Časopis Naše řeč
en cz

O adjektivu zaumný; mezi řečí i ke slovům kameňák, sofistikovaný

Josef Šimandl

[Drobnosti]

(pdf)

-

Píšu, použiju slovo, které mám za vcelku známé, ale pak se dostaví pochybnost, zda by mi nějaká redaktorka to slovo nevytkla, protože to se stává pravidelně, když se nelze zaštítit slovníkem, ba občas i přestože lze (netýká se Naší řeči). A vida: adjektivum zaumný nezaznamenal ani Slovník spisovné češtiny,[1] ani Akademický slovník cizích slov (ASCS),[2] kam přes zdánlivě domácí slovotvorný materiál patří; nezná je pochopitelně ani pravopisná kontrola editoru Word. Nezaznamenal je ani Příruční slovník jazyka českého, kde na příslušném místě abecedy nacházíme plejádu slov s hvězdičkou, tj. málo užívaných: zaumírati si, zaunyle, zaupejpati se, zaúpěle. Pokud nejde přímo o hapax legomena, jsou tyto výrazy bezpochyby vzácnější než adjektivum zaumný a jeho systémové odvozeniny zaumnost, zaumně: řetězec [Zz]aumn.* má v korpusu SYN2000 dvanáct výskytů, z toho 5 v denním tisku (!), 2 v Respektu a 3 v Týdnu. Průměrná redukovaná frekvence je 6,6; to je hluboko pod prahem Frekvenčního slovníku češtiny,[3] ale pro slovníky typu ASCS je to výzva.

Než přejdeme k dokumentaci současného úzu, připomeňme, že ruských výrazů zaumь,[4] zaumnyj začali užívat ruští básníci začátkem 10. let 20. století (Kručonych, Zdaněvič a další),[5] kteří bývají řazeni k ranému futurismu. Nebyl to směr tak vyhraněný jako některé jiné tehdejší směry v západní a střední Evropě. Zaum měl řadu individuálních variant: někdy sázel spíš na elementární evokativní sílu citoslovcí (Lotov: Chan chan da daš)[6] jindy spoléhal na to, že čtenář si uvědomí významové podobnosti mezi podobně znějícími slovy (Chlebnikov: „Slovo břitva dává právo na tvar mřitva, nástroj smrti“; „ŠA ― splynutí povrchů, největší plocha v nejmenších hranicích“);[7] ještě jindy se k úvaze předkládá názor, že „poměr vůle k bohu k vůli k životu je poměrem ―1 k +1“[8] nebo se dějinné letopočty podrobují operacím s použitím čísla π (báseň Batu a π).[9] V každém [106]případě musíme kvůli porozumění vyjít „za um“, tj. za rozum,[10] ať už emocemi, nebo úvahami, jaké se běžně nevedou. České prostředí seznámil se zaumem K. Teige jako překladatel i teoretik;[11] některé větší národy jako by podobné štěstí neměly (srov. pozn. 12).

U kolébky původních představ o novém, zaumném jazyce stály i aspirace na dorozumívací prostředek všeslovanský, ba „planetární“. Od té doby valem ubylo lidí, kteří by se podobnými aspiracemi nadchli; zato valem přibylo lidí, kteří mají povědomí o tom, jak se dokážou v různých jazycích, a to i v rámci poměrně malé Evropy, lišit tak elementární citoslovce, jako jsou ta, která napodobují kokrhání kohouta nebo štěkot psa ― nemluvě o výrazech pro sdělované obsahy strukturované daleko složitěji. Z odstupu je zřejmé, že zaumným výrazům dokonale rozumí jejich uživatel,[12] zatímco pro ostatní představují hádanku, k jejímuž pochopení je třeba poddat se emocím a/nebo provést rozumový úkrok, přijmout autorovu schválnost/svéráz/jinakost a věnovat použitému kódu pozornost možná větší než sdělovanému obsahu. Z časů studií si vzpomínám na příklad zaumného humoru; bylo jím upozornění pronesené na blátivé cestě: Neušpiň si sekrisky. K porozumění je třeba odhlédnout od pravopisného detailu (který ostatně není slyšet), pojmout slabiku se- jako předponu[13] a připustit záměnu hlodavců v kořeni; situace napoví, zda slovem byly míněny právě semišky, třeba něčím neběžné, anebo naopak boty jiné než semišové. Takový humor může u některých adresátů vyvolat čirou nevoli. Zakódování je komplikované (někdo by řekl překombinované), ale zároveň vlastně banální. Banálnost souzní s naivitou dávných univerzálních aspirací; zaumný vtip představuje cosi jako intelektuální kameňák.

(K významům substantiva kameňák popsaným v SSJČ, totiž ‘kameninový hrnec’; ‘tvrdý hřib’, doplňme ten, který je dnes bezesporu nejznámější a který jsem právě použil: ‘anekdota/vtip šokující přízemností, primitivismem, stupiditou apod.’. Kameňák býval vtip, po kterém posluchači na jistou dobu ― buď než jim došla [107]pointa, nebo než je přešlo zklamání ― zachovali kamennou tvář, zkameněli; ale možná je pravděpodobnější motivace prostší, méně etymologizující, představou primitivně úderného kamene. Nověji se výraz kameňák používá pro ocenění vtipu vůbec, vtipu obzvlášť „dobrýho“.[14] O pevnosti významu svědčí, že už po několik desetiletí slýcháme i obměny, třeba To je šutr! Pokud jde o tradiční stylové hodnocení slova kameňák ‘vtip’, nabízí se „hov. expr.“.)

Některé korpusové doklady řetězce [Zz]aumn.* přímo odkazují na futuristické tradice: Podobně jako jeho přátelé—futuristé, vymýšlel a zaznamenával Malevič zaumné slovní gagy — snad náměty k obrazům (bohužel nikdy nenamalovaným).[15] Ale adjektivem lze odkazovat i na novější směry: zaumné texty Karla Miloty, hlásícího se k tradici francouzského „nového románu“ 60. let (MFD 1997). Odkazovat lze i na směry zplanělé, z nichž už jako by přežívaly jen nároky na vnímatele: Zátiší s kulichem by mohl napsat kterýkoliv tuctový surrealista — tak jsou zbytečně zaumné a svévolné: „dalekých katů úderný ferman bravurním vířením chrlí“ (Respekt 1997). Nutnost nadstandardní spoluúčasti vnímatele vystupuje zvlášť výrazně z dokladu Čtenář nemá lehkou pozici: při zaumné, osobní reflexi příběhů, které musí usilovně rekonstruovat a domýšlet (LidN 1997). Výlučnost adresátů zdůrazňuje doklad na pokraji intelektuální „zaumnosti“ či nevšední banality (MFD 1996); uvozovky mohou naznačovat, že pisatel nebo redaktor pokládal sledovaný výraz za neběžný, ale je tu i možnost, že ho nepokládal za zcela výstižný.

Zaumnost mohla sloužit jako šifra pro komunikování za podmínek, kdy nebylo možné komunikovat otevřeně, např. za minulého režimu. Pak se někdy i po zániku bariér oceňuje jako svébytný kód: aranžmá budí dojem ušlechtilého alba, líčícího monstrózní totalitní každodennost zaumnou oklikou. Právě tento autorův postoj však jeho nové dílo povyšuje na výjimečný zážitek (opět Týden 1999; o filmu Čaj s Mussolinim, rež. F. Zeffirelli). Jindy se zaumnost naopak vytýká jako komplikace už zbytečná: Co ve Snáři překlene patos celku, to tady někdy drhne přílišnou skrytostí narážek, zaumnosti inspirace a asociací. Okolnosti si to vynucovaly, teď však pominuly a s nimi i vůle k dešifraci (LidN 1991; o Vaculíkově próze Srpnový rok); vzdává hold těm autorům, kteří bez pentlí, bez zaumnosti, způsobem sdělným, a přece tajemným, říkají věci podstatné (Respekt 1994; protože Ústav Českého národního korpusu nedávno citelně omezil možnost prohlížet kontexty, nevidíme, zda přinejmenším v obou dokladech z Respektu nejde o téhož kritika). Dokonce může být zaumnost chápána jako snobská póza: dvě novinky renomovaných tvůrců hraničící s pseudointelektuálskou zaumností (Týden 1999). Zaumnost je rys, který může mít různé stupně, takže se použije i komparativ: Tyto texty () se dost liší od zaumnějšího, obtížněji dešifrovatelného Charmse (LidN 1997). Přeneseně se adjektivum užije i o výtvarném ztvárnění, např. v deníkových záznamech I. Diviše: Červenec. Sedí za pianinem značky J. B. Foerster, tento nápis byl ze zaumně lomených zlatých písmen na černé kovové destičce; záměnu dvou Foersterů/Försterů básníkovi odpusťme.[16] Pokud máme pís[108]mo nějakého výtvarného směru označit za zaumné, složitě odvozené, mnohdy čitelné jen s obtížemi, bude to především písmo secesní, kombinující písmena z různých sad v různých velikostech se složitým zdobením písmo určené ne k rychlému přečtení, ale k obdivování výtvarné šifry.

Složitost spojuje adjektivum zaumný s výrazem, který se pod vlivem angličtiny rozšířil v 90. letech sofistikovaný.[17] V jednom z kritických textů se obě adjektiva objevují paralelně: Závěrečnou povídku natočil Artemio Benki (…). Etuda o zádumčivé Francouzce (v podání nadějné Laurence Coteové), která opustí svého milého, působí na první pohled jako zaumná šaráda. Kameraman Igor Luther řídký děj ozdobil sofistikovanými záběry skleněných „pastí“ a dezorientujících zrcadel korespondujících s dívčiným blouděním (Týden 1999). Šíření adjektiva sofistikovaný už na stránkách Naší řeči bylo představeno;[18] dodejme, že toto adjektivum nenese znak nespisovnosti[19] a že z komunikačních situací, v nichž se užívá, má pro jeho šíření největší význam popis nových výrobků.

Proto v něm převažuje implicitní kladné hodnocení: ‘využívající a kombinující špičkové moderní technologie; velmi složitý, splňující vysoké nároky včetně neběžných, rafinovaný’. Řetězec [Ss]ofistikovan.* je v korpusu SYN2000 zastoupen 317 výskyty; příslušná slova mají u svých uživatelů podloží anglické (včetně globálního politického diskurzu), počítačové (zejména pokud jde o nové vybavení přístrojů, bez nichž by čtenář nečetl ani tuto drobnost), a jak už řečeno, reklamní.[20] Přesto se může vedle této čeledi udržet v jazyce zejména v kulturní publicistice i mnohem méně zastoupená čeleď adjektiva zaumný s podložím literárněvědným (komparatistickým, rusistickým), protože nabízí svébytné významové pole a implicitní hodnocení častěji odmítavé.

Zaumný znamená 1. vztahující se k raně futuristické ruské poezii a jejímu úsilí o nadrozumové a mimoracionální dorozumívání (zaum); 2. vyjádřený (v nadbytečné míře) komplikovaně, neobvykle, hádankovitě. Významy jsem seřadil ve směru vývoje od termínu, který by stačilo uvádět v literárněvědných lexikonech[21] [109](a který v korpusu, až na doklad o Malevičovi, není zastoupen), k determinologizovanému užívání, jehož popis patří do obecných slovníků.


[1] Ani v dodatcích. Podle pamětníků probíhaly práce na posledním dílu (V―Ž a dodatky) v atmosféře chvatu.

[2] Včetně nejnovější verze (Academia, Praha 2005).

[3] Frekvenční slovník češtiny, Praha, NLN 2004. Výklad J. Hlaváčové o průměrné redukované frekvenci viz tam na s. 15. Stanovení této veličiny umožňuje marginalizovat výrazy s frekvencí sice nemalou, ale jen v jediném textu nebo žánru.

[4] Skloňování i-kmenové (zaum’, zaumi), odpovídající ruštině, se najde v pracích některých českých rusistů, ale v češtině je běžnější skloňovat podle vz. hrad: zaum, zaumu.

[5] Srov. V. Šklovskij, O poezii i zaumnom jazyke, in: Poetika, St. Peterburg 1919; Slovník literární teorie. Čs. spisovatel, Praha 1977.

[6] Cit. podle Z. Mathauser, Ruský kubofuturismus, jeho determinace a transcendence, Čs. rusistika 4/1967, s. 211.

[7] V. Chlebnikov (výbor, přel. J. Taufer), Čmáranice po nebi. SNKLHU, Praha 1964, s. 292 a 183. Prvek ŠA byl patrně „vydestilován“ z ruského šar ‘koule’; vnímatel, který by si při zvuku ŠA vybavil třeba slova šakal, šaltr, šampion, by básníkovy představy nemohl dál sledovat.

[8] Tamtéž, s. 200. Výraz bohu s malým písmenem může být volba překladatele Taufra, známého komunisty. S jistotou jí je nešikovné hromadění vazeb s předložkou k: máme přece i poměr něčeho vůči něčemu, poměr něčeho1 a něčeho2 a zejména variantu ku, která se používá právě při matematickém vyjádření poměru.

[9] Tamtéž, s. 178n. Za připomenutí stojí, že Chlebnikov na univerzitě poslouchal přednášky Lobačevského.

[10] K ruskému adjektivu zaumnyj se podává výklad nachodjaščijsja za predelami razuma (Bolšaja sovetskaja enciklopedija 9, 31972). Zdánlivě má zaum blízko k výrazu proun. Ruský židovský malíř El Lisickij/Lissitzky (působil v chagallovském městě Vitebsk a svého času byl prezentován jako emisar sovětského umění na Západě), následovník Kazimira Maleviče (o jehož zaumných kreacích máme v textu doklady z korpusu), používal slovo proun k označení svých více než 40 číslovaných olejomaleb, kvaší aj. (např. Proun 2 nebo i Proun 1A), jež představují neobjektové kompozice rozvíjející tzv. čistou malbu v návaznosti na suprematismus, konstruktivismus a abstrakci vůbec. Lisického díla se objevují v expozicích věnovaných tomu, co nacisté označovali jako entartete Kunst čili degenerované umění: srov. např. webové stránky muzea ve Philadelphii www.philamuseum.org. Pro nás je však podstatné, že slovo proun je zkratkové (s významem ‘projekt pro ustanovení nového umění’) a vzhledem ke své formě nemůže být pokládáno za české. Za připomínku děkuji prof. J. Krausovi.

[11] Srov. K. Teige, Slova, slova, slova, Host 8/1928; přetištěno v knize Avantgarda známá a neznámá 2, Svoboda, Praha 1972, s. 331―364.

[12] Případ zaumné poezie, teoreticky reflektovaný (srov. literaturu v čl. M. Grygar, Samovitoje slovo Chlebnikova s točki zrenija semiotiki, Russian Literature LV, 2004, s. 189―213) a historicky hodnotitelný, naprosto přehlížejí pěstitelé tzv. filosofie jazyka, kteří při úvahách o možnosti existence soukromého jazyka stále znova dumají nad dvěma odstavečky z Wittgensteinových Filosofických zkoumání. Srov. A Companion to the Philosophy of Language, Blackwell, Oxford 1997, s. 127―145.

[13] Ne že by neexistovala: segregace, separovat, secese, sekrece aj. Má však význam ‘oddělení, vyčlenění’, který může porozumění slovu sekrisky spíš blokovat.

[14] Srov. stejnojmenné filmy režiséra Z. Trošky, sestavené jako koláže kameňáků a anekdot vůbec.

[15] J. Padrta, Kazimír Malevič a suprematismus, Torst, Praha 1996 o ruském malířském směru z 20. let 20. stol.

[16] Josef Bohuslav Foerster byl skladatel; jeho otec se psal Josef Förster, ve starém hudebnickém rodě se vyskytovaly i podoby Forster, Foerster, Feřtl (srov. Československý hudební slovník osob a institucí I, SHV, Praha 1963, heslo Förster). Zakladatel firmy vyrábějící pianina byl Augustin Förster, značka pianina, uváděná nad klaviaturou, bývá navíc bez iniciál (srov. Scholze, Petrof). Firemní logo mohlo být před sto lety i jiné, ale máme důvodné pochyby, že v něm bylo J. B. ― Za inspiraci děkuji dr. B. Poštolkové.

[17] Toto nenově vypadající slovo nezaznamenal nejen ASCS (1995), ale ani Nový ASCS (2005), ba ani publikace Nová slova v češtině 1, 2, Academia, Praha 1998 a 2004.

[18] R. Povolná, Sofistikovaný, sofistikovanější, sofistikovanost, NŘ 84, 2001, s. 218―220.

[19] Po stránce formy jistě ne. Autorka ho připisuje profesní mluvě, ale její doklady jsou z ekonomie, politiky, z publicistické esejistiky, z hudebních a literárních kritik. Podle našich internetových dokladů (viz násl. pozn.) proniklo i do reklamy, jejíž adresát je velmi široký. Nemůžeme-li nový prostředek připsat konkrétní profesi, není na místě označovat ho za jev profesní mluvy.

[20] Srov. tyto příklady z víc než 20 tisíc dokladů na českém internetu: funkce sofistikovaného cyklo-počítače; v režimu provozního vylaďování sofistikovaných železničních vozidel; (portál) disponuje řadou sofistikovaných funkcí; sofistikované řešení Vaší stavby; sofistikované interaktivní podvozky IDSPlus; s potřebou sofistikované komunikace mezi jednotlivými pobočkami a obchodními partnery; nový výrobek, který nabízí sofistikovanou práci s elektronickou poštou; bez sofistikované, robustní, a plně automatizované systémové integrace (nelze…); ale jako módní výraz i v trivializacích jako Zahřejete si duši sofistikovanou polévkou.

[21] V takových příručkách jsou výrazy zaumný jazyk (zaum) zaznamenány už dávno: např. Š. Vlašín a kol., Slovník literární teorie, Academia, Praha 1977, z něhož jsem také čerpal základní informace. Dále J. Pavelka, I. Pospíšil, Slovník epoch, směrů, skupin a manifestů, Brno 1993, a také J. Hrabák, Poetika, ČS, Praha 1973, s. 175, kde je tato zmínka v petitu: „Konkrétní poezie má často blízko k iracionálnímu jazyku futuristů (v ruské terminologii zaumnyj jazyk) vytvářejícímu libovolné kombinace hlásek bez lexikálního významu, které měly působit bezprostředně svým zvukem. V takových případech se ovšem již vzdalujeme z pole normální jazykové komunikace.“ Kromě zúženého chápání zaumu stojí za povšimnutí, že Hrabák neakceptuje sám termín jako český, resp. přejatý. ― Za upozornění na příručky děkuji dr. B. Poštolkové.

Naše řeč, ročník 89 (2006), číslo 2, s. 105-109

Předchozí Rudolf Šrámek: K jubileu Miloslavy Knappové

Následující Anna Černá: Suši a suši bar

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1