Šumavy k Tatrám (velký, rozměrný; všude), obecná jména místního významu, včetně pomyslného: na konci světa, na onom světě / na konec světa, na onen svět. Často ve frazémech nalézáme názvy prostorů tělesných orgánů či částí těla: ruplo mu v hlavě / v kouli (viz má o kolečko víc / přeskočilo mu), má v hlavě piliny/drtiny / má to v hlavě vykradený (je hloupý), kručí mi v břiše, běží, až se mu za patama práší / jako když mu hoří za patama / koudel u zadku; cítí pevnou půdu pod nohama x podrývá mu půdu pod nohama, plivni si pod nohy.
Frazémy lze seskupovat nejen na podkladě synonymie, ale i antonymie. U většiny dokladů jsme také příslušné antonymní frazémy nalezli (ne vždy s užitím prostorových motivů): mít se dobře jako v nebi / v ráji / na faře × mít se jak čučkař za dědinou; mlčel jako Bezruč v sloji × řval jako na pastvě, brána/cesta do nebe / do ráje × b./c. do pekel; jít po správné cestě × po špatné cestě, jde to s ním z kopce.
Všimněme si nyní prostorových frazémů s předložkovými konstrukcemi (potom se věnujme bezpředložkovým), neboť v našem materiálu evidentně převládaly v poměru více než pětinásobně. V předložkových prostorových frazémech se uplatnilo 19 různých předložek, především původních (14), z nepůvodních 5, některé z nich i sdružené v jednom frazému: na — v/v — na, od — k, od — do/po, z — do.
[118]Mezi předložkami pojícími se s dvěma pády vyjadřujícími umístění (s 6. a 7. p.) a směr (4. p.) převažovaly pády 6. a 7., tj. pády vyjadřující umístění, nad směrovými (4. p.). Nelze však tvrdit, že převažuje především vyjadřování místa děje, neboť další předložky, popř. jejich kombinace, vyjadřují pouze směr či hranici: do, k, od, od — k/od — do/od — po.
Z hlediska frekvence se zřetelně s velkým odstupem umístily na prvních třech místech předložky v (89 výskytů), na (56 výskytů, k tomu lze připojit v — na s 3 doklady) a do (54), za nimi zhruba s poloviční frekvencí z/ze (29, s připojením 3 dokladů na z — do) a s třetinovou pod (19), čtvrtinovou k/ke (13) a za (12); po 9—8 výskytech měly předložky u a po, 6 od — k/ke; celá polovina všech předložek (8) měla po méně než 5 výskytech: nad, přes, při, před, kolem, mezi, proti, vedle, mimo.
Podívejme se blíže na předložky v prostorových frazémech:
Předložka v se vyskytuje v PF s názvy a) prostoru tělesného, vnitřního, b) i jiného uzavřeného či omezeného prostoru (dům, díra, hrob, basa = vězení), c) otevřeného prostoru přírodního (les, moře), d) mystického (nebe, peklo), a to ve spojení s tvarem 6. pádu:
a) mít v puse / v hubě jako v polepšovně (srov. na fízlárně) × j. v nebi, zní mi v uších, leží mi v žaludku, má v hlavě (je chytrý, ale i opilý), má v hlavě permoníčky (tj. tepe mu v ní, zvláště ‚po opici‘), a jsme v prdeli s ambulancí (prohráli jsme, jsme v koncích, obdobně v hajzlu / v troubě / v háji); má to v krvi, má zlato/slavíka v hrdle, už je ruka v rukávě s aktualizovaným dovětkem a noha v nohávě, dále viz výše udané příklady s výrazem v hlavě…;
b) bouře ve sklenici vody, kupovat zajíce v pytli, přechází jako tygr/lev v kleci, cítím se jako sultán ve svém harému, hrabeš se v tom jako študák v poklopci, Daniel v jámě lvové, je v limbu, sedávej, panenko, v koutě, budeš-li hodná, najdou tě, zůstat v láku (neprovdat se), obracet se v hrobě, aktualizovaný neologismus: ten spí v knihovně (všechno umí), motá se jako slon v rejži / v porcelánu / vítr v bedně, nudle v bandě, žába v mixéru, hledat jehlu v kupce sena, vypadá jako pirát v mléčném baru (nehodí se do daného prostředí) — přitom sloveso vypadá v přirovnáních k sobě přitahuje i jiné předložkové konstrukce: jako by vstal z hrobu, jako vytaženej krávě z huby…;
c) vyrůstat jako dříví v lese, už kácí v našem lese (umírají naši vrstevníci), kapka v moři…;
d) má se jako v nebi / v ráji…, létá v oblacích, cítí se jako v sedmém nebi × jako nahý v trní, křičí jako čert v pekle.
Obdobné prostorové motivy jako u frazémů s předložkou v, avšak zřídka s významem ‚uvnitř těla‘, a) běžně na jeho povrchu, b) dále nikoli v omezeném, ale ve volném prostoru, a to i c) mystickém, najdeme vPF s předložkou na:
a) nech na hlavě s významem ‚nech to být, nekritizuj neoprávněně‘, postavit něco na hlavu (dát tomu opačný smysl), sypat si popel na hlavu, najdi na dlani chlup, máš hejla na nose, ale i lézt na nervy…;
[119]b) být na hrnci (srov. být v troubě / v hajzlu…), být na správné × špatné adrese/cestě, být na druhé koleji, odsunut na druhou kolej (ustoupit do pozadí), kopat na jiné půlce hřiště (dělat něco jiného, než se očekává), na mostě by sis nezahrál (při mariáši, jestliže rozdávajícímu vypadávají karty z ruky), jsou na sebe jako dva kohouti na jednom smetišti, sedí jako slepice na hradě / na bidýlku, jsem z toho na větvi, přijít na buben (špatně dopadnout, zkrachovat v podnikání), dal kůži na buben (srov. i jít s kůží na trh ‚riskovat‘), jako když hrách na stěnu hází, až půjde na máry (tj. zemře), vyvést někoho na věž (= vyvést ho aprílem, zmást ho, udělat si z něho legraci), skončíš na šibenici…;
c) hlas volajícího na poušti (tj. marně se dovolávající), být na konci světa / jít na konec světa / kraj světa, výt na měsíc; mít nebe × peklo na zemi, mít se jako na faře (srov. jako v nebi / v ráji),…
Obě předložky, v a na, se setkávají i v jednom frazému: lepší vrabec v hrsti než holub na střeše, lepší pivo v žaludku než voda na plicích, v neologismu: začalo to na diskotéce, skončilo to v posteli / v kostele.
Z uvedených příkladů je zřejmé, že pro PF s předložkou na neplatí, že je v nich vyšší výskyt 6. než 4. p. po předložce, naopak většina příkladů s touto předložkou odpovídá na otázku kam (užívá se tvaru 4. p., vyjadřuje se směr).
Výhradně směrový a cílový význam má v PF předložka do, viz výše uvedené variantní PF k frazému nosit dříví do lesa (s významem ‚dělat zbytečnou práci‘), kopnout do autu (srov. zamést pod koberec), hodit/házet flintu do žita (= hodit všechno přes palubu). Jako synonymum uvedl student pranostiku vztahující se k 13. VIII. Svatá Markyta hodila srp do života (jde o pranostiku signalizující začátek žní).
Předložka do se v PF často pojí se substantivy pojmenovávajícími různé otvory, jako brána/dveře do ráje / do světa / do nebe; řiť i zadek/prdel: lézt někomu do…, časté je do v přirovnáních: zpívá/řve, jako když ji štípe do zadku, hučí do ní jako do hubený/chcíplý kozy / jako do dubu, vlítnul sem jako mastnej papír do průjezdu, tváří se, jako by mu hračky spadly do kanálu (× jako by vyhrál milion), viz i obměny frazému koukat jako tele na nový vrata.
Předložka do uvádí:
a) cesty do vnitřního prostoru tělního (jdi/běž do prdele…);
b) do jiného prostoru — vnitřního i vnějšího: házet je do jednoho pytle (posuzovat nediferencované, celkově negativně), sáhnout hluboko do kapsy, spadnout/vrhnout nás do jámy lvové / kabiny lvové, strčit hlavu do písku jako pštros / zahrabat se do sena / do země jak krtek…; jdi do háje (srov. jdi do prdele), s individuální obměnou jdi do kšá / skoč do zdi, vlezl mi do zelí, všechny cesty vedou do Říma…;
c) do prostoru mystického: vynášet n. do nebe, brána do…, Když do pekla, tak na bílém koni / b. kobyle (ať už to stojí za to).
Místní hranice (stejně jako časová) se vyjadřuje spojením až do, přitom toto spojení nabývá ve frazému významu vysoké míry (obdobně viz až k): pro krej[120]car by hnal blechu až do Prahy, vznáší se až do nebes / do oblak, létá až, k nebesům / k oblakům / ke hvězdám, viz i individuální frazém (z vysokoškolského prostředí): dostal trojku s minusem až do Motola (velmi slabou trojku).
Předložka k/ke je rovněž směrová, se stejným vektorem jako do (půjdu radši k císaři než k písaři), často s významem ‚k jisté hranici‘ (strčit mu to až k nosu). Bývá v PF po slovesech přitáhnout, připoutat apod.: připoutat někoho k sobě / k půdě, obdobně zasednout k jednacímu stolu; opačný směr předznamenává sloveso jít a jeho ekvivalenty: jít ke dnu (upadat, troskotat), jdi k šípku (tj. pryč i přestaň obtěžovat), zastaralé jdi k šibenici (srov. jdi do háje nebo nech mě na pokoji).
Předložka k/ke se vyskytuje i jako druhá ve dvojici souvztažných předložek od — k, viz od Šumavy k Tatrám / od severu k jihu / od západu k východu nebo mariášnické od prdele k játrám („flek“, zdvojnásobení sázky), našli jsme také pořekadlo: od hospody krokem, k hospodě skokem — s předložkou k se střídá i předložka do (do hospody skokem).
Předložka od s významem pryč (s opačnou orientací směru než k a do) je např. ve frazému valí se odtud jako dým od pekaře nebo ve známém (běžně negativně) jablko nepadá daleko od stromu.
Další směrová předložka s opačným znaménkem než do a k je předložka z/ze, s významem východiska děje, se vyskytuje v řadě PF: vytrhnout trn z paty, pohnout se z místa (pokročit v práci), smést ze stolu (zbavit se problému), držte si klobouky, jedeme z kopce (spěcháme). Charakterizační či kvalitativní význam mají frazémy s motivem původu: bratři z mokré čtvrti (pijáci), vypadá, jako by vstal z hrobu (nezdravě), nebo směru odněkud: poslední kráva z chlíva (poslední věc, možnost), tahá za něj kaštany z ohně, snesl by jí modré z nebe, hraje z prdele (hrát špatně — v mariášnické mluvě). Předložku z/ze nacházíme v přirovnáních: kouká jako sůva z nudlí (nepříjemně), kouká jako žába ze salátu, při vyjádření rychlého pohybu nebo náhlého děje: objevil se, jako když spadne z nebe, vyletěl jako čert z pekla / vyskočil jako čert ze škatulky / jako když ho píchne; v neologizovaném frazému kouká jako rybička z akvária (srov. koukat jako tele na nový vrata, tj. nechápavě, nebýt orientovaný), viz i ty se směješ/chechtáš jako když hrbatej jede ze schodů (srov. po roletě / / jako když se sypou brambory do sklepa).
Častá je předložka z/ze v PF ve spojení s místními názvy včetně toponym: je z Drážďan, ne od Berouna (nechce se ženit), je z Bezdíkova, ale i z Balíkova (z malé vesnice, je „balík“), viz už výše PF s názvy míst blázinců.
Předložka pod se v rámci sebraných PF častěji pojí se 7. p. než se 4. p.: pod praporem / pod vlajkou (ve znamení), být pod drnem, být pod pantoflem, mít (někoho, něco) pod palcem, skončit pod mostem, mít pod nosem nudli/svíčku/housenku, cítit/mít pevnou půdu pod nohama, včetně neologismů chechtat se jako boty pod almarou (rozšklebeně, s otevřenou pusou), mít prsa jako lentilky pod kobercem, ale ani 4. p. nechyběl: zamést pod koberec, házet klacky pod nohy, plivnout si pod nohy, [121]člověk/jeden by se nejradši zakopal/zahrabal sedm/deset sáhů pod zem (srov. do země) — v témž významu si konkuruje předložka pod a do, viz i frazém s předložkou ze (zmizet ze scény).
Předložku za především ve spojení se jménem v 7. p. nalézáme v ustálených formulích: v pohádkách za devatero horami a řekami — obdobně viz také předložku přes u 4. p.: přejít přes devatero hor i řek / jít přes hory a doly (srov. bezpředložkový PF jít cestou necestou), ale užívá se i jinde: číhat za bukem (v záloze, čekat na příležitost i s nečistými úmysly), je to za dveřmi (srov. přede dveřmi), tj. blízko, za zavřenými dveřmi (tajně), obdobně nech to za ňadry, zůstat za nehtama (ukrást), hubovat/nadávat jako sedláci za stodolou (potají), i kdyby za mořem byla (užíváno při mariáši: hráč ví, že svou kartou „přebije“ sedmu nebo desítku, dále viz už výše PF s výrazem pata (utíká, až se mu za patama práší)… Avšak ani spojení se 4. p. není výjimkou: poslat/dostat se za mříže, je toho, co by se za nehet vešlo.
Předložka po se pojívá v PF s jmény v 6. p. po slovesech pohybu chodit po houbách (být na houbách, tj. v prenatálním stavu), táto, rozsviť, máma leze po zdi (máma se zbláznila — rodinný frazém), často v přirovnáních: jít/chodit jako koza po ledě (i na ledě), tj. velmi opatrně, ev. neohrabaně, jít jako po bubnu (rychle), jede po tobě jako brusle po ledě; pojí se i se 4. p.: jít bok po boku (srov. i ruku v ruce).
Předložka u (běžně s významem ‚v blízkosti‘) se objevuje často v přirovnáních stojí jako (suchá) švestka u cesty (je opuštěná), a to i ve spojení s toponymy (viz vpředu frazémy: dopadnout jako sedláci u Chlumce / jako Kec u Jankova, ve vulgárních PF typu je mi to u prdele (lhostejné — srov. s tím dělá si ze mě prdel, tj. zesměšňuje mě, dělá si ze mě legraci). Všechny uvedené příklady těchto frazémů s prostorovými motivy mají význam hodnotící, kvalifikující, nejde v žádném případě o orientaci v místě — stejně jako u mnohých jiných případů PF s předložkami s místním významem.
Od uvedených dokladů se liší typ: nepozdravil u vrbiček (nepoklonkoval, neprojevil úctu. SČFI i Zaorálek uvádějí jako možnost: „omylem, náhodou“ neprojevit náležitou úctu — o to však v našich dokladech nešlo).
Předložku u nalézáme v PF v kombinaci i s předložkou na, např. v studentském neologismu: shledáme se u kožešníka na bidle nebo v kombinaci s předložkou v: v čekárně u kožního (dopadneme stejně špatně).
Všechny uvedené předložky se užívají ve frazémech s prostorovými motivy nejen v místních a šíře prostorových významech, ale i v jiném významu, např. slouží a) k vyjádření jiných okolností děje, a to i abstraktních, či b) pro vyjadřování vlastností:
a) jít hlavou proti zdi / jít proti proudu, v synekdochickém užití: nad hlavou podezřelého se vznášela hrozba (srov. hrozilo mu vězení/trest), žebrat dům od domu (postupně všude);
b) držet se při zdi (být skromný), být nad hrobem (být smrtelně nemocný, ev. sešlý věkem).
[122]V předložkových (i v bezpředložkových) PF hraje významnou roli sloveso, především pak jeho aktionsart (druh slovesného děje), postihující charakter označeného děje: jeho směrovost × nesměrovost i další kvality. Sloveso a předložková konstrukce tvoří spoluformanty vyjadřující prostorovost pohybu či stavu: vylétnout z × do, ale vzlétnout do/k, přiběhnout k/do/na apod.
Prostorové dimenze postihují původní adverbia i od nich odvozená jména, substantiva i adjektiva, či naopak adverbia odvozená z nich (kam — tam, tady — tam, nahoře — dole, vpředu — vzadu, vpravo — vlevo, blízko — daleko, všude (— někde) — nikde…): kdo chce kam, pomozme mu tam; nahoru nepoletíš, dole tě najdou.
Rovněž jako v případě předložek tvoří u frazémů s adverbii sloveso spoluformant vyjádření směru pohybu či umístění v prostoru: vylézt s barvou ven, protlačit někoho někam, sedí doma jako jeptiška. Některá adverbia uplatňovaná ve frazémech vznikla z předložek: být mimo, šlápnout vedle.
K vyjádření rozprostraněnosti a veliké vzdálenosti slouží kombinované nebo opakované adverbiální výrazy: široko daleko, všude a nikde, dál a dál…
Mezi prostorovými frazémy jsou některé silně frekventované jmenné výrazy, např. svět, země, kraj…: střecha světa, světlo světa, co je/stojí svět světem, být na konci světa, kraj světa, jít až na sám kraj světa, zaslíbená × spálená země, Bohem zapomenutý kraj…, výrazy širšího i úzkého místního významu, zvl. dům, doma, domů, domov (dům/chrám boží × dům hříchu, sedí doma jako jeptiška, přiběhl domů s muzikou, být doma (nikoli v zahraničí) × venku (v zahraničí), druhý domov včetně názvů mystických prostor: nebe/ráj × peklo (učiněný ráj, život není procházka rájem / růžovým sadem, hotové peklo).
Dále u PF nacházíme výrazy pro otvory umožňující pohyb z prostředí do prostředí (ven a dovnitř): brána/dveře…: brána do světa, otevřít × zavřít dveře někomu někam, nebo tratě tohoto, zvláště abstraktního pohybu: cesta, dráha, ulička: životní dráha, ulička odvahy, slepá ulička.
Různé prostorové výrazy se uplatňují ve frazeologických spojeních, zvláště hodnotících: hluboké oči × plytké řeči, vysoké cíle × nízké úmysly. Někdy pouhé kombinace těchto opozitních výrazů tvoří celé frazémy: tam a zpět/zpátky, sem a tam, nahoru dolů, horem dolem.
Závěr
Rozbor nashromážděného frazeologického materiálu z živé mluvené praxe potvrdil, že frazeologie vyjadřuje rozmanité prostorové vztahy přirozeného i mystického světa, světa reálného i potenciálních možností a logických souvislostí. K tomu užívá prostorového výraziva, zvláště předložkových spojení a spojení adverbiálních. Ovšem výrazy s prostorovou orientací umístění i směřování označují i skutečnosti a vztahy neprostorové, zvláště vlastnosti i jiné rozmanité okolnosti dějů včetně abstraktních.
[1] J. Patočka, Problém přirozeného světa, in: Tělo, společenství, jazyk, svět, Oikoymen, Praha 1995, s. 127—202; Zd. Kratochvíl, Filozofie živé přírody, Hermann & synové, Praha 1994.
[2] Prostor a jeho člověk, Vesmír, Praha 2004.
[3] Viz d. cit. v pozn. 2, s. 153—220.
[4] Viz d. cit. v pozn. 2, s. 79—88.
[5] I. Vaňková a kol., Co na srdci, to na jazyku, FF UK, Praha 2005.
J. Velmezová, O českých zaříkadlech: text prostoru a text jména, NŘ 88, 2005, s. 243—248.
[6] Fr. Čermák a kol., Slovník české frazeologie a idiomatiky, Academia, Praha 1983, 1988, 1994.
[7] M. Čechová, Dynamika frazeologie, NŘ 69, 1986, s. 178—186; Kulturní frazeologie v současné komunikaci, NŘ 76, 1993, s. 179—183; M. Čechová, K. Karhanová, K recepci kulturních frazémů v současné komunikaci, NŘ 78, 1995, s. 138—143.
[8] M. Čechová a kol., Český jazyk pro SOŠ, 2. díl, SPN, Praha 2002.
Naše řeč, volume 90 (2007), issue 3, pp. 113-122
Previous Z dopisů jazykové poradně
Next Jan Chromý: Tzv. hyperkorektnost a její vztah ke kodifikaci češtiny
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1