O českých zaříkávadlech: text prostoru a text jména

Jekaterina Velmezova

[Články]

(pdf)

-

1. Pojem textu

Konceptualistický rozbor folklorních textů, který je předmětem naší práce, je nerozlučně spjat s pojetím textu v dílech představitelů moskevské sémiotiky[1]. Předpokládá se, že text určitého konceptu (např. text člověka nebo text nemoci) musí splňovat následující kritérium: Libovolný text člověka (nebo nemoci) je v jistém smyslu text o člověku a o nemoci, ačkoliv obráceně to správné není ― a obecně: libovolný text o člověku nebo nemoci není text člověka nebo nemoci. Zvláště text nemoci předpokládá rozbor nemoci ne jako neduhu, který postihuje člověka, ale rozbor povahy nemoci vycházející ze souhrnných představ člověka o vesmíru. V tomto příspěvku se pokusíme představit text prostoru a text jména tak, jak fungují v českých zaříkávadlech.

2. Text prostoru

Heterogennost ― kvalitativní nesourodost prostoru zaříkávadel jako celku i jednotlivých jejich částí ― zaznamenávali badatelé již mnohokráte: každá část univerza je zde opatřena zcela zvláštním sakrálním smyslem. Přitom závěry, ke kterým docházejí současní filologové-badatelé v oblasti zaříkávacích textů, prakticky jednoznačně opakují závěry etnografů o mytopoetické světové představě o prostoru u „primitivních“ národů. Na začátku 20. století napsal francouzský etnograf L. Lévy-Bruhl, že příslušníci „primitivních“ národů si nepředstavují prostor jako veličinu homogenní a lhostejnou vůči jejímu obsahu. Prostor se jim naopak jeví jako obdařený zvláštními vlastnostmi a plný mystických sil, ve které sami věří. Kromě toho různé směry a umístění v prostoru se budou mezi sebou kvalitativně různit[2]. Na konci 20. století píše V. N. Toporov: „Prostor jako jeden z nejdůležitějších elementů mytopoetického archaického modelu světa hrál v příslušných představách obzvlášť důležitou roli. Hned na začátku je správné zdůraznit jeho odlišnost od prostoru geometrizovaného, homogenního, nepřerušovaného, nekonečně dělitelného a v každé části sobě samému podobného, který byl postupně postulován matematikou a fyzikou (zvláště v dílech Galileových a Newtonových).“[3]

[244]Ve shodě se zafixovaným referenčním bodem sémantického systému koordinace zaříkávadla (subjekt/objekt zaříkávacího textu) se celý prostor zaříkávacího univerza dělí na dvě části: „svůj“ (patřící světu člověka) × „jiný, cizí“ (příslušný světu zla). Odkaz do jiného světa (jako strategie působení na příčinu zla) je dosti rozšířeným motivem ve slovanské zaříkávací tradici, česká zaříkávadla nevyjímaje.

Jednou ze zvláštností formulí k odvrácení nemoci je v českých léčebných zaříkávadlech (v porovnání s východoslovanskými ― ruskými, ukrajinskými a běloruskými) neexistence zmínky o takzvaném „světě NE“, zobrazovaném jako svět lidský „se znakem minus“[4]. Při popisu se obvykle vypočítávají podrobnosti charakterizující „svůj“ svět[5]: je to ten svět, kde ljudi ne chodjat, i koni ne brodjat, i ptica ne letajet ‚lidé nechodí, ani koně se netoulají, ani ptáci nelétají‘[6], skot ne chodit, trava ne rastet, krasno solnce ne vschodit ‚dobytek nechodí, tráva neroste, rudé slunce nevychází‘[7], pevni ne spevajut ‚písně se nezpívají‘[8], kury ne spevali, gusi ne kričali, sobaki ne brechali, veter ne veje, christianskij golos ne zachodit ‚slepice nekdákaly, husy nekřičely, psi neštěkali, vítr nefouká, není slyšet ani křesťanský hlas‘[9] atd. V českých léčebných zaříkávadlech takové popisy prakticky neexistují[10]. Zároveň se však v českých i východoslovanských zaříkávacích textech nemoc velmi často odkazuje do jakéhosi přírodního místa: v bolota, glubokije ozjora ‚do bláta, do hlubokých jezer‘[11], za reki i za ručji ‚za řeky a za potoky‘[12], na moře[13], do potočka[14], na krkonošské hory[15], na horu Olivetskou[16], na hory, na skály[17], na skály, na [245]vrchy[18], za temnyje lesa ‚za tmavé lesy‘[19], na suchi dreva ‚na suché stromy‘[20], na pušči ‚do háje‘[21], na tovstyje duby, na širokija listy ‚na tlusté duby, na široké listy‘[22], na ržanoj kolos ‚na žitný klas‘[23], pod berezov kust ‚pod březový keř‘[24], na šípky[25], na zelenou louku[26], černý les[27], v zemlju ‚pod zem‘[28], do propasti[29], do díry, kde krtek reje[30] atd.

Neštěstí (nemoc, nepohoda atd.) se musí vrátit domů a text prostoru českých zaříkávadel ukazuje, že v české mytopoetické tradici je to především příroda. Není to však naše obyčejná příroda: slova v zaříkávadlech svůj význam neustále mění. Např. v textu prostoru českých zaříkávadel je velice zajímavá změna významu slova moře. Na rozdíl od moře obyčejného se zaříkávací moře může vyskytovat také v lese, v horách a ve skalách, proto máme v zaříkávadlech následující formule: Jdi (nemoc) na hory, na skály, dříví káceti, vodu z moře píti[31]; leťte radši do lesa, trávu trhejte, dříví štípejte, vodu z moře pite[32]. Mytopoetické vědomí však zároveň zahrnovalo do názvu zaříkávacího moře celou oblohu, stromy a zem. Sémantika konceptu ‚moře‘ v českém zaříkávacím textu tak může být plně srovnávána s významem pojmů ‚vesmír‘, ‚kosmos‘, ‚všestvoření‘. Zčásti je to možné vysvětlit tím, že v českém zaříkávacím modelu světa koncept ‚moře‘ nespadá do oblasti reálné fyzické skutečnosti, neboť se chová jako kvintesence všeho cizího, jiného a pro člověka nebezpečného. Odtud pak vyplývá i nejčastější spojení slova moře s výrazy, které popisující cizí, nadpozemský, nelidský svět.

3. Text jména

Kromě několika výjimek se ukazuje, že privativní opozice „mající jméno, nazývaný podle jména“ × „bezejmenný“ je bezprostředně spjata s obecnějšími ekviva[246]lentními opozicemi „svůj“ (kladný) × „cizí“ (záporný) a znak ‚mající jméno‘ má velký význam pro určení postavy ze zaříkávadla jako „své“, „kladné“. To může být vyjádřeno vztahem prvků odpovídajících podmnožině (kategorii soukromého) a množině (kategorii společného).

V zaříkávadlech je možné rozlišit dvě skupiny postav: postavy nazývané jmény a osoby bezejmenné.

a) Postavy nazývané jmény

Většinu postav této skupiny tvoří subjekt nebo objekt zaříkávadla, nebo jsou to svatí, ke kterým se zaříkávač obrací s prosbou o pomoc.

V prvním případě zaříkávač nejčastěji vyslovuje svoje vlastní jméno a jméno objektu zaříkávadla. Mnohé texty jsou formálně stavěny podle modelu Já, N., zaříkám M. Tato dvě základní jména, tj. jméno zaříkávajícího a jméno objektu zaříkávání, lze patrně považovat za jediné proměnné veličiny zaříkávacího textu.

Ze všech svatých nazývaných v zaříkávadlech jménem se nejčastěji připomíná Ježíš Kristus. Velmi četné zmínky o něm a jeho životě (jeho narození, křtu, ukřižování, vzkříšení) představují výpovědi nepopiratelné pravdivosti, mířící k magickému cíli, např.: Ej, kříž Páně! Utíkejte všichni nepřátelé, neb jest přemožena krev pokolení Davidova[33]; na Velký pátek, v ten velký svátek, sluníčko z hory kyše pro Krista Pána Ježíše, Židé ho vedou. Pane, pojď! ― Židé: Co se třeseš? Zda-li je v tobě zimnice? ― Ježíš odvece: Zimnice ve mně není[34]. Také jména ostatních biblických osob se v zaříkávadlech nejčastěji uvádějí právě ve spojitosti se životem Kristovým.

Poměrně časté používání vlastních jmen svatých (zvláště v léčebných zaříkávadlech) je docela zákonité ― v četných mytopoetických tradicích bylo vyléčení z každé konkrétní nemoci spjato s určitým svatým ochráncem, který tomuto procesu pomáhal. Tak Jan Křtitel byl v české tradici považován za svatého, který spolupracoval při vyléčení padoucnice, svatý Petr pomáhal předejít plešatosti a svatý Blažej fungoval jako léčitel bolestí krku[35].

V zaříkávacích textech 19. a 20. století může být přivoláváno na pomoc zároveň několik svatých a jméno jednoho a téhož svatého se může připomínat v zaříkávadlech i proti několika zlům zároveň. Je možné, že vzhledem k žánrové zvláštnosti zaříkávadel nebyl zpočátku daný izomorfismus tak důležitý jako pro texty jiných žánrů, a proto se také nezachoval. Kromě toho připomínání jmen různých svatých v zaříkávadlech se často objasňuje i čistě fonetickými zákonitostmi: oslo[247]voval se ten svatý, jehož jméno se rýmovalo s nějakým jiným jménem nebo s přezdívkou užitou v textu.

Bezprostřední spojení kladné sémantiky se jmény svatých je v zaříkávadlech zajímavé i z toho důvodu, že v prvopočátku bezejmenné biblické osobnosti dostávají v jednotlivých zaříkávadlech zvláštní jména ― někdy se tato jména vybírají z apokryfických zdrojů. V tomto směru je v zaříkávadlech charakteristická postava svatého Longina.

V Evangeliu sv. Jana se připomíná vojín, který probodl kopím Ježíše na kříži, a poté z těla Ježíše vytekla krev a voda: „Jeden z vojínů probodl kopím bok Jeho, odkud vytekla krev s vodou“ [Evangelium sv. Jana 19.34].

V Evangeliu je tato osobnost bezejmenná, ačkoliv v apokryfech dostává jméno svatý Longin, jež je patrně spojeno s délkou kopí, které probodlo tělo Ježíšovo: longinus, lat. longus ‘dlouhý’. Totéž jméno se používá také v zaříkávacích textech, zvláště v zaříkávadlech na rány ― což je samozřejmě spojeno s původním biblickým příběhem: Longin Páně bok otevřel, odkudž vyšla krev, jest vykoupení, voda jest křest[36]; ta rána buďto sečená neb kláná neb zastřelená neb kterakkoli vrážená. Tak se jí staň, jako se stalo té ráně, ježto Longin Pánu Jezu Kristu pravý bok proklál, aby též ta rána nebolela, ani se zhoršila, ani potila, ani zjitřila, ani se které nečistoty k tomu přivrhlo. Tak se staň té ráně[37].

Zaříkávač tak použil jména svatého, aby zajistil úspěch svého zaříkávadla. Tuto snahu dobře vysvětluje i následující zaříkávadlo „od zimnic“: Ve jménu + Otce + i Syna + i Ducha svatého + Ve vrchu + Kelion + odpočívá sedm spících: + Machimian + Martinian + Kalous + Konstantin a + Diviš + Serafion + a Jan. Pane Kriste, osvoboditi ráčíš tuto služebnici od zimnic pětidenních[38]. Na rozdíl od zaříkávadel, kde se připomíná sv. Longin, pojmenování sedmi spících v hoře Kelion v daném textu však nijak nesouvisí s námětem nebo zjevnou pragmatickou orientací zaříkávadla. Nezbývá nám než se domnívat, že zaříkávač předával „terapeutické“ funkce už pouhou připomínkou daných jmen, jakoby se slovně obracel na tyto osoby s prosbou o pomoc.

Některé svaté osoby, které jsou v zaříkávadlech nazývány jménem, se nám jeví jako výrazná specifika české zaříkávací tradice ― pokud je nám známo, nikde jinde o nich není zmínka. Charakteristickým příkladem je svatý Ranec, jehož jméno u současných uživatelů češtiny vyvolává smích (spojením s významem ‚tlumok, pytel na záda‘). Výskyt „svatého Rance“ v zaříkávadlech je možné objasnit fonetickými zákonitostmi, obdobně jako jména ostatních svatých: v zaříkávadle se jméno „svatého Rance“ rýmuje s genitivem podstatného jména mazanec ‚velikonoční [248]bochníček‘, který se připomíná pro navození představy o magických léčebných vlastnostech: Ve jménu svatého Rance, kus mazance, ať oučej přestane, a zdraví nastane[39]; šlo sedmdesáte dva stříly, potkal je Ježíš a k nim řekl: Kam jdete, střílové? Jdeme zuby N., M., S., lámati! Jděte, dříví a skály lámejte, M. a N., S. s pokojem nechte. Ve jménu svatého Rance, kus mazance, k tomu dopomáhej svatý Kundrát[40].

Jak je patrné, osobnosti zaříkávacích textů nazývané podle jmen se jevily mytopoetickému vědomí jako schopné pomáhat od zla (mimo samozřejmě neutrálního objektu zaříkávadla): jsou to jak zaříkávač, tak i velmi početní svatí, ke kterým se obrací s prosbou o zbavení zla, nebo odříkává jejich jména s magickým cílem.

Naopak neštěstí a zlý osud přicházejí k lidem v zaříkávadlech často od bytostí bezejmenných.

b) Bezejmenné postavy

K bezejmenným postavám českých zaříkávadel patří nejenom lidé, ale také antropomorfní mytologické osoby. Bezejmenní lidé v zaříkávadlech jsou např. bába, děvče, děvečka, panna, žena, vdova, dědek, dítě, mládenec, muž, pachole, panic. Jsou nebezpeční a mohou způsobit uhranutí a jiné nemoci: Uřkla-li tě panna, pomáhej tě svatá Anna; uřknul-li tě mládenec, pomáhej tě svatý Vavřinec; uřkla-li tě žena, pomáhej tě svatá Majdalena; uřknul-li tě muž, pomáhej tě svatý Majnuš; uřkla-li tě bába, pomáhej tě svatá Sába; uřknul-li tě dědek, pomáhej tě svatý Melchisedek; uřklo-li tě dítě, pomáhej tě, svatý Víte![41]; ó, Pane Ježíši Kriste, já zažehnávám oustřele, jestli je to skrze vůli muže, nebo ženy, nebo pacholka, nebo děvečky[42]; ranila-li tě panna vlasatá, žena prsatá, rač tě ochránit Barbora svatá, ranil-li tě nějaký mládenec, rač tě ochránit svatý Vavřinec; ranil-li tě muž bradatý, rač tě ochránit Duch svatý[43].

Zaříkávadla často zdůrazňují hlavně tělesnou, materiální podstatu těchto bezejmenných antropomorfních osobností, jako by se některé rysy jejich zevnějšku zaříkávači jevily ve srovnání se zevnějškem obyčejných lidí jako hypertrofní. Jsou vousatí, bradatí, vlasatí, prsaté: Uhranula-li tě žena prsatá, požehnej tě Anna svatá, uhranul-li tě muž bradatý, požehnej tě Duch svatý, uhranula-li tě panna vlasatá, požehnej tě Sybila svatá, uhranul-li tě mládenec, požehnej tě sv. Vavřinec[44]. Mimo to se v zaříkávadlech mohou speciálně připomínat také jen jednotlivé části těla těchto osob, jejichž prostřednictvím se uskutečňuje škodlivé působení. Jsou to [249]především oči, které způsobují uhranutí, a také vlasy. Je podstatné, že materiální, hmotná povaha bezejmenných antropomorfních bytostí se srovnává s duševní svátostí bytostí křesťanských nazývaných jmény, tedy těch osob, které jsou s to vyhánět zlo ― viz ve výše uvedených příkladech často používané přídavné jméno svatý, které se vyskytuje v daných kontextech ve funkci protikladu k velmi početným přídavným jménům vztahujícím se k částem těla.

Bezejmenné antropomorfní postavy v českých zaříkávadlech jsou: zlí duchové, můra, stodolník, rychmandle a bludičky, hastrman, lesní moci, divé ženy, diví muži. Jsou také nebezpečné, viz např. následující zaříkávadla: Dej Pán Bůh dobrej den, černý lese! Nevidím tam nic jiného než divé muže a divé ženy. Vy, divé ženy, mému dítěti jeho rozený pláč dejte a svůj divoký si vemte[45]; zaklínám vás, bludičky, vy ubohý dušičky. Každý z vás dám po drobečku, ať se vrátí do hrobečku[46]; hastrmane, tatrmane, polez z vody ven! Šecky hadi, šecky žáby z vody ven![47] atd.

4. Závěr

Opozice „nazývaný jménem“ × „bezejmenný“ a „lidský“ × „přírodní“ jsou pro pochopení textu prostoru a textu jména v českých zaříkávadlech klíčové. Souvisejí s opozici „svůj“ × „cizí“, která organizuje sémantický prostor českých zaříkávadel: „nazývaný podle jména“ a „lidský“ souvisejí se „svým“. Naopak, „bezejmenný“ a „přírodní“ patří tomu „cizímu“ (nepohoda, nemoc, neštěstí atd.), proti kterému se zaříkávadlo používá.

---

[1] Viz např. V. N. Toporov, Peterburg i peterburgskij tekst russkoj literatury (vvedenie v temu), in: Semiotika goroda i gorodskoj kul’tury. Trudy po znakovym sistemam XVIII, Tartu 1984; T. V. Civ’jan, Iz vostočnoslavjanskogo pastušeskogo teksta, in: Pastuch v russkoj skazke, Etnojazykovaja i etnokul’turnaja istorija Vostočnoj Evropy, Moskva 1995.

[2] L. Lévy-Bruhl, Les fonctions mentales dans les sociétés inférieures, Paris 1910.

[3] V. N. Toporov, Prostranstvo i tekst, in: Iz rabot moskovskogo semiotičeskogo kruga, Moskva 1997, s. 457―458.

[4] Podrobně viz E. V. Velmezova, Semantika prostranstva lečebnogo zagovora: k tipologii formul otsylki bolezni (na primere vostočnoslavjanskich, češskich i francuzskich tekstov), in: Vestnik MGU, serija 9, Filologija 1999, č. 4.

[5] Viz T. N. Svešnikova, Struktura vostočnoromanskogo zagovora v sopostavlenii s vostočnoslavjanskim (formuly otsylki bolezni), in: Issledovanija v oblasti balto-slavjanskoj duchovnoj kul’tury, Zagovor, Moskva 1993, s. 142.

[6] L. N. Majkov, Velikorusskie zaklinanija, Sankt-Peterburg 1994 (1869), č. 203.

[7] Russkie zagovory i zaklinanija. Pod redakcijej V. P Anikina, Moskva 1998, č. 1382.

[8] P. S. Jefimenko, Sbornik malorossijskich zaklinanij. Čtenija v imperatorskom obščestve istorii i drevnostej rossijskich pri Moskovskom universitete, Kniga 1, Moskva, 1874, č. 61.

[9] Tamtéž.

[10] Avšak jsou někdy v „meteorologických“ zaříkávadlech: např. nepohoda musí být tam, kde žádný neseje (E. V. Velmezova, Češskie zagovory, Moskva 2004, č. 352), nesejí ani kdo sadí (tamtéž, č. 355), neořou ani nesejí (tamtéž, č. 346), žádný neseje, nevoře, anizto čehož křesťanské dítky užívají (F. Teplý, O mocných modlitbách a požehnání proti bouřce, Český lid 20, 1911, s. 451), žádný neoře, nekope, neseje, aniž co jiného činí (tamtéž, s. 454).

[11] G. Popov, Russkaja narodno-bytovaja medicina, Sankt-Peterburg 1903, č. 80.

[12] P. S. Jefimenko, Materialy po etnografii russkogo naselenija Archangl’eskoj gubernii. Časť 2, Narodnaja slovesnost’, Moskva 1878, č. 19.

[13] Velmezova, d. cit. v pozn. 10, č. 43, viz také Popov, d. cit. v pozn. 11, č. 33, a Majkov, d. cit. v pozn. 6, č. 57.

[14] Velmezova, d. cit. v pozn. 10, č. 21, viz také Jefimenko, d. cit. v pozn. 8, č. 19.

[15] J. Vlasáková, Lidové zažehnávání, Český lid 12, 1903, s. 78.

[16] Velmezova, d. cit. v pozn. 10, č. 12.

[17] Tamtéž, č. 131, viz také Majkov, d. cit. v pozn. 6, č. 56, Jefimenko, d. cit. v pozn. 8, č. 76.

[18] Velmezova, d. cit. v pozn. 10, č. 157.

[19] Majkov, d. cit. v pozn. 6, č. 94.

[20] Tamtéž, č. 233.

[21] Jefimenko, d. cit. v pozn. 8, č. 26.

[22] Tamtéž, č. 115.

[23] Majkov, d. cit. v pozn. 6, č. 92.

[24] Tamtéž, č. 101.

[25] Velmezova, d. cit. v pozn. 10, č. 140.

[26] Tamtéž, č. 183.

[27] Tamtéž, č. 140.

[28] Majkov, d. cit. v pozn. 6, č. 196.

[29] Č. Zíbrt, Lidové léčení v Kostelci nad Vltavou, Český lid 27, 1927, s. 28.

[30] Velmezova, d. cit. v pozn. 10, č. 187.

[31] Tamtéž, č. 131.

[32] A. Dvořák, Lidová zažehnávadla z Kolínska, Český lid 12, 1903, s. 133.

[33] Velmezova, d. cit. v pozn. 10, č. 194.

[34] Tamtéž, č. 205.

[35] Viz následující zaříkávadlo na „kostičku v hrdle“: Svaty Blažej poroučí, vyjdi zpět nebo jdi dovnitř! (Velmezova, d. cit. v pozn. 10, č. 57); viz také J. Čižmář, Lidové lékařství v Československu 2, Brno 1946, s. 146, 236.

[36] Velmezova, d. cit. v pozn. 10, č. 58.

[37] Tamtéž, č. 134.

[38] Tamtéž, č. 70.

[39] Tamtéž, č. 148.

[40] Tamtéž, č. 156.

[41] Tamtéž, č. 151.

[42] Tamtéž, č. 120.

[43] B. Franěk, Zaříkávání nemocí z Rakovnicka, Český lid 12, 1903, s. 432.

[44] Velmezova, d. cit. v pozn. 10, č. 150.

[45] Tamtéž, č. 118.

[46] Tamtéž, č. 368.

[47] Tamtéž, č. 369.

Naše řeč, ročník 88 (2005), číslo 5, s. 243-249

Předchozí Alena Jaklová: Onomaziologické funkce pojmenování barev ve Stifterově povídce Bergkristall

Následující Jarmila Bachmannová: Česká zaříkávadla