K užívání termínů v současné beletrii

Běla Poštolková

[Články]

(pdf)

-

V odborném textu jsou termíny stylově adekvátní, neutrální. Přeneseny do uměleckého textu nabývají specifických stylových příznaků a nápadně se odlišují od běžné (neodborné) slovní zásoby.[1] Tuto známou skutečnost chceme demonstrovat ve dvou odlišných částech našeho příspěvku.

I. V první části chceme v krátkosti a na několika příkladech ukázat, jak se termíny a terminologická spojení účastní aktualizace a jak jimi autor dosahuje velmi názorné evokace skutečnosti.

O Hrabalově próze je známo, že jejím základním charakterotvorným činitelem je silně aktualizovaný jazyk. To platí i o jeho nedávno vydaných povídkách.[2]

V textu povídek najdeme obrazná přirovnání inspirovaná např. činností různých technických součástí a zařízení. O spřežení koní autor říká, že „vycouvalo branou tak těsně jako píst válcem“. Útočná vosa se charakterizuje výrazy „jako by byla spřažená nápravou vosí msty“. Polámané borovice leží v lese „jak stažené závory“.

Tento názorný způsob proniká i do zobrazování povídkových postav. Jeden hrdina „má oči tak blízko u sebe, že tvoří jediný oko, spojenej [15]reflektor, v jehož pátravým kuželi si závodník ozařuje tu svoji závodní trať“. Invalidní protagonista jiné povídky chodí „jak kráčející lunární stroj“. Má-li změnit směr pohybu, vypadá to „jako byste otáčeli auto, kterému se zablokovala všechna kola“. Chtěl-li se ohlédnout, „dlouho musel natáčet hlavu jako složitý vědecký přístroj“.

Nezvykle je charakterizován způsob jeho vidění. Může totiž vnímat světlo jen jedním určitým směrem a jen jedním okem, proto je jeho pohled velmi soustředěný. Jeho vidění se podobá ostře směrovanému paprsku, což autor označuje jako „ten tenký lejzr, ta jediná přímka světla, která mu pramenila z tváře“. Tak jako v laseru lze slabým signálem vyvolat silný záblesk téže vlnové délky, tak také hrdina tu trochu světla vnímaného jedním okem proměňuje v nesmírně pronikavý pohled. V autorské řeči se líčí jako „smrtící paprsek oka“, „tenký drát zvláštní oční tekutiny“ anebo působí dojmem „jako by nastavenou čočkou píchal se do hřbetu ruky“. Nejde samozřejmě o přesné uplatnění termínu, ale o aplikaci jeho jistých vlastností, tedy o výstižnou a přiléhavou metaforu.

Všechny užité termíny a terminologická spojení jsou s ostatními výrazy dobře a organicky skloubeny. Přizpůsobují se běžně sdělovacímu jazyku — který v povídkách převládá — tvarem (spojenej reflektor, v pátravým kuželi) i pravopisně (lejzr)[3]; jen občas se zdůrazní podoba spisovná (zablokovala se všechna kola).

Jak je vidět z našich ukázek, některé nové pojmy-termíny pronikají hladce do běžného vyjadřování a uplatňují se v metaforickém vyjadřování uměleckém, kde se i přetvářejí. Proces uměleckého zpracování odborných jazykových prvků není samozřejmě nic nového. Pokusili jsme se jen upozornit na jeden malý úsek této přeměny.

II. V druhé části našeho příspěvku chceme upozornit na některé rysy odborných názvů v neodborném textu, na jejich odlišnost od ostatní slovní zásoby a na to, jak lze v uměleckém textu využít termínů i v jejich původních významech.

V Hrabalově povídce Mazánkův zázrak, stylizované v běžně mluveném jazyce, se setkáváme s několika odbornými pomologickými názvy. Jsou to (podle způsobu psaní v povídce) Mazánkův zázrak, holovouskej malináč, letní astrachán, zelené kroncelské, letní skleněné a sudetská reneta.

[16]Jakým způsobem na sebe v textu povídky upozorňují? První (předběžné) zařazení a rozpoznání termínů umožňuje celkový kontext, rámec, v němž se děj povídky odvíjí (tj. zahrada s kvetoucími jabloněmi). V průběhu vyprávění se od ostatní slovní zásoby odlišují zejména tím, že jejich ustálená podoba terminologických sousloví kontrastuje s běžně mluveným jazykem vyprávěného příběhu.

Citované názvy se v povídce vyskytují v úsecích, kde hrdina obdivuje své vypěstované odrůdy („holovouskej malináč, jak je v květu, tak se vám tají dech“; „tohle jsou okvětní lístky letního astrachánu, květ je tak krásně růžový, jak nehtíky maličkých dětí“; „tohle je Mazánkův zázrak …, no podívejte se, … jak je ta květena plná milostnosti“), odhaduje jejich užitek a úrodu („zelené kroncelské, to je nejlepší, když se krouhá zelí, dát několik jablíček do sudu na zelí“; „tady by bylo krásně, taková je veliká úroda, podívejte se, letního skleněného budou jistě dva škopky, o letním astrachánu ani nemluvím“) a v závěru povídky, když se loučí se svým světem („sbohem, má sudetská reneto, sbohem, ty můj Mazánkův zázraku“).

První a poslední termín, s nímž se setkáváme, je Mazánkův zázrak. Je v nadpise povídky a hraje svou úlohu i v jejím závěru. Dokud však neznáme situační kontext, můžeme jej považovat za neterminologické spojení apelativní. Je pravděpodobné, že autor, který buduje své vyprávění na humorně ironickém kontrastu nadšení a strastí vášnivého zahradníka (a nešťastného chovatele ovcí), užil názvu pro danou situaci záměrně a dvojsmyslně. S jeho apelativním chápáním si pohrává v závěrečném vypointování povídky, čímž dosahuje motivicky dokonalé stavby celého příběhu. Mazánkův zázrak je ovšem existující česká odrůda jabloně, nazvaná podle majitele školkařského závodu na Jičínsku J. Mazánka (dnes však již méně běžná).

Další termíny v textu povídky rovněž označují existující odrůdy jablek. Většinou (kromě sudetské renety) nepatří do odborného názvosloví dnešního úzu. Spíše jde o praktickou pěstitelskou aplikaci, někdy o dřívější pojmenování.

Nejneobvykleji působí zdánlivě dvojadjektivní pojmenovací typ, totiž spojení substantivizovaného adjektiva kroncelské, skleněné s adjektivním přívlastkem zelené, letní. Se spojením dvou adjektiv se v běžně mluveném jazyce nesetkáváme příliš často (snad jen v úslovích byla tam pečená vařená nebo je to nemastné neslané). Zato substantivizované adjektivum často bývá v označení potravinářských a kuchařských [17]výrobků, např. moravské uzené, burgundské červené, panenská svíčková, kde však jeho adjektivní původ často už nepociťujeme. (Častá jsou také spojení substantivizovaného adjektiva s kvalifikujícími přívlastky, např. výborné plzeňské, chlazené šampaňské aj.; ta ovšem jako sdružená pojmenování nehodnotíme.) Se zmíněným pojmenovacím typem dvou k sobě patřících adjektiv se setkáváme také např. v názvech míst, jako jsou Velká Dobrá, Česká Třebová apod. Ve všech případech jde o připojení diferencujícího adjektivního přívlastku k původnímu dvojslovnému pojmenování (skleněné jablko, burgundské víno, Dobrá ves), v němž se — po vypuštění příslušného substantiva — adjektivum s ním sdružené substantivizuje a přejímá jeho úlohu. V pomologickém názvosloví se tohoto způsobu pojmenovávání užívá velmi často.

Další název letní astrachán není přesný, ač v textu vystupuje jako termín. Jeho terminologičnost signalizuje jednak slovo cizího původu (astrachán), jednak připojený přívlastek letní, kterého se (stejně jako označení podzimní nebo zimní) užívá u ovocných odrůd často. Dokonce ani podoba holovouskej malináč nepůsobí neodborně. Je to mluvená (profesionální) transformace terminologického pojmenování malinové holovouské. Označení malináč je v pěstitelské praxi běžné a slouží jako synonymum pro malinová jablka (tj. s malinovou příchutí, červenavou až nafialovělou slupkou a narůžovělou dužinou). Všechny názvy (s výjimkou Mazánkova zázraku) se v povídce píší s malým počátečním písmenem.[4] Nečiní si nárok na přesnost. Jejich podoba vyplývá z pěstitelské praxe, z praktického zahrádkářského úzu. Směřuje k hovorové zobecnělé podobě, jak jí užíváme u některých běžně prodávaných druhů (např. jonatán, ontario, reneta, parména).

Názvy použité v povídce můžeme rozdělit do pěti skupin. /a/ Mazánkův zázrak je název utvořený z přídavného jména přivlastňovacího odvozeného od jména vlastního a ze substantiva zázrak v přeneseném významu, tj. znamenajícího něco neobyčejného, velkého. (Jde totiž o velkoplodou odrůdu.) Užívání posesívního adjektiva je v pomologickém názvosloví velmi běžné (srov. Adamsova parména, Hájkova reneta aj.), kdežto aktualizovaná substantiva typu zázrak jsou spíše ojedinělá. [18]/b/ Letní skleněné je, jak jsme již řekli, pomologický název charakteristický a dosti častý. Správné označení odrůdy však je skleněné žluté nebo (podle dnešního úzu) průsvitné letní. V povídce jde nejspíše o kontaminaci obou názvů. Obdobné existující názvy jsou: panenské české, malinové hornokrajské, hedvábné červené, bernské růžové aj. V Hrabalově povídce je tímto způsobem dotvořen název zelené kroncelské (zelené bývá, než dozraje, jinak je slámově žluté). Odborně se užívá označení croncelské podobně jako boskoopské, kamýcké apod. /c/ Název holovouskej malináč je transformovaná (synonymní) podoba typu /b/, tj. malinového holovouského. Malináč je, jak už bylo řečeno, běžná univerbizovaná podoba pro malinové jablko (podobně koženáč = kožené jablko). V pomologickém názvosloví existují i jiné podobné názvy (jména nositelů vlastnosti tvořená příponou -áč od adjektiv), např. hranáč, libernáč, žebernáč, jadernáč; mimo systém, v úzu se vyskytují červenáč, sklenáč, pruháč, kuželáč. /d/ Název letní astrachán je pozměněný; správné označení je astrachán bílý nebo červený. Jelikož jde v obou případech o letní jablko, je v praxi možné označení letní. Substantivní člen astrachán jako typ není ojedinělý. Podobně, tj. od zeměpisného vlastního názvu, je utvořeno pojmenování kalvil (bílý a červený). Vedle podoby astrachán uvádí Český slovník věcný a synonymický (I. díl, Praha 1969) také tvar astrachánské. /e/ Název sudetská reneta se shoduje s odborným označením. Takových sousloví je celá řada: substantivní člen tvoří skupinové označení odrůdy jablek (reneta; parména; kalvil), adjektivní člen je vztahové adjektivum vyjadřující příslušnost k místu, odkud jablko pochází (blenheimská; worcesterská; aderslebenský).

Jak jsme v předchozím přehledu zjistili, nemají názvy odrůd užité v povídce vždy přesnou podobu vědeckých termínů a přizpůsobují se výrazům běžně sdělovacího jazyka (malé písmeno, přípona -ej u adjektiva). Není to náhodné; podobně je tomu i v dalších Hrabalových povídkách (srov. např. rovnostrannej trojúhelník, tekutej cement, mrtvý ramena, obrysový světla na vocase, na křídlech apod.).

Přes všechny nepřesnosti a jistou míru apelativizace působí všechny podoby dojmem věrohodných termínů. To není dáno jen kontextem, i když samozřejmě kontext přispívá k správnému hodnocení (zařazení) terminologických pojmenování. Nerozhoduje prepozice nebo postpozice přívlastkového adjektiva, tj. letní skleněné proti skleněné žluté. Ani odborné názvosloví v tom totiž není jednotné (srov. např. sudetská reneta, ale parména zlatá). Důležitou okolností je však významová [19]hutnost obou členů pojmenování. Determinující přívlastkové adjektivum vyjadřuje buď vztah k osobě, místu, času (Mazánkův, holovouské, sudetská, letní), nebo kvalitu (např. barevnost: zelené, žluté, červený, bílý, zlatá). I substantivní (popř. substantivizovaný) člen bývá motivován (ačkoliv v úzu funguje pojmenování často už jen jako značkové), např. vztahem k místu (astrachán, parména podle Astrachaň, Parma), podobou či podobnou vlastností (hranáč, malináč, skleněné, průsvitné). Významová obsažnost obou členů způsobuje, že někdy z dvojslovného názvu může každý člen mít platnost zástupného pojmenování, např. malináč i holovouské pro malinové holovouské.

Dojem terminologické odbornosti a věrohodnosti názvů užitých v povídce vzniká zejména pro jejich důslednou dvojčlennost. To, že autor doplňuje v systému jednočlenné pojmenování (croncelské) na dvojčlenné (zelené kroncelské), ukazuje, že považuje dvojčlennou sdruženost pro terminologické pojmenování za typický znak. Ostatně skutečnost, že dvojslovné termíny tvoří nejčastější typ terminologických sousloví, prokázalo už statistické zkoumání.

Užívání odlišných, popř. modifikovaných názvů v odborné praxi vedle oficiálních termínů příslušného vědního oboru je skutečnost dostatečně známá. Problém však můžeme pojmout také jako konkurenci mezi prostředky s různým stupněm výrazové explicitnosti a implicitnosti.[5] Za explicitní považujeme ty termíny, které se doslovně shodují s odborným názvoslovím (tj. sudetská reneta, Mazánkův zázrak). Výrazově defektní jsou podoby kontaminované (letní skleněné), s pozměněným nebo doplněným adjektivem (letní astrachán, zelené kroncelské).

K tomu doplňme, že už samo pomologické názvosloví obsahuje jak typy explicitní (kardinál žíhaný, kalvil bílý zimní, kožená reneta zimní), tak implicitní (matčino, kamýcké, panenské české, Gustavovo trvanlivé, tj. jablko). Za výrazově defektní bychom mohli považovat desufixované podoby jako míšeň, oldenburg, baldwin nebo zkrácené podoby holovouské, Gustavovo. Protože jde o třídění jablek, je vlastně výrazově nadbytečné každé označení užívající slova jablko (např. pojmenování šafránové jablko).

Rozebrali jsme podrobně několik pomologických odborných názvů z jedné Hrabalovy povídky, abychom ukázali, jak svou podobou (dvoj[20]člennou sdružeností) i svou významovou hutností dobře reprezentují typická pomologická pojmenování. Termínů se zde užívá v původním (nezměněném) významu, avšak v modifikované podobě. Komunikačně však fungují stejně dobře jako názvy terminologicky přesné. Těchto několik odborných prvků se podařilo autorovi zapojit do textu povídky velmi funkčně: charakterizoval jimi hrdinovy pěstitelské schopnosti, jeho rozpornou povahu i životní prostředí. Názvem jedné odrůdy pojmenoval dokonce celou povídku. Název Mazánkův zázrak se vztahuje ke skutečnému stromu, ale současně nabývá záměrně symbolického významu: přeroubovanou odrůdu (pěstitelova „mazánka“) se nepodařilo uchovat bez kazu.

Dvě části našeho příspěvku ukazují tedy různé přístupy k termínům mimo systém jim vlastní, v uměleckém textu: jednak aktualizační přetváření odborných prvků (popř. symbolické akcentování některých jejich významových rysů), jednak jejich využívání (v původním, nezměněném významu) jako charakterizačních prostředků.

---

[1] Stylistickým využitím terminologie v uměleckých textech se v poslední době podrobně zabývala D. Fialová ve své kandidátské disertaci Stylistické využití stavební terminologie v české a ruské umělecké próze XX. století, Brno 1977.

[2] B. Hrabal, Slavnosti sněženek, Praha 1978.

[3] V lexikálním archívu Ústavu pro jazyk český ČSAV jsou zatím jen doklady na podobu laser, laserový, ale nelze vyloučit postupné počeštění této podoby, jako je tomu u názvů pro některé stroje, např. skrejpr, grejdr.

[4] Pomologové píší (podle Pravidel českého pravopisu) tyto názvy jako značky s velkým počátečním písmenem; Český slovník věcný a synonymický (I. díl, s. 132) uvádí s velkým písmenem jen názvy odvozené od příjmení; přidržujeme se tohoto způsobu a píšeme běžná zahradnická označení s malým písmenem.

[5] M. Jelínek, Stylistické aspekty gramatického systému (gramatické dublety a konkurenty), Stylistické studie II, Praha 1974, s. 70n.

Naše řeč, ročník 63 (1980), číslo 1, s. 14-20

Předchozí František Štícha: Konkurence krátkých a dlouhých variant participiálních tvarů v přísudku

Následující Antonín Rubín: K územnímu ústupu dvou jihozápadočeských nářečních jevů